Hope se probrala na pohodlné pohovce před hořícím krbem. Malátně se posadila a chytla se za hlavu.

Co? Co se stalo?

V uších jí tiše pískalo. Když se rozhlédla, nespatřila nic kromě nábytku. Místnost byla osvětlená pouze svícny. Z krbu sálalo příjemné teplo, ale i přesto Hope přeběhl po zádech mráz.

„Janusi?" zvedla se z pohovky a zamířila ke dveřím pokoje. „Mercury?"

Dveře byly jasně osvětlené velkým svícnem. Šly otevřít zlehka, ale šíleně nahlas vrzaly. Hope se opatrně přikrčila, jako by čekala, že na ní hned někdo vyběhne. Nic se však nestalo. Dívka vyšla na chodbu, na jejíchž stěnách byl připevněn jeden svícen vedle druhého. Vypadalo to příšerně, ale takové množství svícnů dostatečně osvětlilo chodbu. Hope se hodnou chvíli nemohla rozhodnout, na jakou stranu se vydá, pak vyšla vlevo.

„Chronosi?" zvolala. „Apollo? Lily?"

Ať volala jakékoli jméno, nedočkávala se odpovědi. Rozhlížela se kolem sebe, ale neviděla nic kromě dveří. Spousty a spousty dveří. Chodba jako by vůbec nekončila. Byla vymalovaná černou barvou a Hope se tu špatně dýchalo.

„Haló!" vyslovila do ticha a to jediné slovo se rozlehlo tolikrát, že se jí z toho zamotala hlava.

Náhle měla pocit, že není v chodbě sama. Otočila se a podívala se do tmavých očí, které znala. Vybavovala si je z lesa, kde byla naposledy předtím, než se jí zatmělo před očima. Divoce se jí rozbušilo srdce a couvla. Nechtěla se mu dostat do rukou. Prudce se otočila zpátky a vyběhla chodbou pryč od něj.

Sotva po pár metrech však uslyšela dunění. Když se zaposlouchala, našla v něm určitý rytmus. Jako kdyby někdo strašně rychle běžel a vážil snad tunu. Netrvalo to dlouho, aby Hope zjistila, že se proti ní řítí obrovská příšera. Hlasitě vyjekla a zastavila skoro na místě. Bestie se zastavila pár kroků od ní. Šířkou těla zabírala celou chodbu. Na výšku měřila skoro dva metry.

Dívka těkala pohledem mezi třemi hlavami, které zvíře mělo. Upřely se na ní tři páry očí a ze tří tlam vyrazil varovný štěkot. Hope se roztřásla. Kolena se jí podlomila a spadla na zem. Dokázala se nadzvednout na rukou, ale to už nad ní trojhlavý pes stál. Prostřední hlava se k ní sklonila a velký čumák se zastavil jen pár milimetrů od jejího nosu.

Hope zatajila dech a vydala tiché zoufalé zakníkání. Na tvář jí dopadla velká kapka a dívka se zašklebila při pomyšlení, že se jedná o sliny té příšerné bestie. Pomalu se začala posunovat dozadu, pryč od toho stvoření. Zvíře začalo tiše vrčet. Každá hlava střídavě vyštěkla a Hope uslyšela skřípavý zvuk, když pes zaryl drápy do podlahy. Náhle do něčeho narazila hlavou. Strnula a pomalu vzhlédla. Podívala se do tmavých očí Thanatose.

„Pojď sem," zamručel.

Sklonil se k ní, vzal ji pod pažemi a zvedl jí na nohy. Hope se od něj chtěla odrazit a pokusit se o útěk, ale když se otočila a podívala se znovu do tváře tříhlavé bestie, zády se o Thanatose opřela.

„To je Kerberos?" zajíkla se.

„Ano," slyšela, jak se ušklíbl, „a vypadá to, že ses mu zalíbila."

„A jak se to pozná, prosím tě?" narovnala se a na Thanatose se otočila.

„Ještě tě nezabil," pokrčil rameny a pak se zadíval za ní na psa, „jdeme, Kerbere."

Otočil se k Hope zády a vyšel do chodby. Dívka zaváhala, ale když ho začal následovat pes, rychle ho dohnala. Mlčky šla po jeho boku. Samotnou ji překvapilo, že nevydala ani hlásku. Srdce jí divoce bušilo a všechno v ní bilo na poplach.

Řekni něco! Prostě, něco řekni. Klidně pitomost! Je tu strašné ticho.

„Z, z jakého jsi pantheonu?" vykoktala konečně a upřela oči k Thanatově tváři.

Pokoušela se rozeznat nějaké detaily, ale neviděla nic víc než ostré rysy, trochu hranatý nos, tmavé oči a široké rty stažené do úzké linky.

„Z řeckého," znovu se mu na tváři objevil potutelný úšklebek, „ale to pro tebe nebude novinka. Mám pravdu?"

Všude byla taková tma. Dívčiny oči si pomalu přivykly a zrovna v momentě, kdy by Hope řekla, že už vidí všechno ostře, vstoupili do místnosti, která byla silně oranžově ozářena. Hlasitě sykla a pozastavila se. Několikrát zamrkala, aby se její oči vzpamatovaly.

„Jdeme dál," uslyšela Thanatose, „už seš u cíle, tak pohni zadkem."

„U cíle?" Hope popoběhla, když se jí u boku pozastavil Kerberos. „A co je cíl?"

„Spíš: Kdo je cíl," uchechtl se bůh.

Hope ho následovala váhavým krokem. Rozhlížela se kolem. Vypadalo to, jako by se nacházeli na nějakém útesu. Celé to vypadalo jako z černé horniny a z protější zdi tryskal vodopád oranžové tekutiny.

„To je láva?" zeptala se dívka se zájmem.

Nevšimla si, že Thanatos zastavil. Nevšimla si, že došli před kamenné schody, které vedly k ohromnému majestátnímu trůnu, na kterém seděla postava zahalená v černém plášti. Nepostřehla, že kolem ní proběhl Kerberos, poslušně vyběhl schody a schoulil se u nohou svého pána.

„Ano, to je láva," zahřměl skřípavý hluboký hlas, „ale někomu jako obyčejným smrtelníkům jednoduše zabere trochu více času, než dokáží akceptovat, že se nachází v podsvětí."

Hope projel záchvěv čehosi, co by se dalo nazvat dotek smrti. Zastavila jen kousek před Thanatosem a vzhlédla. Lapla po dechu, když konečně vzala v potaz velkolepé schody a královský trůn. Srdce jí začalo panicky bušit, když se podívala na postavu sedící na trůně.

Nejsem obyčejný smrtelník.

„Proč v podsvětí?" zahuhlala.

Rozezněl se démonický smích a skřekot.

„Třeba proto," postava se zvedla ze svého trůnu, „že rád přijímám návštěvy na svém území. Tam nahoře je to moc, jak to říct, pod kontrolou mého bratra."

Pod kontrolou Dia. Pod kontrolou jeho bratra. Zeus je jeho bratr.

„Jsi Hádes, že?" odtušila Hope. „Vládce podsvětí."

Všechno v ní křičelo na poplach. A pak tu bylo něco, co uvnitř ní zářilo a popohánělo ji vpřed. Dodávalo jí to odvahu a umlčovalo všechen ten řev poplachu. Dokázala si představit, jak se jí v ruce zhmotňuje válečnická sekera. Vybavoval se jí třeskot hromů a záře blesků, které dokázala přivolat.

„Chytrá," dívka nestačila ani mrknout a bůh podsvětí se objevil z ničeho nic před ní, „neobyčejná. To je správně. Takovou jsem tě chtěl. Takovou jsem si tě představoval."

Hope se podívala do tváře nečekaně mladé a pohledné. Černé havraní vlasy měl bůh podsvětí dlouhé sotva pár centimetrů. Na hlavě měl posazenou stříbrnou korunku. Co však dívce nejvíc vyrazilo dech, byl pohled do svítivě zelených očí. Srdce jí poposkočilo, zajíkla se. Netušila, jak by měla reagovat. Boha podsvětí si vždycky představovala jinak.

„Zvláštní," uniklo ji ze rtů, „já si tě představovala trochu jinak."

„Ano?" ušklíbl se Hádes. „Jak? Pověz."

„Staršího," pokrčila rameny a pak jí blýsklo v očích, „a trochu kostnatějšího na smrtku."

Hádes zasyčel. Jeho ruka se bleskově vymrštila do vzduchu a chytla Hope pod krkem. Nadzvedl dívku do vzduchu a probodl jí pohledem. Jeho oči ztmavly a výraz v tváři potemněl. Za ním se ozvalo několik prudkých štěknutí.

„On tě ten smích přejde," zavrčel, „mám pro tebe úkol, zlatíčko. Nebude se ti vůbec líbit, ale bohové se nikoho na nic neptají. Takže ho buď splníš, nebo už se na světlo světa nikdy nepodíváš. A toho svého poslíčka už taky nespatříš."

Apollo šel po boku Lily směrem k jejímu bytu. Mercury se od nich oddělil před malou chvilkou. Bohovi slunce se na něm něco nezdálo. Byl takový divně roztěkaný, jako by něco skrýval nebo měl něco v plánu. Jenže dostat z něj nějakou informaci by zabralo hodně času a Apollo nemohl nechat Lily jít samotnou přes skoro celý pozemek školy.

„Doufám, že si nemyslíš, že je všechno spravené, protože ses mi v tom lese omluvil," šeptla směrem k němu trochu omluvně.

„No, ne," zaváhal a pevněji stiskl její ruku, „ale snad by to mohlo situaci mezi námi alespoň zlepšit... Víš, asi tak, pokud mě za to hodláš ještě nějak trestat, dej mi facku prosím ty. Od Mercuryho mi to už stačilo."

Blondýnka se tiše zachichotala a natiskla se na něj ramenem.

„Bolí to hodně?" zeptala se.

„Třeští mi celá hlava," postěžoval si upřímně, „od zubů, přes tváře a čelo až ke spánkům. Těším se, až zapadnu do postele. Teda potom, co ze svého bratříka dostanu určité informace."

„Nebuď na něj zlý," žádala ho tiše, „má starosti o Hope. Chápej ho, vždyť jí má tak rád. Neví, co si má počít. Moc rád by jí pomohl a..."

„Taky nevím, co si mám počít," namítl Apollo.

Zastavili a on si stoupl před ní, aby jí viděl do očí. Planuly v nich plamínky nejistoty. Bůh vytušil svou příležitost a rychle začal skládat rýmy. Vymyslel jednoduchou melodii a začal jí broukat.

„Co to děláš?" Lily mu uhnula pohledem.

„Když podívám se ti do očí, tak vidím odraz sebe.

Už nevím, jak mám ti to říct, že mám rád jenom tebe.

Vykřičel bych do světa, jak moc mi na tobě záleží.

Místo toho ti tiše sděluji, že mé srdce ti náleží."

Nastalo ticho. Boha slunce to mučilo. Toužil vědět, co si dívka myslí. Popostoupil k ní drže jí stále za ruku.

„Lily," pípl, „líp to neumím. Nevím, já prostě ne, nevím, co..."

Nemusel pokračovat. Blondýnka si stoupla na špičky a přitiskla rty k jeho. Byl to krátký polibek, skromný, ale dal mu tolik naděje. Náhle měl tolik energie, že by mohl létat.

„Moc si nedomýšlej," odtáhla se od něj a vzala ho za ramena, „budeš muset těch básniček ještě složit spoustu, aby sis to spravil."

Usmál se a rty se lehce dotkl její tváře. Nemusel by nic říkat, kdyby nechtěl.

„Byla to písnička," zaprotestoval s úsměvem, „milostná."

Lily se tiše zasmála a znovu ho krátce políbila.

„Dobrou noc," zamumlala.

„Dobrou," vyřkl a sledoval, jak zmizela ve vchodu do koleje.

Mercury měl chuť dveře do pokoje rozrazit. Postával před nimi sice jen pár minut, ale jemu to připadalo jako věčnost. Netrpělivě přešlapoval, hořel nedočkavostí. K tomu tu byl ještě ten zvláštní pocit čehosi, který měl od té události v lese.

„Nicku!" zabušil znovu na dveře. „Hope!"

Opřel se o dveře dlaněmi a zhluboka se nadechl. Měl co dělat, aby se ovládal. Zhluboka se nadechl a vnitřně se uklidňoval, když mu něco v něm začalo tiše radit. Neudržel se a silně stiskl kulatou kliku. Zesilnil svoje sevření, až mu zbělely kloubky prstů.

Náhle se však dveře otevřely. Mercury vpadl do pokoje a jen tak tak stihl vyvážit rovnováhu. Když se vzpamatoval, podíval se do tváře zmateného Nicka.

„Co se děje?" zeptal se chlapec.

Oči se mu klížily, zřejmě ještě před chvílí spal.

„Je tu Hope?" vyhrkl posel. „Prosím, prosím řekni, že je. Řekni, že..."

„Hej, hej, klid," Nick ho vzal za ramena, „uklidni se, slyšíš?"

Říman na něj chtěl vyštěknout, že se nemůže uklidnit dřív, dokud nebude sto procentně vědět, že je Hope v pořádku, ale místo toho ztichl.

„Fajn," oddechl si chlapec a pousmál se na něj, „Lorelaine je tady, v pokoji. Zřejmě už spí. Vrátila se asi před půl hodinou."

To poslovi stačilo. Otočil se k chlapci zády a vykročil k dívčině pokoji. Těsně před tím než do něj stačil nahlédnout, ho však Nick silně chytil za zápěstí. Cukl s ním tak, že se mu znovu podíval do očí.

„Nech ji spát," sykl Arův syn, „vypadala fakt dost unaveně, takže buď tak laskav a nebuď ji."

„Jen se chci ujistit, že je v pořádku," namítl Mercury, „chápeš snad..."

„Ne, nechápu," Nick potřásl hlavou s kamenným výrazem, „copak si myslíš, že jsem blbej a nepoznal bych, kdyby jí něco bylo? Víš, taky mi na ní záleží, poslíčku."

„Nejde tu o to, že bych ti nevěřil," zavrčel bůh, „jen se o věcech rád přesvědčuji sám. A neříkej mi poslíčku."

Vycukl se ze sevření Arova syna a pohnul se tak rychle, aby nemohl být znovu chycen. Proběhl kolem chlapce a bleskově proklouzl do dívčina pokoje. Zastavil se u její postele. Skoro nedýchal. Ležela tady, vypadala nezraněná, zcela v pořádku. I přesto měl však Mercury pocit, že je něco špatně. Natáhl ruku k její tváři. Neměl v úmyslu se jí dotknout – až moc se bál, že by jí vzbudil. Chtěl se k ní jen dostat tak blízko, jak to šlo.

Skoro se dotkl jejích vlasů, když její ruka náhle vystřelila do vzduchu a křečovitě sevřela jeho prsty. Sykl bolestí.

„Laine," zašeptal, „to jsem já. Pust mě, to bolí."

Rozsvítila se lampička a on se podíval do široka otevřených modrých očí. Dívka na něj šokovaně zamrkala a rychle ho pustila.

„Mercu, promiň," pípla a posadila se, „neslyšela jsem tě přicházet, lekla jsem se."

„Ani jsem se tě nedotkl," posadil se k ní na postel, „neměl jsem tě vzbudit."

Hope mu uhnula pohledem a ve tvářích zčervenala. Bylo mu jasné, že se bude chtít omluvit ještě jednou. Věděl, co stálo za tak pohotovou reakcí. Věděl taky, jak moc ji bolí, že mu ublížila, byť jen tak maličko. Zareagoval dostatečně rychle na to, aby nemusela říct ani slovo. Sklonil se k ní a bleskově přitiskl rty k jejím. Poposedl si k ní blíž, aby jí mohl prsty vjet do vlasů. Líbal jí dlouho a pomalu. Nepřestal by, kdyby nepocítil, jak mu na rty stekla kapka. Odtáhl se a podíval se do uplakaných očí jeho dívky.

„Hope," vydechl nechápavě, „co se děje? Copak je?"

Dívka potřásla hlavou a otřela si tváře: „Bála jsem se. Tolik jsem se bála."

„Čeho?" pohladil ji po tváři. „Pověz, kdes byla? Nikde jsem tě nemohl najít."

„Bála jsem se, že se nevrátím, že nenajdu cestu. Všude byla taková tma," vzlykla.

„Tma," Mercury těkal po jejím obličeji, „kde byla tma? Kdes byla, lásko?"

Cukla sebou při tom oslovení. Podívala se mu do očí a na tváří se jí objevil letmý úsměv. Lípla mu pusu na tvář.

„Děkuju, žes přišel," šeptla, „kéž bych ti mohla všechno říct, ale nemůžu. Bojím se, že bych ti ublížila."

Posel si hlasitě povzdychl a přitáhl si jí do náruče. Po zádech mu přeběhl mráz a srdce mu bušilo v nezvyklém tempu. Hrudník měl úzkostně sevřený. Držel dívku ve své náruči dlouho a vdechoval její vůni. Uklidňoval se tak.

„Jsem unavená, Mercury," pohladila ho po zátylku, „bylo toho nějak moc."

„Půjdu," pokýval hlavou a odtáhl se, „promiň, že jsem tě vzbudil."

Láskyplně jí přikryl dekou, když si lehla a popřál jí dobrou noc. Na to v tichosti opustil její pokoj a dostal se až na chodbu. Zrychlil do poklusu. Během se ze sebe snažil setřást ten nepříjemný pocit.

Před kolejemi málem vrazil do Januse s Chronem. Všichni tři bohové si vyměnili zkoumavé pohledy.

„Je Hope v pořádku?" zeptal se Janus.

Ano spí, mohl odpovědět Mercury. Anebo ano je v pořádku. Nic jí není.

Napadaly ho další desítky možných odpovědí. Pak se mu však v hlavě ozvala jedna, která křičela víc než ostatní. Pocházela z nitra. Ze středu jeho hrudníku a od srdce.

„Něco je špatně," dostal ze sebe.