Normálně tohle k jednodílným povídkám nepíšu, ale u téhle mám pocit, že je to fakt potřeba. (Jinak mě někdo zavře.) Takže, jde o takový vysvětlení vzniku i úmyslu týhle povídky.

Pokud jste se dostali až sem, gratuluju a omlouvám se za způsobené potíže, snad z toho nikomu není zle. Tahle povídka je... krutá. Děsivá. Strašná. Já vím. Při jejím psaní mi ze mě přebíhal mráz po zádech. Ale i přes tohle všechno si myslím, že je napsaná dobře. Každopádně jejím smyslem bylo ukázat, že i zlý lidi musí nějak vzniknout, nestane se jen tak, že si zničehonic řeknete „jo, teď půjdu jíst malý děti". Předchází tomu proces, a ten jsem se tu pokusil sepsat. Zda se mi to povedlo, musíte posoudit sami.

Hlavní hrdina nemá jméno, nikdo v povídce nemá jméno. Není ani popsanej jeho vzhled. A proč? Protože zlo nevzniká v konkrétním člověku konkrétní barvy pleti a s konkrétní barvou vlasů. Zlo se formuje všude, když mu k tomu dáte příležitost. Je jedno, jak si ho představujete.

Asi bych mohl zmínit, že povídka není inspirovaná žádnou skutečnou událostí a postavy taky nemají konkrétní reálnou předlohu. Jsou to prostě lidi. Lidi, co ovlivnili mladýho kluka a svým chováním ho navedli na cestu, která skončila tragicky.

Ještě jednou se omlouvám všem, který tohle nějak zasáhlo. Vím, že ta povídka je možná pro někoho až moc. Všichni, co z toho mají nějakou újmu, nechť si vezmou kakao a plyšovýho beránka Popela.

A teď něco na odlehčení aneb vznik námětu tohohle výtvoru. Přestože tomu asi nebudete věřit, začalo to naprosto nevinně. Stál jsem si vesele na balkonu, v ruce mi plápolala cigareta a dohořívala sirka, pozoroval jsem děti ve školce za naším barákem a najednou se spolubydlící ptá, co dělám. A já, jak jsem koukal na tu sirku, tak naprosto zamyšlenej povídám: „Ale nic, jen koukám, jak si děti venku hoří."
Spolubydlící se zasmál, ale jediný, na co jsem dokázal myslet, bylo tak tohle musím někde použít. A tak to začalo. Pak už stačilo vymyslet důvod, proč by měli hlavního hrdinu nesnášet. No, upřímně, během chvilky mě napadlo zrovna to, co ho postihlo. Protože jeden člověk z naší rodiny si tímhle prošel, tak to přišlo celkem samo. A příběh byl na světě, jupijej.

Abych byl upřímnej, nějakým způsobem mi připomíná moji povídku Na konci duhy. Zatímco tam to celou dobu vede ke krutosti, k níž nakonec nedojde, tady to k ní směřuje taky a bohužel to tam i dospěje.

Každopádně doufám, že i když šlo o něco dost netradičního, tak nebylo úplný utrpení to číst. Budu rád, když mi sdělíte své dojmy.

Hezký zbytek dne a myslete pozitivně,
Q.