Mercury se potuloval poblíž Grand Canyonu. Kochal se nádherou té krajiny. Dostal se sem sotva před pár minutami. Poslední dobou měl dost nabytý program, jehož podstatnou část tvořila i Hope. Čím byla ta malá ďáblice větší, tím těžší bylo se o ni postarat.

Zvláštní, většinou to chodí naopak.

Mercury se pozastavil u okraje Canyonu a shlédl dolů. Byl to úchvatný pohled, při kterém běhal mráz po zádech i bohovi. Když se narovnal, do očí mu silně zasvítilo Slunce.

„Ah!" sykl a zastínil si oči dlaní. „Táhni s tím do háje, seš jako malej."

Při těch slovech se zasmál. I on se často choval jako puberťák. Nemohl si pomoct, přestože už mu bylo pár tisíc let. Snadno by se dalo říct, že se zasekl v období dospívání. A to schválně.

„Taky dost, že ses konečně ukázal," uslyšel smích.

Pootočil se po hlase a podíval se do světle zelených očí, ve kterých se šibalsky blýskalo.

Kdyby tak věděl, že jsem doufal, abych na něj nenarazil.

Mercury se ušklíbl a sprostě zaklel, když mu Slunce stále silně zářilo do očí.

„Tak sakra stáhni to trochu," zaprskal.

„Jo, jo, hned to bude," zasmál se bůh stojící naproti němu a lehkým pokynutím ruky snížil sluneční jas.

„Kdes byl takovou dobu?" změřil si pohledem Mercuryho. „Neukázal ses. Nepřišels. Slečny se ptaly. Už nevím, z čeho tě mám vlastně omlouvat."

„Mám práci," Mercury si založil ruce na prsou.

„Práci?" vyprskl smíchy druhý bůh. „Prosím tě."

„Co ty vůbec víš o práci, Apollo?" obořil se na něj Mercury.

Apollo. Bůh slunce a umění. Věčně bezstarostný.

„Děláš ze mě, bůh ví, co," namítl Apollo.

„Nedělám," potřásl hlavou Mercury, „ty to ze sebe děláš sám."

„Přijdeš dneska? Chci se jít podívat do Milana," na tváři boha slunce se objevil rozverný úsměv.

„Ne, už něco mám," odmítl ho posel a otočil se k Apollovi zády.

„Kam zase jdeš?" Apollo zněl víc jak nechápavě.

„Vždyť ti říkám, že mám práci," zahučel Mercury a rozeběhl se.

Mercury zmírnil tempo už několik metrů před Janusovým domem. Při pohledu na jeho byt se mu připomnělo, proč vůbec šel ke Grand Canyonu. Potřeboval si urovnat myšlenky, být chvíli sám. Ta chvíle byla ale asi až moc krátká.

Poslední dobou měli s Janusem určité spory. Hope vyrostla a zdálo se, že se na Mercuryho moc upnula. Byla ve věku, kdy bylo potřeba jí učit základním věcem. Janus tu snahu měl, občas ji měl i Chronos, ale Hope se čím dál tím víc dožadovala Mercuryho. Učení jí evidentně nebavilo – v čemž jí Mercury plnohodnotně chápal, a byl pro každou rošťárnu, kterou jí mohl zvednout náladu. To se ale Janusovi nelíbilo. Opatrně Mercurymu naznačil, že by bylo dobré, kdyby za Hope tolik nechodil.

Možná, že jsem měl zůstat s Apollem, napadlo Mercuryho, když se přiblížil ke dveřím.

„Kdy už přijde Mercury?" uslyšel hlásek Hope.

„Nepřijde, dokud se nenaučíš počítat," odpověděl jí přísně Janus.

„Ale já chci, aby přišel!" holčička se začala vztekat.

Možná, Mercury si povzdechl.

„Takhle se mnou nemluv, Hope," Janus zněl varovně.

„Nechci počítat! Nebudu počítat! Ne a ne a ne! Nebaví mě to!" vyjekla holčička.

„Tak, tady dnes končím!" Janus zvýšil hlas, načež se ozvalo prásknutí dveřmi.

Alespoň to zkusím.

Mercury se přiblížil ke dveřím a několikrát na ně hlasitě zaklepal. Nedočkal se odpovědi. Na chvíli se zhrozil, zda Janus nenechal Hope samotnou, ale to hned zamítl. Bůh portálů byl moc starostlivý.

Mercury bez pozvání vešel a nejprve nakoukl do kuchyně. Našel v ní Chrona. Vypadal zaneprázdněný, zřejmě připravoval něco na zub pro Hope.

„Před pár lety bych neřekl, že tě takhle někdy uvidím," prskl smíchy.

Chronos se na něj otočil a překvapeně pozdvihl obočí.

„Co tady děláš?" zamručel.

„Můžu za ní?" zeptal se posel. „Prosím. Alespoň na chvíli."

„Neměl bys," Chronos svraštěl obočí, „ale jdi. Zkus jí domluvit, té paličaté uličnici."

Janus se jen málokdy rozčílil. Když už se to ale stalo, zničil by kolem sebe, co by mohl. Proto jakmile pocítil záchvěvy vzteku, vyřítil se z pokoje a vytvořil si co nejrychleji portál, aby odtamtud zmizel.

S Hope to bylo čím dál tím těžší. Nevěděl si s ní rady. Snažil se jí naučit základy od všeho, co by potřebovala pro přijetí na střední. Plánoval jí poslat na střední školu Half-Bloods. Byla to škola pro polobohy a Janus měl tušení, že je to správná volba. Doufal v to. Doufal, že jí Hope zvládne, i kdyby nebyla polobohyně. A on na ní bude moct být pyšný.

Jenže pokud nebude mít základy, nikam se nedostane.

Zastavil. Vůbec nepostřehl, že už dávno prošel portálem a je někde úplně jinde. Rozhlédl se. Stál na pokraji deštného pralesa, plný starostí a vzteku.

Jediné co jí zajímá je Mercury. Možná, že byla chyba ho žádat o pomoc.

Vydal se dál. Bloudil mezi stromy, prohlížel si všemi barvami hýřící květiny a poslouchal jekot a řev, který se rozléhal pralesem.

Ne, ne, dělá to přeci z vlastní vůle. Bez něj bychom furt byli na bodě mrazu.

Nad jeho hlavou proletělo jakési okřídlené stvoření a po větvi se zhoupla opice.

Musím si s ním o tom promluvit. Určitě to pochopí.

Mercury po špičkách došel k pokojíku. Dveře byly pootevřené, zřejmě se tou ránou zavřely a znovu pootevřely. Mercury jimi nakoukl dovnitř a pak do nich lehce strčil. Hope seděla na posteli a dívala se z okna. Tváře se jí leskly, zřejmě plakala.

„Ahoj ďáblíku," šeptl Mercury.

Vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Když Hope uslyšela jeho hlas, trhla sebou a pootočila se ke dveřím.

„Mercu!" vyjekla.

Seskočila z postele a vběhla poslovi do náruče. Mercury jí objal a pousmál se, když mu holčička pevně utáhla paže okolo krku.

„Hope, musíme si promluvit," zašeptal jí do ucha.

„Nechci mluvit," potřásla hlavou holčička, „chci něco podniknout."

„A co chceš podniknout?" ušklíbl se Mercury.

Hope se od něj odtáhla a on se jí zadíval do velkých modrých očí.

„Umíš rychle běhat, že?" Hope se zamyslela a on jí kývl.

„Chci oběhnout svět, Mercu," zasvítilo jí v očích.

Hope se smála. Nahlas se řehtala až jí slzely oči. Mercury jí svíral v náručí a tiskl k sobě. Věděl, že už je u ní déle než by měl.

„Ještě jednou! Ještě, prosím," zasmála se Hope.

„Už stačilo," uchechtl se, „až jednou budeme mít víc času, někde se zastavíme, ano?"

Celkem ho překvapilo, že se jí z té rychlosti nemotala hlava. Jedinou její reakcí na oběhnutí světa byl smích. Hlasitý zvonivý smích.

„Vida, vida, někdo tu má už dobrou náladu," dveře se otevřely.

Mercury ztuhl a Hope se utišila. Ve dveřích se objevil Janus. S úsměvem na rtech, ale když spatřil Mercuryho, úsměv se vytratil.

„Co tady děláš?!" zamračil se.

„Jen jsem se na ní přišel podívat," zahuhlal Mercury.

„Běželi jsme kolem světa, papá," vyhrkla Hope a na tváři se jí znovu objevil úsměv.

„Cože jste?!" v Janusově hlase byla znatelná podrážděnost.

„Jen jednou," Mercury postavil holčičku na zem a přešlápl, „nic to nebylo."

„Měla by se učit, ne s tebou lítat po světě," zavrčel Janus.

„Ale no tak," Mercury znervózněl, „byla to jen chvilinka. Však víš."

„Byli jsme v Paříži, Milanu, New Yorku a Sydney. Kdybys to tak viděl, papá. Byla to nádhera," zachichotala se Hope.

Vůbec Mercurymu nepomáhala. Naopak zhoršovala situaci a on moc dobře věděl, kam tohle vede. Věděl, že nejspíš udělal chybu a bude za to potrestán. Co ale nevěděl, bylo, jestli ten trest zvládne.

„Běž," sykl Janus a poodstoupil od dveří, „ale už nechoď."

„Janusi, já," vykoktal posel.

„Ne," zamítl bůh portálů, „potřebuje se soustředit na jiné věci."

„Papá, nevyhazuj Merca, prosím," žadonila Hope s našpulenými rtíky.

„Ty buď potichu, mladá dámo," varovně se na holčičku podíval, „máš, co dohánět."

„Janusi, je jí jedenáct," Mercury se u něj pozastavil, když mířil ke dveřím.

„Právě proto, že jí je jedenáct," pokývl hlavou Janus, „jdi už."

„Omlouvám se," zamumlal Mercury před tím, než se rozeběhl.

Janus si povzdychl a sklonil hlavu k zemi.

„Proč jsi ho vyhodil?" slyšel, jak Hope vzlykla.

„Bylo to pro tvé dobro, zlatíčko," zašeptal.

„Jak to vůbec můžeš říct?" křikla Hope naštvaně.

„Protože to vím," Janus na ni vzhlédl, „od zítra se začneme učit. Budeš mít určitý řád a ten budeš dodržovat. Časem to pochopíš. Snad."

„A Mercury?" špitla.

„Co s ním?" nechápal.

„Bude začleněný do mého programu?" zeptala se plná doufání.

„Ne, nebude," zamítl možná až moc stroze a pak se na Hope pousmál, „pojď dolů. Je čas na jídlo."

„Nemám hlad," holčička potřásla hlavou, „nechci jíst."

„No dobrá," Janus rezignoval – věděl, že s ní nic neudělá, „když tak budu dole."

„Hm," zahuhlala holčička, vylezla si na postel a schoulila se do klubíčka.

Mercury běžel. Běžel rychlostí větší, než byla rychlost zvuku a pak znovu zpomalil. Lapl po dechu, přestože vůbec zadýchaný nebyl. Udělal to, aby se pokusil uklidnit. Srdce mu zběsile bušilo, hvízdalo mu v uších.

„Dost, dost!" vykřikl a chytl se za hlavu.

Snad by se po něm lidé otočili, kdyby nestál na vrcholu Mount Everestu. Shlédl dolů, ale neviděl nic jiného než bílo. Všude bylo bílo. Pokud to nebyl sníh pokrývající vrcholky hor, tak to byly mraky. Oblačnost dnes byla poměrně nízká, a když jste se dostali nad vrstvu mraků, do tváře vám zasvítily sluneční paprsky.

Mercury si sedl do sněhu a tvář nastavil sluníčku. Hodnou chvíli to trvalo, než poprvé pocítil, jak mu tělem prochází chlad. Zároveň ho ale hřálo slunce a snažilo se mrazení potlačit. Byl to pocit plný protikladů a právě tak se teď Mercury cítil. Měl vztek na Januse, za to že mu zakázal se s malou Hope stýkat. Vnímal bolestivé svírání hrudníku, které bylo spojené zvláště se vzpomínkami na tu malou. A do toho všeho se míchal pocit bezmoci. Nemohl s tím vůbec nic dělat. Nechtěl Hope kazit budoucnost, nechtěl se Janusovi stavit do cesty, ale zároveň nemohl snést to pomyšlení, že už Hope neuvidí.

„Tobě asi vážně úplně šiblo viď?" uslyšel za sebou.

Přivřel oči, ve kterých ho neznámě štípalo. Tušil, že nebyl daleko od toho, aby začal brečet, ale snad ještě nikdy to nezažil. Zůstal bez hnutí sedět a ignoroval příchozího boha slunce.

„Ne, vážně," chichtl se Apollo, „co tady děláš? Vždyť zmrzneš."

„Ne, nezmrznu," zamručel Mercury, „ne dokud je na nebi ten tvůj svítivej kotouč."

Mezi bohy nastalo na krátko ticho. Apollo se pár kroky dostal k Mercurymu a sedl si vedle něj. Bylo mu jedno, že si sedá do sněhu. Vůči chladu a mrazu byl od narození imunní – pochopitelně, jakožto bůh slunce.

„Takže?" odkašlal si.

„Takže co?" nechápal posel.

„Takže, co tady děláš?" poupravil svou otázku Apollo.

„Vážně tě tím nechci zatěžovat," zahuhlal Mercury kousavě.

„Děláš si srandu viď?" uchechtl se bůh slunce. „Ne fakt. Kam se podělo to všechno, co máme za sebou? Posledních pár let seš furt někde v čudu, a já chci vědět, kdes byl. Protože evidentně se to teď podělalo. To znamená, že chci vysvětlení."

„Nepochopíš to," potřásl hlavou Mercury.

„Myslíš si o mě vůbec něco kladnýho?" zajímal se Apollo dotčeně. „Jediné, co od tebe slyším, je kritika. Teda pokud se mnou vůbec mluvíš. Nejdřív nevím, co je práce a teď jsem nechápavej? Co ještě?"

Plno věcí, napadlo Mercuryho.

„Někoho jsem poznal," podíval se na Apolla.

Bůh slunce zbystřel. Blýsklo se mu v očích a zavrtěl se ve sněhu.

„Holku?" zajímal se.

„Jo, holku," kývl Mercury a pak se ušklíbl, „ale asi ne takovou, jakou bys čekal."

„Jak víš, co od tebe čekám?" svraštěl obočí Apollo.

Mercury potlačil vyprsknutí smíchy. Znali se s Apollem už poměrně dlouho na to, aby ho stihnul prokouknout a platilo to i opačně.

„To je jedno, mluv už!" bůh slunce do něj strčil ramenem. „A nic nevynechej!"

„Jak chceš," pokrčil rameny Mercury.