Janus popadal dech. Seděl venku, na schodech a pevně si svíral ránu na pravé ruce. Byla hluboká, lehce se z ní kouřilo, ale pomalu se zahojovala. Hojení ale bolelo jako čert. Janus bolestně sykl a přivřel oči. Sol měla přesnou mušku. Severská bohyně slunce uměla mířit a její žhavé ohnivé koule způsobovaly bolestivé rány.

„Janusi?" uslyšel Chronův hlas.

Ohlédl se po něm a spatřil po jeho boku Hope.

„Papá," dívka šokovaně zamrkala a vyběhla k němu.

Žuchla vedle něj a opatrně natáhla ruku k jeho ráně. Prsty se dotkla těch jeho a on slyšel, jak se jí třásl hlas.

„Co se stalo?" zajíkla se. „Kdo ti to udělal?"

„Tohle?" Janus se na ní podíval. „Sol, severská bohyně."

Hope působila ustaraně. Viděl v ní tolik strachu a starostí. Vracela mu péči, kterou jí on předtím dával.

„O, papá," objala ho a přitiskla se k němu, „to bude dobré."

„Jo, bude," bolestně sykl, když kolem něj ovinula svoje paže a stiskla jeho ránu na boku, „už je to skoro zahojené."

„Kdo ti udělal tohle?" dívka se od něj odtáhla a podívala se na tři dlouhé škrábance na jeho boku.

„Arachné," musel se pousmát.

„Neměla jsem tě tu nechávat samotného," povzdychla si, „nedáváš na sebe pozor."

„Jaký byl tvůj první studijní den?" zeptal se jí a pohledem střelil na Chrona.

Mlčky se ho ptal, jestli je všechno v pořádku. Aniž by cokoli řekl, ptal se, jestli neví o někom, kdo by jí ublížil. Chronos se usmál a potřásl hlavou. Zřejmě bylo vše tak, jak mělo být.

„Athéna mě nesnáší," špitla Hope a uhnula mu pohledem.

„Athéna?" podivili se oba bohové zároveň.

„Ano," Hope svraštěla obočí, „je ředitelkou univerzity, copak to nevíte? Učí válečnou taktiku. No tak, to byste měli vědět. Vy jste mě na tu školu dostali."

„Jistě, že to víme," ozval se bůh času.

„Ale nepředpokládali jsme, že tě bude učit," namítl Janus.

„Je na tom něco špatně?" dívka zněla znepokojeně.

„Ne!" vyhrkli znovu oba bohové navzájem.

„Tak jo, takže co je špatně?" Hope vstala a založila si ruce v bok. „Co mi tajíte?"

„Nic ti netajíme, má milá," zavrtěl hlavou Chronos, „jen bysme tě třeba něco naučili, kdybychom věděli, že tě bude učit sama velkolepá Athéna."

Hope si je nedůvěřivě prohlédla a pak si povzdychla.

„Snad mi pomůže Nick," zahuhlala.

„Nick? Kdo je Nick?" zajímal se Janus.

„Kamarád," Hope se lehce začervenala.

Janusovi to neušlo. Neušlo to ani Chronovi. Oba dva najednou se nadechli, ale Chronos dal Janusovi přednost v mluvení.

„Takže?" odkašlal si bůh portálů.

„Je to syn Area," Hope se mu podívala zpříma do očí, „ale je hodný, vážně. Snaží se mě bránit a pomáhá mi."

„Celý Ares," zamručel Chronos, „do té doby, kdy jde všechno podle jeho, je v pořádku. Jen aby mu něco nepřelétlo přes nos."

„Není takový," bránila ho Hope.

„Třeba takový vážně není," podpořil jí Janus, „a proto, Hope. Nechceš se mnou o něčem mluvit?"

„Dnes ne," dívka zavrtěla hlavou, „nechám tě odpočívat."

Janus si shlédl na ránu. Byla už skoro zacelená a škrábance se taky pomalu vstřebávaly.

„Chronos tě doprovodí domů," znovu se na ní podíval a usmál se, „děkuju, že ses stavila."

„Já ráda, papá," vrátila se k němu a políbila ho na tvář, „jako vždycky."

Hope za sebou s hlasitějším zaklapnutím zavřela dveře. Opřela se o ně zády a vydechla. Vidět Januse zraněného bylo něco, co nečekala, že uvidí, když se vrátí do pantheonu. Srdce jí bušilo, nohy se jí třásly. Podlamovala se jí kolena.

Dopadá to takhle vždycky, když jde na bojiště? Nebo to je ještě horší?

Zhluboka se nadechla a prsty si zabořila do vlasů.

Tohle nezvládnu. Nemám v sobě tu část boha, která by se chtěla rvát.

V očích jí zaštípaly slzy. Zavřela je, aby je potlačila, ale bylo to marné.

Nezvládnu to. Jsem obyčejný člověk. Co mi dává tu naději, že nevykrvácím, jakmile mě někdo škrábne? Co mi dává tu možnost přežít zásah ohněm?

„Lorelaine!" uslyšela Nicka.

Dostal se k ní v momentě, kdy se jí podlomila kolena. Stihl jí zachytit. Přitáhl si jí k sobě a ona se trhavě nadechla.

„Co se stalo?" šeptl. „Co se děje? Proč pláčeš? Ublížil ti někdo?"

„Proč se to nemůže obejít bez boje?" vzlykla. „Proč je to všechno o tom někoho porazit silou? Kam se poděla diplomacie? Řešení problémů dohodou? Berou to jako zábavu. Proč? Na co se připravují? Nic jim přeci nehrozí."

Nick si povzdychl. Vzal jí do náruče a odnesl jí na gauč. Opatrně jí položil a sedl si vedle ní.

„Kde jsi byla?" hřbetem dlaně jí otřel tváře.

„Za Janusem," špitla, „zrovna se vrátil z bojiště. Byl zraněný. Měl propálenou ruku a škrábanec na boku. Vypadalo to, strašně."

„Zahojí se mu to," konejšil jí, „neboj se o něj tak"

„Jenže já tohle nezvládnu. Nemám to v sobě. V životě jsem se nezranila tak, abych zjistila, jestli se mi rány hojí rychleji. Zřejmě tu schopnost nemám. Nemám žádnou schopnost," zazoufala.

„Nepotřebuješ super magické schopnosti, abys to tam venku zvládla," Nick jí pohladil po vlasech, „stačí se naučit základy. Maličkosti, kterých si nikdo moc nevšímá, ale jsou tím podstatným, co tě vyzdvihne, když už vstoupíš do ringu."

„Jenže já ty základy neumím," potřásla hlavou.

Vzhlédla na něj. Tváře měla mokré, oči zarudlé. Vlasy měla rozcuchané. Nick zatajil dech. Vypadala tak bezmocně, bylo mu jí líto.

„Naučím tě je," nabídl se jí, „ale musíš počítat s tím, že to zabere trochu času."

„Nicku, myslíš to vážně?" popotáhla.

„Jo, myslím," kývl, „ale žádné výmluvy z doučování. Není omluvou ani ospalost, ani rande. Leda tak vážná nemoc, nebo kdybys náhodou byla po škole."

Hope se rozesmála a pevně ho objala kolem krku.

„Děkuju," vydechla mu do ucha, „děkuju moc. Skočím si dát sprchu, hned jsem zpátky."

„Neutop se tam," Nick se za ní ohlédl, když odcházela.

Hope si projela prsty vlasy a spláchla z nich poslední zbytky pěny. Slastně přivřela oči a vnímala horkost vody, která jí stékala po celém těle. Teplo jí dělalo dobře. Když si dlaněmi přejela po obličeji, vybavilo se jí horko sálající z dlaní boha slunce. Pohotově si promnula obličej a zamrkala před sebe. Vypnula vodu a natáhla se pro ručník. Zamotala si do něj vlasy a pak se zabalila do osušky. Když ze sebe osušila skoro každičkou kapku vody, která na ní zůstala, oblékla se do volných vytahaných tepláků a přes hlavu si přetáhla mikinu. Rychle přeběhla z koupelny do pokoje, aby si uklidila svoje věci ze školy, když na posteli našla ležet kytaru.

Pozastavila se. Hodnou chvíli na nástroj nechápavě zírala. Pak přešla k posteli a odložila na ní svoje věci. Natáhla ke stroji jednu ruku a prsty přejel po jeho hrdle až na jeho tělo. Byl jasně bílý a k okrajům se zbarvoval do oranžové. Hope užasle vydechla a vzala nástroj do rukou. Sevřela ho pevně, ale zároveň něžně.

Vrátila se zpátky do obýváku. Nick stále ještě seděl na pohovce. Sledoval stejný seriál, jako když do bytu přišla poprvé.

„Ta je tvoje?" zeptala se Hope.

Nick se na ní se zájmem otočil a překvapeně na ní zamrkal.

„Neumím hrát na kytaru," zavrtěl hlavou, „tak proč bych si nějakou pořizoval?"

„Našla jsem jí u sebe v pokoji," Hope se na moment zatvářila znepokojeně, ale pak se usmála, „je nádherná."

„Vypadá to jako excelentní práce," uznal Nick, „ty na to umíš hrát?"

„Neumím," potřásla hlavou, „ale hodlám si jí nechat."

„Počkej, počkej," ušklíbl se Nick, „ještě jsme nevyřešili, kde že se tady vůbec vzala."

„Někdo jí tu zapomněl?" uculila se Hope.

„Nikdo tu nebyl," zamítl, „jediný, kdo sem chodí, jsi ty a já."

„Neříkej, žes tu nikdy neměl holku," Hope přejela prsty po strunách.

„Měl," přiznal Nick, „ale vždycky u sebe. Do toho vedlejšího pokoje nikoho netahám."

Hope drnkla na každou strunu zvlášť a spokojeně přivřela oči. Kytara byla naladěná a její tóny zněly božsky.

„Aha," uchechtl se Arův syn, „vím od koho je. Vsadím, hm, snad cokoli, že je od Apolla."

„Šílíš?" Hope na něj zamrkala a potlačila smích. „Proč by mi dával kytaru?"

„Třeba se mu líbíš," pokrčil rameny.

„Ne," sklonila hlavu a něžně kytaru pohladila, „má spousty holek kolem sebe. Za mnou přeci přišel Mercury. Apollo byl jen po jeho boku."

„Aha," odtušil pobaveně Nick, „jasně, no, takže. Hmhm, máme tu kytarovou záhadu."

„No dobře," zasmála se Hope, „možná, že je od Apolla, ale to přeci nic neznamená."

„Ne, nic," zabublal smíchy, „jistě, že vůbec nic."

„Ty seš," Hope se posadila na gauč vedle Nicka a kytaru si opřela o nohy, „vždycky jsem chtěla umět hrát na kytaru."

„No tak teď jednu máš," Nick upřel zrak k televizi, ale neustále se pobaveně ušklíbal.

„Jenže na ní stále neumím hrát," Lorelaine protočila oči.

„Popros Apolla, třeba tě na ní hrát naučí," snažil se znít tak moc vážně, až se Hope musela smát.

„Kazíš mi radost," strčila do něj.

„Dělám to rád, pokud tě to rozesměje," podíval se na ní a usmál se.

Mercury skoro spal. Víčka měl přivřená, poklidně oddechoval. Ruce měl založené pod hlavou a vypadalo to, že po včerejšku konečně v klidu usne. Pokoj univerzitní koleje byl na jeho požadavky malý a skromný. Číslo 327 působilo tak nějak, levně. Přesto našel posel v měkké posteli útočiště a vidinu spánku.

Sdílel pokoj s Apollem, který byl ale momentálně, bůh ví, kde. Mercury se přetočil na bok a spokojeně vydechl. Vzpomněl si na Hope. Vypadala úchvatně. Chtěl jí toho tolik říct. Jako první se nadechl, že jí poví, jak je krásná. To by ale za zády nemohl mít Apolla.

Až se vrátí, přinejmenším ho zabiju.

Jakmile to Mercuryho napadlo, dveře do pokoje se prudce rozrazily. Posel zatnul zuby, aby potlačil sprosté nadávky a pak si jen povzdechl. K uším mu dolehl dívčí smích a hraně vzrušené tlachání Apolla.

„Ou, nevzbudili jsme ho?" zachichotala se dívka.

„O mě si starost nedělejte," Mercury se vyšvihl na nohy a pozastavil se u dveří.

Chtěl se natáhnout pro mikinu, ale ihned to zavrhl. Musel z toho pokoje vypadnout.

„No tak, nikdo tě nevyhání," Apollo se opřel rukou o otevřené dveře a zatarasil mu cestu, „zůstaň tu. Teres volala kamarádce. Třeba přijde. Pobavíme se společně."

„Nechci rušit," posel odstrčil jeho ruku a vyšel na chodbu.

„Bože, je vždycky takový?" zasmála se dívka.

To římskému bohovi stačilo k tomu, aby zrychlil. Zpomalil až venku. Byla už tma a bylo chladněji, než Mercury očekával. Zachvěl se.

Kolik je asi hodin? Měl jsem si vzít tu mikinu.

Šel dál. Vědomě zamířil k ubytovnám, kde měla mít pokoj Hope. Viděl jí tam odcházet s Nickem. Jen netušil, v jakém pokoji bydlí. Zastavil se pod okny a vzhlédl k vyšším patrům.

„Hope!" křikl, co nejvíc mohl. „Lorelaine!"

Doufal, že ho slyšela. Měl nutkání oběhnout všechny pokoje, ale byla mu moc velká zima. Přešlápl a promnul si ruce.

„Lorelaine!" zakřičel znovu. „Lore, prosím!"

V několika oknech se rozsvítilo, ale otevřelo se jen jedno. Vykoukla z něj postava, a kdyby jí před obličej nespadly vlasy, snad by si myslel, že je to kluk.

„Co? Kdo?" zvolala.

„To jsem já," odpověděl a od úst mu vyšel bílý obláček dýmu.

Prosím, pusť mě dovnitř, prosím.

„Třetí patro, pokoj 215," zahuhlala skoro neslyšitelně.

V podstatě okamžitě se rozeběhl. Během vteřiny stál před dveřmi jejího pokoje. Tváře mu hořely, jak rychle přešel ze zimy do tepla. V dlaních cítil mravenčení, ostatně i v chodidlech a šířilo se mu po celém těle. Dýchl si do dlaní a bolestně sykl, když to spíš zabolelo, než aby to pomohlo. Zaklepal na dveře, které se po chvíli otevřely.

„Už zase ty?" stanul v nich Nick.

„Kde je Hope?" zapátral Mercury.

„Nicku, pusť ho dál!" zvolala Hope zevnitř pokoje. „A buď hodný!"

Nick si odfrkl a protočil oči. Otevřel dveře víc a Mercury se jimi bleskově dostal dovnitř. Pohledem pátral po jakémkoli zdroji tepla, žádný ale nenacházel.

„Můj bože, tys přišel jen v tričku?" Hope nakoukla do obýváku z kuchyně. „Nicku, půjč mu nějaké oblečení prosím."

„To nemusí bejt, zahřeju se," potřásl hlavou posel.

Dívka kolem něj prošla a na stolek odložila misku křupek.

„Musíš bejt úplně zmrzlej," udělala pár kroků k němu a vzala ho za ruce, „brr, studíš."

Mercury přivřel oči. Hope hřála, tak krásně hřála. Propletl prsty s jejími a pevně její ruce sevřel.

Hope si náhle odkašlala: „Co tady vůbec děláš? Už je pozdě."

Vymanila se z jeho sevření a on se po ní chtěl natáhnout. Chtěl jí chytit, přitáhnout si jí do náruče a pevně sevřít. Přitulit si jí k sobě jako plyšového medvídka.

Utíká ode mě, ale proč?

Hope si sedla na pohovku a poklepala na místo vedle sebe. Mercury se poohlédl, pohledem hledal Nicka, ale ten kamsi zmizel.

„Zřejmě zalezl do pokoje," Hope nakrčila nos a špitla, „nemusí tě, víš."

„To mě mrzí," pousmál se posel a posadil se vedle dívky.

„Neodpověděl jsi mi na otázku," připomněla se.

„Apollo si přivedl na pokoj nějakou slečnu," uhnul pohledem, „nemusím být u všeho."

„Hm," Hope se natáhla pro misku s křupkami a nabídla mu.

„Díky," nabral si jich plnou hrst.

Dívka si jich do úst taky pár vložila a začala je chroupat. Odložila misku a natáhla se pro něco ke stolku. Mercury zvídavě pozdvihl obočí. Uslyšel drnknutí a po zádech mu přejel mráz. Hope se narovnala a v náruči sevřela kytaru.

No to si snad ze mě dělá p...

Hope tiše drnkala na kytaru a Mercuryho překvapilo, že se mu ta melodie i líbila. I přesto se v něm však vařila krev. Přehodnocoval svůj plán. Zabít Apolla by bylo moc málo.

„Je krásná, že?" Hope přejela prsty po těle kytary.

„Hm," pokývl Mercury.

„Našla jsem jí v pokoji, když jsem se vrátila z pantheonu," celá jen zářila, „vždycky jsem jednu chtěla."

Posel mlčel. Křečovitě si tiskl ruce a nervózně se chvěl. Nejradši by jí tu kytaru vytrhl z ruky a vyhodil by jí z okna. Místo toho se radši natáhl pro další hrst křupek.

„Tak povídej, cos mi chtěl všechno říct?" Hope se k němu natočila.

„Odložíš přitom tu kytaru?" zeptal se jí.

„Nelíbí se ti?" přimhouřila oči.

„Tím to není," zavrtěl hlavou.

Hope si povzdychla a odložila nástroj za pohovku. Pootočila se zpět na Mercuryho a pousmála se. Posel se na ni okouzleně díval. Byla...

„Tak krásná," šeptl.

Hope zrudla ve tvářích a sklonila hlavu.

„Vyrostla jsi do krásy," pokračoval, „když jsem tě na té chodbě uviděl, skoro jsem tě nepoznal. Jsi nádherná. To je to hlavní, co jsem ti chtěl říct. Zbytek se zdá tak nepodstatný, když se na tebe dívám."

„Asi už je vážně pozdě," špitla Hope a podívala se mu do očí, „proč jsi sem vůbec přišel?"

„Stýskalo se mi po tobě," přiznal bez ostýchání.

Slyšel, jak lapla po dechu a divoce potřásla hlavou.

„Nejspíš bys měl jít," zajíkla se.

„Nevyháněj mě, prosím," žádal jí, „nechce se mi tam zrovna dvakrát vracet."

„Můžeš přespat na gauči, Nick možná nebude mít nic proti," vyskočila na nohy a zaběhla do svého pokoje.

Vrátila se zpátky s dekou v náručí.

„Na," podala jí Mercurymu, „dobrou noc."

„Lorelaine, počkej," bleskově se k ní dostal.

Tiše vyjekla, ale to mu nezabránilo přitáhnout si jí do náruče.

„Jestli jsem to právě zkazil, tak mi to odpusť," zamumlal, „čekal jsem na tebe tak dlouho. Nechci si tě nechat proklouznout mezi prsty. Dostává mě do kolen, že tě mám na dosah. Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím. V noci jsem nespal. Nechci, abys ode mě utíkala. Tak prosím, nedělej to."

Mlčky se mu dívala do očí. Dal jí čas, aby vstřebala všechny ty informace a prosby, které na ní právě vyhrkl. Věděl, že občas mluví až moc rychle, ale tohohle nelitoval. Když jí na očích poznal, že už všechno pobrala, nadechl se. Naklonil se k ní a pohladil jí přitom po tváři. Slyšel její prudký nádech, vnímal, jak se celá chvěla. Chtěl jí uklidnit, ukonejšit. Sklonil se k ní, dlaň jí přitiskl k zátylku a zpříma se jí podíval do očí. Rty měl tak blízko jejím, že by se stačilo jen trochu pohnout a mohl jí políbit.

„Mercury," usmála se a rukou se mu zapřela o hrudník, čímž mu dala najevo, aby se trochu stáhl.

Učinil tak. Narovnal se a prsty jí pročísl vlasy. Vyčkával, co dodá.

„Zpomal trošku," šeptla a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit na tvář, „dobrou noc."

Pustil jí a sledoval, jak odchází do svého pokoje a zavírá za sebou dveře.

„Dobrou," vydechl.