Hope se ráno probudila poměrně vyspalá. Když si ale uvědomila, co je dnes za den, měla chuť schovat se pod peřinu a předstírat nějaké velmi závažné onemocnění. Než však stihla něco vymyslet, dveře do jejího pokoje se otevřely.

„Oh, ty už jsi vzhůru?" podivil se Janus, když na něj zamrkala.

„Jo," zamumlala.

Bohužel.

„Je čas vstávat, ať všechno stihneme," posadil se k ní na postel.

„Vážně tam musím?" pozdvihla tázavě obočí. „Nemyslím si, že je to tak nutné, abych šla na střední."

„Ano musíš a ano je to nutné," Janus se na ní pousmál, ale Hope moc dobře věděla, že už ho tyhle její dotazy trochu štvou, „Hope je ti šestnáct. Nemůžeš furt trčet jen tady. Musíš i tam ven."

„Tam ven," zahučela a pak zaprotestovala, „ale do teď jsi mě učil ty. Tak proč v tom nemůžeme pokračovat?"

Janus si povzdychl: „Za půl hodiny buď dole."

Zvedl se z postele, a aniž by odpověděl na její otázku, znovu opustil její pokoj. Hope ale odpověď moc dobře znala. Ne, nešlo to. Ať už z jakéhokoli důvodu, vždy jí říkal to a samé. Zoufale zavyla a obličejem se zabořila do polštáře. Jen na moment zavřela oči.

Pršelo, hustě pršelo. Skrz hustý déšť a tmu neviděla skrz okénko vůbec nic. Přestože silnice byla osvícená a auto nejelo nijak rychle. Zamrkala před sebe a podívala se do moc milé tváře nějaké paní. Ta paní se na ní usmívala a natahovala k ní ruku, aby se jí mohla dotknout alespoň na koleni.

„Lorelaine," oslovila ji paní.

Pak se otočila na řidiče a něco mu říkala. Odkýval jí to. Holčička si uvědomovala, že tohle jsou nejspíš její noví rodiče. Bude mít tátu a mámu. Má tátu a mámu! Vždycky je chtěla mít. Na tváři se jí objevil úsměv.

„Lorelaine," slyšela znovu svoje jméno.

Když ale vzhlédla, podívala se do ostrých světel kamionu a šokovaně vytřeštila oči. Ozvala se rána a pak, pak přišla jen černočerná tma.

„Ne!" vykřikla Hope a lapaje po dechu se posadil na posteli.

„Hope?" uslyšela ze zdola skrz pootevřené dveře. „Všechno v pořádku?"

„Jo!" křikla. „Jo! Už jdu!"

Hope se pokusila uklidnit a před očima si dokola přehrávala onu scénu, kterou před chvíli viděla při krátkém snění.

Byla to vzpomínka?

Dívka znepokojeně svraštěla obočí a vyhrabala se zpod peřiny. Bleskově se oblékla a černé vlnité vlasy, které jí spadaly do půlky zad, si spletla do tlustého copu.

Tu ženu znám, uvědomila si, když si znovu vybavila obličej spolujezdkyně, určitě to byla vzpomínka. Ale vzpomínka na co?

Celá rozechvělá sešla schody a nakoukla do kuchyně. Linula se odtamtud sladká vůně kakaa a palačinek. Milovala palačinky a kakao. Zasedla ke stolu a trpělivě vyčkávala, až bude všechno hotovo. Mezitím se znovu ponořila do oné vzpomínky.

Lorelaine? Jmenovala jsem se Lorelaine? Nebo se jmenuju Lorelaine?

„Děje se něco?" uslyšela jako by z dálky a trhla sebou.

„Ne, ne, nic," zavrtěla hlavou a usmála se.

Janus před ní postavil hrnek horkého kakaa a ještě teplé palačinky.

„Hm, díky," Hope mu věnovala ten nejhezčí úsměv, který uměla.

Za tím úsměvem se ale skrývalo plno starostí. Janus jí nejspíš něco neřekl. Něco, co by měla vědět. Hope si podvědomě poznamenala, že se ho na to musí jednou zeptat. Prozatím se spokojila s tím, že Lorelaine bylo nebo je její pravé jméno a hladově se zakousla do první z palačinek.

Januse mrzelo, že Hope není nadšená nástupem na střední, stejně tak jako tím byl on. Přestože s tím bylo spojeno i to, jak moc jeho dřív malá holčička vyrostla. Když jí pozoroval u snídaně, nemohl si nevšimnout, že jí něco trápí. Nad něčím přemýšlela a to velmi usilovně. V podstatě skoro všechno dělala při snídani automaticky a utápěla se přitom v myšlenkách.

Možná, že bych jí měl říct, kdo je a proč tu je.

Pozastavili se před školou, velkou ohromnou budovou antického stylu. Vlastně se dívali pouze na základní budovu, za níž se rozléhal celý areál univerzity. Všechny budovy dohromady byly vystaveny po tvaru oválu, v jehož středu bylo zařízené hřiště a běžecký okruh.

Možná, že ano, ale je na to vůbec vhodná doba? Měla by se věnovat škole.

„Jsem nervózní," pípla Hope a zoufale se podívala na Januse.

„Tohle zvládneš," natáhl ruku a pohladil jí po vlasech stažených do copu, „jsi už přeci velká holka. Dal jsem ti to nejlepší, co jsem mohl. Je čas, abys to zužitkovala."

„Ale co když nezapadnu?" špitla.

„Proč bys neměla zapadnout?" nechápal.

„Já nevím, co když nebudu dost dobrá? Nebo budu naopak pro někoho až moc dobrá?" ve tváři zbledla a sotva popadala dech.

„Hope," Janus jí vzal za ramena, „uklidni se. Neboj. Půjdu teď s tebou dovnitř, za ředitelem a uvidíš, že to tak hrozné nebude."

„A co ta kolej? Co když budu na pokoji sama nebo s někým, kdo mě bude nesnášet? Nebo já jeho?" uhnula mu pohledem.

Ach moje malá, možná, že jsem toho pro tebe přeci jenom připravil moc.

„Vždycky jsem tu pro tebe, Hope," konejšil jí, „vždyť to víš."

Ředitel nebyl momentálně přítomen. Hope se snažila vypátrat o koho půjde, ale na dveřích nebyla jmenovka. Pouze nápis ŘEDITELNA. Na recepci před ředitelnou seděla mladá krásná sekretářka.

„Moc ráda vás tu provedu osobně," zašvitořila hned potom, co s omluvou prohlásila, že nám bude muset stačit ona, „tedy, pokud vám to nebude vadit?"

„Rozhodně nebude," potřásla hlavou Hope.

Postřehla Janusovo překvapené zamrkání. Zřejmě nečekal, že se bude mít k řeči.

„Tak tedy, tohle bude tvůj rozvrh, Hope," sekretářka podala dívce papír formátu A5, „a teď mě následujte. Ukážu ti, co je kde. Uvidíš, nebude to tak hrozné."

Když vyšli ze dveří, Hope se pozastavila a pootočila se na Januse.

„Myslím, že to zvládnu sama," špitla a ve tvářích zrudla – nechtěla, aby si myslel, že ho vyhazuje nebo se za něj stydí.

„Dobře," Janus to překvapivě přijal s úsměvem.

„Sejdeme se po škole," pousmála se, „byla bych ráda, kdybys mi přinesl kufry, papá."

Kolikrát už mi říkal, ať ho tak neoslovuju. Od mala se to nejsem schopná naučit.

„Platí," kývl.

Dívčin úsměv se rozšířil. Na moment zaváhala, ale pak Januse prudce objala.

„Děkuju," šeptla.

Když se odtáhla a otočila se zpět na sekretářku, stále se trochu pitomě usmívala.

„Tak můžeme?" zeptala se sekretářka s úsměvem.

Hope pokývala hlavou a sjednotila s ní krok, když vyšli chodbou.

Bylo toho tolik, že se z toho Hope motala hlava. Měla chuť sekretářku umlčet a donutit jí to celé odříkat znovu, aby si to mohla zapsat na papíry.

Teprve když se posadila v první třídě a uslyšela z chodby hlasité zařinčení zvonku, její srdce se trochu zklidnilo. Byla tím lehce překvapená. Čekala, že jí přitom snad prorazí skrz hrudník ven.

Seděla v lavici sama. A bylo tomu tak v každé třídě, kterou ten den navštívila. Nebylo jich moc a hodiny byly krátké, úvodní. Sotva se na nich něco řeklo, sotva Hope něco pochopila. Každý profesor se jim představil jménem, ale Hope si sotva nějaké zapamatovala.

Jsou to taky polobozi? Nebo snad přímo bohové? To by bylo něco, hm.

Nervózně se zavrtěla, když jí z myšlenek vytrhlo další řinčení zvonku. Tohle mělo být podle rozvrhu poslední. Vystřelila ze třídy a zamířila ven. Nadechla se čerstvého vzduchu. Náhle měla pocit, že tam nezapadá. Měla pocit, že jí něco schází. Snad ta polovina boha?

Hope se posadila na lavičku umístěnou v parku poblíž školy. Zavřela oči a znovu se ponořila do myšlenek.

„Lorelaine!" slyšela znovu ten ženský hlas. „Lorelaine!"

Trhla sebou, když jí zamrazilo na zátylku. Vzhlédla a rozhlížela se kolem. Měla dojem, že jí někdo sleduje. Zachvěla se a pátrala, když se pohledem zastavila u vysokého hnědovlasého kluka. Opíral se zády o strom na druhém konci parku, ale i přes tu vzdálenost byla Hope schopná postřehnout, že vlasy má hnědé jen na půl. Od půlky délky se zesvětlovaly až do světle zrzavé.

Nadechla se, naprázdno. Znepokojilo jí, že jen tak pro nic za nic lapla po dechu, ale pohled toho kluka... Vpíjel se do ní a jí to nedělalo vůbec dobře. Neznala ho, ale měla pocit, že on jí ano. Zkoumal jí, prohlížel si jí. Rychle se od něj odtrhla pohledem a pokusila zklidnit svůj dech. Když se ke stromu podívala znovu, kluk už tam nestál.

„Tak jaké to bylo?" uslyšela před sebou náhle.

Nadskočila a polekaně vyjekla. Vzhlédla, aby se podívala do tyrkysových klidných očí Januse. Zhluboka se nadechla a vydechla, než mu byla schopná odpovědět.

Mercury ležel na posteli v jednom z pětihvězdičkových hotelů v Paříži. Pokoj měl výhled na Eiffelovku a pro Mercuryho znamenal všechen komfort, po kterém poslední dobou toužil. Pokoj si pronajal včera ráno a po večeru, který strávil s Apollem a několika dívkami se mu docela hodil. Noc ale Mercury strávil sám, na rozdíl od Apolla.

Posel se přetočil na bok a začal přepínat mezi programy televize, ve snaze najít nějaký zajímavý pořad. Pozastavil se u stanice HBO. Zrovna vysílala dokument o vesmíru. Mercury miloval obrazy všech těch mlhovin, galaxií, planet a hvězd. Vyvolávalo to v něm pocity pohody a bezstarostnosti.

Zaposlouchal se do hlubokého příjemného hlasu komentátora a přivřel oči. Jakmile to však udělal, ihned toho zalitoval. Před očima se mu objevily obrazy Hope. Té malé holčičky s černými vlásky a modrýma oči. Mercury zoufale zasténal a přetočil se zpět na záda. Zesílil hlasitost televize a zíral přitom do stropu.

Jak je to dlouho, co jsem jí neviděl? Pět let? Šest? Jak asi teď vypadá? Určitě už má nějaký svůj život. Dokonalý samostatný šťastný život. A já i přesto vědomí se nejsem schopný byť jen laškovně podívat na nějakou jinou holku. Proč?

Jeho myšlenky přerušilo hlasité zaklepání na dveře. Ztišil zvuk televize a vyzval příchozího ke vstupu. Neobtěžoval se přitom ani posadit. Věděl, že to nemůže být nikdo jiný než Apollo.

„Co dávají zajímavého?" zajímal se bůh, když vešel.

„Vesmír," zahuhlal Mercury.

Apollo to nekomentoval. Mercury se podivil, že si odpustil nějakou tu kousavou poznámku o tom, že nechápe, jak může posla vesmír stále tak fascinovat.

„Možná bys to měl vypnout," nadhodil místo toho Apollo.

„Proč?" Mercury po něm střelil pohledem.

„Protože když si pozorně poslechneš to, co ti hodlám říct, myslím, že mě snad i začneš uctívat," ušklíbl se bůh slunce.

„O tom fakt pochybuju," vyprskl Mercury.

Přesto se posadil a vypnul televizor. V pokoji náhle zavládlo nezvyklé ticho a Mercury upřel pohled na Apolla. Bůh slunce si založil ruce na prsou a ušklíbl se.

„Dneska jsem někoho potkal," začal, „slečnu."

„No nepovídej," uchechtl se posel, „potkáváš jich každý den desítky."

„Jenže, tahle by mohla zajímat hlavně tebe," namítl Apollo.

„Proč?" Mercury přimhouřil oči a naklonil hlavu k rameni.

„Jak bych jí jen popsal?" zamyslel se bůh slunce. „Vysoká, krásná, s jiskrou v očích, kterou vidíš i na dálku. Dlouhé černé vlasy měla spletené do copu a působila tak plaše."

Mercury nezaváhal ani na vteřinu. Ten popis seděl dokonale. Musela to být ona.

„Hope!" vyhrkl. „Tys jí viděl? Kde? Víš, kde je? Mluv!"

Apollo se rozesmál a evidentně si užíval takovou pozornost.

„Před univerzitou Half-Bloods. Víš, která to je? Taky jsme jí studovali, ale nedokončili. Zřejmě jí tam Janus přihlásil, takže..." šibalsky se pousmál.

„Half-Bloods," zopakoval nepřítomně Mercury a pak se na Apolla zadíval, „musím se na tu školu dostat. Ať to stojí, co to stojí."

„No tak to přeju hodně štěstí," uchechtl se Apollo, „pokud to nevíš, tak teď tam šéfuje Athéna."

„No moc se nesměj, Sluníčko," uculil se Mercury, „ty tam jdeš se mnou, když už si mě do toho takhle zatáhl."