Mezi mé nejranější vzpomínky patří ta, kdy se na mne matka dívá, tvář má zkřivenou zhnusením a křičí, že jsem chodící hřích. Nevím, zda to tak opravdu v tu chvíli říkala, zda nedodala ještě něco dalšího, čím by vyvážila ono bolestivé sdělení. Pamatuji si jen toto. V té době jsem nerozuměl, co to má znamenat. Postupem času mi ovšem začalo docházet, že to rozhodně není nic dobrého. Kdykoliv matka dané slovo vypustila z úst, obličej se jí zkřivil vztekem a v očích se objevilo tolik pohrdání, až jím skoro přetékaly.

Nechápal jsem. Říkávala to velmi často. Vždy, když mě viděla nahého po koupání. Vždy, když jsem se na ni usmál. Často mi opakovala, že jsem už od narození předurčen ke zlu. Mým dětským uším to znělo, jako by mě tím připravovala na dobrodružnou výpravu. Až vyrosteš, stane se z tebe zlý a mocný král a ovládneš úplně všechny. Přesně tak to vyznívalo. Na danou chvíli jsem se pomalu začínal těšit.

Žili jsme s matkou sami na vesnici v malém domku, kterému zatékalo do podkroví, kde to smrdělo plísní a hnilobou. Můj pokoj byl v prvním patře, na stropě přímo nad postelí se mi rok od roku zvětšovala skvrna od vody. Když z ní začalo kapat, musel jsem postel přesunout na druhou stranu pokoje a pod onen flek strčit kbelík, který jsem pravidelně dvakrát denně vyléval. Matka to neřešila. Nezajímalo ji nic, co se mě týkalo. Přestože můj pokoj vypadal a páchl naprosto otřesně, měl jsem z něj dobrý výhled na naši krásnou a rozlehlou zahradu. Miloval jsem chození mezi našimi jabloněmi, houpání se ve větvích a trhání zralých i nezralých plodů. Přes plot se vedle nás nacházela školka. Zdobená rozličnými barevnými malbami, nádherná roubená stavba se třemi poměrně malými místnostmi a útulnou zahradou, tak akorát, aby mohla pojmout vesnické děti, jejichž rodiče nechtěli kvůli školce zajíždět do půl hodiny vzdáleného města.

Dokud jsem sám nebyl povinen tam chodit, sedával jsem v korunách jedné naší nízké jabloně, okusoval jablka a pozoroval děti hrající si na hřišti. Při pohledu na rozjařenou skupinku mých vrstevníků mne nepřepadal pocit osamění. A to i přes to, že si se mnou hrával jen dvakrát týdně jeden otrhaný klouček ze sousedství, než se jeho rodina odstěhovala. Radši jsem si hrával sám než s ostatními, protože mi vadilo, když cizí opatlané ručky ohmatávaly něco, co patřilo jen mně. Řadil jsem mezi majetnické děti, ale ničemu to moc nevadilo, protože jsem takto přilnul vždy jen k věcem, nikdy lidem.

V sousedství si se mnou děti nehrávaly. Ze začátku jsem si myslel, že vědí, že nechci, aby mi sahaly na hračky, jenže ani jako malému capartovi mi neuniklo, jaké pohledy po mně vrhají dospělí. A ti mi přece hračky nebrali. V tehdejších dobách mi nedocházelo, jak rychle se po vesnici šíří drby. Neuvědomoval jsem si, že zatímco si spokojeně plácám bábovičky sám v pískovišti, maminky svým dětem našeptávají, aby si dávaly pozor, protože nemusím být duševně v pořádku. Nikdy nezapomenu, jak jsem se šel chlapečka z protějšího domu zeptat, jestli se mnou nepůjde pouštět lodičky k potoku, protože s ním chci závodit, a on odpověděl svým nevinným dětským hlasem: „Promiň, ale nemůžu, maminka říká, že bys na mě byl zlej." Ta věta ve mně zakořenila hluboko. V tu chvíli mi nedošlo, jaký by mohla mít dopad, ale později, přesněji nyní, si uvědomuji, že to ona započala můj dlouhodobý proces utváření sebe sama.

Vesnice žila svým životem, lidé si na mě ukazovali, matka mne proklínala a můj kamarád odjel. Potom přišel nástup do školky. Děti se mi vyhýbaly i tam. Učitelky si mě neustále prohlížely a něco si šeptaly mezi sebou, ale jakmile jsem se na ně podíval, lítostivě se usmály. Nechápal jsem svět kolem sebe. Věděl jsem, že dospělí mě hlídají a děti se mne bojí. Jen mi nedocházelo proč. Vše do sebe zapadlo až v první třídě. Po skončení slavnostního zahájení mě měla vyzvednout matka, ale místo ní před školou stál mladý pán v klobouku, a když mne spatřil, rozzářil se a rozešel se ke mně. Představil se jako můj strýček, bratranec mé matky, a odvedl mě domů. Dokonce mi i přinesl hračku, krásný červený náklaďák i s malým plastovým řidičem. Prý za statečnost ve škole. Když jsme spolu procházeli na druhý konec vesnice, domů, lidé po něm vrhali zhnusené pohledy. Ale já je v tu dobu nevnímal. Až nyní, s tím několikaletým odstupem, si uvědomuji všechny náznaky, jež kolem mě proplouvaly celou dobu. Kdybych se víc soustředil, kdybych nebyl tak mladý, myslím, že by mi včas došlo, co přesně je zle. Jenže já byl okouzlený, nadšený a spokojený z přítomnosti člověka, který mě držel za ruku a věnoval mi nádherný dárek, takže jsem oslepl vůči všemu jinému.

Pamatuji si, že matka hrozně zuřila, dokonce víc než obvykle. Poslala mě do pokoje a svého bratrance si nechala dole v kuchyni. Hádali se. Přesněji ona, křičela tak nahlas, až jsem rozuměl každému jejímu slovu. On naopak mlčel a občas jsem zaslechl jeho hluboký hlas, když něco klidně odpovídal. Matka ho nakonec vyhodila. Nevěděla, že jsem je slyšel. Jenže já té noci nezamhouřil oka a přehrával jsem si v hlavě celý rozhovor. Hlavně jedno jediné souvětí. Ten kluk neví, že seš jeho táta, tak koukej vypadnout, než něco posereš.

Bylo mi čerstvých šest let. Nedocházelo mi, že to, co vzniklo z jejich svazku, je špatné. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byl fakt, že vím, kdo je můj táta. Chtěl jsem za ním běžet a obejmout ho, jenže už bylo pozdě. Řekla mu, aby se nevracel. Proplakal jsem zbytek noci s vědomím, že jsem poprvé a naposledy spatřil člověka, jenž mi dal život. Překvapilo mne, když nad ránem přišla matka a ptala se, jestli jsem v pořádku a něco mi neudělal. Polštář zmáčený slzami okázale ignorovala, a proto ji moje kladná odpověď uklidnila a šla si lehnout. Já však nikdy nezapomenu na tu úlevu, která se jí mihla v očích. Poprvé v životě jsem měl pocit, že mě má ráda. A bojím se, že to bylo i naposled. Tak, jako jsem nečekaně objevil otce, jsem i překvapivě poznal a hned ztratil mateřskou lásku. Občas si říkám, jestli by se vše nevyvinulo jinak, kdybych ji té noci neviděl. Ale těžko říct. Teď už je pozdě přemýšlet nad možnými činiteli.

Po zjištění této noviny, kterou už věděla snad celá vesnice přede mnou, jsem se upnul na myšlenku, že musím otce někdy znovu vidět. Každý den při návratu domů jsem pohledem skenoval okolí a netrpělivě čekal na moment, kdy se vynoří z postranní uličky a obejme mne. Nic takového se ovšem nedělo. Uplynul rok a já ztrácel naději. Když už mému zklamanému dětskému mozku došlo, že jen marně doufám, ukázal se. Zase upravený, s tím pěkným kloboukem a taky hračkou v ruce. Znovu mi předal dárek. Tentokrát se mnou dokonce strávil celé odpoledne a doprovodil mne domů. Matka zuřila stejně jako předtím. Jenže tentokrát mě nechala hádce přihlížet, dokonce si ulevila i na můj účet. Několikrát zopakovala, že kdyby on nebyl takové úchylné prase, nikdy by se nenarodil omyl jako já. Po tomhle rozhovoru se můj vztah s ní ještě zhoršil, bylo-li to vůbec možné. Nebo spíš se zhoršil její pohled na mě.

Neustále se na mě dívala opovržlivě, plakala a křičela, čím si tuhle hanbu zasloužila. Zatímco jiné děti poslouchaly před spaním pohádku, já slýchával povídání o tom, jak jsem se neměl narodit, že jsem celý špatně a ona nešla na potrat jen proto, že jí doktor řekl, že by pak už nemohla mít děti. A ona si tajně přála mít doma holčičku, která by nevzešla z tak pokřiveného vztahu jako já.

Informace se roznesla i do školy. Učitelky se chovaly stejně jako ty ve školce, děti byly kruté a nespravedlivé. Rodiče je naočkovali proti mně. Říkali, že si na mě mají dávat pozor, že bych jim mohl ublížit. Na tělocviku si prohlížely moje tělo a hledaly na něm odlišnosti. V té době mi začalo docházet, že něco není dobře. Ve třetí třídě jsem se ptal učitelky přírodopisu, jestli je špatné, když mají dítě bratranec a sestřenice. Byla mladá, nová, do drbů ji ještě nestihli zasvětit. Usmála se na mě, potom mi položila ruku na rameno a prohlásila, že je to sice možné, ale bylo by to špatné.

Myslím, že ona upřímnost, s jakou dané prohlášení vyslovila, vše spustila. Vím, že to nemyslela zle. Ale také vím, že tahle věta odstartovala něco mnohem horšího. Od toho dne jsem svůj úděl přijímal jako poslání. Jsem špatný. Jsem zlo, které se nemělo narodit. Přesto přišlo na svět. A co zlo udělá, když přežije? Začne páchat další zlo.

Byl jsem předurčen k tomu takový být. Slýchal jsem to od matky, dětí, lidí na vesnici. Jediný otec, který mne navštěvoval jednou ročně, vždy na moje narozeniny, nikdy nic takového neřekl. Vozil mi dárky, trávil se mnou čas a jako jediný člověk na světě působil, že se mu nehnusím. Paradoxní na tom všem bylo, že jsem se vůbec nelišil od ostatních dětí. Neměl jsem tři oči, šest prstů nebo znetvořený obličej. Ani psychicky jsem nevybočoval, autismus se mi vyhnul, žádné problémy se mnou nebyly. Jen ten cejch, který se se mnou táhl den co den, cejch, za který jsem já sám nemohl. Tížil mě a stahoval dolů, postupně, až ve mně zahubil všechnu dětskost a normálnost, která tam kdysi byla.

Začínal jsem zlehka. Jen obyčejné podkopávání nohou dětem, co běhaly na zahradě. Když šel někdo kolem mě, okamžitě se natáhnul. Tehdejší vychovatelka mi odmítla něco takového tolerovat a rozkřičela se na mě, že se chovám ošklivě a ať toho nechám. Místo toho, aby mne její výstup donutil se uklidnit, rozehřál mne zevnitř. Pokud ona tvrdí, že jsem zlý, pak svou práci dělám dobře a plním tak to, co všichni tvrdili. Byl jsem na sebe dokonce pyšný. Pamatuji si, jak jsem si po večerech v posteli sepisoval vše, co jsem ten den provedl, a chválil se za to. Matce přicházely stížnosti ze školy, nadávala mi, že jsem neposlušný spratek a aspoň je vidět, že ten hřích ze mě nezmizel. Nyní přemýšlím nad tím, proč si vztek vybíjela na mně, když šlo o její chybu, ale to jen proto, že jsem starší. Tehdy mi taková slova zněla jako rajská hudba – všichni přece vždycky tvrdili, že začnu páchat zlo a já jejich předpověď dodržel. Plnil jsem slib.

Čím častěji jsem se choval takto, tím více ve mně umírala morální stránka. Nezamýšlel jsem se u svých činů, zda jsou dobré nebo špatné. Táhlo mi na deset let a pomalu jsem se stával chodícím zlem a bolestí, protože jsem všechny věci dělal jen proto, že jsem chtěl. A pokud daná činnost někomu ublížila, tím lépe. Však proto jsem byl stvořen. Kradl jsem spolužákům svačiny, zabodával jim kružítka do dlaní, stříhal je nůžkami do kůže mezi prsty. Báli se. A já si ten pocit tak užíval. Kdykoliv jsem po takovém incidentu přišel domů s poznámkou v žákovské, matka všemu dodala korunu, protože na mě opovržlivě křičela něco o zatracení a krutosti. Naplňovalo mne to. Cítil jsem se potom mnohem lépe, jako bych vyhrál nějakou soutěž. Byl jsem zlý a byl jsem v tom až děsivě dobrý.

Čím starším jsem se stával, tím větší problém byl ubližovat lidem. U dětí se to ještě jakž takž toleruje, ale když jsem ve třinácti na naší základní škole probodl v jídelně spolužačce ruku vidličkou jen proto, že mi řekla, že se nimrám v jídle jak anorektička, pohrozili mi, že s takovou se dostanu do pasťáku. Poprvé za dobu, co jsem se takto choval, jsem se bál. Věděl jsem, co je to za místo, matka mi o něm živě vyprávěla, protože čas od času tvrdila, že jestli ji jednou naseru hodně, nechá mě buď tam, nebo v děcáku. Nevadilo by mi tam tolik ani tak odloučení od rodiny a známých, kteří mě stejně zavrhli, protože kdykoliv se ke mně kdokoli přiblížil, odešel s krvavými šrámy na těle i na duši. Vadil mi fakt, že by mne neustále hlídali. A kdybych byl pod dohledem, nemohl bych dělat, co jsem tolik miloval. Drželi by mne na uzdě, a to já nemohl dovolit.

Začal jsem si dávat pozor. Stále jsem sice spolužákům podkopával nohy a občas někomu z nich přiskřípl ruku ve dveřích, ale to nepatřilo mezi věci, které by někdo více řešil. Většinou jsem se i dokázal vymluvit, že šlo o nehodu, a přestože mi patrně nikdo nevěřil, nechali mne. Místo ukojování svého vnitřního démona ve škole jsem musel zvolit jiné místo, takové, kde by mne nikdo neviděl. Začínal jsem na naší zahradě. Pálení mravenců, solení slimáků, topení žížal. Miloval jsem, jak vždy pískali a syčeli, když umírali. Dělalo mi to neskutečně dobře. Občas jsem to dělával i před matkou, protože mě vždy hrozně nakoplo a potěšilo, když mi opakovala, co dělám za hrůznosti. Jako by mne tím křikem a nadávkami chválila. A nejlepší bylo, že můj klidný a spokojený výraz ji ještě více štval, a proto mi do obličeje vmetávala odporná obvinění. Nenáviděla mě. A já ji za to miloval.

Otec přestal jezdit v mých čtrnácti. Nejdřív jsem myslel, že se naštval, protože zjistil, co dělám, a už nepřijede, ale z matky po mém naléhání vypadlo, že umřel na rakovinu slinivky. V závěti, kterou stačil na poslední chvíli sepsat, mi odkázal svoje staré auto. Už si nepamatuji, jestli matka brečela. Vím ale, že mě tento fakt zasáhl jako dobře mířená rána pěstí. Po zbytek týdne jsem nevycházel z pokoje. Jediná osoba, již jsem pustil do svého srdce, zemřela.

Následující týden jsem utopil kočku. Bolelo mne úplně vše, cítil jsem se hrozně. A ta mrcha na mě syčela, když jsem šel k potoku. Drapl jsem ji za kožich, strčil ji do látkové tašky, v níž jsem nesl plastové loďky, s nimiž jsem si chtěl hrát, přeběhl přes pole a zavázanou tašku odhodil ke stromu. Pak jsem v potoce nasbíral velké kameny, naházel je do tašky a vydal se k malému rybníku asi půl kilometru od vesnice. Hodil jsem ji i s kameny do vody. Viděl jsem, jak se cuká, jak bojuje do posledního dechu, a dělalo mi to dobře. Připadal jsem si jako pán tvorstva. To já byl ten, kdo rozhodoval o životě ostatních. Já byl jejich Nemesis.

Každý den jsem zabil jedno zvíře. Většinou šlo o nějaké potvory na zahradě, občas mi stačilo v pokoji chytit mouchu a pomalu jí odtrhávat nohy i křídla. Jenže po čase už mi to nestačilo. Bylo to jako závislost, rozrůstala se pomalu a zabíjela mě jako rakovina. V patnácti, přesně na moje narozeniny, jsem umlátil toulavého psa. Nalákal jsem ho k nám na zahradu na kus šunky. Měl jsem štěstí, byl pořádně pohublý a hlady šilhal. Jakmile se zakousl do masa, rozbil jsem mu velkým kamenem lebku. Pohřbil jsem ho pod jednou jabloní a po zbytek dne jsem se spokojeně usmíval, až se matka několikrát zeptala, jestli jsem něco neprovedl. Pamatuji si, že pojala podezření, protože ze školy už hodně dlouho nepřišla žádná negativní zpráva, když nepočítám občasné poznámky za nedonesené úkoly nebo podražení nohy spolužákovi v jídelně.

Moje posedlost sílila. Zvětšovala se a sežrala všechny zbytky lidskosti, které jsem v sobě kdy měl. Každý měsíc byla situace vážnější. Sestřeloval jsem ptáky prakem a potom je topil nebo umlátil. Zabil jsem sousedova psa, protože na mě vrčel zpoza plotu. Zlomil jsem mu v noci vaz, tloukl do něj kamenem a odtáhl ho na silnici. Všichni si mysleli, že ho srazilo auto. Stačilo, aby nějaký pták zatrylkoval ve špatnou dobu a já byl schopný ho zardousit. Cokoliv se mi příčilo, zbavil jsem se toho. Ale jen pokud šlo o zvířata. Vztek z lidí jsem si vybíjel právě na nich.

Sousedé si stěžovali, že se jim ztrácí kočky. Jednou jsem dokonce ukradl jedné paní králíka a pak ho upálil. Oheň mě vždy fascinoval, protože mi připomínal mě – taky to byl tichý zabiják, který rozséval zlo a mučil vše živé nesnesitelnou bolestí. Problém nastal, když matka při okopávání zahrádky objevila kosti z mého prvního zabitého psa. Vyděsilo ji to. Donutila mě slíbit, že už to nikdy neudělám. Na policii nešla, dodnes nevím proč. Asi se bála, že další hanbu by neunesla, stačila ta, že zplodila potomka s vlastním bratrancem. Od té doby se mi vyhýbala. A kdykoliv jsem se jí podíval do očí, uhnula pohledem. Třásla se přede mnou strachy. V noci jsem schválně chodil po patře a zastavoval se před její ložnicí. Slyšel jsem, jak divoce dýchá. Děsila se mě. Myslela si, že ji zabiju. A já ten strach miloval.

V osmnácti se však všechno pokazilo. Nebo nevím, zdali použít přesně pokazilo. Jen se to zvrtlo. A já si nedal pozor. Začalo to v pondělí. Ve škole jsme měli vyhlášené ředitelské volno, a já proto posedával dopoledne na jabloni, rozmačkával píďalky, co lezly po listech, a užíval si klidu. Zničehonic po mně začaly křičet děti z vedlejší školky, některé dokonce házely kameny. Dodnes nevím, proč to udělaly. Ale v danou chvíli se ve mně vzedmul strašlivý vztek. Seskočil jsem ze stromu a šel se projít po vesnici. Našel jsem jedno jediné kotě, a tak jsem ho donesl v náruči do lesa a tam ho ukopal k smrti. Když tam přede mnou ležela malá krvavá hrouda, poprvé v životě jsem necítil uspokojení, ale ještě větší vztek. Nesnášel jsem ty děti. A chtěl jsem se jim pomstít za to, že si dovolily mi něco říct.

Má racionální část se snažila mě navést na jiné řešení – četl jsem si, hrál na počítači, ale nic z toho nepomáhalo. Čím více jsem se snažil incident zapomenout, tím víc mě sžíral. Matka vše příchodem domů akorát zhoršila, protože řekla, že mě někdo viděl, jak nesu kotě do lesa. Seřvala mě a opakovala, že jsem přece něco slíbil.

Místo hádek s ní jsem se však sebral, vzal si všechny své úspory, nasedl do auta a vyjel do města. Celý zbytek týdne jsem se nevrátil domů ani do školy. Přespával jsem v levném zavšiveném motelu, v malém kamrlíku, kde přes noc bylo takové vedro, až se nedalo dýchat. A zatímco moje matka si myslela, že někde beru drogy, já vymýšlel plán. Při jakémkoliv pomyšlení na ta děcka se ve mně vzedmula vlna vzteku tak velkého, až se mi zatmělo před očima. Zbylo mi ještě několik úspor, a tak jsem na benzínce nakoupil tři kanystry a naplnil je benzínem. Za zbytek jsem koupil sirky a pro jistotu i cigarety. Prodavačka si mě sice prohlížela podezřívavým pohledem, ale když jsem začal přesvědčivě povídat o vymyšleném dědovi s velkým nákladním vozem, který mi slíbil, že mě doveze až na konec republiky, jen pokývala hlavou a nechala mě jít.

Pak přišlo pondělí. Dojel jsem domů, matce jsem se omluvil, do školy jsem poslal omluvenky s tím, že marodím, a přijdu až další týden. Místo školy jsem si prohlížel školku. Díval jsem se, kolik je tam učitelek, kdy chodí ven, jak často jedna z nich zmizí na zahradě, aby si zapálila. V našem plotě jsem vyřezal díru, dostatečně velkou, abych se do ní vešel i s kanystry, a zakryl ji kompostem. Po nocích jsem obcházel pozemek a zkoušel, jak bytelné byly vchodové dveře a jak silný zámek na nich. V můj prospěch hrálo několik faktorů – na pozemku byla jen jedna kamera, která ale zrnila a v podstatě nefungovala, objekt nebyl střežen alarmem, ale jen chatrnými kovovými vrátky, budova byla převážně dřevěná a hlavně se školka nacházela schovaná za rohem za velkými smrky. Nebylo na ni vidět, maximálně tak ze stromu na naší zahradě. Tehdy mi vše zapadlo do sebe a já s potěšením zjistil, že plán je hotový.

Další den jsem během přestávky, kdy učitelky s dětmi šly na vesnické hřiště, prolezl plotem a po otevření nenápadných a nezamčených zadních dveří jsem se dostal dovnitř i s kanystry. Otevřel jsem první z nich a začal jej rozlévat ve společenské místnosti a jídelně. Vyšel mi tak akorát. Dveře do obou místností jsem pečlivě zavřel. Poté jsem vyšel ven, zatarasil dvířka kamenným kvádrem, po kterém děti běžně lezly na zahradě, schoval se i s kanystry za vysokými keři a čekal. Zanedlouho přišly učitelky i s dětmi, které hlasitě švitořily a nadšeně se ptaly, kdy bude svačina. Jakmile vešly dovnitř, doběhl jsem ke vchodovým dveřím a zacvakl velký železný zámek. Potom přišly na řadu oba zbylé kanystry, které jsem rozlil po stěnách budovy, kousek dokonce i po zahradě. Při vylévání posledních kapek jsem si všiml děcka, co na mě zíralo z okna. Zamával jsem mu a usmál se. Váhavě mi úsměv oplatilo a potom odešlo. Asi sekundu poté jsem zaslechl křik. Někdo lomcoval dveřmi.

Došlo mi, že déle už čekat nelze. Jinak mi utečou ven. A tak jsem škrtl zápalkou a pustil ji na zem. Oheň se šířil jako světlý spasitel, který zachrání všechny, co do něj vstoupí. Dům vzplál během okamžiku. Pohled na doutnající školku mě uspokojil.

Stál jsem tam na zahradě, hlavu nakloněnou, usmíval jsem se a pozoroval, jak pod mýma rukama vyhasínají životy. Jak paradoxní. Vyhasínaly světlem plamene. Nevnímal jsem nic, co se dělo kolem. Nevnímal jsem křičící děti a učitelky, nevnímal jsem lidi ječící na ulici, nevnímal jsem přijíždějící hasiče, policii a záchranku. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, bylo sledování, jak hoří.

Ani když mi nasazovali pouta, mi úsměv z tváře nezmizel. Připadal jsem si jako bůh. Konečně jsem totiž splnil očekávání všech, kteří tvrdili, že jsem netvor.