Hope se probudila poměrně vyspalá. Když se dostala z pokoje do obýváku, Mercury už tam nebyl. Znepokojeně si prohrábla prsty vlasy a pootočila se na druhou ložnici, jejíž dveře se právě otevřely. Nick z nich vyšel celý rozespalý a hlasitě zívl.

„Tys ho vyhnal?" zeptala se ho Hope podezřívavě.

„Cože? Já?" Nick na ní překvapeně zamrkal. „Ani nevím, kdy jste šli spát."

Hope si povzdychla: „Nemusel ses hned tak vypařit."

„Proč, dělo se tu něco o čem bych měl vědět?" protáhl si ruce a prošel kolem ní do kuchyně.

„Ne," potřásla hlavou.

Připojila se k němu při snídani a rychle zhltla svojí porci. Přitom přemýšlela, proč Mercury tak pospíchal. Včera to vypadalo, že by byl nejradši, kdyby mohl zastavit čas a zůstat s ní o něco déle. Zamyšleně si prohlížela lžičku ponořenou v čaji. Nick jí něco říkal, ale ona ho nevnímala.

„Ježíš, na koho z těch dvou myslíš?" prskl Nick. „Na Apolla nebo Merca?"

Hope sebou při vyslovení těch jmen trhla a zamračila se.

„Proč bych měla myslet na Apolla?" zamručela.

„Dal ti přeci tu tvojí vysněnou kytaru," připomněl jí.

„Tak si jí klidně může zase odnést," zavrčela.

Vzpomněla si, co jí včera Mercury řekl. Že si Apollo přivedl na pokoj nějakou slečnu.

Jak jsem mohla být tak naivní a vážně si myslet, že to byl dárek... z lásky?!

Když jí to řekl, měla chuť kytaru zahodit nebo minimálně rozbít. Místo toho si jí láskyplně přitiskla k sobě a tiše na ní hrála. Dala si za cíl se na ní naučit, s božskou pomocí nebo klidně i bez ní. Nepotřebovala Apolla, aby na ten nástroj uměla hrát. Potřebovala pouze čas a...

... a učitele.

Hope si povzdychla a vstala od stolu. Zamířila rovnou k věšáku a oblékla si svetr. Popadla svojí malou kabelku a natáhla ruku ke klice.

„Hej, hej," houkl na ní Nick, „ty na mě nepočkáš?"

„A jak dlouho ti to zabere?" mrkla na něj.

„Zdržuju tě?" zatvářil se dotčeně. „To vážně tak pospícháš za poslíčkem, že nemůžeš pár minut vydržet?"

„Ježíš," protočila oči a trhnutím otevřela dveře, „trhni si, Nicku!"

Mercury se zády opíral o zeď vedle školních skříněk a pohledem popoháněl ručičku velkých nástěnných hodin. Hope by měla přijít každou chvíli. Potřeboval se jí omluvit, že odešel dřív, než se stihla probudit. Netušil přesně, za co by se měl omlouvat. Vždyť ho přeci včera večer vyháněla, ale nechala ho u nich přespat. Poskytla mu přístřeší a on jí za to byl vděčný.

Tak proč jsem šel? Co jí mám říct? Že jsem si potřeboval urovnat myšlenky? Bude si myslet, že o ní pochybuju. Že jsem se potřeboval stavit ještě na pokoji? To by možná vyšlo.

Když odtrhl pohled od hodin a zadíval se do chodby, uviděl přicházet Apolla. Vedle něj kráčely dvě moc sympaticky vypadající slečny. Ta jedna byla Teres, poznával jí ze včera. Měla blond vlasy, krásné modré oči. Na první pohled dcera Aphrodité. Tu druhou dívku neznal.

„A tady je náš posel," Apollo si ho konečně všiml, „kdes byl celou noc?"

„Venku," zalhal Mercury, „o co jsem přišel?"

„O bezvadný pokec," zazubil se Apollo, „dovol, abych ti představil Aru."

Druhá dívka byla štíhlá, s černými vlasy po ramena, které byly červeně melírované. Mercurymu by dalo snad hodně zabrat uhodnout, čí je to dcera, kdyby si nevšiml dlouhých drápů, které měla místo nehtů. Lehce se uklonil, ale neusmál se. Dívka se rozesmála.

„To je roztomilý, ještě nikdy se přede mnou nikdo neuklonil," chichtla se dívka.

Mercury zůstal zticha a neuniklo mu, jak se na něj Apollo zadíval.

„Omluvíte nás slečny, jen na okamžik," popadl ho za paži a odtáhl ho kousek stranou.

„Nech mě, pusť!" sykl Mercury.

„Co to zase děláš?" nechápal bůh slunce. „Ara o tobě celý včerejší večer básnila. Žere tě. A ty jí ani nepozdravíš? Kdes včera fakt byl a neříkej, že venku?"

„Nikde," odsekl posel, „spal jsi s Teres?"

„Nespal," potřásl hlavou Apollo, „co šílíš? Já se s těma holkama jen bavím, nic víc. Ale ty, byl jsi za tou holkou viď? Za Lorelaine."

„Jmenuje se Hope," zavrčel Mercury.

„To je jedno, jak se jmenuje," namítl Řek, „nevidím nejmenší důvod, proč bys k Aře nemohl být milý. Zkus to aspoň, do háje."

„Nemám nejmenší důvod," posel se mu zpříma podíval do očí, „dal jsi jí kytaru?! Proč, když se s těma holkama jen bavíš? Zapomínáš na jedno pravidlo, co jsme si dali. Co je moje, není tvoje."

„Jenže ona tvoje není," ušklíbl se Apollo, narovnal a založil si ruce na prsou, „až bude, dám od ní ruce pryč."

„Vždycky jsi byl stejnej parchant," procedil Mercury skrz zuby.

Odstrčil od sebe boha slunce a rychlým krokem vyšel chodbou. Měl chuť se rozběhnout, ale nechtěl vzbuzovat rozruch. Tohle musel rozdýchat, čekal ho ještě celý den na tomhle zatraceném místě.

Hope se zapřela do těžkých dveří knihovny a pokusila se je na jeden nádech otevřít. Nick jí v tom pomohl a ona prošla dovnitř.

„Jaký to je?" pootočila se na něj.

„Co jaký je?" pozdvihl obočí.

„Mít za tátu Area?" uculila se.

„V podstatě jsem ho neviděl. Možná jednou, dvakrát? Má daleko větší povinnosti než se starat o dítě," uhnul jí pohledem.

„A tvoje máma? Jak to brala, že má dítě s bohem?" vyzvídala.

„Máma si to užívala," pousmál se, „do teď jí slyším: „Jednou z tebe bude velký válečník, zlatíčko, tak koukej pořádně jíst, ať na to máš dost síly"."

Nick přitom komicky napodobil hlas svojí matky a Hope se musela rozesmát. Opřela se o Nicka ramenem a on jí vzal rukou kolem pasu. Slyšela ho tiše se smát a na moment spokojeně přivřela oči.

„Omlouvám se za ráno," šeptl, „přehnal jsem to."

„To nic," poplácala ho po rameni, „jen ti trochu ujely nervy, to je normální u syna Area, nebo ne?"

„Seš pěkně drzá," zasmál se.

„Tak jo," uchechtla se Hope a zvážněla, „cože tady vlastně hledáme?"

„Nějakou knihu, podle který tě budu moct učit," osvětlil jí paměť Nick.

„Takže naučná literatura," čapla ho za rukáv trička a prudce s ním zabočila doleva.

Rozesmál se a nechal se jí vláčet mezi regály, přestože měla dívka co dělat, aby s ním vůbec pohnula.

„Tak aspoň spolupracuj, když už tě musím tahat," zabublalo to v ní smíchy.

Silně s ním trhla, až slyšela zapráskání ve švech jeho rukávů. On se ale pohnul dopředu přesně tak, jak by měl, kdyby to byl normální kluk. Hope tiše vyjekla a natáhla ruce před sebe ve vidině toho, že na ní Nick spadne. Místo toho ji sevřel v náručí a zastavil se s ní pár centimetrů od jednoho regálu. Hope popadala dech a pevně svírala Nickova ramena.

„No vida a máme přesně to, co jsme chtěli," usmál se na ní.

Zhluboka se nadechla, protože nevěděla, o čem přesně mluví, ale když natáhl ruku za ní k regálu, uklidnila se. Nick vytáhl z jedné police poměrně tlustou knihu a Hope se přikrčila, aby se na ní mohl podívat.

„Jop, to bude stačit," pokývl spokojeně hlavou.

„Super," dívka se začervenala a udělala krok stranou, aby se dostala z jeho náruče.

Hope seděla naproti Nickovi, který se zájmem nahlížel do knihy. Dostal se už přes půlku stránek, ale zbývalo jim ještě čistých třicet minut z volné hodiny. Hope si odfrkla.

„Vážně je ta kniha tak zajímavá nebo se na mě jen snažíš udělat dojem pilného studenta?" vyzvídala znuděně.

„Pročítám si to, abych věděl, co všechno tě musím naučit," mrkl na ní a pak se zazubil, „dělám na tebe dojem pilného studenta?"

„Je to divný, ale jo," uchechtla se.

„A líbí se ti to?" zeptal se, čímž jí vykolejil.

„No," začervenala se a uhnula pohledem, „spíš se mi chce smát při pohledu na někoho takové postavy sklánějícího se nad knihou."

„Jsem ti k smíchu?" narovnal se.

„Ne!" vyhrkla. „Ne, nejsi, chci říct, že... Hm, no, jak to říct."

„V následnosti na mou poslední otázku, ano nebo ne?" přimhouřil pátravě oči.

Hope se nadechla a sklonila hlavu: „Ano."

Slyšela ho usmát se. Vzhlédla a spatřila ho, jak zase čte. Vítězoslavně se přitom ale ušklíbal.

„Ty seš," tentokrát zrudla vzteky, „toho Area v sobě fakt nezapřeš viď? Každé vítězství se počítá."

„Co?" lapl po dechu a odtrhl pohled od knihy. „Laine, takhle to vůbec nemělo vyznět."

„Jdu se porozhlédnout po nějaké četbě," odstrčila se i se židlí od stolu a nechala ho studovat knihu.

Několikrát zabočila mezi regály, až se dostala k podobné řadě stolků, u které ještě před chvílí seděla. U jednoho stolu spatřila sedět známou postavu. Mercury polehával na stolku a vypadalo to, že spí. Hope k němu váhavě došla a opatrně mu položila ruku na rameno.

„Mercu?" oslovila ho tiše.

Trhl sebou a vzhlédl na ní. Nejspíš vážně spal.

„Hope," překvapilo ho, „nevěděl jsem, že tady jsi."

„Seděli jsme s Nickem na druhé straně," vysvětlila.

„Aha," zahuhlal a nevypadal zrovna dvakrát nadšený tím, že je tu s Nickem.

„Co tady děláš?" zeptala se starostlivě.

„No tak, na to se sám sebe ptám už asi hodinu," přiznal.

„Proč ses ráno tak vypařil?" nechápala. „Mohl jsi počkat, až se vzbudím."

„Promiň já," zamumlal a uhnul jí pohledem, „musel jsem si ještě pro něco do pokoje."

Hope si povzdechla a posadila se naproti němu. Konejšivě ho vzala za ruku a on propletl prsty s jejími. V ten moment se mu chtěla vycuknout, ale neudělala to.

„Pohádali jste se s Apollem?" vyslovila tu otázku jen stěží.

„Hádáme se skoro pořád," pokrčil rameny, „neshodujeme se v názorech."

„To je pravda," ozvalo se náhle vedle nich.

Hope sebou cukla a vymanila se z Mercuryho sevření. Apollo se dlaněmi opřel o stůl a pousmál se.

„Co tu děláš?" zamračil se na něj posel.

„Hledám tě, Ara si myslí, že ses zdejchnul kvůli ní," povzdychl si bůh slunce.

„Kdo je Ara?" pátrala Hope.

Přistihla se, že se jí při té otázce úzkostně sevřel hrudník. Snad proto, že by mohla ta holka mít něco s Mercurym...

Dost, zklidni se, hned!

„Zmizni odsud, chci být sám," zamručel Mercury.

„Sám? Definuj sám," uchechtl se Apollo, „protože se mi zdá, že tvoje být sám znamená být s Hope."

„Máš s tím snad nějaký problém?" sykl posel.

Hope měla ten dojem, že by měla zakročit. Vnímala, jak mezi bohy roste napětí a vytušila, kam by to mohlo směřovat. Zhluboka se nadechla, ale zaváhala. Měla snad zavolat Nicka?

Ne, ne, ten by nebyl nadšený z mé společnosti. Tak jo, přemýšlej!

Dodala si odvahy a natáhla se pro ruku boha slunce.

„Proč jsi mi dal tu kytaru?" stiskla pevně jeho dlaň.

Apollo sebou cukl a shlédl na jejich spojené ruce. Pak se jí podíval do očí a Hope cítila, jak do ní skrz jeho dlaň proudí to omamné teplo.

„Líbí se ti?" pousmál se Apollo.

„Moc," pokývala hlavou Hope, „ale neumím na ní hrát."

„Naučím tě to," nabídl se, „neboj se, bude to hračka."

„Fajn, tak jo," dívka vykouzlila ten nejlepší úsměv, jaký uměla.

„Dobře," Apollo nakrátko propletl prsty s jejími a pak jí pustil, „budu se těšit."

Zhoupl se v kolenou, překrásně se na ní usmál a otočil se k nim zády. Byl na odchodu. Hope střelila pohledem na Mercuryho. Díval se na ni pohledem, který se dal nazvat zmateným a nechápavým. Hope nakrátko zalitovala toho, co udělala. Netušila, jestli to stálo za to, že byla zase s poslem sama.

„Mercu, já jsem, jen jsem chtěla, aby odešel," pípla a natáhla se pro jeho ruku.

„Viděl jsem v tom ten záměr," uznal, „ale povede to k úplně něčemu jinému."

„Lorelaine?" ozvalo se mezi regály a před nimi se zjevil Nick. „Jsi v pořádku? Viděl jsem odsud odcházet Apolla."

„Jo, jo jsem," uklidnila ho dívka, „asi už půjdeme. Máš tu knihu?"

„Mám," pozvedl jí před sebe.

„Super," Hope stiskla Mercuryho ruku pevněji a pousmála se na něj, „zase se uvidíme. Zatím."

Vstala a připojila se k Nickovi. U dveří se naposledy otočila na posla. Díval se na ni a ona mu krátce mávla.

Nick už po několikáté četl ten a samý řádek. V podstatě na něj zíral snad celou dobu. Díval se na něj vždycky, když se ho Hope na něco ptala. Když jí odpovídal a ona si horlivě zapisovala do sešitu, nemohl od ní odtrhnout oči. Byla tak krásná. Ať už to bylo dítě, koho chtělo, povedla se. Zprvu si myslel, že by to snad mohla být dcera Aphrodité. Soudil tak podle oceánově modrých očí a držení těla. Když se ale do těch očí zadíval a přidal k tomu černé havraní vlasy, ihned svůj nápad zavrhl. Tohle byla dcera někoho jiného, někoho, kdo měl jiskru v očích, laskavé srdce a uměl v sobě probudit i ďábla.

„Nicku," uslyšel svoje jméno a její zvonivý smích.

„Hm?" podíval se na ní.

„Poslouchal jsi mě vůbec?" chichtla se.

„Ne, promiň, zkoumal jsem knihu," zalhal.

„Nepovídej," naklonila hlavu k rameni a skousla konec propisky, „co je tam tak zajímavého?"

„Už ses mě na to ptala v knihovně," svraštěl obočí, „musím vědět, co tě mám naučit."

Vlastně to věděl moc dobře. Věděl, co využije a co je naprosto zbytečné se jí vůbec snažit vysvětlovat. Už taky odtušil, že jí bude muset naučit základy tak nějak od všeho, když netušil, čí je dítě a na co bude zaměřená. Nevěděl, jestli má nějaké magické schopnosti, nebo je prostě zaměřená jenom na fyzickou sílu.

„A odpovíš mi?" uculila se.

„A na co ses ptala?" zatvářil se nevinně.

„Jestli už jsi byl někdy na bojišti," v očích jí zajiskřilo.

„Byl, jednou, a stačilo mi to," uhnul jí pohledem.

„Vzal tě tam Ares?" vyzvídala dál.

„Jo," povzdychl si, „vzal mě tam táta, ale že bych z toho byl nějak nadšený? Je pravda, že jsem si tam vybil všechen svůj vztek. V ten moment jsem ho chápal, vcítil jsem se do něj. Když jsem v rukou svíral štít a meč a mohl jsem prakticky cokoli, byl jsem ve svém živlu. Jenže pak, pak jsem se postavil proti ní."

„Proti komu?" upřeně ho sledovala.

„Proti Freye," prozradil, „severské královně valkýr. Měla na sobě lesklé brnění, stejně jako já. V ruce svírala velký meč a blond vlasy jí vlály ve větru. Naše meče se střetly a já jsem se vžil do boje. Nehleděl jsem na to, kdo proti mně stojí, že je to dívka. Bil jsem se. Železo řinčelo. Meče cinkaly o sebe nebo o štít, pokud jsem vykrýval její útok. Byla rychlá, obratná. Mohla vyhrát, kdyby neklopýtla. Srazil jsem jí štítem na zem a rozmáchl jsem se. Zasáhl jsem jí do stehna, vykřikla. Na ten její bolestný zoufalý výkřik v životě nezapomenu. V ten moment jsem se probudil. Podíval jsem se jí do očí, měla je tyrkysově modré. O dost světlejší než ty. Pohledem mě prosila, žádala a já jsem v sobě měl ještě tolik vzteku, který jsem potřeboval vybít. Zvedl jsem meč nad hlavu a..."

„Ne, žes to neudělal," z nenadání ho chytla za ruce, které měl pozdvižené do vzduchu, jak jí předváděl, co udělal s mečem, „prosím, řekni, že ne."

„Ne," vydechl a svěsil ruce podél těla, „nemohl jsem. S hlasitým výkřikem jsem zabořil meč do země a poklekl jsem před ním. Díval jsem se na ni. Krvácela a z očí se jí hrnuly slzy. Než jsem se stačil vzpamatovat, těsně přede mě dopadl s ohromným zaduněním Thor."

„Thor?" vykulila na něj oči. „Vážně, ten Thor?"

„Jo," uchechtl se – bavilo ho pozorovat, s jakým zapálením hltá jeho příběh, pokračoval, „pozvedl svoje kladivo do výšky a já už jsem viděl před očima černo. Před očima mi problikly obrazy, jak bude táta zklamaný, ale Freya ho zastavila. Řekla mu, že jsem jí ušetřil a Thor udělal to a samé. Odešel jsem odtamtud se vztyčenou hlavou. Táta mě ještě pochválil, jaký jsem hrdina, že jsem se dokázal ubránit dvěma bohům naráz."

„Ale vždyť jsi hrdina," zatahala ho za rukáv mikiny, „mohl jsi jí zabít, nebo smrtelně poranit a neudělal jsi to. Nechal jsi ji žít."

„Jsem rád, že to takhle vidíš," usmál se na ní, „a teď si pojď zopakovat, co jsme se naučili."

„Ne," zasténala, „Nicku, prosím, sedíme nad tím už asi tři hodiny. Jsem unavená, chci si jít dát horkou sprchu, kouknout na nějaký film a jít spát."

„Všechno beru, ale předtím to opakování," nedal se odbýt.

Sledoval jí, jak znuděně protočila oči, a zasmál se. Ani za nic nelitoval toho, že se jí nabídl pro doučování.