Hope utíkaly dny na univerzitě poměrně rychle, vzhledem k tomu, že začala být čím dál tím víc zaneprázdněná. Ob den měla doučování s Nickem, ty další dny lekce hraní na kytaru s Apollem. Zbytek dne jí většinou zabrala škola, takže s Mercurym se skoro neviděla. Docházelo jí, že možná s tím hraním na kytaru udělala chybu. Občas by ten večer tak ráda vyměnila za povyražení.

Třída byla poloprázdná. Hope seděla v lavici sama a poměrně zoufale postrádala Nicka. Hodiny magie jí nijak moc nebavily. Vždycky, když před Nickem zmiňovala název těch hodin, rozesmál se. Připomínalo mu to ty filmy o čarodějnických akademiích a univerzitách. Hope přitom protáčela oči.

„Hope?" uslyšela svoje jméno.

Zamrkala před sebe a samu sebe v ten moment přistihla, že snad snila nebo byla v polospánku.

„Ano?" zakoktala.

„Zvládáš vše?" zeptala se jí vyučující.

Byla to štíhlá žena, poměrně spoře oděná a s červenými dlouhými vlasy. Podle toho, co jí řekl Nick, to byla Nu Wa, strážkyně nebes z čínského pantheonu.

„Ano, zvládám, děkuji," Hope se pokusila o úsměv.

„Dobrá, takže jaké lektvary bys použila třeba v aréně?" naklonila hlavu k rameni Nu Wa.

„V aréně, hm," Hope pohledem střelila do svých poznámek.

Kromě čáranic všech možných smajlíků, z nichž převažovaly ti zoufalí, našla i odpověď na otázku.

„V aréně je výhodné použít zejména lektvary obrany a síly, do zálohy je pak dobré pořídit lektvar všeobecný," zadrmolila.

„Správně," pokývla spokojeně Nu Wa, „jen příště bez těch poznámek."

Hope jí přikývla a začala u okraje sešitu kreslit další emotikonu. Tahle se usmívala.

„Ahoj," zahuhlal Nick, když si Hope stoupla na běžecký pás vedle jeho.

„Čau," odpověděla s úsměvem.

Slyšel tiché hučení, jak zapnula pás a pak dusot jejích kroků, když se rozeběhla. Střelil po ní pohledem. V legínách a upnutém tílku jí to slušelo. Vlasy měla vyčesané do vysokého culíku, který se jí houpal ze strany na stranu v rytmu, kterým běžela.

„Tak jak šla hodina magie?" prohodil směrem k ní a zpomalil svoje tempo.

„Víš ty co?" ušklíbla se. „Bylo to super."

„Nu Wa ti sedla koukám," pousmál se.

„Jo, je fajn," pokývala hlavou.

Oba dva si odběhli svých pět rozehřívacích minut a zamířili k posilovacím strojům. Hope byla v univerzitní posilovně teprve po třetí, ale už tak si to tu hodně oblíbila. K oblíbenosti tomu místu pomohl hlavně Nick, který jí se vším pomohl a poradil jí, jak a co má dělat.

„Nezapomněl jsi doufám, že dneska mám lekci hraní na kytaru?" zafuněla Hope.

Naposledy přitáhla velkou kladku za záda a pomalu ji vrátila do původní polohy.

„Ne," zavrtěl hlavou Nick a odfoukl si, když už po několikáté pozvedl jednoručku, „nezapomněl, jdu do kina."

„Cože jdeš?" zajíkla se Hope.

„Jdu do kina," Nick odložil činky a protáhl si paže, „vždyť jsem tam stejně vždycky navíc."

„Nicku," zazoufala dívka, „ty seš můj bodyguard. Moje ochrana, moje všechno. Nechci tam s ním zůstat sama."

„Sama sis to zařídila," zazubil se, „tak snad jeden večer zvládneš."

„Tak to ti teda moc děkuju," odfrkla si a vstala od stroje.

„Hej, hej, kam jdeš?" zvolal za ní nechápavě.

„Běhat!" křikla na odpověď. „Ven! Snad to jednou beze mě zvládneš."

Janusovi scházela přítomnost Hope. Byl to tak velký nezvyk nemít tu malou po svém boku, když s ní prožil šestnáct let nabytých akcí.

Malá, kéž by furt byla tak malá. Už je z ní velká slečna.

Vykouzlil před sebou portál a prošel jím. Ocitl se na území univerzity. Věděl, že tu Hope bude. Skoro vždycky věděl, kde je. Věděl to přesně v ten moment, kdy to vědět chtěl.

Snad jí chybím stejně jako ona mě.

Udělal pár kroků a zastavil se těsně na okraji chodníčku, který byl krytý stříškou. Pršelo, silně pršelo. Janus se podíval před sebe. Spatřil jí dřív, než vkročila do deště.

„Hope!" vykřikl v doufání.

Zastavila se, než vyšla zpod stříšky. Pootočila se po jeho hlase a podívala se na něj. Dokázal rozpoznat, že se zlobí. Měla na sobě legíny a upnuté tílko. Rozhodně to nebylo oblečení do tak chladného počasí.

„Proč nemáš aspoň mikinu, beruško?" zeptal se jí, když k němu došla.

Beruško, jak dlouho už jí tak neřekl?

„Já, jdu běhat, bude mi dost teplo, nepotřebuju ji," potřásla hlavou.

„Nastydneš," povzdechl si starostlivě.

„Papá," usmála se, „co tady vůbec děláš?"

„Chtěl jsem tě vidět," prozradil, ale pak se poopravil, „ne, musel jsem tě vidět. Dlouho už jsi za mnou nebyla a já potřebuju vědět, jak se ti daří."

„Mám se fajn," uklidňovala ho úsměvem, „jen je toho poslední dobou moc. Potřebuju dohánět znalosti, které mi chybí, a většinou jdu spát dost pozdě v noci."

„Kdybych ti tak mohl pomoct," natáhl ruku a pohladil jí po tváři.

Její kůže byla chladná. Vážně zauvažoval o tom, že jí vyžene vzít si mikinu.

„Ani na to nemysli," rozesmála se, „vracet se nebudu, už jsem skoro na stadionu."

„Vidím, že se oba dva známe dobře," pousmál se, „takže ti nic neschází?"

Pátravě se zadíval do jejích očí.

Neubližuje ti někdo, holčičko moje? Netrápí tě nic? Nesnesl bych to pomyšlení.

„Schází," špitla.

Janus naklonil hlavu k rameni, natáhl se pro její ruku a pevně jí sevřel.

Povídej dítě, když můžu, rád pomůžu.

„Ty mi chybíš," vydechla a stydlivě sklonila hlavu, „chybí mi strýček Chronos. Jak se vůbec má? Je v pořádku? Chybí mi ta bezstarostná léta, kdy tohle všechno nebylo. Někdy mám chuť všechno to hodit za hlavu."

„Nevzdávej to, dítě moje," vzal jí i za druhou ruku, „Chronos se má dobře, taky se na tebe často ptá. Jestli tě něco vážně tak trápí, že to máš chuť vzdát, pokus se to nejdříve vyřešit, prosím."

„Papá, ale já nemám žádné schopnosti," vzhlédla na něj, se zoufalým pohledem.

„Máš," stiskl její ruce pevněji, „vím to. Vím to už od té doby, cos mi poprvé řekla papá. Snad jsem to věděl i předtím. Jen tomu musíš věřit."

„Kéž bys měl pravdu," podívala se stranou a pak ho prudce objala, „mám tě ráda, papá. Děkuju, že ses stavil. Okruh volá a pak další povinnosti."

Mercurymu déšť nevadil. Přes hlavu měl přehozenou kapuci volné mikiny a právě vyklusával další kolečko univerzitního oválu. Když se k němu na okruh přidal další běžec, se zájmem ho sledoval. Přes déšť nejprve rozlišil jen siluetu. Posel však lehce zrychlil a dostal se k běžci blíž. Málem klopýtl. Byla to Hope. Vlasy měla stažené do culíku a vypadala úchvatně i ve sportovním oblečení.

Měl chuť jí doběhnout a chytit jí. Věděl ale, že by ji tím akorát vylekal. Běžel pár metrů za ní. Nevědomky se k ní stále o trochu přibližoval. Tak dlouho jí neviděl. Jak dlouho už to bylo?

Osm dní, čtyři hodiny a patnáct minut.

Potřásl hlavou a pokusil se od ní odpoutat. Zrychlil. Nepřestávalo pršet. Naopak, měl pocit, že když se k němu připojila Hope, začalo pršet ještě víc. Kapky deště mu padaly do obličeje, mžoural skrz něj. Soustředil se na svůj dech a každý rychlý krok, který udělal. Levá noha. Nádech. Pravá noha. Výdech.

„Mercury!" uslyšel svoje jméno.

Ještě kousek! Kousek!

„Mercu, prosím, zastav!" vykřikla.

Místo, aby jí poslechl, zrychlil ještě víc a doběhl jí. Zastavil se před ní, zapřel se dlaněmi o stehna a vydýchával rychlý běh. Zadýchal se, když chtěl a když běžel správným tempem.

Slyšel zrychlený dech Hope. Vydýchávala svůj běh stejně jako on. Když na něj konečně vzhlédla, tváře měla červené od chladného vzduchu. Než stačil cokoli říct, klopýtla k němu a objala ho.

„Chyběls mi," špitla.

„Taky jsi mi chyběla," pevně ji objal, „co tu děláš jen v tričku?"

„Běhám," uculila se, když se odtáhla, „mě ten déšť nevadí."

„Nevadí?" pozdvihl překvapeně obočí. „Ale jen pro jistotu."

Stáhl si mikinu a přehodil ji jí přes ramena. Okamžitě si ji k sobě přivinula a zachumlala se do ní. Postřehl, jak k ní nenápadně přitiskla nos. Musel se usmát.

„Děkuju," spokojeně se usmála.

„Myslel jsem, že v tuhle dobu chodíte s Nickem do posilovny," zapátral.

„Dneska si mě hošan nezasloužil," ušklíbla se, „takže jsem se zdejchla ven."

Oba dva sotva postřehli, že přestalo pršet. Nebe se trochu protrhlo a ukázalo se i pár paprsků slunce.

„Kolik máš ještě času?" vyzvídal Mercury, trochu netrpělivě.

„Pro tebe?" zamrkala na něj. „Spoustu."

„V tom případě, kam to bude dneska?" přitáhl si jí do náruče. „Do Říma, do Paříže nebo do Sydney?"

„Vezmeš mě na cestu kolem světa?" zajiskřilo jí v očích a přitiskla se k němu víc.

„Ani nevíš, jak rád," špitl, „jen si řekni kam."

„Do Ria de Janeira," položila si hlavu na jeho rameno a objala ho přes záda.

Chvilku posečkal, aby si mohl užít ten moment, kdy ji pevně objímal. Pak jí vzal do náruče. Rozesmála se, šťastně vzrušeně. Na nic už nečekal. Rozeběhl se.

Zvýšená vlhkost a dusno nedovolilo jejím vlasům uschnout. Přestože už se s Mercurym procházeli běžným tempem, neustále se držela v jeho blízkosti. Městem zněla hudba, hlasitá hudba a zpěv lidí. Hope z toho divoce bilo srdce. Z vedlejší uličky, kam se nějakou záhadou dostali, prošli k hlavní ulici. Dívka strnula na místě, když spatřila tu krásu, která se ulicí procházela. Obrovská pódia – přetvořené dodávky, které představovaly ať už zvířata nebo cokoli jiného. Dívky a ženy oděné sice spoře zato do krásných kostýmů. Všude kolem lidi. Když průvod prošel, hrnuly se za ním davy. Lidé tančili, zpívali, jako by jim bylo všechno jedno.

„Pojď, no tak," Hope popadla Mercuryho za ruku a vtáhla ho do davu.

Slyšela jeho vzrušený smích. Pevně tiskl její ruku a ona jeho taktéž. Nechtěla ho v tom davu lidí ztratit. Nechali se vtáhnout atmosférou. V tempu hudby pokračovali v pochodu za průvodem. Hope se na Mercuryho pootočila a zadívala se mu do očí. Viděla v nich odrazy světel, kterých všude bylo až přespříliš.

Náhle si jí k sobě přitáhl a než se stačila nadechnout, stála na jednom z povozů. Byl to obrovským několik metrů dlouhý tygr nesoucí na svém hřbetě džungli. Byl do detailů propracovaný. Hope se ocitla za jedním ze stromů, které byly součástí džungle. Lapla po dechu a pohledem našla Mercuryho. Stále pevně svírala jeho ruku.

„Bože můj," zajíkla se a pak se rozesmála, „to je boží! Nemůžou nás tady vidět, že ne?"

Jen potřásl hlavou a popostoupil k ní o krok blíž. Nedokázala potlačit smích. Srdce jí bušilo, sotva popadala dech. Byla tím vším kolem sebe tak nadšená. Pověsila se rukama kolem poslova krku a přitáhla se k němu. Objal jí. Ruce měl teplé a ona vnímala, jak mu buší srdce.

„Děkuju," šeptla mu do ucha a usmála.

„Tohle je teprve začátek, maličkost," odtáhl se od ní a prsty jí zabořil do vlhkých vlasů, který se natočily do ještě větších loken, „podíváme se spolu, kam jen budeš chtít. Stačí si říct, kdykoli budeš mít čas."

„Mercury," netušila, co mu na to má říct.

Dívala se mu do očí, snažila se v nich číst. Pátrala po pravdě, pátrala po tom, co k ní ten bůh cítí. Hledala, jestli se nemůže splést, jestli jí neublíží.

„Jako malá jsi pořád chtěla do Paříže," uchechtl se, „fascinovala tě Eiffelovka."

„Fascinuje mě pořád," ušklíbla se a pak posmutněla, „proč jen si na to moc nepamatuju?"

„Připomenu ti to," sklonil se k ní a dlaň jí přitiskl k tváři, „všechno, do detailů. Jen když budeš chtít."

Těkala pohledem po jeho tváři. Kdyby chtěla, mohla ho nechat, aby jí políbil. Ale chtěla? Zaváhala. Pozvedla ruku, chtěla jí přitisknout k jeho obličeji. Chtěla si ho stáhnout k sobě a zavřít oči.

Povoz náhle zastavil. Hope sebou cukla a vylekaně se od Mercuryho odtáhla. Spatřila krátké zmatení v jeho očích.

„Asi bysme měli vypadnout," pousmál se na ní a vzal jí do náruče.

Hope si zrovna vysoušela vlasy ručníkem, když se ozvalo zaťukání na dveře jejího pokoje. Nervózně mrkla na hodiny. Bylo devět. Apollo šel přesně na čas. Čekala jí hodina a půl intenzivní výuky hraní na kytaru.

Pokud u toho teda vůbec zůstaneme, když tu jsme sami.

S ručníkem přitisklým k vlasům se vydala ke dveřím a v myšlenkách proklela Nicka. Ten si právě teď hověl v teple kina s nějakou slečnou nebo partou kamarádů. Když si však Hope připomněla výlet do Ria, na tváři se jí objevil úsměv. Otevřela dveře.

„Ahoj," broukl Apollo.

„Ahoj," ten úsměv nešlo zahnat, ani kdyby chtěla.

„V dobré náladě?" pousmál se. „To je dobře. Trénovala jsi?"

„Naposledy s tebou," pustila ho dovnitř a zamířila rovnou do svého pokoje.

Běžně trénovali tam, aby nerušili Nicka od sledování seriálů, což byla jeho běžná činnost, zatímco se Hope snažila naučit hrát alespoň základní stupnici.

„No tak uvidíme, jaký děláme pokrok," měla ho těsně v zádech, „přinesl jsem nějaké noty, abys měla předlohu."

„Bezva," zazněla nadšeně, ale protočila přitom oči.

Hope zírala do not a horlivě se přitom kousala do spodního rtu. Překvapovalo ji, že si ho ještě neprokousla. Přiložila prsty ke správným strunám, narovnala se v zádech a rozezněla první tóny. Ta melodie jí byla povědomá. Tiše si jí broukala, zatímco se jí pokoušela zahrát. Apolla spíš nevnímala, soustředila se na hraní. Přestože si to dlouho nechtěla přiznat, udělal jí radost, že přinesl písně, které znala.

Uvolnila ret zpod svých zubů a nadechla se, aby mohla trochu hlasitě zabroukat melodii písně. Přivřela přitom oči a dál se nechala vést tím, co znala. Broukání se změnilo ve vyzpívávání hlásky na a úplně zapomněla na to, že vedle ní sedí bůh slunce a umění.

Když dohrála a zamrkala před sebe, zjistila, že se na ni Apollo zřejmě celou tu dobu díval. Začervenala se a shlédla na svoje prsty stále umístěné na strunách.

„Výborně," pochválil jí bůh, „moc, moc, moc dobře. Dovolíš?"

Natáhl se po kytaře a ona mu jí půjčila.

„Co, co děláš?" dostala ze sebe zmateně.

„Dej si pauzu," usmál se na ní, „zasloužíš si jí."

Než stačila cokoli namítnout, rozezněl struny. Hrál dokonale. Se zaujetím sledovala jeho ruce, alespoň do doby než zaslechla jeho tiché broukání, které se po chvíli změnilo ve zpěv.

„Co tím, myslíš, hm? Když neřekla jsi ano, ale chceš říct ne? Když chceš, abych stál, ale křičíš, běž. Tak řekni, co jen tím myslíš, pomůžu ti srovnat myšlenky, tak řekni. Netuším, jestli jsi šťastná, nebo ti něco schází. Celý den se chceš jen hádat, v noci pak milovat. Jak pak mám rozpoznat, co se ti honí hlavou, jak mám vědět, nač asi myslíš? Říkáš, že dochází ti čas, ale co tím myslíš, hm, lásko, tak co?" Apollův hlas se rozezníval pokojem.

Zpíval ty slova tiše, ale i tak prostupovala celým dívčiným tělem. Hope zatajila dech, těkala po jeho obličeji. Ta slova, když je vnímala a dívala se na něj přitom. Zpíval to procítěně, s emocemi. Měla dojem, že tu písničku zná, ale nebyla si tím jistá.

Nejspíš jí jen přeložil z originálu. Nemůže být přeci tak dokonalej, aby si skládal takový písničky.

Přitiskla si rty k sobě, aby potlačila nutkání znovu se zhluboka nadechnout. Apollo se na ní podíval, na tváři se mu objevil krásný úsměv, ale nepřestával zpívat.

Sakra, ale on je dokonalej.

Hope se zdálo, jako by se v pokoji výrazně oteplilo. Zavrtěla se na posteli a pohledem střelila k oknu. Na moment chtěla vstát a jít ho otevřít. Zůstala však sedět.

„Líbila se ti?" zeptal se, když dohrával poslední tóny.

„Jo," pokývala hlavou, „moc hezká."

„Děláš mi radost, Lorelaine," opatrně položil kytaru na polštář, „jde ti to. Snad ti jde všechno jako hraní na kytaru."

„Mám přeci toho nejlepšího učitele," uhnula mu pohledem, „a zbytkem se netrap."

„Ale, ale," posunul se k ní, „copak ti to vidím na očích? Nějaké trápení?"

Měla dojem, že se pohyboval strašně rychle. Snad stejně rychle jako Mercury? Ne, ne, to určitě bylo tím teplem. Motala se jí hlava, z tepla, z něj, z jeho blízkosti. Natáhl k ní ruku, přitiskl jí dlaň k tváři. Přivřela oči.

Teplo, slunce, pláž. Slyším hučet moře, horko, hic, rozžhavený písek, palmy.

„Lorelaine," vydechl a ona na něj zamrkala.

Byl tak blízko ní. Cítila jeho horký dech. Natáhl se k ní a políbil jí na tvář. Měl horké rty, vnímala, jak se mu lehce chvěly.

„Měl bys jít," vykoktala a zbrkle se od něj odtáhla, „Nick se za chvíli vrátí."

„Ještě pár minut máme," zapletl si prsty do jejích vlasů a znovu se k ní sklonil.

„Apollo," natáhla proti němu ruce v obraně, „běž, prosím."

„Dobře," pohladil jí po vlasech, „neboj se, nic ti neudělám. Děkuju, za dnešní lekci."