Všichni tři sedíme na zastaralých, polstrovaných židlích v ředitelně a Theo s Lucasem se snaží přesvědčit ředitelku o své pravdě. Já ne, nějaká moje část cítí zodpovědnost za to, co se stalo. Chci přijmout trest. Jedno ale vím jistě, ať už bude jakýkoliv, nikdy tím nebudu moct odčinit to, co jsem Lucasovi způsobila.

„Slečno Brownová?" Z myšlenek mě vyruší přísný ženský hlas.

„Paní ředitelko?" Opáčím a zvednu k ní pohled.

„Ty k tomu nic neřekneš?"

Na chvilku se zamyslím, a pak rozhodně řeknu: „Theo za nic nemůže. Začala jsem hádku s Lucasem, a Theo mi chtěl jen pomoc... pak se to bohužel... jaksi zvrtlo."

Lucas si mě nevěřícně změří pohledem. Theo mlčky hledí do svého klína, ani se nehne. Ředitelka se sarkasticky zasměje, a zakroutí hlavou.

„Pan Feighton, že za nic nemůže? Kdyby profesor Miller dorazil do třídy jen o pár vteřin později, možná bychom museli Lucase vyvážet na vozíčku."

„Zas tak špatně jsem nedopad, bylo to docela vyrovnaný..." zamumlá Lucas a hlasitě si odfrkne.

Ředitelka nesouhlasně protáhne obočí a ironicky se ušklíbne. Vážně je tohle naše ředitelka?

„Lucasi, ty ses sotva vrátil do školy, a třída se shodla na tom, že sis opravdu nezačal. Zato vy dva," významně se podívá na mě a na Thea a ukáže na nás, „jste dočasně vyloučeni. Na tři týdny. Pak začínají zimní prázdniny, takže se uvidíme po Novém roce. Samozřejmě vám to dám do záznamu."

Suše kývnu, a jsem připravena přijmout svůj trest. Theo to očividně vnímá jinak.

„Cože? Na tři týdny?" Vyjekne vytočeně, a ústa se mu údivem dokořán otevřou. „A Lucas nic? Lucas snad nic neprovedl?" Pokračuje a zvedne prst ke svému pošramocenému obličeji, aby naznačil, že ani jeho tvář se neobešla beze škod.

„Myslím, že jsem se vyjádřila jasně, Theo." Pronese ředitelka klidným, vážným hlasem a složí si ruce na hrudi. „Můj trest platí od této chvíle. Takže si prosím sbalte věci, a odeberte se domů. Na shledanou."

„No jasně, to je tak, když máš rodiče sponzory, co?" Obrátí se Theo vztekle k Lucasovi, a neubrání se jízlivé poznámce. Pak prudce vstane, a nasupeně odkráčí z místnosti.

„Na shledanou." Slušně kývnu, a zamířím za ním. Konečně mi dokáže své sportovní nadání, protože žene jak o závod.

„Zpomal, počkej na mě!" Hulákám za ním, a snažím se ho doběhnout.

Zastaví se, až když dojde do šatny, a vyčká, než ho doběhnu. Neotočí se, stojí ke mně zády. Když už jsem v dostatečné vzdálenosti, zpomalím krok a váhavě se dotknu jeho paže. Zachvěje se.

„Theo?"

Nic. Opatrně ho obejdu, a sjedu si ho pohledem. Hlavu má sklopenou, jak štěně, který jste zrovna pokárali, a přes husté vlasy, které mu spadají do čela, mu není vidět do tváře. Ruce má volně svěšené podél těla. Vypadá tak zlomeně, tak smutně, že bych ho nejradši objala a už nepustila.

„Theo, co se stalo? Nerozumím tomu. Bolí tě to?" Vztáhnu k němu ruku a chci se dotknout jeho tváře, ale jemně mi ji odstrčí. Pak pomalu zvedne hlavu a odrhne si překážející vlasy. Podívá se na mě se skleněnýma očima. Lítostivě mu pohled opětuju. Zhluboka se nadechne.

„To je tak v prdeli." Vypadne z něj konečně, a já ho obdaruju dalším nechápavým výrazem. „Všechno je pryč, všechno je ztracený..." Pokračuje, ale stále se nechytám.

„Co je ztracený?" Zašeptám, a zkoumavě si ho prohlížím. Divím se, že nepotřeboval zašít.

Zakloní hlavu dozadu, jakoby chtěl zahnat slzy a rukou si zoufale přejede po tváři. Pak se vrátí zpět ke mně.

„Nemůžu bejt vyloučenej, Em. Když budu mít záznam, nevezmou mě na vysokou, a když mě nevezmou na vysokou, tak..." odmlčí se a divoce zamrká, ale i tak mu z oka vyklouzne slza. Rychle si ji setře a zatne čelist. Opatrně ho chytím za ramena, a popostrčím k lavičce. Poslušně se na ni posadí, a obličej si vtiskne do dlaní.

„A když tě nevezmou na vysokou, tak budeš muset být doma a trpět tátu." Dokončím to místo něj, a on souhlasně přikývne. Zalije mě vlna výčitek, že kdyby mě nebylo, nejspíš by se nic z toho nestalo. Vím, že to ale není to, co teď Theo potřebuje slyšet.

„Theo, ředitele na vysoký bude určitě zajímat mnohem víc, než nějaký pitomý záznam ze třeťáku. A máš ještě celý rok na to, aby sis to vyžehlil a ředitelka ti záznam smazala. Jsem přesvědčená o tom, že se dostaneš, kam jen budeš chtít. Vždyť jsi ještě větší šprt, než já. Dva vyloučení šprti." Zasměju se, a všimnu si, jak i jeho koutky pobaveně cuknou. Přisednu si k němu o kousek blíž, a šťouchnu ho loktem do žeber. „No tak, vím, že je to vtipný." Poškádlím ho, a mám pravdu. Začne se pobaveně smát, a položí si hlavu na moje rameno. Chviličku tak zůstaneme, a necháváme doznít smích. Pak se hlavou lehce pootočí, a podívá se na mě. Je tak blízko, že vidím každý detail jeho perfektní tváře. Světlá, jemná pleť, laskavé zelené oči, roztomilý nos a šťavnaté, hezky tvarované rty. Ještě, že sedím, protože jinak by se mi z něj asi podlomila kolena.

„Přijde mi to, nebo se červenáš, rusovlásko?" Uculí se, a laškovně mě zatahá za cop.

„Jéžiš, dej mi pokoj. Ještě ty se navážej do mých vlasů." Naoko uražená se odtáhnu, a na protest si složím ruce na prsou. Zachechtá se, a hravě se nakloní tělem dopředu, pak po mě šlehne pohledem.

„Jestli tě to zajímá, tak mě se tvoje vlasy líbí." Zazubí se, a já jen pevně doufám v to, že se mnou flirtuje.

„Nezajímá." Zalžu, a vypláznu na něj jazyk. Oba znovu propadneme smíchu, a následuje další krátká odmlka.

„Theo." Oslovím ho tiše.

„Jo?" Odpoví zamyšleně, a koukne na mě.

„Chci jít hledat autorku té knihy, cos mi dal." Vyhrknu ze sebe rozhodně. Kývne hlavou.

„Půjdu s tebou."

„Ne, to nemusíš."

„Ale já chci."

                                                                                            *

„Myslím, že jsem něco našla!" Zvolám z postele, a soustředěně civím do notebooku.

„Uka!" Ozve se Theo, který sedí v tureckém sedu na podlaze, zády opřený o rám postele.

„No, takže... Eleanor Wilsonová, jak jsme čekali, je pseudonym." Natočím noťas tak, aby na něj viděl a pokračuju: „Ale po chvilce hloubání na internetu jsem našla adresu. Může to být adresa třeba k jejímu manažerovi, nebo tak, ale není to daleko. Když zítra ráno vyrazíme, mohli bychom být do večera zpátky." Vychrlím na něj všechny právě zjištěné informace, a on, jako vždycky, souhlasně přikyvuje. Tenhle kluk se mi fakt líbí, všechno odkýve, a neodporuje.

„Kde přesně že to je?" Zeptá se, zatímco si na mobilu rozklikne mapu.

„V Malstadtu," odpovím a ťukám prsty do klávesnice, „posílám ti přesnou adresu."

„Dobře, podívám se na spoje." Zahlásí, a začne hledat. Krátce na to zoufale zaúpí. Stočím k němu pohled a tázavě nadzvednu pravé obočí.

„Vlak nám jede ve 4:15 ráno, a nebo až kolem poledne." Povzdychne si, a vysune spodní ret. Pak se podívá na hodinky, a plácne se dlaní do stehna. „No nic, tak to abych šel. Když teď vyjdu, budu za půl hodiny doma, a budu mít přibližně čtyři hodiny spánku." Vyskočí na nohy, a pohlédne na mě. Zamyšleně civím do blba. „Haló? Země volá Emmu?" Zamává mi rukou před obličejem. Vzhlédnu k němu.

„Nechceš tu rovnou přespat?" Navrhnu váhavě. „Ode mě je to stejně blíž k nádraží, a už teď je dost pozdě, takže..." Dodám rychle a otřu si zpocené dlaně do legín.

„A co tvoje mamka? Nebude ji to vadit?" Namítne. Vážně je tohle to jediný, co mu dělá starost? To mu nepřijde ani trochu divný, že bychom spali ve stejný místnosti?

„Je na noční, až se vrátí, my už budem dávno pryč." Ujistím ho, a sleduju jeho reakci. Nic. Asi je na přespávání u kamarádek zvyklej, projede mi hlavou, a z tý představy mě píchne u srdce.

„Tak jo. Jestli to tobě nevadí?" Prohodí jakoby nic, a už mě ta jeho ledabylost začíná pěkně vytáčet.

„V pohodě." Pokrčím rameny ve stejně lhostejném stylu, jako on.

                                                                                                   *

Mezitím, co jsem ve sprše, připravuje si Theodore svou dnešní přistýlku, složenou z hromady dek a polštářů, které jsem našla u mamky ve skříni. Před půl rokem jsem byla zvyklá mít přespávačky každý víkend, ale to bylo s Lis. Teď se cítím jinak, nervózně a snad i trochu dospěle. I přesto, že jsme s Theodorem jen kamarádi, dávám si na své večerní hygieně opravdu záležet, dokonce si i oholím nohy. Bohužel, ať se cítím sebevíc dospěle, moje infantilní pyžamka jsou jiného názoru. Chvilku přemýšlím, že bych nenápadně zaběhla k mamce do ložnice, a půjčila si nějakou její saténovou noční košili, ale v tu ránu si to rozmyslím. Nejsem Theodorova holka, tohle je jen nouzová záležitost a ne, nemusím před ním nosit sexy věci. Jsme kamarádi. Namlouvám to vám, nebo sama sobě?

Nakonec zvolím to nejmenší zlo. Dvoudílné kraťasové pyžamo s nápisem „Sweet dreams" a psím potiskem. No nesmějte se, v sázce taky byla dlouhá noční košile s Popelkou nebo volné pyžamové kalhoty s medvídkama. Navlíknu se do toho a zhlédnu se v zrcadle. Nevypadá to vůbec špatně. Bavlněné tílko toho odhaluje tak akorát, a dává na odiv mé fantastické klíční kosti. Díky šortkám zase vyniknou dlouhé a štíhlé nohy. Rozpletu si copy a prohrábnu si hustou zrzavou hřívu, která je nyní i krásně vlnitá. Mrknu na sebe v zrcadle, a pošlu si vzdušný polibek. Pak se sama sobě zahihňám, a vykročím ven z koupelny.

Theo sedí na své rozestlané přistýlce, a otráveně surfuje na mobilu. Když uslyší, jak se dveře od pokoje otevřou, letmo ke mně vzhlédne, a zase se vrátí k telefonu. Najednou se pozastaví, a ještě jednou, avšak nyní výrazně pomaleji, si mě změří pohledem. Ústa se mu nepatrně otevřou, ale rychle je zase zavře. Přísahala bych, že mu na pár vteřin zčervenaly tváře. Beze slova zamířím ke své šatní skříni, a začnu se v ní přehrabovat. Stále na sobě cítím jeho spalující pohled. Konečně nahmatám to, co jsem hledala a natočím se k němu. Naprázdno polkne.

„Tohle by ti mělo sedět. Je to možná trochu větší, táta měl už docela pivní pupek." Zasměju se, ale v mém hlase je zastřený smutek. Natáhnu k Theovi tátovu kostkovanou, flanelovou košili. Jedinou věc, kterou mi nechal. Nebo spíš, kterou jsem si bez povšimnutí přivlastnila, když si balil věci.

Soucitně vytáhne levý koutek úst, a vstane, aby si ji vzal. Odebere se do koupelny, kde stráví plus minus věčnost. To nikde nekončící vyčkávání mě unaví tak, že nakonec usnu. Když po pár minutách otevřu oči, stojí nade mnou a přitahuje mi peřinu k ramenům. Na okamžik si myslím, že nade mnou stojí táta. Rozespale se posadím na posteli a zadívám se na něj.

„Sluší ti." Kývnu hlavou směrem ke košili, a slabě se usměju. Úsměv mi opětuje, ale pak vstane, otočí se ke mně zády a cestou z pokoje si ji začne svlékat. „Co vyvádíš?" Vyjeknu vyděšeně. Otočí se zpátky ke mně, a v očích mu šlehají plameny. Ať se snažím sebevíc, nemůžu se ubránit pohledu na jeho vyrýsované břicho. Projede mnou vlna silných emocí, které neznám. Musím se dost přemáhat, abych byla schopná se mu podívat zpět do očí.

„Nebudu nosit věci chlapa, kterej se na tebe vykašlal. A ty bys taky neměla." Řekne rozhořčeně, a moje pocity zesílí. Bože, to je sexy. Sebere ze stolu svoje oblečení, a začne si oblíkat tričko. Nějaká moje vnitřní část má chuť zakřičet, ať nezakrývá to dokonalý tělo a zůstane přesně tak, jak právě je. Skousnu si ret, jako bych se bála, že bych mu to v tom záplavu emocí opravdu mohla říct. Zatřesu hlavou, abych se zbavila těch nemravných myšlenek a přetočím se v posteli na pravý bok, abych na něj viděla. Theo se uvelebí na zem, vedle mé postele, do svého provizorního pelechu. Lehne si na záda a ruce si položí za hlavu.

„Tak zítra začne dobrodružství, viď?" Řeknu napůl natěšeně, a napůl rozespale.

„Zítra?" Odfrkne si. „Moje dobrodružství začalo, když ses před třema měsíci z ničeho nic objevila v mojí lavici."