Za okny kvílel vítr a po skleněné tabuli stékaly s hlasitým bubnování pramínky vody. Čas od času temnou noční oblohu rozčísly ohnivé prsty blesků.

Naproti velkému oknu zasklenému do olověných šestihranných terčíků se nacházela velká postel s nebesy. U ní stála krásná mladá žena s dlouhými vlnitými vlasy rezavé barvy. Svýma temně hnědýma očima láskyplně pozorovala pětitýdenní dítě spící v bílé dřevěné kolébce.

Velké dvoukřídlé dveře se rozletěly a s hlasitým prásknutím bouchly o stěnu. Žena sebou zděšeně trhla. Až dosud spící dítě se probudilo a začalo nahlas plakat.

„Je čas, Agnes." Otevřenými dveřmi prošel vysoký ramenatý muž. Sklonil se k Agnes a letmo ji políbil na rty.

„Já vím, Ralfe. Ale..." Pohled jí znovu sklouzl k jejímu dítěti. Cítila, jak se jí do očí derou slzy.

Ralf zavrtěl hlavou. „Už jsme o tom mluvili tolikrát. Nejde to a oba to moc dobře víme." Na okamžik se odmlčel. Pak setřel dlaní Agnes z tváří slzy a svýma očima s rudými duhovkami se zadíval mladé ženě do očí. V jeho tváři se usadil výraz smutku, avšak byl si vědom toho, co musí udělat. „Věř mi, že je to pro nás i naše dítě to nejlepší, co můžeme udělat."

„Stejně je to všechno kvůli němu, tomu zatracenému..." vyhrkla Agnes hněvivě. Ale nestačila větu dokončit.

Dveře se znovu s prásknutím rozletěly a do místnosti razantně vstoupila vysoká hubená postava zahalená v černém plášti. „Jsem tady, drahý bratříčku."

Ralf zaťal čelist a vrhl se k příchozímu. Z dlaní mu vytryskly oranžové plameny. „Běž, Agnes!" zavolal na svou ženu.

Agnes chvíli zápasila sama se sebou, ale sotva pohlédla znovu na své dítě, rozhodla se. Pokud ho odsud nedostane, hrozí mu smrtelné nebezpečí.

________________________________

Noční déšť se rozhodně nechystal ustat, naopak, ještě zesílil. Bleskly čechraly temný samet tmy také častěji. Agnes se s každým přicházejícím hromem zachvěla. Své dítě, uložené v proutěném košíku, se snažila ochránit před velkými dopadajícími kapkami teplým pláštěm.

Přišel další blesk a následovalo prásknutí hromového biče. Tentokrát se miminko probudilo a rozplakalo se.  „Pšššt, neboj se, Teo, zlatíčko. Za chvíli budeš v bezpečí.

Ještě zbýval kousek. Srdce v Agnesině hrudi radostně poskočilo až udeřilo o žebra. Dokázala to, zachránila svoje dítě. Jejich dítě bude mít možnost přežít a vyrůstat na svodobě.

Položila košík s děvčátkem před bránu hradu. Hlasitě na ni zabušila. Sotva se zpoza brány ozvaly rozespalé hlasy strážných, Tee se po tvářích začaly znovu kutálet slzy. Jako kdyby tušila, že ji matka opouští.

Agnes ten pohled rval srdce na kusy. Jenže věděla, že se rozhodla správně, i když to tak moc bolelo. Ještě naposledy se podívala k bráně. Ta se s mírným zaskřípěním začala otevírat.

„Sbohem, zlatíčko. Ještě se uvidíme," zašeptala s nadějí v hlase. Nebyla si jistá, jestli dokáže to, co říká někdy dodržet, ale potřebovala v tu chvíli alespoň nějakou mizivou útěchu. Už nedokázala polykat slzy. Pevněji se zahalila do pláště a v roji rudých jisker se rozplynula ve vzduchu.