Mercury nebyl jediný, kdo Hope přesvědčoval o nutnosti trénování ovládání jejích schopností. Hned další den se jí na to téma zeptal Apollo. Po něm přišel i Janus a Nick. Právě Nick překvapil Hope nejvíc. Nemluvili spolu několik dní a on se pak objevil u ní v pokoji s dotazem, zda nepotřebuje s něčím pomoct a jestli ta kniha, co jí půjčil, byla dobrá. Pak přišlo na otázku, zda s ním nechce začít trénovat svoje schopnosti. Řekla mu, že si to rozmyslí, stejně jako to řekla i Apollovi a Janusovi. Cítila určitou úzkost, že pouze Mercurymu řekla definitivní ne.

Zatím se pokoušela svoje schopnosti cvičit sama. Chodívala do lesa, na mýtinu a pokoušela svou vnitřní energii šimrat tak moc, dokud ji plně vnímala. Pak s tím přestala. Měla dojem, že se neposouvá moc daleko. Za to se vždycky vracela na pokoj úplně vyčerpaná.

Hope ležela v posteli v teplém froté pyžamu. Pevně objímala velkého plyšového medvěda a přála si, aby právě teď mohla takhle obejmout Mercuryho. Celý den ho dnes neviděla a jeho přítomnost jí chyběla. Zatoužila se za ním rozeběhnout a říct mu, aby jí někam vzal. Třeba do Francie nebo do Španělska. Pryč odsud. Momentálně však měla pocit, že by se stěží dokázala zvednout z postele.

„Lorelaine?" ozvalo se zaklepání na dveře.

Do pokoje nakoukl Nick a starostlivě se na ní podíval.

„Nepotřebuješ něco? Chci říct... Je všechno v pořádku? Skoro ses ani nenajedla a zapadla jsi do pokoje," zajímal se.

„Všechno dobré, Nicku," usmála se na něj, „jen jsem unavená, půjdu spát."

„Dobrá tak," couvl ze dveří, ale pak se vrátil zpět, „poslyš, nejsi takhle unavená nějak často? Kam furt tu energii dáváš? Hm?"

Mám to říct nebo ne? Bude šílet? Možná...

„Chodím trénovat," přiznala, „za koleje, na mýtinu do lesa. Chodím sama, jsem si pak sebou jistější. A taky vím, že nikoho z vás netrefí blesk."

„Co ti mám na tohle říct?" povzdychl si. „Snad jen, buď opatrná."

Vycouval z pokoje a zavřel za sebou dveře. Hope se schoulila do klubíčka a přitiskla si k sobě medvěda. Oči se jí zavřely a tělem se jí rozlilo příjemné teplo únavy.

„Sluníčko, prober se," ucítila na rameni dotek, „Lorelaine, no tak..."

Dívka si myslela, že sní. Často se jí zdálo něco hezkého, co se týkalo jí a Mercuryho. Bylo to tak často, že si občas myslela, že to nebyl jen sen. Když jí hlas však nepřestával budit, rozmrzele zamrkala do tmy.

„Co je, Nicku, co se děje?" zahuhlala v jistotě, že jí budí její spolusedící.

„Malý Ares spí," uchechtl se hlas, „už jsi vzhůru? Ano? Nu dobrá..."

Rozsvítila se lampička a ústa jí zakryla něčí dlaň. Ztlumil se tak její výkřik, když se podívala do smaragdových očí. Zalapala po dechu a prsty obou rukou sevřela dlaň, kterou měla přitisklou k ústům.

„Aarone," odtáhla si dlaň od úst, „co tu sakra... Jak ses sem dostal?"

„Umím si zařídit to, co opravdu potřebuji," usmál se chlapec, „a ty mi slib, že neusneš a ani nebudeš křičet. Potřebuji s tebou mluvit."

„Mluvit se mnou?" nechápala a podívala se na budík vedle své postele. „Aarone je půl druhé ráno. Objevíš se, ani nevím jak, v mém pokoji a řekneš mi, že se mnou potřebuješ mluvit? Zbláznil ses? Vždyť tě ani neznám."

„Mě možná ne," obkročmo se posadil na její nohy, „ale Háda ano, že?"

„Háda?" cukla sebou a v ten moment pochopila, proč jí zasedl nohy. „Ksakru, jak o tom víš? Co jsi zač?"

„Jsem Aaron," ušklíbl se a sklonil se k ní, „a táta je na mě jak se říká, právoplatně hrdý."

„Táta?" nadzvedla se na rukou. „Hádes je tvůj otec?"

„Ne," zasmál se tiše, „Hádes rozhodně ne."

Byl k ní tak blízko. Nosem se skoro dotýkal toho jejího. Stačil nepatrný pohyb a mohl by jí políbit. Srdce jí divoce bušilo a poposkočilo pokaždé, když se podívala do jeho očí. Černé vlasy mu dopadaly na ramena a měl je vyčesané dozadu.

„Jsem syn severského boha," usmál se a pak se narovnal, „jsem syn Lokiho."

Hope na něj zůstala oněměle zírat. Jako by se všechno v ní na chvíli pozastavilo.

„Takže," zazubil se, „dokud jsi ještě tak rozladěná, pojďme se dostat k tomu plánu. Určitě ti došlo, ty hlavičko chytrá, že s Hádem přinejmenším spolupracuju a jelikož i on spolupracuje s tebou, tak jsme spojenci. No není to úžasné?"

„Co ode mě chcete?" ztěžka polkla.

„Totiž ten tvůj úchvatný dar..." zadíval se jí do očí a nepřestával se usmívat, „jeho zdrojem je ohromná energie někde v tobě. Někde v tomhle křehounkém tělíčku, které by jinak bylo pěkně nanicovaté. Všiml jsem si, že se tu energii snažíš užívat tím správným způsobem a opatrně ji škádlíš. No my s Hádem máme za to, že by se dala využít jinak a měla bys od ní navždycky pokoj."

„Jak jinak?" svraštěla obočí. „Nemůžete mi ji vzít. Je to jediné, co mi dává do života smysl."

„My bychom ti ji nevzali ty hloupá," zavrtěl hlavou, „ne úplně. Zbavili bychom tě toho přebytečného. Zůstalo by v tobě jen to málo, co opravdu potřebuješ k využívání tvých schopností. A proto, nebyla bys nikomu nebezpečná, hm?"

Nikomu nebezpečná, srdce se jí rozbušilo.

V hlavě jí začalo běhat mnoho myšlenek o tom, jak by byl život jednodušší, kdyby se zbavila toho velkého nebezpečí, že někoho svým dotekem zabije. Mohla by dělat, co by chtěla, s kým by chtěla a furt by v sobě měla tu důležitou podstatu.

„Kam..." její hlas se zadrhával, „kam byste dali tu přebytečnou energii?"

„My nikam," uvolnil její nohy a posadil se vedle ní, „ty bys jí předala stroji, který má Hádes u sebe v podsvětí."

„Proč?" svraštěla obočí. „K čemu je ten stroj?"

„Nehrozí od něj nic nebezpečného," zahuhlal, „nemusíš se bát, že by se někomu něco stalo. Hádes tím chce vylepšit svůj systém třídění duší, ale ten stroj potřebuje na rozjezd spoustu energii. A je taky trošku nelegálním způsobem, takže..."

„Chápu," přerušila ho, „takže to je všechno? Jen dát energii? Nic víc?"

„Nic víc," potřásl hlavou, „pak už o nás nikdy neuslyšíš a budeš mít od všeho zlého pokoj. Vážně, je to zaručený způsob."

Hope se zhluboka nadechla, aby vyřkla odpověď: „Dobrá."

„Fajn," pohladil jí po tváři a vlasech a vstal z postele, „a ještě něco, krásko. Nikomu o tom neříkej, ano? Pokud by se totiž Hádes dozvěděl, že jsi to někomu pošeptala do ouška, tak by vážně zuřil."

Na ta slova se na ní široce usmál a zmizel.

Apollo se nemohl dočkat volného dne. Víkend znamenal mnoho příležitostí, kdy Lily zazpívat píseň, kterou jí složil. Kolem žaludku cítil zvláštní šimrání a hrudník měl úzkostně stažený. Stál v pokoji před zrcadlem a upravoval si límeček košile. Tyhle věci nesnášel, ale co by pro svou Lily neudělal?

„Vypadáš jak blbeček," uslyšel vedle sebe smích svého nevlastního bratra.

„Jo, možná blbeček," bůh slunce se na sebe ušklíbl do zrcadla, „ale blbeček, kterej získá zpět srdce své vyvolené."

„Mluvíš jak rytíř z dětských pohádek," Mercury se náhle objevil za jeho zády, „snad ses nám nevrátil o několik století na zpět, bratříku?"

Než stačil Apollo nějak zareagovat, posel mu pocuchal vlasy a znovu se dostal do bezpečné vzdálenosti. Řek zlostně zavrčel a pokusil se upravit si vlasy zpět do původního účesu.

„Hele, ty pitomče," ucedil kousavě, „už jsi byl za tou svou?"

„Ne," Mercury se opřel ramenem o zeď, „a proto, co ti řekla na nabídku tréninků?"

„Že si to rozmyslí," Apollo si prohrábl vlasy prsty, „ale pochybuju, že by mě brala jako trenéra, když řekla ne svému Romeovi. Třeba dá přednost někomu, koho nezná."

„Jako komu?" Říman si založil ruce na prsou.

„Snad bys nežárlil?" uchechtl se bůh slunce.

Skrz zrcadlo se setkal s pohledem posla. Mercury si ho zkoumavě prohlížel a Apollo měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Dobrá, když seš tak zvědavý," pokračoval, „Nick se mi svěřil, že se prý seznámila s nějakým chlapcem, když spolu byli v knihovně. Jen mu nemůžu přijít na jméno. Hm, jak jen to bylo... Andrew? Ne, ne, ne... Ach, mám to! Aaron bylo to jméno."

„Aaron," svraštěl obočí posel, „kdo je Aaron?"

„Zeptal jsem se ho na to a samé," zasmál se Řek, „ale odpovědi jsem se nedočkal... No nic, budu tě muset opustit, má vyvolená mě čeká."

Opatrně vzal do ruky růži, kterou měl do teď zastrčenou za zrcadlem a naposledy se podíval na svého bratra.

„Seš pěknej idiot, víš to?" zamručel Mercury a pak se mu na tváři objevil letmý úsměv. „Tak to nepodělej aspoň u Lily. Vypadni už, ať nepřijdeš pozdě."

Apollo se široce usmál, proklouzl dveřmi na chodbu a rychlým krokem vyrazil ven.

Mercury zíral na dveře, které se zacvakly už více než před deseti minutami. Díval se do nikam a hlavou mu znělo jedno jediné slovo. Jméno.

Aaron, Aaron, co je to za pitomce, ten Aaron?!

Posel potřásl hlavou a probral se zpět do reality.

K čertu s tímhle! To nemohl ten blbeček mlčet? Někdo by ho měl naučit, co se má říkat a co ne... Musím najít Hope.

Říman opustil pokoj rychlostí hurikánu. Zastavil se až u dveří pokoje, ve kterém měla být jeho dívka. Zaklepal. Dveře se otevřely skoro ihned. Stál v nich Nick.

„Je tu Hope?" zeptal se Mercury, aniž by pozdravil.

„Taky tě rád vidím," ušklíbl se Nick, „Hope tu není."

„Není?" překvapilo posla. „A nevíš, kde bych ji našel?"

„V pantheonu? Nejspíš? Říkala něco o tom, že se chce stavit za Janusem," pokrčil rameny Arův syn. „Víc ze mě nedostaneš."

Mercury se nadechl. Chtěl pronést něco v tom smyslu, že ho vážně mrzí, že to mezi ním a Nickem moc neklape. Místo toho naprázdno vydechl.

„Dík," zahuhlal jen a během vteřiny se teleportoval.

Janus návštěvu své holčičky neočekával. Objevila se u jeho dveří s letmým úsměvem na rtech a kruhy pod očima.

„Ty vypadáš," povzdechl si, když jí objal na uvítanou.

„Moc jsem toho v noci nenaspala, to bude tím," zasmál se Hope, „strašně ráda tě vidím, papá."

„Taky tě rád vidím," odtáhl se od ní, „pojď dál, máme spoustu věcí, o kterých bychom si měli promluvit."

Janus pustil Hope do svého příbytku. Dívka automaticky zamířila do obýváku. Posadila se na kanape a nohy si podsunula pod sebe, přesně jako když byla malá.

„Vím, že se stavuji čím dál tím méně," povzdychla si, „mrzí mě to, ale..."

„Je spoustu věcí do školy, chápu," doplnil jí a posadil se naproti ní do křesla, „to není to, o čem s tebou chci mluvit."

„A o čempak?" pozdvihla obočí. „Provedla jsem něco?"

„Ještě ne, ale..." uhnul jí pohledem, „měla bys možná vědět, že jsem mluvil s Athénou. Říkala mi o tvé drobné nehodě na baseballovém stadionu a sdělila mi své starosti. Bojí se, že své schopnosti neumíš tak docela ovládat, zlatíčko."

„Umím je ovládat," zamrkala na něj překvapeně, „chci říct, učím se to. Vážně, snažím se. Jen mi to jde trochu pomaleji, než ostatním, ale zvládám to."

„Učíš se? A s kýmpak? S Mercurym?" vyzvídal Janus.

„Papá," protočila oči dívka, „co proti němu pořád máš?"

„Nic, jen..." bůh nestihl dokončit větu, když se z venku ozvalo volání.

„Laine!" ozval se výkřik. „Laine, jsi tam? Prosím, pojď ven!"

„To je Merc," Hope svraštěla obočí, „něco se muselo stát."

„Ten poslíček ti nedá pokoj," zamručel Janus.

„Neříkej mu poslíček, papá," uculila se Hope, „nemá to rád."

Dívka se zvedla z křesla, protáhla si nohy a zamířila ke dveřím. Janus jí následoval. Pozoroval, jak otevřela dveře a posel skoro spadl dovnitř. Bůh portálů se zamračil.

Tohle se mi nelíbí. Mám dojem, že mi něco uniká.

„Laine," Mercury vzal Hope za ruku, „potřebuju s tebou mluvit, prosím."

„Mercu, je to vážně tak nutné?" nechápala dívka a vymanila se mu ze sevření. „Konečně jsem se sem po delší době dostala. Sotva jsme si s papá řekli pár slov. Co se stalo? Co jančíš?"

„Vážně s tebou potřebuju mluvit," zadíval se jí do očí.

Dívka rezignovaně vydechla a pootočila se na Januse.

To jsme si vážně popovídali! Že mu dovolíš, takhle mi tě ukrást... Tohle mělo být naše odpoledne...

„Promiň, papá," dívka se zhoupla v kolenou a objala boha portálů, „slibuji, že se ještě stavím. Doufám, že jsi mi řekl alespoň to podstatné, hm?"

„Ano, řekl," kývl a opětoval jí objetí.

Ale co ty? S kým to chodíš trénovat? A co se to s tebou děje? Co jsi dělala v podsvětí, zlatíčko? Mám dojem, že jsi v nebezpečí.

„Neboj se, všechno zvládnu," stoupla si na špičky a políbila ho na tvář, „mám tě ráda."