Janus těkal pohledem po všem přítomných. Chaac, Apollo, Mercury a Nick. Všichni čtyři na něj upínali pohledy. Jeden váhavější než ten druhý.

„Takže, ještě jednou prosím," ozval se Apollo nedůvěřivě, „jaká, že je šance, že se tam dostaneme v bezpečí skrz ten tvůj portál, Janusi?"

„Nejde o bezpečí," potřásl hlavou bůh portálů, „dostaneme se tam v bezpečí. To vím jistě. Problém je s místem. Nevím přesně, kam se dostaneme. To je ten problém."

„Do toho," přešlápl nervózně Mercury, „dostaň nás tam. Hned teď."

„Šílíš?" zajíkl se Apollo a strčil do něj ramenem. „Copak už ti láska fakt totálně vymazala mozek? Jdeš do podsvětí! Hádes je tam pánem, ne ty."

„Hádes si může být pánem, kde chce," zamručel posel, „ale pokud hodlá ublížit mojí Hope, půjdu kamkoli. Navíc... Mám plán."

„Plán čeho?" zajímal se Chaac. „Plán podsvětí? Netušil jsem, že něco takového je."

„Ha, vtipné," uchechtl se Mercury, „mám plán jak se v podsvětí zorientovat. Janusi, dokázal by ses aspoň teleportovat co nejblíž středu podsvětí? Co nejblíž místu, kde má Hádes svůj trůn a kde zřejmě drží Hope s Lily?"

„Lily," zamumlal Apollo a podíval se stranou.

Snad se i začervenal, nebylo to poznat. Evidentní však bylo, že se styděl za svou předchozí reakci. Janus se podíval na posla a přemýšlel, jak mu odpovědět. Poprvé za všechny ty dny byl rád, že ho má na své straně. Konečně v něm viděl někoho, kdo si Hope vážně cení.

Musí tu být způsob, jak to odhadnout...

„Tapiserie," vyhrkl náhle Nick.

Všichni na něj upřeli pohledy. Arův syn se začervenal a několikrát naprázdno pootevřel rty, než znovu promluvil.

„Chci říct," zakoktal, „Hádes se rád o svoje království stará. Chce, aby to vypadalo dobře. Takže od trůnu vede několik chodeb, které jsou vlastně komplexem pokojů. Nikdo nechápe, proč má pokoje pro návštěvy, ale..."

Chlapec se uchechtl a znovu zvážněl: „Zpátky k tématu. Ty chodby jsou vytapetované."

„Ano, vím," pokývl hlavou Janus, „viděl jsem ty tapiserie. Avšak jednou jedinkrát, kdy jsem v podsvětí byl. Je tomu už vážně dlouho..."

„To zvládneš, Janusi," povzbudil ho Mercury, „jen si prostě vybav tu chodbu..."

Byla tam zima. Apollo se objal pažemi a potlačil zadrkotání zuby. Rozhlédl se okolo sebe, ale neviděl nic kromě nekonečné chodby, tmavě vytapetované, osvětlené starými svícny.

„Fajn, takže..." bůh slunce pozdvihl obočí, „co teď? Bráško, myslím, že jsi říkal, že máš nápad."

„Mám nápad," kývl Mercury a nervózně se ohlédl, „ale nevím, jestli ho dokážu dokonale."

„Bože," vydechl Apollo a vjel si prsty do vlasů, „co je to za kravinu, co?"

„Hlavní místnost tohohle labyrintu," začal vysvětlovat Mercury, „hlídá takové roztomilé tříhlavé psisko. Kerberos se jmenuje. Pokud zavyješ správným tónem, odpoví ti, aniž by si myslel, že jsme vetřelci. Problém je, že nevím, jaký je ten tón."

„A s tím jsi nás sem tahal?" sykl Řek. „Děláš si srandu, poslíčku? To je absurdní."

„Není to tak špatný nápad," poznamenal Nick, „je to docela logické..."

„Logické?" uchechtl se kousavě Apollo. „Co je na tom logického?"

„Když zvolíš správný tón, budeš znít jako psí slečna, která se s ním chce seznámit. No řekni, tomu nemůže odolat. Měl bys ho chápat z nás všech nejvíc," ušklíbl se Mercury a zabodl se pohledem do svého bratra.

Nejspíš by se začali hádat, kdyby je nepřerušil Janus.

„Tak dost," zazněl jeho autoritativní hlas, „musíme to zkusit. Je to jediný způsob jak se tu vyznat. Nevím, jestli počítáte s tím, že za námi možná Kerberos půjde. Udělám portál pro sebe, Chaaca a Nicka. Mercury ty vezmeš Apolla a poběžíš s ním. Kdybychom se náhodou zpozdili."

„Jsi si jistý, že dokážeš určit přesné místo pouze podle zvuku?" zajímal se Nick.

Bůh portálů mu přikývl.

„Musíme zavýt tři," ozval se zamyšleně Apollo, „když je Kerberos tříhlavý pes, bude ho víc zajímat tříhlavá fena."

„Vidíš?" zabublal smíchy Mercury. „Nejsi tak pitomej, jak vypadáš."

Bůh slunce se nadechl, aby mu jeho popíchnutí vrátil. Pak ale vydechl naprázdno a pozdvihl ruku, aby všechny umlčel.

„Na tři. Já, ty a Nick. Okey?" šeptl.

Posel s polobohem přikývli. Když se šeptem ozvalo „tři", následovalo sjednocené trojhlasné zavytí. Pak znovu a ještě jednou. Pak bylo ticho, které trvalo poměrně dlouho. Vypadalo to beznadějně, když se náhle za jejich zády ozvalo dlouhé hluboké zavytí.

Mercury proběhl kolem Kerbera, aniž by si ho pes všiml. Měl moc pomalé vnímání, aby viděl šmouhu, jak kolem něj posel proběhl. Dopravil svého bratra na konec chodby, na okraj hlavní místnosti. Oba dva bohy oslnil lávový vodopád. Podsvětí se moc nezměnil. Vypadalo v podstatě stejně, jak si ho bohové pamatovali.

Posel strnul, když spatřil Hope. Klečela uprostřed místnosti, ruce měla spoutané za zády. Vedle ní klečela Lily ve stejné poloze se spoutanými zápěstními. Hádes stál naproti nim. Mluvil s Hope, ale k poslovi doléhaly jen tlumené hlasy. Kousek za Hádem stál chlapec s černými vlasy a smaragdovýma očima. Byl Hádovi nápadně podobný, ale Mercury věděl, že to není jeho syn. Hádes doopravdy vypadal jinak. Každý by se ho lekl, kdyby do sebe necpal všemožné lektvary, které z něj dělaly mladšího krásnějšího muže.

„Lily," uslyšel posel svého bratra, „jestli jí ten parchant ublíží..."

„Klid," Mercury ho vzal za rameno, „nemůžeš tam jen tak vlétnout."

„Jak můžeš být tak... Hr, vždyť o Hope tam jde hlavně! A ty tu prostě jen tak stojíš a..." Apollo zmlkl sám.

Stačilo, aby se na něj bratr významněji podíval. Pravdou bylo, že Mercuryho strašně pálila chodidla. Měl problém zůstat v klidu stát. Vnímal, jak mu buší srdce. S úzkostí pociťoval, že jeho adrenalin pochází z něčeho, co dlouho necítil. Zatím to držel na uzdě, ale nevěděl, jak dlouho to vydrží.

„Už toho mám tak akorát dost!" zahřměl náhle místnosti hluboký hlas. „Jednou máme dohodu, tak jí prostě dodržíš. Žádné výmluvy, žádné fňukání."

Hádes popadl Hope pod krkem a pozdvihl jí do vzduchu. Dívka sebou zazmítala a začala kopat nohama. Mercury ucítil, jak mu Apollo pevně sevřel zápěstí. Byl mu za to vděčný – jinak už by tam nestál.

„Dáš mi to, co máš v sobě. A to hned! Nehodlám tu s tebou o tom debatovat, ty malá, naivní..." bůh podsvětí mrštil dívkou o zem a Mercury si zaryl nehty do dlaně.

Posel bolestně sykl a sklonil hlavu k zemi. Donutil se znovu vzhlédnout, když mu k uším dolehlo zvláštní hučení. Uprostřed místnosti, kousek před schody k Hádovu trůnu se ze země vynořil obrovský stroj. Zdánlivě připomínal jakési dělo namířené na lávový vodopád.

„Za tím vodopádem je přeci..." zahuhlal Mercury.

„... Tartar a taky Kronos," doplnil ho Apollo.

„Proč nejdete dál, pánové?" ozvalo se náhle za nimi. „Měli byste lepší výhled."

Hope vnímala horko v rukou. Každou částí jejího těla protékala obrovská energie. Dívka se chvěla a zhluboka dýchala, aby nerozpoutala něco, co nechtěla. Když jí Hádes odhodil na zem a ona tvrdě dopadla na záda, propnula prsty na pravé ruce, aby si přivolala sekyru. Sotva však začala pociťovat tíhu rukojeti, uslyšela směsici hlasů. Nadzvedla se na rukou a ohlédla se. Thanatos přicházel chodbou a před sebou vedl Apolla s Mercurym.

„Apollo!" zajíkla se Lily.

Hope sledovala, jak se dívka zvedla na nohy a nemotorně doběhla k bohovi slunce. Ten jí objal a přivinul si jí k sobě. Hope zůstala sedět na zemi. Oněměle zírala na Mercuryho.

Proč jsi sem chodil, ty hloupý? Proč jsi nezůstal tam nahoře? Nechci ti ublížit...

Dívčiny oči zaplavily slzy. Rychle sklonila pohled k zemi a vyškrábala se na nohy.

„Lorelaine," uslyšela svoje jméno, ale po hlase se nepootočila.

„Tak mluv, co mám udělat," zavrčela Hope nevrle a pohledem se zabodla do Háda.

„Kolik vás ještě přijde? Nebo už jste celá delegace?" uchechtl se bůh podsvětí. „Čím víc bude diváků tím líp."

Na moment nastalo ticho, které vyplňoval jen ďábelský smích vládce podsvětí. Hádes přešel k obrovskému dělu, které stálo kousek od schodiště.

„Pojď sem, Hope, dítě," pokynul jí rukou, „vypadá to, že jsi dostala rozum."

„Lorelaine!" ozval se poslův hlas. „Prosím, nedělej to."

Hope se ho snažila nevnímat. Pomalu se přibližovala k dělu a začínala soustředit všechnu svojí energii do dlaní. Zhluboka dýchala, pokoušela se zklidnit svůj tep.

Chaacu, kdybys tu tak byl a viděl mě... Tolik lituju toho, co se hodlám udělat.

„Lorelaine, ne!" náhle jí někdo chytil za ruku a zatáhl jí dozadu. „Dělat to nemusíš, slyšíš!"

„Ach, a dost! Co to má být?! Aarone! Neměla to nikomu říkat! Akorát narušují náš plán," rozkřikl se rozzuřeně Hádes.

V očích mu fialově zajiskřilo. Přibylo mu několik vrásek a v levé ruce se mu objevila dlouhá dřevěná hůl s fialovým kamenem na vrcholu. Kámen jasně zářil.

„Ne!" vykřikla Hope, když Hádes namířil hůl na Mercuryho, který jí držel za ruku. „Prosím, nikomu jsem to neřekla. Netušila jsem, že přijdou. Prosím, udělám to, jen..."

Hádes svou hůl stáhl a široce se ušklíbl: „Láska. Odporná věc. Co všechno jste jí schopní obětovat?"

Hope se chtěla vymknout z poslova sevření, avšak Mercury jí svíral pevně. Stisk jí začínal bolet. Vlastně netušila, zda to byl ten stisk, nebo vědomí, že už dlouho energii nebude moct ovládat a mohla by mu ublížit.

„Mercury okamžitě mě pusť," zadívala se mu do očí, „nepomůžeš tomu. Prostě to udělám."

„Nedovolím ti to. Kdy už konečně pochopíš, že se tě nebojím. Nikdo z nás se tě nebojí a já... Já tě miluju, Lorelaine," zazoufal posel.

Hope polkla a stěží potlačila slzy.

„Pusť mě, poslíčku," sykla podrážděně.

Mercury na ní překvapeně zamrkal. Vnímala, jak jeho stisk povoluje, když ho náhle znovu utáhl. Hope chtěla zoufale vykřiknout, když se náhle za bohovými zády objevil Aaron. Byla to otázka vteřin. Náhle za ním stál s širokým úšklebkem na rtech. Hope nepostřehla, že v ruce svírá dýku. Teprve až když ostří projelo hrudníkem posla a Aaron ho z jeho těla krutě vytrhl, Hope šokovaně o krok couvla.

„Mercury!" vyjekla.

Sledovala, jak z rány začala vytékat krev. Poslovo tričko jí nasáklo a začal se na něm tvořit flek. Bohovi oči se přivřely a omráčeně spadl na zem. Přitiskl si ruku k ráně a pak si před oči pozvedl dlaň zbarvenou krví.

„Mercury," Hope si k němu dřepla a vzala ho za ramena, „Mercu! Podívej se na mě. Prosím! Podívej, no tak. Já jsem tady."

Posel se na ní podíval. Oči měl unaveně přivřené, obličej mu začínaly pokrývat krůpěje potu.

„Lorelaine," usmál se nepřítomně, „to je dobrý."

„Jo, jo bude," pokývala dívka hlavou, „jen se mnou vydrž, slyšíš."

Mercury se rozkašlal a na rtech mu zůstala kapka krve.

„K čertu s otrávenými dýkami," pousmál se a natáhl ruku k dívčině obličeji.

Celý se chvěl, když jí přiložil dlaň k tváři. Nadechl se, vypadalo to, že chce něco říct. Pak se ale jeho oči zaleskly a rty zůstaly otevřené naprázdno. Jeho ruka pomalu sklouzla z dívčiny tváře a dopadla zpátky na zem.

„Ne, ne, ne, ne," Hope ho chytla za ruku a sklonila se, aby ho políbila, „vzbuď se, prosím. Slyšíš? Jsi přeci bůh, neumíráš! Mercu, no tak. Miluju tě."

„Dost tlachání," ozval se Hádův hlas a dívku někdo popadl za rameno, „jsi za tu nějakým účelem."

Hope se nechala vyzdvihnout na nohy a otočila se čelem k bohovi podsvětí. Prudce od sebe odstrčila Aarona, který jí svíral rameno. Srdce jí divoce bušilo, celé tělo jí hořelo. Vnímala hněv, lítost, zuřivost a smutek, který se jí rozléval tělem. Vnitřní energie všechny ty emoce využívala. Živila se jimi, krmila se, a přesto stále byla hladová.

Hope nemusela žádat. V pravé ruce ucítila tíhu válečné sekyry a pevně jí sevřela.

„Měli jsme dohodu," její hlas zněl náhle jinak než obvykle, „dohodu, že ti dám všechno, co mám a na oplátku se nestane nic tomu, koho miluji. Zklamal jsi! Nedodržel jsi svou část dohody. Vzal jsi mi to nejcennější, co jsem měla! Dám ti, co mám, ale za to... Dáš mě i všem ostatním napořád pokoj!"

Na ta slova se dívka podvolila tomu všemu, co se do teď snažila krotit. Energie jí proudila z hrudníku rovnou do rukou. Přes prsty do sekery. Ostří se náhle zalesklo a vyšlehl z něj blesk nevídaně zářivý a oslnivý. Zakousl se přímo do středu stroje. Hope vykřikla. Z očí jí vytryskly slzy. Slábla jak v rukou, tak v kolenou. Před očima se jí začínalo zatmívat, když jí k uším dolehl povědomý zvuk. Jako by se za ní otevřel portál. Přivřela oči a usmála se.

Už jsem mimo? Papá?

„Neboj se, dítě," někdo jí zezadu objal a ona vnímala, jak do ní skrz prsty dotyčného proudí nová energie, „táta tě v tom nenechá."

„Chaacu," vydechla dívka, než se celé její tělo otřáslo a uvolnilo obrovskou vlnu energie, která nešla pouze skrz sekyru, ale vytryskla z celého jejího těla.