Mercury nemohl dospat. Byl plný energie, plný napětí.

Pozná mě?

Převrátil se na bok a zachvěl se pod dekou.

Jaká je šance, že ano? Neviděla mě už tak dlouho.

Srdce mu divoce bušilo, tělem se mu šířilo horko.

Já jsem jí ale taky dlouho neviděl.

Když ho zašimralo na zátylku, nevydržel to. Vystřelil z postele rovnou do koupelny a do sprchy. Pustil na sebe horkou vodu. Doufal, že ho to alespoň trochu uklidní. Tep se mu zklidnil, když ze sprchového koutu začala vycházet pára. Dlaněmi se zapřel o studenou kachličkovanou zeď a nechal si vodu stékat po zádech.

Dýchej. Třeba jí dnes vůbec nepotkáš, tak nejanči.

Slastně přivřel oči. Odstrčil se od zdi a zaklonil hlavu, aby mu na ní dopadla sprška vody.

Ne, chci jí vidět. Musím jí vidět. Dnes, zítra, .... Pořád.

Vrátit se zpátky do školy bylo něco, na co Mercury nebyl tak úplně připravený. Pochopil to ale až potom, co ho pohltil ruch a jekot na chodbách.

„Stojí to za tohle?" mrkl po něm Apollo stojící po jeho boku.

„Stojí," kývl rozhodně posel.

Zamířil k učebně, ve které měli zahájit první studijní den posledního ročníku univerzity, a bůh slunce ho následoval.

„Vážně, jak si můžeš pamatovat, kde je jaká třída?" zajímal se Apollo.

„Není to zas tak dávno, co jsme tu byli naposledy," ušklíbl se na něj Mercury, „nebo snad je?"

„Ty a tvoje vnímání času," odfrkl si Řek.

Když vešli do třídy, Mercury nemohl přehlédnout, jak náhle ustalo tiché štěbetání slečen. Nebylo to kvůli němu. Možná, že některá z dívek se na něj krátce podívala, ale veškerá pozornost se stáhla na příchozího za ním. Posel protočil oči a zamířil k zadní volné lavici. Očekával, že si k němu Apollo přisedne. Vždycky seděli spolu, když ještě byli na univerzitě.

Apollo se však pozastavil u jiné lavice. Seděla v ní sympatická blond slečna s okouzlujícím úsměvem a postavou štíhlé atletky.

„Ss!" sykl Mercury a Apollo se na něj pootočil.

Posel pohodil rukama a nechápavě se na boha slunce podíval. Pak pokývl na místo vedle sebe.

„Sorry," pokrčil rameny Apollo, „třeba příště."

Blondýnka vedle něj se rozesmála a vítězoslavně se na Mercuryho uculila.

Však ono tě to culení přejde. Jako každou.

Římský bůh se podíval z okna a na moment přivřel oči. Chtěl, aby už bylo po škole. Chtěl jí vidět. Její černé vlasy, modré oči. Potřeboval jí vidět.

Cukl sebou, když uslyšel tiché syknutí a odkašlání. Pootočil se po zvucích a podíval se do světle zelených očí dobře stavěného kluka.

„Nechceš si přisednout?" zeptal se chlapec.

Mercury střelil pohledem na volné místo vedle sebe a pak nabídku kývnutím přijal. Přemístil se vedle chlapce a nervózně se ošil.

„Jsem Renmi," představil se kluk, „syn Tyra."

„Aha," zaváhal Mercury, ale s chlapcem si rukou potřásl.

Tyr byl bůh zákonů ze severského pantheonu. Byl to rychlý bůh, přesný, spravedlnosti chtivý.

„Ty seš Mercury, že?" Renmimu zajiskřilo v očích. „Posel bohů, z římského pantheonu."

„Jo, jsem," posel nervózně pokývl hlavou.

Měli za sebou polovinu vyučovacích hodin. Za tu dobu si Apollo ani jednou nesedl vedle Mercuryho.

Proč taky že?

Naplno si užíval přítomnost okouzlujících a krásných polobohyň. Bylo to u něj normální, zcela běžné. Možná, že kdyby si dívek nevšímal, Mercury by ho podezříval, že je nemocný.

„Nebyl to zas tak špatný nápad," Apollo dohnal posla na chodbě, když se přemisťovali do jiné učebny, „dívej se, kochej se. Všechny jsou tak krásné, usmívají se. Jen si vybrat."

„Aby ses z nich nezbláznil," protočil oči Mercury, „celý jen hoříš."

„Ale to právě mají nejradši," zazubil se bůh slunce, „copak jsi je neslyšel? Jak štěbetaly: „Podívej, není to Apollo? Celý jen září. Myslíš, že by pro mě složil písničku, když ho hezky poprosím?" No jistě, že bych pro ně složil písničku, klidně celou baladu. Pro každou z nich. Nic bych za to nechtěl, snad jen úsměv a jeden sladký polibek."

„Nikdy jsi nezůstal u jednoho polibku," svraštěl obočí Mercury.

„Ale, kuš!" rozesmál se Apollo. „Vždyť mě znáš. Žádné jsem nikdy neublížil. Vždy jsme se rozešli v dobrém."

„V dobrém?" vyprskl posel. „Tak v dobrém? To tys měl ten pocit, že je to v dobrém. Ty jsi je nechodil utěšovat, když po večerech plakaly do polštářů a kapesníčky jim nestačily na osušování tváří."

„Přeháníš," bůh slunce znuděně zívl.

„Neměl jsi toho už snad dost?" Mercury se pozastavil uprostřed chodby.

Studentů začalo ubývat, jak se schylovalo k dalšímu zvonění na hodinu. Posel zatarasil Apollovi cestu a ten se na něj pobaveně ušklíbl. Založil si ruce na prsou a Mercury pozoroval, jak potlačuje smích.

„Co je?" zavrčel Říman. „Co se tak culíš, ty pitomče? Mluvím vážně."

„Jo?" uchechtl se Apollo. „Tak se otoč, uvidíme, jak ti ta vážnost vydrží."

Mercury ho se zaváháním poslechl a strnul. Na konci chodby, ve které stál, se o stěnu opírala dívka. Černé vlnité vlasy jí splývaly přes ramena na záda. Něčemu se zrovna smála. Naproti ní stál kluk s širokými rameny a vypracovanou postavou. Toho ale Mercury nevnímal. Díval se jen na ni. Pomalu ale jistě ji poznával. Vyrostla do krásy. Nečekal, že bude tak nádherná, vyrazilo mu to dech.

„Ježíš nezírej na ní tak," strčil do něj Apollo, „vypadni za ní ty blesku, než ti uteče."

Janus se neustále ohlížel a rychle se pohledem vracel před sebe. Pohyboval se džunglí bez sebemenšího náznaku zaváhání, ale ve skutečnosti váhal až příliš. Váhal, jestli neudělal chybu, že sem šel. Váhal, co by měl Hope říci, až si s ním přijde promluvit.

Trhl sebou, když za sebou uslyšel zašustění. Zastavil se a zbystřil všechny svoje smysly. Přiblížil dlaně k sobě, až se mezi nimi začala vytvářet modře světélkující energetická koule.

„Neměl bys tu být sám," uslyšel hysterický smích.

„Dokážu se o sebe postarat," odpověděl klidně Janus.

Zhluboka se nadechl a s prudkým otočením vypálil kouli před sebe.

Uslyšel výkřik a rozeběhl se po hlase. Našel přesně toho, koho podle hlasu očekával. Pousmál se a pro jistotu si mezi dlaněmi vytvořil druhou energetickou kouli.

„Loki," povzdychl si bůh portálů, „víš, že jsi někdy dost předvídatelný?"

„Někdy?" pokrčil rameny severský bůh podvodů.

V očích se mu červeně blýskalo, k pasu měl připnuté dvě dýky, které byly jeho jedinou zato účinnou zbraní. Na hlavě měl nasazenou přilbu, ze které vyrůstaly dva zakroucené železné rohy. Měl na sobě svoje oblíbené hnědé kalhoty a tmavě zelenou mikinu s kapucí. Kapuci měl pod přilbou nasazenou. Na loktech, ramenou a kolenou měl přidělané stříbrně se lesknoucí brnění.

„Neměl bys být, ty podvodníčku," Janus z něj nespouštěl oči.

„Jak můžeš vědět, že jsem se nenechal srazit úmyslně?" Loki se ušklíbl.

Luskl prsty a během vteřiny zmizel Janusovi před očima. Bůh portálů sebou cukl a narovnal se. Nervózně se rozhlížel okolo, sotva dýchal. Věděl, že nemá nejmenší šanci. Věděl ale taky, že útěk není vždy projevem zbabělství. Rozběhl se dál do džungle, popadal dech. Mezi dlaněmi zahříval energetickou kouli, připraven kdykoli vystřelit.

Loki se před ním zjevil znenadání. V rukou pevně svíral dýky a na tváři měl široký krutý úšklebek. Janus lapl po dechu a vystřelil. Minul. Loki se dostal za něj a rozmáchl se. Dýky zacinkaly o kov. Janus bolestně sykl a otočil se čelem k asasínovi. Ohnal se po něm, ale Loki se mu vyhnul. Bůh portálů couvl a zakroužil dlaněmi ve vzduchu. Na vteřinu přesně se pod Lokim otevřel portál. Kdyby se Janus jen o trochu zpozdil, nejspíš by měl v hrdle zaseklou jednu z dýk. Loki vykřikl, když se mu nohy propadly do portálu. Stihl se však prsty zachytit nejbližšího kořene stromu. I přesto měl Janus dost času na to dostat se pryč. Otevřel si pro sebe menší portál a než jím prošel, pootočil se na Seveřana.

„Máš se ještě co učit," ironicky se pousmál a prošel portálem na základnu svého týmu.

O výhru blíž k vítězství.

Hope se probudila vyspalá, zato se strašně zacuchanými vlasy. Trvalo jí celých deset minut, než je přivedla do alespoň trochu uspokojivého stavu. Neposedné prameny se jí kroutily na různé strany a ona už neměla sílu na to, aby je nějak česala. Pohodila si je na záda a navlékla na sebe úzké černé džíny a světle modrou blůzku – ladila jí k očím.

Rozespale se proplížila do kuchyně. Lupínky našla hned v první skříňce, kterou otevřela. Nasypala si je do misky a z ledničky vytáhla mléko, které si na ně nalila. I s miskou se přemístila do obýváku a žuchla na pohovku.

Když kousala první lžičku lupínků, z druhého pokoje se ozvalo hlasité zívnutí. Druhý pokoj byl od prvního dělený koupelnou. Patřil Nickovi. Ten z něj právě teď vyšel oblečený ve volném světle hnědém županu.

„Dobré ráno," zívl znovu.

„Dobré," Hope se začervenala a sklonila hlavu, aby si toho Nick nevšiml.

Nemohla si zvyknout na to, jak vypadal. Byl prostě dokonalý.

„Dáš si kafe?" Nick prošel do kuchyně a Hope slyšela cvaknout kávovar.

„Nikdy jsem ho po ránu nepila," přiznala.

„Děláš si srandu?" Nick zněl nechápavě. „Tak dneska to zkusíš a přísahám bohu, že tě to nakopne."

„Opatrně s těmi bohy," Hope zabublala smíchy.

„Můžu si to dovolit," zazubil se Arův syn.

„Půjdeš do školy takhle?" mrkla na něj.

„Kdybych mohl, udělám to," zakoulel očima, „ale školní řád je školní řád."

„Neměl bys být trochu víc, však víš, průbojný, na syna boha války?" Hope po něm těkala pohledem.

„Jsem průbojný," ušklíbl se, „jen jsem možná trochu míň temperamentní než táta."

Hope měla pocit, že nic nestíhá. Díky ranní kávě ale měla energie na rozdávání. Snad by mohla ve vteřině oběhnout svět.

Ve vteřině oběhnout svět, ušklíbla se.

Její srdce při té myšlence však divně zabolelo. Znepokojeně svraštěla obočí.

„Takže? Lorelaine? Povíš nám to?" uslyšela svoje jméno od katedry.

Rychle zamrkala před sebe a podívala se do hnědých vážných očí. Za katedrou stála bohyně. Athéna – bohyně moudrosti a války, ředitelka této univerzity a strašně vážná a přísná žena. Hope jí zřejmě nepadla do oka.

„Omlouvám se," vykoktala Hope, „nějak mi unikla otázka."

„Jistě," ušklíbla se Athéna, „tak já jí tedy zopakuji. Jaké jsou základní zóny klasického bojiště mezi pantheony?"

Hope polkla a pohledem těkala po třídě. Odpověď nevěděla. Neznala ani ty sebemenší základy týkající se bojů, bojišť nebo taktiky a přesně na tom si Athéna zakládala.

„Jak jsem čekala," Athéna si založila ruce na prsou, „je tu někdo, kdo by mi mohl na mou otázku plynule odpovědět?"

Přihlásil se Nick. Hope zrudla ve tvářích, tentokrát studem.

„Základní bojiště se skládá z džungle, věží, fénixů a jednoho titána," slyšela Nicka, „pokud jsou bojové linie tři, pak jsou na každé linii dvě věže a jeden fénix. Tři cesty vedoucí k titánovi. Džungle je pak umístěna mezi liniemi. Pokud ovšem..."

„Stačí, stačí," umlčela ho Athéna, „můj bratr vychoval velmi chytrého válečníka, to se musí nechat."

No jistě, Hope protočila oči a zabořila si prsty do vlasů.

„V pohodě?" pootočil se na ni Nick.

„No jistě," zamručela, aniž by se na něj podívala.

Jak bych nemohla být v pohodě?! Jsem jenom úplně tupá!

Hope se pomalu uklidňovala. Vypouštěla z hlavy všechnu tu pohrdavost, s jakou se na ní Athéna dívala, a onen pocit bezmoci, který se v ní vždy probudil, když byl poblíž ní Nick. Ostatně pocit bezmoci a bezbrannosti měla v podstatě poblíž všech studentů. Oni byli polobozi, byli výjimeční. Ona taková zřejmě nebyla, natož aby se tak cítila.

„Lorelaine," uslyšela svoje jméno, ale po hlase se neotočila.

Pokračovala v chůzi k učebně, ve které jí čekala další hodina.

„No tak, Laine," vzal jí za ruku a cuknutím si jí k sobě natočil čelem.

„Co chceš Nicku?" vyzněla až přehnaně podrážděně.

„Seš v pořádku?" zeptal se starostlivě.

„Jo, jasně, je mi dobře," zamručela.

„Nesmíš brát Athénu vážně, vždyť ani já jsem jí nesedl," snažil se jí ukonejšit, „je jen moc hrdá na to, že vede tuhle univerzitu. Chce z nás mít elitu, nic víc."

„Tak to jsem tady asi špatně, protože ze mě elita fakt nebude," prskla Hope.

„Hej, hej," Nick pevněji sevřel její ruku a druhou zvedl k jejímu obličeji, „nevzdávej to tak brzo."

Pohladil jí po tváři a Hope mu uhnula pohledem.

„Slyšelas, co jí odpověděl Bauw? Syn Aphrodité? Jediné, co umí je skládat rýmovačky o lásce a filozofovat. Po mámě zdědil tak akorát hezkou tvářičku. Občas není tak špatné prostě mlčet, když nevíš. Furt seš na tom před Athénou líp než náš pretty boy," Nick se pobaveně ušklíbl.

Hope se rozesmála. Natiskla se tváří do jeho dlaně a vyprskla smíchy.

Byla to vteřina, než se k ní dostal. Sotva ho stihla postřehnout. Sotva si stihla všimnout, že se na chodbě vůbec objevil. Najednou před ní prostě stál a ona se nemohla nadechnout.

„Přeješ si?" oslovil ho jako první Nick.

Stáhl svou ruku zpátky k tělu a jí se na moment po jeho doteku zastesklo. Její pozornost ale maximálně přitahoval kluk stojící před ní. Byl vysoký, atletické postavy. Měl na sobě tmavě modré džíny a červené tričko. Světle hnědé vlasy měl rozcuchané a v hnědých očích se mu odráželo cosi, co Hope nemohla vyčíst.

„Ahoj, Hope," oslovil jí chlapec.

„Hope?" nechápal Nick. „Jmenuje se Lorelaine, ty tupče."

„Hope je moje druhé jméno," dívka k synovi Area natáhla ruku ve snaze ho uklidnit.

„Asi si mě nepamatuješ," pokračoval chlapec, úplně ignoroval Nicka.

„Nejspíš tě nezná vůbec, tak co kdybys zmizel?" Nick se nenechal odbýt.

„Hele," pootočil se na něj chlapec, „chápu, že v sobě temperament po svém otci nezapřeš, ale mohl bys mě, prosím, s ní nechat promluvit? Byl bych ti vážně moc vděčný."

Nick se váhavě podíval na Hope, ale ta mu kývla. Odfrkl si a vzdálil se pár kroků stranou. Hope se pootočila na kluka naproti ní a nervózně přešlápla.

„Odkud mě znáš?" naklonila hlavu k rameni.

„Znal jsem tě už jako malou holčičku," pousmál se, „možná, že ti pomůže, když ti připomenu jméno. Mercury, vzpomínáš?"

„Mercury?" Hope přimhouřila oči.

Ve vteřině oběhnout svět...

Před očima jí blýsklo několik obrázků, kdy si jako malá holčička právě s tímhle klukem hrála. Vypadal stále stejně, nezestárl. Zato ona vyrostla. Ona vyrostla a on snad zkrásněl. Nikdy předtím si nevšimla, že by byl tak hezký, přestože si ho pamatovala občas trochu matně.

„Merc," vydechla Hope.

„Pamatuješ si mě," na tváři se mu objevil překrásný úsměv, „je to let."

„Jo, to je," kývla, „skoro ses nezměnil."

„Za to ty," šeptl, „vyrostla jsi a seš tak..."

„Že mu to ale trvalo, co?" Mercurymu dopadla na rameno něčí ruka. „Rychlej jako blesk, ale přeci jenom mu některý věci strašně trvaj."

Hope se podívala do zelených očí vysokého štíhlého kluka s hnědými vlasy, které se zesvětlovaly do zrzavé. Znala ho. Viděla ho včera v parku. Vnímala horko, které se jí rozlilo po tvářích, a sklonila hlavu.

„Abych se taky představil," kluk k ní natáhl ruku, „Apollo."

Apollo? Řecký bůh slunce?

Hope nebyla zase tak neznalá, jak si myslela. A částečně jí znalost boha stojícího před ní dělala radost. Stiskla nabízenou ruku. Apollova dlaň příjemně hřála, možná až moc příjemně. Hope na moment přivřela oči a užila si tu dávku tepla, která zmizela ve chvíli, kdy se jejich ruce rozpojili.

„Jsem Lorelaine," špitla.

„Krásné jméno," zalichotil jí, „ne moc časté, nádherné."

Hope zrudla ve tvářích snad ještě víc. Rychle sklonila hlavu a přihlouple se usmála. Apollův hlas zněl příjemně, mile, dospěle. Splňoval všechny požadavky proto, aby se dostal Hope do podvědomí.

„Hope, ani nevíš, jak jsi mi chyběla," promluvil znovu Mercury, „musím ti toho tolik říct."

Nadechla se, že mu odpoví, když se chodbou rozlehlo řinčení zvonku.

„Promiň," šeptla a pousmála se, „možná příště, hm? Mějte se kluci."

Otočila se k bohům zády a připojila se k Nickovi, který už na ni netrpělivě čekal.

„Dostávají tě do kolen," prohodil k ní kousavě, „oba dva."

„Ticho," uchechtla se a potlačila nutkání otočit se zpět do chodby za nimi.