Pomalu vložím klíč do zámku, a opatrně jím otočím. Jednou, dvakrát. Cvak. Jemně strčím do dveří, a stejně ladně je i zavřu. Po špičkách se proplížím úzkou chodbou kolem kuchyně, obýváku a tiše zamířím po schodech do pokoje. Mise splněna, agentka Emma Brownová opět prokázala svůj skrytý talent – ninja chůzi. Plácnu sebou do postele a několik dlouhých minut jen civím na bezchybně natřený bílý strop nade mnou. Díky mé bujné fantazii mi slouží jako filmové plátno, na kterém běží kasovní trhák o zrzce s ohnivým elementem. Tak tenhle scénář jsem si ráno určitě nepředstavovala. V hlavě si přehrávám stále dokola tu jednu a tu samou scénu, snažím se ji zpomalit a prozkoumat. Co vše jsem cítila? Jak jsem to udělala? Byla jsem to opravdu já? Zavinila jsem ten požár? Ovládám teď nějaký schopnosti, nebo to byla jednorázová záležitost? Mám tolik otázek, ale ani na jednu z nich neznám odpověď. Natáhnu ruce před sebe, dlaněmi vzhůru a chvíli je pozoruju. Pokrčím prsty, nejdřív všemi, potom každým zvlášť. Prsty jedné ruky jemně přejíždím po bříškách prstů na té druhé, a naopak. Celé to bylo tak rychlé, tak zmatené. Vím, že jsem to byla já. Ale nevybavuju si, jak jsem to udělala. Pamatuju si jen ten šílený, bouřlivý hněv, nepopsatelně intenzivní horko, které se mi rozlévalo po celém těle a na konec nepříjemné šimrání v konečcích prstů. Bezradně si složím dlaně na hrudi, a krátce na to upadám do hlubokého spánku.

„Emmo? Emmo! Ty už jsi doma?" Probudí mě matčin ustaraný hlas, ozývající se z dolního patra.

„Jo, mami... jsem doma." Odpovím ji rozespale a sáhnu po telefonu. 18:32.

„Aha, dobře," odvětí zklamaně, a mě hned přepadnou výčitky svědomí, že jsem ji při příchodu ani nepozdravila, „večeře je v mikrovlnce. Já běžím do práce." Dodá a aniž by čekala na odpověď, zabouchne za sebou vchodové dveře.

Pomocí číselného kódu odemknu telefon, a kliknu na ikonu instagramu. Chvíli jen nepřítomně scrolluju po hlavní stránce, projíždím stories svých starých spolužáků z Rayes, až nakonec do vyhledávače zadám theo_feighton. Na stories doteď nic nepřidal, takže to vypadá, že skandál se zatím nekoná. Popojedu o kousek níž, a zobrazí se mi poslední tři příspěvky. Fotbal, fotbal, a... Jessica. Poslední fotku zběsile rozkliknu a pozorně si ji prohlížím. Theo má ruku ovinutou kolem jejích úzkých, tenkých ramen. Hlavy mají u sebe tak blízko, že se jim skoro dotýkají a zvesela se smějou do kamery. S nechutí si začnu přibližovat detaily Jessiinýho obličeje. Bezchybná opálená pleť, kočičí oči, rovné plavé vlasy, a úsměv jako z časopisu.

„No nejsi ty slečna dokonalá?" Ušklíbnu se a odhodím mobil za sebe do polštáře.

Natáhnu se k lampičce na nočním stolku, zatáhnu za šňůrku a jdu spát, dneska to potřebuju jako sůl.

.........................................................................

Cestou do školy si uvědomím něco, co mě v tom včerejším chaosu ani nenapadlo. Jak se asi dnes bude chovat Lucas? Přijde vůbec do školy? Bude mluvit? I přesto, že jsem šíleně nervózní a bojím se Lucasovy reakce, pociťuju i zvláštní pocit vzrušení a moci. Možná, že ten idiot konečně pochopí, kde je jeho místo a nechá mě na pokoji. Možná, že včerejší incident vytvořil nějaké spojení mezi mnou a Theodorem, a započne tím nové přátelství? Pod snůškou těch hořkosladkých pocitů se celá zachvěju.

Do třídy vkročím sebevědomě a bez rozmýšlení a rovnou zamířím ke své lavici. Lucas, ani Theodore tu ještě nejsou. Na jednu stranu se mi uleví, ale na druhou se mi z té úzkosti zvedá žaludek, a už to chci mít za sebou. Pohled upírám ke dveřím, a při každém zatáhnutí za kliku, mi nadskočí srdce. Třída už je skoro kompletní, jen ti dva tu stále nejsou, a do začátku výuky zbývá pouhá minuta. Už chci čekání vzdát, když vtom se dveře prudce otevřou a objeví se v nich Theo.

Narovnám se na židli, pramen vlnitých vlasů si ladně přehodím přes rameno a nenápadně pokukuju po přibližujícím se chlapci. Když už je v dostatečné vzdálenosti, zvednu k němu pohled a on mi ho opětuje. S nádechem otevírám ústa na pozdrav, ale než ze sebe stihnu vydat jedinou hlásku, jeho oči přeruší kontakt s těmi mými. Nezastaví se u naší lavice, jen nepřítomně pokračuje dál.

„Jess, jak se máš?" Slyším jeho hlas z povzdálí, a hrudí se mi rozlije nelibý pocit. Pocit zrady.

________________________________
Máme tu další, už šestou kapitolu, Dívky v plamenech! Jak tě bavila? A proč myslíš, že Theodore ve škole Emmu ignoruje? Dost by mě zajímaly vaše domněnky, tak budu moc ráda, když se o ně podělíte v komentářích :D

S láskou,
Niky ♥