Tvého kamaráda by to mohlo mrzet.

Při těch slovech jsem se otočila a srdce mi udělalo několik zběsilých přemetů ještě předtím než se zastavilo úplně.

Několik metrů ode mě stála nápadně vysoká postava zahalená v černém plášti. Jediné, co plášť neskrýval, byly ruce, z nichž doslova tryskaly modré plameny.

Ale to by ještě nebylo to nejhrůznější. Mnohem horší bylo pro mě vidět, jak Marek doslova visí ve vzduchu – tělo prohnuté do oblouku a na tváři usazená bolestivá grimasa.

Ledová vlna strachu sevřela mé tělo do jakési krusty, nedokázala jsem se ani pohnout. Jediný pohled na ten strašný výjev mě dokonale paralyzoval. „Marku..." Jediné slovo mi bezděčně splynulo ze rtů. Neřekla jsem to nikterak nahlas, ten muž to však nejspíš zaslechl, neboť se začal smát. Několikrát pohnul rukama a dlaně obrátil vzhůru k nebi. Následně ruce připažil a Marek se zřítil z výšky asi pěti metrů na zem, kde zůstal nehybně ležet.

„Marku!" Ted už jsem zařvala z plných plic a a ihned se k ležícímu chlapci vrhla.

Téměř okamžitě mě však zarazil přísný hlas toho neznámého. „Stůj, nebo ho zabiju!" Teď už odhodil plášť a před očima se mi tak objevil nápadně vysoký muž s lehce prošedivělými vlasy. Měl mrtvolně bledý obličej a jeho oči s krvavě rudými zorničkami podivně žhnuly.

Zatraceně, pomyslela jsem si. Co se to děje, sakra?! „Co ode mně chceš, ty... ty... ty..."

„Nemůžeš mi přijít na jméno? Co takhle oslovovat mě třeba strýčku Rune?" navrhl ten muž a po krvavě rudých rtech ostře kontrastujících s bělostným obličejem mu přelétl úšklebek, jenž by se dal vykládat všelijak.

„Cože - Strýčku?!"

Už toho na mě bylo moc. Moje trpělivost nikdy nebyla nějak velká a rozzlobit jsem se dovedla během vteřiny. Neudržela jsem se a začala jsem na Runa bez nejmenších zábran křičet. Ani sama nevím, jaká slova mi sama proudila z pusy, ale Rune se jim smál, jako kdybych vyprávěla ten nejlepší vtip.

Po chvíli hlasitého ječení mi došel dech a v krku mě pálilo. Konečně jsem tedy zmlkla. Rune zvedl pohled k hradbám rýsujícím se nedaleko za mými zády. Pochopila jsem proč. Můj řev přilákal na hradební ochoz nemalý počet diváků. Zahlédla jsem zvědavé tváře vojáků, služebníků a dokonce... Ach Bože, dokonce i krále s královnou...

Rune se znovu zašklebil. „Nezdá se ti, že je tu příliš mnoho obecenstva?" S tím namířil dlaně, podivně strnulé, směrem k hradbám. Z rukou mu vyšlehly znovu ty kobaltové jazyky plamenů, které se začaly plazit po kamenných hradbách jako těla jedovatých hadů. Za chvíli překonaly hravě vrcholek hradby a uchvacovaly vše, co jim přišlo do cesty. Soudě alespoň podle toho, že na hradbách nezbyla už ani noha, odevšad se ozýval křik a k nebi stoupal sloupec našedlého hořkého dýmu.

„Co jsi to udělal?! Zmetku, zrůdo. Já tě nenávidím!" křičela jsem jako smyslů zbavená. Hruď mi zaplavila štiplavá vlna bolesti při pohledu na to, jak se můj domov mění pomalu na zčernalé spáleniště.

Bolest byla stále intenzivnější a rychle sílila. Začalo mě brnět na žebrech a následně mi celé tělo zevnitř pomalu stravoval žár. Jakmile se to vnitřní horko dotklo mých skrání, moje pokožka se rozzářila jako karnevalový lampion. Vyjekla jsem, když jsem uviděla, jak se na mé odhalené kůži klikatí zlatooranžové pramínky vytvářející složitý vzor připomínající umění dávných malířů.

Skoro bych přísahala, že na Runově táři problesklo překvapení. Ale byla to jen chvilička a možná ten obraz vytvořila moje fantasie, neboť na tváři toho mizery se objevil znovu škleb. Snad pohrdavý pohled jeho rudých duhovek ve mně vzbudil takovou divokou a prudkou zlost, jakou jsem snad ještě nikdy nepoznala.

Na chvíli se mi zdálo jako kdybych vystoupila ze svého těla a dívala se na tu scénu z pohledu jiné osoby.

Napůl nepřítomně jsem pozvedla ruce. Nad tím, co dělám jsem ztratila úplně kontrolu, jakmile mi z rukou sklouzlo do každé dlaně jedno ohnivé klubko. Překřížila jsem obě zápěstí a žhnoucí klubka se rozletěla vpřed. Během letu na několik metrů dlouhé cestě k Runovi se rozvinula.

Rune zareagoval - opět vyslal vpřed ty modré plameny. Ty se zaklesly do mých oranžových plamenů. Snažily se jim zaklestit cestu, jenže po chvíli modrá zář zhasla stejně snadno jako průvah sfoukne plamen svíčky.

Ten darebák už na nic nečekal a pokusil se zcela nedůstojně zmizet. Překřížil ruce na hrudi a od země se kolem Runova těla začal obtáčet blankytný třpytivý vír.

Jenže mé ohnivé provazy k němu přilétly zřejmě rychleji než očekával. Oranžová se obmotala kolem jeho těla a Rune se svalil na zem, kde sebou házel a nadával, což mu bylo stejně platné jako hadovi nové boty.

Přistoupila jsem blíž ke svíjejícímu se Runovi. Na čele se mu perlil pot a měl rozkousnutý ret. Nedokázala jsem potlačit škodolibé zadostiučinění. „Konečně si můžeme v klidu promluvit, co ty na to? Proč jsi přišel?"

Věnoval mi přezíravý pohled a pevně stiskl rty.

Jako kdyby bronzové motouzy vycítily můj vztek - kolem Runova těla se ovinuly ještě pevněji, až ten mizera bolestí vyjekl. „Tak dobře," vypravil ze sebe s obtížemi. Jako kdyby ho každé slovo bolelo. „Chtěl... chtěl jsem tě zabít. Stačí?"

Jenže ne, mě to nestačilo. V hlavě mi vířilo asi milion otázek, chtěla jsem znát odpověď na každou z nich. Chtěl jsem tě zabít. Runova upřímná odpověď mě sekla jako nejostřejší čepel.

„Proč? Proč jsi mě chtěl zabít?" vyhrkla jsem zaskočeně. moje podivuhodných způsobem získaná koncentrace byla tatam. Jedním pohledem jsem taky zjistila, že zářící nitky, jež protkávaly až doposud moji pokožku, někam pomalu mizí. A s nimi...

... a s nimi zmizely i provazy poutající Runa.

Zatraceně!

S hrůzou v očích jsem sledovala, jak se Rune zvedá a z rukou mu vystupuje roj modrých jisker, měnících se na mihotavé plameny. Zatímco můj žár mizel někde hluboko, tam odkud přišel. Ať jsem se ho snažila rozdmýchat znovu sebevíc, bylo to marné. Nedělo se nic. Na Runových rtech se rozlil lačný vlčí úsměv.