Stíny se začaly dloužit a pomalým krokem přicházel jeden z těch nekonečně dlouhých letních večerů. Letní vzduch voněl v přicházejícím večeru omamně po čerstvě posekané trávě a z brčálově zelených korun nedalekých stromů se linul líbezný ptačí zpěv. Naoranžovělé sluneční paprsky nás hladily po tvářích, my jsme však neměli ani pomyšlení na nějakou letní idylku.

„Braň se," vykřikla jsem se smíchem a ohnala se mečem po vysokém ramenatém mladíkovi - korunním princi Markovi.

Markovi po věcně usměvavých rtech přelétlo pousmání. „Spíš ty se braň, moje malá sestřičko."

Bez obtíží jsem se vyhnula jeho útoku a znovu jsem švihla cvičným dřevěným mečem po jeho krku. „Nebo ty, bratříčku!" Nebyli jsme opravdoví sourozenci. Našli mě jako nemluvně v proutěném košíku pod hradbami královského hradu. A král s královnou mě přijali za vlastní - měla jsem je ráda - jako své rodiče.

Oba jsme těžce oddechovali. Naše cvičné dřevěné meče se o sebe zaklesly. Hleděli jsme si vzájemně do očí. Marek do mých, temně hnědých a já do jeho jiskřivě modrých - napadlo mě, že září víc než ten nejkrásnější diamant. Lehký vánek lehce zcuchal jeho pískové vlasy a...

... a já jsem udělala chybu - nechala jsem se na okamžik rozptýlit. Marek se sice snažil ránu zadržet, ale dřevěné ostří se stejně dotklo mé čelisti. Spadla jsem na zem. V čelisti mi tupě rezonovala tepavá bolest, určitě budu mít pěknou modřinu.

Ucítila jsem v konečcích prstů jiskřit prudkou štiplavou energii. Tenké nitky žáru se postupně začaly rozlévat mojí každičkou žílou, každičkou tepnou. Až se všechny stuhy horka spojily v jedno klubko hluboko uvnitř mého srdce. Ta síla se začala drát na povrch, začala pálit těsně pod kůží...

Ruce jsem si přitiskla k hrudi, kde žár tepal nejsilněji. Snad se chtěl prodrat na svobodu.
Teo. Slyšíš? Teo, sakra. Mluv se mnou!

Jako zdálky ke mně doléhal Markův hlas, ale znělo to, jako bych stála na dně hluboké studny.

Snažila jsem se těch slov chytit jako záchranné sítě. Ve spáncích mi začalo bolestivě bušit, kromě vlastního zrychleného dechu jsem slyšela hučení divokých plamenů - ten zvuk vycházel přímo z mého nitra.

Ucítila jsem, jak mi něčí ruce třesou rameny. To mě pomalu začalo vracet zpět do reality.

Zjistila jsem, že sedím na zemi. Můj dech byl mnohem rychlejší než obvykle a srdce také bilo o hodně splašeněji. Tyhle záchvaty mě začaly trápit asi před dvěma měsíci - těsně po mých sedmnáctých narozeninách. Přicházely stále častěji a jejich intenzita se pokaždé zvyšovala - takhle silný žár jsem zatím ještě nikdy necítila.

„Teo? Slyšíš mě?" Marek se mnou pořád ještě cloumal.

„Nejsem hluchá. A nech toho!" obořila jsem se na něj a odstrčila jeho ruce.

Jeho paže se omotaly kolem mých rameny. Cosi mi zašeptal do vlasů.    

Neposlouchala jsem ta slova, stačil mi jen zvuk jeho hlasu, abych se trochu uklidnila. Nikdy jsem o těchhle záchvatech nikomu neřekla. Sama ani nevím proč. Možná jsem nechtěla nikomu přidělávat starosti, možná jsem se bála, aby si o mně nezačala lidé říkat, že jsem blázen nebo hůř - že jsem čarodějnice...     Neuplynula příliš dlouhá doba - nanejvýš pět let- od šílenství, které proletělo napříč naším královstvím a mnoho nevinných žen skončilo na hořících hranicích. Ještě teď jsem se otřásla při těch hrůzných vzpomínkách.

Marek se ode mně odtáhl na délku paže. Nespokojeně jsem zavrčela. V Markově náruči jsme se cítila tak dobře.

    „Nestalo se to nic? Promiň," zašeptal zkroušeně, „byla to pitomost."

    „Jo to byla. Ale moje," usmála jsem se. Okamžitě jsem toho však zalitovala, protože mě čelist, kam mě trefil cvičný meč, pořádně zabolela. „Nechala jsem se rozptýlit. Ale zuby mám všechny a ve zdraví jsem to přežila..."

    Zvedla jsem se a oprášila si rukou kožené kalhoty od stébla posekané luční trávy, neboť mi na oblečení několik zelených stébel utkvělo.
     Markovy horké prsty zachytily moje zápěstí.  „Co se to s tebou dělo?"

„Co myslíš? Jenom jsem spadla. Nic, kvůli čemu bys musel vyšilovat..." zalhala jsem. Jenže lhářka jsem asi dost mizerná, protože Marek poznal, že mu něco tajím. Jenže to něco bylo to, čemu jsem nerozuměla a co mě děsilo.
    Jemně uchopil mojí bradu a ledově modrýma očima studoval každý centimetr mého obličeje. „Nejsem úplný hlupák. Je něco, co bych měl vědět?"

Když se na mě takhle díval, můj žaludek začal nacvičovat kotrmelce. Cítila jsem, jak se mi do obličeje hrne červen. Sakra! Už od dětství mezi námi panovaly nemalé sympatie... Přerostlo to snad v něco víc? Nebyla jsem si jistá...

Marek zavrtěl odmítavě hlavou. „Teo," povzdechl si. „Viděl jsem tě. Tvoje oči zrudly a cítil jsem, jak ti z kůže sálalo horko."

Všechno ve mě se roztřáslo jako týden starý pudink. „Byl jsi moc dlouho na sluníčku. A pak vidíš kdeco," zasmála jsem se. Nebo přesněji řečeno - pokusila jsem se o to. Celou mě sevřela taková nervózní křeč, až můj smích připomínal spíš zařehtání koně v posledním tažení.

Marek udělal ke mně jeden krok a natáhl ke mně ruku. Měl obočí stažená k sobě, nad něčím zřejmě přemýšlel. „Teo..." odmlčel se.

„Co?"

„Vlastně... nic," uhnul nakonec nervózně očima.

Zaťala jsem čelist. Od očí se mi dralo pálení. Otočila jsem se a dala se na zběsilý útěk.

Slyšela jsem, jak za mnou Marek něco volá, ale nechtěla jsem s ním mluvit, ani ho vidět. Ne, teď ne. Nemusí vidět, jak mi po tvářích tečou slané pramínky.

Všechno jsem viděla rozmazaně a několikrát jsem zakopla.

Poté, co jsem zakopla znova, už jsem to neustála a rozplácla jsem se na zemi. Skrze závoj slz jsem svět neviděla jinak než rozpité barevné skvrny. Neměla jsem už sílu ani chuť se zvednout. Objala jsem si kolena a pestrá směsice všech těch pocitů vybublala s novou intenzitou jako další slaný gejzír.

Zaslechla jsem za sebou nějaké kroky. „Nech mě napokoji!" Myslela jsem si, že je to Marek.

Jenomže on to nebyl.

Zaječela jsem hrůzou, když jsem na zádech ucítila silný žár a promluvil hlas, jenž zněl jako praskající dřevo v ohni. „Pozor na tón, s jakým se mnou mluvíš, holčičko. Tvého kamaráda by to mohlo mrzet."