„Copak, nám snad došla síla?" poškleboval se Rune. Nespěchal, jako demonstrace jeho moci se kolem jeho těla obtáčely jako jedovatí hadi paprsky zářící modrou barvou.

Snažila jsem se neposlouchat jeho posměšky, nevnímat dusivý pach kouře za svými zády, zaplašit temné myšlenky. Musela jsem teď dokázat jen jediné - najít znovu ten žár.

„Tak už to vzdej. A přiznej si konečně, že jsem prostě silnější a na post vládce plamenů se hodím mnohem líp než sotva dospělá dívka."

„Cože? Jaký vládce plamenů?!"  Vzdala jsem to. Žár zmizel - nenávratně, nedokázala jsem ho znovu přivést zpět.

Zatvářil se, jako kdyby polkl šťovík. Pak s odporem vyplivl jednu větu: „Post, který má získat dcera mého staršího bratra."

„S někým sis mě spletl, nejsem dcera žádného tvého bratra! A o nic takového nestojím, klidně si ten titul vezmi!" V hlavě jsem měla zmatek. Všechno mi přišlo jako nějaký zlý sen. Pevně jsem stiskla oči a doufala, že se hned probudím. 

Další ušklíbnutí. „Že své rodiče znáš, viď? Neboj, ten post si vezmu. Protože já dostanu vždycky, co chci. Jen mi v tom brání... taková nepatrná maličkost. Ty."

„Já?!" Nechápala jsem vůbec nic. Měla jsem v hlavě naprostý zmatek.

Neodpověděl, ale blankytné plameny točící se kolem jeho rukou po mně šlehly jako biče. Jen taktak jsem stačila uskočit.

Rune provedl totéž ještě dvakrát, pokaždé se mi podařilo se na poslední chvíli vyhnout. Jenže při posledním úskoku jsem špatně došlápla a kotníkem mi projelo ostří bolesti. Spadla jsem na zem a s hrůzou v očích sledovala, jak se ten darebák ke mně přibližuje a z rudých očí mu sálá zlo a touha po moci.

Zakryla jsem si dlaněmi obličej. V duchu jsem si spílala za to, jak jsem pitomá - zapomněla jsem si dýku v paláci. I když... ve skrytu duše jsem věděla, že by mi ani dýka v téhle situaci stejně nebyla moc platná.

Uslyšela jsem tiché žuchnutí - jako kdyby něco spadlo na zem.

Sundala jsem si dlaně z očí a uviděla jsem, jak se Rune s klením zvedal ze země a vedle něho stál Marek - po tváři mu stékal karmínová pramínek krve a ve tváři se mu usadil zuřivý výraz. Jedním skokem přede mně vrhl. Vytvořil tak křehkou bariéru mezi mnou a Runem.

„Marku... Tohle není ta správná chvíle na hraní si na hrdinu."

Prudce se ke mně otočil. „To myslíš vážně?" Postřehla jsem v jeho hlase podtón něčeho, co jsem nedokázala úplně rozlišit - snad uražené ješitnosti.

„Jo. Zvládnu to sama," namítla jsem rychle. Ne, nemohla jsem přece dopustit, aby ho Rune kvůli mě...

Rune se vyhrabal na nohy a s nevýslovným požitkem sledoval náš hovor - pokud se těm několika krátkým větám dalo tak říkat. „Ne, že bych ti chtěl radit, ale vážně bys měl jít z cesty. Překážíš," střelil postranním pohledem po Markovi.

„Ne." To jediné slovo mnou otřáslo. Musím něco udělat. Musím.

„Dávám ti poslední možnost odsud zmizet. Jinak zabiju nejdřív tebe a pak i jí," ukázal na mě kostnatým prstem.

„Ne," odmítl Marek zřetelně a tasil od opasku svoji dýku. Jasnýma modrýma očima Runa doslova probodával.

Do hajzlu! Zaštípalo mě v očích - a na vině nebyl jen tmavý sloupec dýmu natahující své pařáty k obloze. „Prosím, odejdi. Nechci, abys..." rozvzlykala jsem se, už jsem nedokázala polykat slzy.

Marek mě objal kolem ramen. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a přitiskla se k němu.

Rune naklonil hlavu ke straně a začal podupávat nohou do jakéhosi podivného neslyšného rytmu. „Jen hlupák zahodí zbytečně svůj život. Proč tu holku vůbec tak bráníš?"

Marek neodpověděl. Trochu jsem se od něj odtáhla - asi na polovinu délky paže. „Proč?"

Chvíli mlčel. Ucítila jsem, jak se jeho hruď vzedmula hlubokým nádechem. „Protože tě miluju," vyhrkl rychle a uhnul pohledem. S očima sklopenýma k zemi pak dodal: „Chtěl jsem... ti to říct už dávno, ale měl jsem strach, že by ses mi vysmála..."

Cože?! Na dnešek je to nějak moc překvapení, ne? Ale... lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo. Vlastně jsme na to dost podobně. Jako kdyby se ve mě cosi zlomilo, došlo mi, že cítím k němu totéž. Do tváří se mi nahrnula růž.

„To jste mě pobavili, skoro bych se rozbrečel taky," zachechtal se Rune, ale najednou zničehonic znovu udeřily modré plameny. Marek jako kdyby to tušil, mě popadl v pase a doslova mě odhodil o dobré tři metry dál. Ovšem jeho zasáhla blankytná zář do žeber. Obloukem dopadl nedaleko mě.

Při pohledu na Markův bledý obličej pokřivený bolestí, mě bodlo při páteři. A...

...a mým tělem se začala rozlévat vlna horka, jež začala kreslit klikaté cestičky i na mé kůži. Dokázala jsem to!

Zkřížila jsem ruce na hrudi. Kolem Runa vytryskla ze země rudá barva a sevřela ho ve svém objetí. Jsem sice nesmírně empatický člověk, nicméně v tu chvíli mě řev plný bolesti toho lotra potěšil. Nedokázala jsem potlačit úsměv. Došla jsem až k Runovi a prošla skrze plameny.

„Seš spokojená?" procedil nenávistně skrze zuby.

Přikývla jsem. „Vlasně docela jo."

„Pozor, Teo!" zaslechla jsem, jak na mě zavolal Marek trochu zesláblým hlasem.

Hned jsem pochopila význam Markova varování. Rune se snažil mluvením jen odvést pozornost. Snadno přetrhal bronzové nitě, jen aby mi v příštím momentě sevřel rukou hrdlo.

Zaúpěla jsem. V místech, kde se mého krku dotkla jeho ruka, mi začalo bolestivě škubat - bolelo to jako kdyby mi krk probodl několika dýkami.

Natáhla jsem ruku, na níž byla doposud patrna ta žhnoucí kresba. Pevně jsem stiskla Runův krk a pro jistotu mu do masa zaryla i nyní světélkující nehty.

_______________________________

Svět kolem explodoval. Jako kdyby se neviditelné ruce pokoušely rozervat mé tělo na kousíčky.

Všechno kolem zmizelo - posekaná tráva na louce, hořící hrad, Marek i Rune. Kolem mě se rozprostřela jen neproniknutelná temnota, z níž bolely oči. Nenápadně se připlížilo i ticho, z nějž až zvonilo v uších.

Inkoustová tma se pomalu začala projasňovat. Světlala v postupně řidší mlhu.

_______________________________

Konečně jsem se mohla kolem sebe rozhlédnout bez toho, aniž bych viděla pouze tmu.

Zjistila jsem, že se nacházím v nějaké rozlehlé síni. Její zdi byly obloženy černým, bílým a dokonce i vzácným červeným mramorem. Vysokými štíhlými okny sem dopadaly paprsky světla zbarvené tím, jak procházely skrze obratně vyvedené pestré vitráže.

Těsně za mnou se ozval zvláštní zvuk - charakteristický pro to, když něco těžkého spadne na zem. Ten rachot se s ozvěnou odrazil od vysoké křížové klenby.

Musela jsem se rozesmát. Ne z pobavení, ale úlevou. Ze srdce mi spadl tak obrovský balvan, až jsem se skoro divila, že to tímhle sálem pořádně neotřáslo.

Nebyla jsem sama, kdo se ocitl - jen Bůh ví, jakým způsobem - tady. Sklonila jsem se k Markovi, který se pokoušel zvednout ze země. Podepřela jsem ho pod rameny a pomohla mu vstát. Ani jsem se mu nedivila, že při tom pohybu dost úpěl. Obličej měl samou modřinu - a po tom, jak ho zasáhly ty plameny, jsem si nedělala iluze, že zbytek jeho těla na tom bude výrazně líp.

Naše rty se k sobě nebezpečné přiblížily.

Když vtom se za našimi zády ozvaly dvojí kroky rozléhající se síní.

Přišla k nám dvojice. Vysoký ramenatý muž s rudými duhovkami a krásná žena - její rezavé vlasy a hluboké ebenové oči se nápadně podobaly těm mým.

„Vítej doma, Teo."

Konec