„Teda, máš úplně studené ruce. Musíš bejt zmrzlá..." Rychle stáhne ruku z mé, a uhne pohledem. „Pojď dovnitř, ať se trochu ohřeješ." Ukáže na dům, a postaví se. Podívá se, jak se nemotorně snažím dostat zpět na nohy, ale tentokrát mi nahoru nepomůže, namísto toho si nervózně otře dlaně do boku černých džín.

Nepříjemné pocity a neoprávněný hněv z dnešního snu mě úplně přejdou, když mi s úsměvem přinese velký kulatý hrnek s horkým kakaem, které je ozdobené pořádnou porcí šlehačky a maličkými, růžovými marschmelouny. Děkovně kývnu hlavou, a usrknu první doušek té sladké čokoládové pěny. Theo se posadí naproti mně, a i přes lehký úsměv na rtech, vypadají jeho oči tak nějak smutně a vystresovaně. Prsty nervózně poklepává na stole, a mlčky sleduje, jak popíjím kakao. Zaplaví mě nepěkný pocit, a uvědomím si, že tu možná nejsem vítána, a Theodorova pohostinnost je pouze projevem jeho dobrého vychování.

„Jak to, že jsi dnes nebyl ve škole? Nevypadáš nemocně." Zeptám se, abych zastavila to nikde nekončící ticho.

S pohledem upřeným do stolu zlehka pokrčí rameny, a odpoví: „Bolela mě hlava."

„Hej! Kde seš ty malej prevíte?" Přeruší náš rozhovor hrubý, mužský hlas a Theo sebou vylekaně škubne. Podívá se na mě, jako kdybych právě odhalila, že ve sklepě zadržuje několik dětí proti jejich vůli.

„Toho si nevšímej, pojď, půjdeme nahoru." Prudce vstane, popadne mě za ruku a táhne mě dlouhou úzkou chodbou směrem ke schodišti. Najednou se před námi objeví obtloustlý muž ve středním věku s neupraveným strništěm a červenými tvářemi. Oči mu šilhají z Theodora na mě, a zase zpátky. Je opilý.

„Tý vole, to je pěkná šťáva. Synu, víš, co se říká... Čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep." Rozřechtá se na celé kolo a nemotorně se zakinklá ze strany na stranu. Theodore ho beze slov odstrčí a protáhne mě mezi ním. Rychle vyběhne schody, a stále mě držejíc za ruku, zatáhne za kliku od dveří do svého pokoje. Vtáhne mě dovnitř, zavře dveře a až teprve teď mě pustí. Naštvaně se rozejde po pokoji a vztekle nakopne roh postele. Zakleje, a posadí se na matraci. Hlavu si bezradně položí do dlaní a chvíli tak setrvá.

V rozpacích stojím tam, kde mě nechal, a rozhlížím se po pokoji. Je moderně zařízený, a překvapivě i docela uklizený. Vždycky jsem si představovala klučičí pokoj plný prachu a špinavých ponožek, které se povalují po podlaze, ale tahle místnost mou domněnku rozcupovala na kousky. Byť je Theodorův pokoj poměrně malý, vypadá hezky a díky střešnímu oknu působí i velmi útulně. Má tu jen několik kusů nábytku, počínaje postelí z dubového dřeva, rohovým stolem s počítačem, poličkou s psacími potřebami a školními učebnicemi, a větší, šatní skříní. Naproti posteli mu visí velká, nástěnná televize a pod ní je široká komoda plná knih. Na nočním stolku má otevřenou knihu od Cartera, kterou má zrovna rozečtenou. Opatrně k ní přistoupím, a přejedu po ní prsty.

„Tak jak je na tom detektiv Hunter? Povedlo se mu vyřešit další vraždu?" Nahodím téma, abych uvolnila napětí a pomohla mu přijít na jiné myšlenky.

Pomalu ke mně zvedne hlavu a váhavě nadzdvihne jedno obočí. „Ty znáš Carterovy knihy?" Oči se mu rozzáří, a ztuhlé svaly v jeho obličeji začínají polevovat.

Přikývnu a zazubím se. „Jo, něco jsem od něj četla, ale můj šálek kávy to teda není. Zato moje máma je jeho knihami posedlá asi stejně, jako ty."

„Fakt?" Zeptá se a zaraduje se jako dítě. „Tak to nás musíš někdy seznámit."

Krátce se uchechtnu, a přiblížím se hlavou o kousek blíž ke knize, abych si přečetla její název.

„Jé, tak to je zrovna ta, co jsem četla," vyjeknu s nadšením, „to je ta, kde je vrahem..."

„Ne! Emmo, ne!" Vykřikne vyděšeně a divoce se vyhoupne na nohy. Pevně se kousnu do rtu, abych zadržela smích. Chudák netuší, že si s ním jen hraju.

„Ale no tak, věř mi, že bude lepší, když ti to řeknu hned. Ten konec mě fakt zklamal..." Naléhám a snažím se u toho vypadat důvěryhodně.

„Já tě varuju, ať tě to ani nenapadne." Přeruší mě znovu a oči má tak vykulené, že se začínám obávat, aby mu brzy nevypadly z důlků.

„Promiň, ale vrah je za..." Přiskočí ke mně, a dlaň mi přiloží na ústa, abych ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Okamžitě zmlknu, ne tak úplně dobrovolně, spíš mám pocit, že mi najednou došla slova. Je tak blízko, že vidím, jak mu pod kostkovanou košilí zrychleně pulzuje hruď v tempu jeho dechu. Ztěžka polkne a pohled upírá do mých očí. Pomalu stáhne ruku z mých rtů, a věnuje jim letmý pohled.

Zpět do reality nás přivede hlasité zacinkání Theodorova mobilu, oznamující příchozí smsku. Ustoupí o krok dozadu, a vytáhne jej ze zadní kapsy kalhot. Podívá se na displej a zamyšleně našpulí rty do strany.

„Lucas je v nemocnici." Sdělí mi právě obdrženou zprávu, a s překvapením na mě pohlédne.

„Co-cože?" Zeptám se nevěřícně, ale hlavou mi projede myšlenka, že co jiného jsem si vlastně myslela. Theo sklesle přikývne a znovu se posadí na postel, pohled stále upíná do mobilu.

„Jo... teď mi to napsala Jess. Prý bude v pohodě, ale dřív, než za dva týdny se do školy nevrátí."

„Zeptej se jí, co se mu stalo!" Vyjeknu roztřeseným hlasem, jako bych neznala odpověď. I Theo si toho všimne a zmateně ke mně vzhlédne. Dám si ruce v bok, a obrátím oči v sloup. „No co! Sama si nejsem jistá, co přesně se mu stalo." Syknu na něj tichým hlasem pro případ, že by nás někdo poslouchal a sleduju, jak mu prsty hbitě kmitají po displeji, až dokud nestiskne tlačítko odeslat.

Asi půl minuty oba tiše a napjatě čekáme. Cink, cink, cink... rozléhá se dotěrný zvuk po místnosti. Příchozí hovor.

„To je Jessica." Pronese skoro až vystrašeným hlasem.

„Honem, zvedni to!" Povzbudím ho netrpělivě, a neklidně si okusuju nehty na rukou.

„Halo? Jess?" Promluví váhavým tónem, „Mhm... aha. Požár? Ne, o tom jsem nic neslyšel. Byl blízko, a udělali se mu puchýře... chápu. Jo, a Jess, kdo ti tohle všechno vlastně řekl? Lucas? Byla jsi za ním v nemocnici? Jo, jasně... určitě... určitě mu bude brzo... ehm... líp?" Nepřetržitě ho pozoruju a bedlivě vnímám každé slovo, abych nevypadla z kontextu. A proto mi neunikne, když mu začnou červenat líčka. Zamračím se a přivřu oči, teď jejich rozhovor poslouchám ještě s větším zájmem.

„No jo... já vím, že jsem se ti dlouho neozval. Prostě jsem nějak... nějak jsem neměl čas." Nepatrně ztiší hlas a nervózně si odkašle. Stydlivě po mně pokukuje. Okamžitě uhnu pohledem a předstírám, že se dívám oknem ven. „Jo, měj se. Čau." Zavěsí a v pokoji zavládne trapné ticho.

„No takže Lucas se prý dostal nebezpečně blízko k požáru, a to mu způsobilo ty..." Začne rekapitulovat svůj dialog s Jessicou.

„Jo, já vím. Slyšela jsem to." Přeruším ho.

„Jo..." Spojí rty k sobě a párkrát pomalu kývne hlavou.

„No nic, přišla jsem ti jen přinést ty úkoly, takže..."

„Jo, jasně. Děkuju. Nechtěl jsem tě zdržovat."

Pokusím se o chabý úsměv, a společně vyjdeme z jeho pokoje, projdeme kolem dalších zavřených místností, po schodech dolů, až ke vchodovým dveřím. V přízemí je slyšet hlučné, chlapské chrápání. Theo mi věnuje omluvný pohled, a začne si oblékat zateplenou manšestrákovou bundu. Nechápavě se na něj podívám.

„Doprovodím tě." Oznámí mi, a prohlédne si svůj odraz v křivě pověšeném zrcadle.

„Ne, to nemusíš." Namítnu a nesouhlasně zavrtím hlavou.

„Ale já chci." Řekne rozhodně, a mrkne na mě v zrcadle.

„Ne, vážně. Trvám na tom. Ráda chodím... sama." Přestane se upravovat v zrcadle, a zklamaně si povzdechne.

„Dobře, ale napiš mi, že jsi došla v pořádku. Bereš?" Pousměje se, a otočí se zády k zrcadlu, abychom stáli tváří tvář k sobě.

„Beru." Spokojeně kývnu na souhlas, a z jeho starostlivosti mě zaplaví příjemný, hřejivý pocit. Vyjdu ze dveří a dám se na odchod.

„Em!" Zavolá na mě, když jsem sotva pár metrů za brankou, a vykročí mým směrem.

Otočím se jeho směrem a jdu mu naproti, abychom každý stáli na jedné straně branky. Ruce si složí na jejím rámu, a bradu si položí na propletené prsty, čímž se mu komicky vysune spodní ret. Počká, až dojdu k brance.

„Ano?" Tázavě pozvednu obočí.

„Vím, že jsme kamarádi, takže bych tě chtěl poprosit o jednu věc." Pronese tutéž větu, kterou jsem mu řekla před pár dny, akorát pozmění jednu podstatnou část. Nazval mě kamarádkou.

„Neboj se. Nikomu o tvým tátovi neřeknu." Upřímně se usměju.

Natáhne ke mně ruku a vztyčí malíček. „Přísaháš?"

„Přísahám." Přitakám, a propletu svůj malíček s tím jeho.

V dnešní kapitole jsem vám chtěla trošku přiblížit Theodora a ukázat, že ani jeho život není tak dokonalý, jak se mohlo zdát. Co si o něm myslíte? Líbí se vám jako postava?
Těším se u další kapitoly!

S láskou,
Niky