Janus pozoroval, jak se celé tělo Hope rozzářilo. Stalo se tak přesně v momentě, kdy se k ní dostal Chaac a objal jí. Celou místnost zaplavilo světlo. Bílé, oslnivé, hřejivé světlo. Pak se ozvala ohlušující rána. Bylo to, jako by celou místnost vyplnil hrom a pak jeho ozvěna a dalšího ozvěna. Z ničeho nic protnul strop blesk. Asi v půlce místnosti se roztrojil. Jedna větev zasáhla stroj, druhá udeřila Hope přímo doprostřed hrudníku. Poslední větev blesku se zaryla do Chaaca. Pak bylo znovu jen bílo. Na nějakou dobu Janus nic neviděl. Slyšel akorát bolestný křik svojí holčičky.

„Hope!" vykřikl hlasem plným úzkosti. „Hope!"

„Papá," uslyšel jí.

Znělo to, jako by plakala. Boha portálů zaplavila úzkost. Kdyby mohl, z očí by mu stékaly slzy. Přivřel víčka a nadechl se.

Ona to zvládne, neboj se. Je silná, zvládne to.

Nepatrně se pousmál, když ho zasáhla jedna jasná věc.

Nezvládne. Co když to nezvládne? Mercury, on...

Když záře ustoupila, stav situace se výrazně změnil. Hádes ležel na zemi na zádech. Stál nad ním Chaac. V ruce pevně svíral svou majestátní sekyru, jejíž konec tiskl k hrudníku boha podsvětí. Hádes vypadal jinak, než předtím. Měl dlouhé černé vlasy, mezi kterými zářily stříbrné prameny. Oči už mu tak nejiskřily. Tvář měl plnou vrásek. Náhle byl velmi podobný svému bratrovi – Diovi.

Stroj uprostřed místnosti byl zničený. Zbyly z něj pouze nepoužitelné trosky. Z některých částí se stále ještě jiskřilo. Před strojem klečela Hope. Vyčerpaná, zničená. Klečela na zemi, dlaněmi se opírala o kolena. Vlasy měla rozcuchané, spadané před obličej. Místností se rozléhal její hluboký dech.

„Hope," vydechl Janus.

Než stihl udělat krok, všiml si bezvládného těla ležícího těsně před ním. Podíval se do oříškových očí, které už nebyly plné jiskřiček jako vždy, když je viděl. Ty oči byly prázdné, nepřítomné, bez života. Na hrudníku chladného těla bylo tričko zbarvené krví. Uprostřed krvavého fleku byla znatelná rána. Pozůstatek po otráveném ostří Aarona.

Janus od těla vzhlédl a znovu se podíval na Hope. Tentokrát už jí neoslovil. Místo toho se rozhlédl po místnosti. Spatřil Apolla, který svíral zápěstí Thanatose – boha, který je do téhle situace dostal. Lily stála kousek od nich. S úsměvem na rtech drbala Kerberose na hřbetě. Pes se k ní tiskl a spokojeně mručel. Všechno vypadalo tak v pořádku.

Jenže všechno nebylo v pořádku, ani zdaleka ne. Janus chtěl ke své holčičce dojít dřív, než se stihla zaměřit na bezvládné tělo. Nestihl to. Hope se zvedla na nohy a otočila se čelem k němu. Podívala se na něj. Oči měla do široka rozevřené. Sotva se držela na nohou. Náhle její pohled sjel na Mercuryho. Zorničky se jí rozšířily šokem. Snad čekala, že ho takhle nenajde. Snad doufala, že jako každý bůh se uzdraví a vyléčí. Janus věděl, že je tu stále naděje, že posla zachrání. Věděl, že jeho tělu jen déle trvá, než si uvědomí, že jed není takový problém, jak to zprvopočátku vypadalo. Avšak také věděl, že dívce by to vysvětlit nedokázal. Ne teď, ne v téhle chvíli.

„Mercury!" vykřikla dívka bolestně.

Pár rychlými kroky se k tělu dostala a zhroutila se vedle něj na zem. Popadla posla za ramena a přetáhla si ho na klín. Prsty mu pročísla hnědé vlasy. Oči jí zaplavily slzy, celým jejím tělem otřásaly hlasité vzlyky.

„Mercu," zajíkla se, „prosím ne. Nesmíš mě tady nechat. Nesmíš, slyšíš."

Odpovědi se jí nedostávalo. Dívka k sobě tiskla bohovo tělo. Třásla se a plakala. Všichni přítomní na ní upírali své pohledy. Vědomi si všech faktů, které s touhle situací souvisely, ale ani jeden z nich nebyl schopen cokoli říct.

Janus už se nadechoval, že se Hope pokusí vše vysvětlit, když se dívka náhle zhluboka nadechla a otřela si tváře.

„Bojuj, prosím," šeptla a sklonila se, aby políbila posla na rty, „já ti věřím, tak bojuj, prosím. Nenechávej mě tu. Ne potom všem, co jsme spolu prožili. Ne po víkendu, vzpomínáš? Věřím ti, tak se mi vrať. Prosím, lásko."

Na ta slova se zvedla ze země. Zarudlýma očima se podívala na Januse. Natáhla pravou ruku do boku. Vmžiku v ruce sevřela válečnickou sekeru.

„Postarej se mi o něj, prosím," popotáhla a pousmála se, „prosím, papá. Vím, že to dokážeš. Zachraň mi ho."

„Kam jdeš Hope?" nechápal Janus. „Nemůžeš jít někam sama."

„Nejdu sama," potřásla hlavou, „vždy mám po boku vás, vím to. Vím, že se na vás můžu spolehnout. Ale tohle si musím vyřídit sama. Aaron musí zaplatit za svoje činy, kterými se provinil."

Pokývla hlavou a koncem sekyry udeřila do země. Strop místnosti znovu protnul blesk. Hladově se zakousl do dívky a nepatrně se zablesklo. Po tom záblesku po dívce nezbyly v místnosti ani stopy.

Hope vnímala, jak se její tělo chvěje. Měla za to, že už dávno měla zkolabovat, ale nestalo se tak. Stále cítila zvláštní brnění v konečcích prstů. Válečnickou sekyru dokázala tisknout stejně pevně jako předtím. Zhluboka dýchala a srdce jí bušilo jako o závod. To, co se odehrálo tam dole. Netušila, jestli by to dokázala popsat slovy. Všechno, co v ten moment cítila, se jí ve vzpomínkách jevilo jako jedna velká euforie. Uvolnila přitom ze svého těla spoustu energie. Věděla, že kdyby u sebe neměla podporu, nezvládla by to. Byla by z ní pouze smrtelnice, pokud by ten otřes vůbec přežila.

Ten kdo jí objal, byl Chaac. Dodal jí energii a sílu, aby to všechno zvládla. Zničila stroj, porazila Háda. Měla u sebe svého pravého tátu. Janus byl v pořádku a Apollo měl u sebe svou Lily. Hope přes to všechno však necítila nic jiného, než že zklamala. Když sledovala Mercuryho tělo, jak padalo k zemi, myslela si, že když se otočí a... Že když se obětuje, že když dá všechno co má, že to bude v pořádku. Ale nebylo. Když se probudila z té obrovské euforie, on tam stále ležel. Když si ho přitáhla do náruče, jeho tělo bylo chladné jako led. Tvář bez výrazu, bez toho roztomilého úsměvu, se kterým se na ní vždy díval. A přesto se ho nehodlala vzdát. I když bylo tak jasné, tak patrné, že ho ztratila. Že ztratila někoho, kdo byl po jejím boku už od malička, kdo...

Ne! Skoro vykřikla nahlas. Ne! On žije! Vím to, cítila jsem to.

Dívka otevřela oči, aby se vrátila do reality. Stála uprostřed arény. Byla to kruhová plocha obklopená hledištěm. Uprostřed byl menší kruh, kolem kterého byly do čtverce rozestavěné sochy. Některé byly úplné, jiné skoro celé rozbořené. Ve větším čtverci za nimi stály další. Hope se kolem sebe rozhlížela trochu rozpačitě a ztraceně. Po pravé i levé straně spatřila menší zídky, ze kterých visely řetězy. Jako by k nim někdy dříve byla připoutaná různá zvířata.

„Aarone!" vykřikla. „Vím, že jsi tady! Přestaň se schovávat a postav se tomu čelem."

Oběma rukama sevřela rukojeť sekery. Naslouchala šeptání ostří, které jí potvrzovalo přítomnost syna Lokiho. Ať už držela sekyru kolikrát, nikdy ten šepot neslyšela, až teď. Až potom, co jí Chaac předal část své energie. I s ní jí předal zkušenosti a znalosti. Už se nebála. Tiskla zbraň k sobě. Vnímala prsty každý její záhyb. Byla to její část, patřily k sobě.

„Nechtěl jsem ho zabít," ozvalo se náhle za ní, „ale nedal mi na výběr."

Nelekla se. Normálně by to s ní pořádně cuklo, ale teď zůstala v klidu stát. Přivřela oči, promnula rukojeť prsty a rozmáchla se. Ostří se zasvištěním protnulo vzduch. Pak se ozval trochu hlubší zvuk, když protočila sekyru zpátky. Ticho protnul výkřik. Spodní část sekyry zasáhla neviditelného chlapce do lýtka.

Náhle před ní stál v černých džínech, černém tričku a delším zeleném kabátu. V jeho očích četla paniku, strach, ale zároveň krutost.

„Vždycky máme na výběr," potřásla hlavou, „ať už jde o cokoli. Hádes ti nepřikázal, abys mu jakkoli ublížil. Nebylo to součástí smlouvy. Smlouvy, kterou jsi byl svázaný i ty."

Aaron před ní couvl. Všimla si, jak se mu v obou rukou zalesklo ostří. Byla připravená, že se bude bránit. Ale taky byla připravená přejít z obrany do útoku.

„Lorelaine, tohle nemusíme dělat," chlapcův hlas se třásl, „nemusíme spolu bojovat."

„Já jsem s tebou ale nepřišla bojovat," zabodla se do něj pohledem.

Spatřila v chlapcových očích záblesk doufání, naděje. Připomnělo jí to sebe, když se k Mercurymu otočila zády s tím, že až se otočí zpět, bude zase v pořádku.

„Přišla jsem tě zabít," dodala a vyšla k Aaronovi jistým krokem.

Hope pozdvihla ruku, aby se nad celou arénou zatáhlo nebe. Ozval se hrom a náhle se prudce rozpršelo. Někdo by řekl, že přes déšť nebylo vidět. Dívku každá kapka léčila, dodávala jí novou sílu a energii. Nebe protnulo několik blesků naráz. Některé se naprázdno zaryly do země a zanechaly po sobě černý flek. Jeden z nich zasáhl svůj cíl. Arénou se ozvalo bolestné vykřiknutí. Aaron se objevil pár metrů od Hope. Držel se za rameno.

„Lorelaine, on bude v pořádku," podíval se na dívku, „sama to víš..."

„Co s tím?" naklonila hlavu k rameni. „Tvoje provinění ti to nevezme."

Mokré vlasy se lepily chlapci na obličej. Oči měl do široka rozevřené jako vyděšená zvěř, která byla lovená predátorem.

„Ty to taky přežiješ," sykla Hope, „tak už to skončeme."

Pozdvihla sekyru a vnímala, jak jí do prstů proudilo ono zvláštní brnění. Zbraň byla připravená splnit svůj úkol. Byla připravená zabíjet. Hope se chystala rozmáchnout, když náhle uslyšela zasvištění. V rameni ucítila ostrou bolest a vykřikla. Její levá ruka na okamžik ochabla a ona svou zbraň skoro upustila. Když se vzpamatovala z bolestného šoku, spatřila ve svém levém rameni zaseklou dýku. Přivřela oči a nechala sekyru, aby se rozplynula. Dívka uchopila dýku pravou rukou a vší silou za ní vzala. Vytáhla si jí z ramene a bolestně zasténala.

„Tohle je jediné, co máš?" podívala se na Aarona.

Chlapec stále stál jen kousek před ní. Připadalo jí, že vypadal jistější, když neviděl v její ruce mohutnou zbraň. Doufala, že si je jistější, aby ho mohla srazit na kolena.

„Všechno co máš, jsou dvě dýky?" uchechtla se. „To je vše, co ti tvůj otec přenechal?"

Aaron se na ni díval s pootevřenými rty. Vypadalo to, že chtěl neustále něco říct. Jako by hledal vhodná slova proto, že mu Loki zřejmě nebyl nejlepším otcem.

„Podívej se na sebe," Hope k němu vykročila, „máš tohle všechno zapotřebí? Jen proto, že ti Loki nebyl dobrým otcem? Proto ses rozhodl páchat zlo. A kde jsi skončil? Promočený, vystrašený, nepřipravený zemřít. Ano, pravda, Mercury to nejspíš přežije, ale ty... Pokud tě zasáhnu správně, nemáš šanci. Takže se tě ptám, stálo to za to?"

Dostala se jen pár kroků před něj. Dívala se mu zblízka do očí a vyčkávala na jeho odpověď.

„Já nevím," vykoktal konečně Aaron, „nevím. Vždycky jsem jen chtěl, abych pro něj byl něco víc. Abych pro něj byl někdo, na koho může být pyšný. Vždycky jsem k němu vzhlížel. Byl pro mě vším a já... Já pro něj ničím. Nebo to aspoň tak vypadalo. Nejsem jeho jediné dítě, vím to. Ale doufal jsem, že bych ho konečně mohl přimět, aby na nějaké ze svých dětí pohlížel jinak než jako na starost navíc."

Vypadal bezradně, když všechna ta slova říkal. Hope se už skoro odhodlala, že mu odpustí. Chtěla se k němu otočit zády a opustit arénu, aniž by mu ublížila. Náhle se jí však v ruce objevila sekyra a tělem jí projelo mrazení. Otočila se včas, aby spatřila, jak se Aaronovi v ruce zaleskla druhá dýka. Dívka se rozmáchla a tupým koncem sekyry zasáhla chlapce nejprve do kolenou.

Aaron bolestně vykřikl a padl na kolena. Hope mu spodní konec sekyry zaryla do ramene a srazila ho na záda. Chlapec bolestně vydechl. Dívka se nad něj obkročmo postavila a ušklíbla se.

„Snad mu stoupneš v očích," zamručela, „jinak tě vážně lituji."

Rozmáchla se. Pár dobře mířenými ranami vykloubila chlapci rameno a přelomila mu levou stehenní kost. Když mu chtěla spodní část sekery zabořit do hrudníku a způsobit mu tak přinejmenším frakturu několika žeber, ucítila šimrání na zátylku. Pozastavila se. Už tu nebyla jen ona a Aaron.

„Nech ho, prosím," ozval se za ní mužský hlas podobný Aaronovu, „už tak bude trvat několik týdnů, než se mu zlomeniny zahojí. Myslím, že jsi ho za jeho čin potrestala dostatečně. On sám si určitě uvědomuje, co udělal, lituje toho. Řekl ti to. Sama jsi si vědoma, že tvůj posel je naživu."

Hope se otočila, aby se podívala do smaragdových očí. Aaron byl svému otci neskutečně podobný. Loki stál před Hope beze zbraní. S prázdnýma rukama a kamennou tváří.

„Udělal to pro tebe," shlédla na chlapce, který se svíjel v bolestech, „oceň to. A už ho nikdy nenech takovou hloupost zopakovat."

Apollo pomohl dopravit svého bratra do pantheonu. Janus navrhl, aby prozatím zůstal u něj, než se alespoň probere. Bůh slunce položil bezvládné tělo na postel a rozhlédl se. V tomhle pokoji už nebyl strašně dlouho. Naposledy, když tu stonala Hope.

Řek shlédl na svého nevlastního bratra. Nikdy v životě si nepomyslel, že by se do takové situace dostal. Sedl si k němu na postel a sevřel jeho ruku.

„Bojuj, bráško," pousmál se, „musíš se probrat. Hope tě bude potřebovat, i když, bůh ví, kde je té holce teď konec. Ale určitě se jí nic nestalo. Kdybys jí tak viděl, byla úžasná. Snad ji poznáš, až se zase probereš."

Apollo uslyšel kroky a ohlédl se ke dveřím. Do místnosti nakoukla Lily a pousmála se.

„Za chvíli by měl Janus přivést Aphrodité," šeptla, „ona mu pomůže, uvidíš. Jen potřebuje dát podnět, aby se probral. Aphrodité bude vědět, co s ním je."

„Kdyby tu byla Hope, už dávno by mu dala podnět, aby se probral," povzdychl si.

Zvedl se a přešel k Lily, aby jí mohl už po několikáté obejmout. Bylo to jako by se stále nemohl ujistit o tom, že tu s ním vážně je.

„Tolik jsem se o tebe tam dole bál," opřel čelo o její, „bál jsem se, že tě ztratím a ztratil jsem jeho. Je to strašný dívat se na něj takhle, přestože vím, že nejspíš bude v pořádku."

„On bude v pořádku," Lily se mu podívala do očí, „viděla jsem na Hope, když nám ho tam dole svěřovala do péče. Viděla jsem jí na očích, že ví, že žije. Jen tak by neodešla, kdyby si nebyla jistá. Tak proč ty váháš?"

„Jak si můžeš být jistá, že to věděla?" potřásl hlavou. „Hnal jí hněv a nenávist."

„Možná potom," pohladila ho po tváři, „možná potom, co mu vyznala lásku. Láska totiž dokáže předčit jakékoli negativní emoce."

Dole bouchly dveře a ozvaly se rychlé kroky. Do místnosti vběhla Aphrodité. Při pohledu na pár se začervenala a lehce se pousmála. Pak se však podívala na Mercuryho a její úsměv zmizel.

„Kdo mu to udělal?" zeptala se.

„Aaron," vysvětlil Apollo, „syn Lokiho. Zřejmě měl dýku nějak očarovanou nebo pokrytou jedem. Řekni, že víš, jak s tím bojovat, Aphrodité."

„Syn Lokiho," povzdechla si bohyně lásky, „tyhle ty otrávené zbraně už mi vážně lezou na nervy. Vím, jak s tím bojovat. Jen mu budete muset dát čas. Tenhle jed určitým způsobem ovlivňuje srdce i mozek. Přestože hlava rozeznává, že jde jen o jakousi přetvářku, že tělo vážně není mrtvé, srdce zůstává nečinné. Dám mu protilátku, ale mozek bude muset pochopit, že už je schopný s jedem bojovat. Bude to chtít trpělivost."