Hope se zrovna chtěla zeptat Lily, jestli má nějaké nápady na výzdobu kolejního pokoje, když k nim náhle přiběhla neznámá dívka. Vzala Lily za ruku a něco jí rychle špitla do ucha. Lily se na Hope omluvně podívala.

„Počkej chviličku," zamumlala dřív, než jí dívka stihla odtáhnout stranou.

Hope přejel po zádech mráz. Vůbec neměla dobrý pocit z toho, co právě sledovala. Lily stála je kousíček od ní, a přestože Hope neslyšela, co jí ta holka říká, byla si na sto procent jistá, že to ví. Srdce se jí divoce rozbušilo. Chtěla se k té dvojici rozeběhnout a odtrhnout Lily od neznámé dívky dřív, než bude všechno prozrazeno, ale neudělala to. Nohy jí zkameněly a ona nedokázala udělat víc, než stát na místě a čekat.

Nemusela čekat dlouho, než se na ní Lily otočila a váhavým krokem se k ní vrátila. V obličeji výrazně pobledla a v očích se jí leskly slzy. Když k Hope došla, pokývnutím hlavy jí naznačila, že mohou pokračovat v cestě, ale Hope měla za to, že jí musí pomoci. Došli ke vstupu do kolejí, když Hope poprvé Lily zatarasila cestu.

„Lily, jsi v pořádku?" zeptala se pobledlé blondýnky.

Ta na odpověď jen kývla a vykouzlila alespoň malý úsměv. Hope odemkla dveře a vzala Lily nahoru do svého pokoje. Cestou jí dívka navrhla hned několik variant, jak mohou skromný pokoj připravit na tak velkolepou oslavu a Hope nevěděla, který z nich si má vybrat. Částečně to bylo zaviněno i překvapením, že jí Lily vůbec něco navrhla. Očekávala, že blondýnka zůstane potichu už po zbytek dne.

Když Hope přehodila přes stůl pěkný proužkovaný ubrus a Lily na něj postavila vázu připravenou pro kytici, která by mohla být potenciálním dárek, Hope neuniklo, jak se blondýnka zachytila okraje stolu. Trochu přitom shrnula ubrus, a když Hope postřehla, že dívka potlačuje slzy, nemohla se znovu nezeptat.

„Lily, tak co se stalo?" uniklo jí ze rtů až trochu moc zoufale.

Blondýnka na ní vzhlédla zarudlýma očima a pokusila se pozvednout koutky rtů v úsměvu. Když se místo toho rozplakala, rychle hlavu zase sklonila.

„Do prdele," slyšela Hope tlumeně, „to se přeci nemohlo stát, nebo ano?"

„Co?" Hope k ní udělala pár kroků a vzala jí kolem ramen. „Co se nemohlo stát?"

Připadalo jí ironické ptát se na otázky, na které už dopředu znala odpověď. Nevěděla, jestli to bolí víc ji nebo Lily. Ten fakt, že se Apollo zapletl s Arou, byl nesnesitelný. Pokaždé, když si to vybavila, začaly jí pálit dlaně.

Hope pomohla Lily dojít k sedačce a posadit se. Vnímala, jak se blondýnka chvěla a tělem jí škubal každičký tichý vzlyk. Hope jí konejšivě hladila po zádech a bezmocně se dívala na uplakané děvče, které momentálně působilo jako malá ztracená holčička.

„Lily," zašeptala do ticha prolamovaného vzlyky, „pověz, co se stalo."

„Apollo," vzlykla dívka a podívala se Hope do očí.

Ten pohled mluvil za vše. Hope si byla jistá, že i kdyby pravdu nevěděla už dopředu, dokázala by jí z toho jediného srdcervoucího pohledu vyčíst. Natáhla se pro Lilyinu ruku a pevně jí sevřela. Přesně v ten moment se dívka hlasitě rozplakala.

„Jak jsem mohla být tak blbá?" zavzlykala. „Jak jsem si mohla myslet, že by mě mohl doopravdy milovat?"

„Lily," šeptla Hope, ale netušila, co má říct dál, „já..."

„Proč se to vůbec stalo? Nechápu, že jsem od něj neutekla hned v tom parku. Moc dobře jsem věděla, co je zač," dívčin hlas se změnil v nenávistný, „je přesně takový, jak ho všechny holky popisují. D..."

Stiskla zuby k sobě a vzduch jí skrz zuby zasyčel. Potlačila sprosté slovo a horlivě potřásla hlavou. Vypadala tak bezmocně a Hope nevěděla, co má vlastně říct. Jediné, co jí bylo jasné, bylo, že Apollo možná Lily vážně miloval. Přemýšlela nad tím už od chvíle, kdy s ním mluvila u skříněk.

„Lily, ale co když tě vážně miluje," špitla do ticha.

Dívka sebou trhla a podívala se na Hope pohledem, kterým se ptala, jestli se náhodou nezbláznila.

„O tom fakt pochybuju," zavrčela a pak si povzdychla, „promiň, jen... Pokud by mě vážně miloval, tak by to neudělal ne? Přeci, no dokázal by to nějak, ne? Řekl by mi to nebo já nevím..."

„Jo, to já taky ne," vzdechla Hope, „kdybych to věděla, tak tady asi jen tak nesedím."

Lily se pousmála a pevně Hope objala.

„Děkuju," zahuhlala, „za snahu."

Janus s Chronosem se konečně dostali před univerzitní pokoj. Janus zaklepal. Překvapilo ho, že jim Hope otevřela v podstatě okamžitě. Pustila ho dovnitř se skromným úsměvem na tváři. V pokoji v podstatě nikdo další nebyl. Na gauči seděla blonďatá dívka a pomaličku upíjela ze skleničky vína. Pokojem tiše hrála hudba a bylo slyšet dívčino tiché pobrukování.

„Začali jste bez nás?" Janus se pátravě podíval na Hope.

„Ona je," bylo vidět, jak dívka vybírá ta pravá slova, „smutná. Je smutná, papá."

„Stalo se něco?" zajímal se dál bůh portálů.

Hope se nadechla, ale zůstala mlčet.

„Nech toho, Janusi," vzal ho za rameno Chronos, „přišli jsme na oslavu, ne na výslech."

Oba dva bohové postřehli, jak se dívka usmála. Pak každého dlouze objala a políbila na tvář. Janus zatajil dech. Už dlouho od své holčičky nedostal pusu. Zaplavila ho malá vlna nostalgie.

„Jsem moc ráda, že jste přišli," z jejího hlasu bylo patrné štěstí, „pojďte dál."

Bohové postoupili do místnosti a narozeninové dárky položili na stolek připravený vedle gauče. Pak si sedli ke stolu v kuchyni.

„Kdy přijdou ostatní?" zeptal se Chronos a pohledem našel Hope.

„Za chvilku by tady měli být," ujistila je dívka, „oni, šli ještě nakupovat. Hned tu budou."

Jen co to dořekla, přisedla si ke slečně na gauči a konejšivě ji objala. Janus je pozoroval, jak si něco špitali, a vytušil, že tu něco není v pořádku.

„Kdy se budou dávat dárky?" uniklo mu ze rtů.

„Až přijdou ostatní, papá," střelila po něm pohledem Hope, „vždyť by to bylo nespravedlivé dávat nějaké dárky předem. Chci si je rozbalit najednou."

„Kdo všechno přijde?" ozval se Chronos.

„Apollo, Merc a Nick," zahuhlala, „toť vše."

Mercury se snažil s Apollem mluvit, ale bůh slunce jako by nebyl duchem přítomný. Vše potřebné, včetně dárku už měli nakoupené a stačilo udělat pár kroků, aby se ocitli před dveřmi do pokoje.

„Apollo," vyhrkl Mercury v chodbě kolejí, ale Řek ho ignoroval.

Dostal se ke dveřím dřív a zaklepal. Když se k němu posel dostal, dveře byly ještě stále zavřené.

„Potřebuju s tebou mluvit," sykl Říman.

„Promluvíme si jindy," zamrmlal Apollo.

Dveře se otevřely, objevila se v nich Hope. Mercury sledoval, jak si je všechny prohlédla a pohledem se zastavila u Apolla.

Tak a dost! Co je tady špatně?! Řekněte mi to, hned teď!

„Ahoj," Hope poodstoupila od dveří a pustila příchozí bohy dovnitř společně s Nickem.

Mercury jí chtěl obejmout a políbit, ale ona kolem něj proklouzla s omluvným pohledem. Sledoval jí, jak si stoupla stranou s Apollem a o něčem s ním tiše hovořila. Pak se k poslovi vrátila a pevně ho objala.

„Co se děje?" zašeptal jí do ucha a rty jí přitiskl ke krku. „Prosím, pověz."

„Bude lepší, když to necháš být," špitla a než se od něj odtáhla, políbila ho na rty.

Poodešla k Lily sedící na gauči a on společně s Apollem a Nickem položili dárky k ostatním. Mercury musel svou velkou krabici postavit na zem. Když se otočil, zjistil, že ho nejspíš celou dobu pozorovali Chronos s Janusem.

„Zdravím," přisedl si k nim, na stůl přitom položil tašku s pitím a křupkami, „čekáte na nás dlouho? Pokud ano tak mě to vážně mrzí."

„Myslím, že víc tě mrzí ta situace, co tu nastává, ne?" nadhodil Janus.

Mercury na něj překvapeně zamrkal.

„No nekoukej tak," uchechtl se bůh portálů, „mě to též neušlo. A přidávám jeden důležitý fakt. Týká se to Lily."

„Lily?" posel přimhouřil oči. „Takže přeci jen, myslel jsem si to..."

„Dárečky!" ozvalo se zacinkání na skleničku. „Je čas dát oslavenkyni dárečky! Ať můžeme začít slavit."

Byla to Lily, kdo cinkl na skleničku. Všichni se shromáždili u gauče v obýváku. Kdo se nevešel na něj, přišoupl si k němu stoličku, na kterou se dalo posadit. Na pohovce se uvelebili Hope s Lily. Vedle Hope si ještě přisedl Mercury. Po jeho pravici seděl Janus a vedle boha portálů Apollo. Z druhé strany, vedle Lily, seděli Chronos a Nick.

Každý dal Hope svůj dárek, a když si je dívka všechny položila před sebe, nevěděla, kde má začít. Mercury byl snad stejně zvědavý jako ona. Věděl, co ji koupil on, Apollo a Nick. Otázkou zůstávaly dárky od Lily, Chronose a Januse.

„Nenech se rušit," odkašlal si do ticha Nick a zvedl se ze své stoličky.

Mercury ho sledoval, jak z přinesené tašky vytáhl pytlík křupek a s hlasitým prásknutím ho rozdělal.

„Ty seš hroznej, víš to?" rozesmála se Hope a vzala do ruky první dárek.

Posel jí sledoval při každém jejím pohybu. Podívala se na Januse láskyplným pohledem. Dárek, který svírala v rukou, byl od něj. Zvídavě ho rozbalila a z pruhovaného papíru vytáhla malou obdélníkovou krabičku.

„MP4?" zamrkala překvapeně a znovu se podívala na Januse.

„Myslel jsem, že by to nemusel být špatný nápad," vysvětlil bůh portálů, „nebo se ti nelíbí? Jestli..."

„Ne, ne," vyhrkla, „je skvělá, vážně. Děkuju, papá."

Janus se na ní usmál a Hope podala krabičku Mercurymu.

„Podívej, je fakt dobrá," šeptla jeho směrem, „něco o tom víš?"

„Neměl jsem nejmenší tušení," potřásl hlavou.

Překvapilo ho to. Nečekal, že by Janus nebo Chronos vybrali takový dárek. Pohledem se vrátil zpět k Hope, která dál rozbalovala dárky. Do ticha přitom Nick chroupal křupky a všichni v místnosti působili uvolněně. Až na Lily a Apolla. Mercury se zhluboka nadechl. Měl pocit, že by měl něco udělat, aby se tak povedený večer nepokazil.

Od Chronose dostala Hope sluchátka k MP4 od Januse. Od Nicka to byla voňavka značky Hugo Boss.

To není špatný výběr, hochu. Ušklíbl se Mercury. Ale nejkrásněji voní ona sama. Nepotřebuje parfém.

„Knížka," usmála se Hope, když rozbalila dárek od Lily, „je fakt bezvadná, Lily. Děkuju."

Jednalo se o jakousi fantazy knížku, jejíž název byl poslovi cizí. Nepřekvapovalo ho to, jelikož o knížky ze zemského povrchu neprojevoval zájem. Nepřipadaly mu zajímavé a to v jakémkoli ohledu.

Pokojem se ozvalo trhnutí papíru a pak ticho. Mercury se zadíval na dárek v dívčiných rukách. Těkal pohledem mezi ním a pohledem Hope. Dívka si skousla spodní ret a zatvářila se bezmocně.

„Co je to, Hope?" ozvala se Lily a pohodila hlavou, aby si blond vlasy odstranila zpřed obličeje. „Ukaž."

Dárek měl být od Apolla a podle reakce Hope to nevypadalo, že by se mu nějak povedl.

„No, knížka," pípla Hope, „ale taková nezajímává, Lily. Myslím, že by tě to nějak nefascinovalo."

Hope se pokusila odložit knížku dřív, než něco Lily namítne, ale knížka jí byla vytrhnuta z rukou. Lily jí pevně sevřela a zadívala se na její obal. V očích jí přitom blýsklo. Stiskla rty k sobě a pohledem probodla boha slunce.

„Ty seš vážně nemožnej," štěkla, „pane bože, to se mi jenom zdá!"

Blondýnka vrátila knížku Hope a vystřelila z gauče. Přešla ke stolku v kuchyni a nalila si do skleničky víno.

„Lily, nevěděl jsem, že tě napadne to a samé," namítl Apollo a také se zvedl.

„Nepřibližuj se," zavrtěla hlavou Lily a natáhla k němu volnou ruku, „jistě, žes to nevěděl, protože ses ani nezeptal. Já už tu knížku měla doma nějakou dobu, víš?!"

„Jak jsem měl vědět, že jí koupíš zrovna knížku?" nechápal bůh slunce. „Lily, já..."

„Zkazíš, co můžeš," dívka mu uhnula pohledem, „takový trapas."

„Lily, to je dobré," ozvala se Hope, „mě to nevadí, já.."

„Já, že všechno zkazím?!" přerušil ji Apollo. „A co jsem prosím tě, ještě zkazil?! Vždyť se tady nic zkazit nedá! Ani se mi totiž nedá příležitost!"

„Ano," zajíkla se Lily se slzami v očích, „proto zřejmě skočíš po každé, která se ti naskytne."

Mercury netušil, o co jde. Nebo tomu tak bylo alespoň v první chvíli. Když se však Hope mezi ty dva postavila a snažila se je uklidnit, nemohl zůstat sedět. Postavil se proti svému bratrovi a podíval se mu do očí.

„Cos zase provedl?" sykl. „Slyšíš?! Odpověz, hned."

Bůh slunce po něm střelil pohledem, ale zůstal zticha.

„Lily, Lily, poslyš, byl to omyl," zahuhlal.

„Omyl," blondýnka svraštěla obočí, „možná, že bych ti nějak i vzala, že to byl omyl. Ale ne pokud se ten „omyl" jmenuje Ara."

Ara?! Co ta má s tímhle vším společného?! ... Ne! Ne! Tak tohle už je vážně moc!

Apollo ani nevěděl, jak se to stalo. Věděl, že vedle něj Mercury stál, ale vůbec svého nevlastního bratra nevnímal. Snažil se mluvit s Lily. Jenže před blondýnkou stála Hope, která ho od ní akorát odstrkávala a Lily samotná měla oči zalité slzami. Jediný, kdo se toho všeho nezúčastnil, byli Chronos, Janus a Nick.

Apollo zůstal mlčky stát, když Lily vyslovila to, co mezi nimi viselo celou oslavu. Věděla to. Věděla to už předtím, než vůbec vešel do místnosti. Hope mu to možná i říkala, ale on jí nejspíš nevnímal. Když teď zjistil, že se všechno rozpadá do trosek, netušil, co má dělat. Nevěděl, jestli má s Lily mluvit a jak. Neměl tušení, jak se má podívat na svého bratra. Protože Mercuryho se to týkalo taky a to z velké části.

Náhle pocítil tupou bolest na tváři. Trhlo to s ním a malátně udělal krok do strany. Zmateně potřásl hlavou a vzhlédl. Podíval se do tváře svého nevlastního bratra.

„Tys mě praštil," vydechl bůh slunce a přitiskl si k bolavé tváři dlani.

„Praštil," kývl Mercury, „a udělám to znova, ty idiote jeden. Jak jsi mohl, hm?!"

Posel se rozpřáhl a Apollo po další ráně klesl na zem. Dopadl na jedno koleno a o to druhé se opřel. Bolestně vydechl. Mercury se trefil přímo do spánku a Řekovi momentálně hlasitě hvízdalo v uších.

„Hele, já ti to vysvětlím, já," sotva se postavil.

„Na vysvětlování už je pozdě. Měl sis uvědomit, co děláš," přišla další rána.

Tentokrát jich však bylo víc. Jedna do břicha a další do druhé tváře. Když Apollo skončil znovu na zemi, necítil v podstatě nic kromě ohromné bolesti. Chtěl se nadechnout a vyslovit omluvu, když přišla další rána. Tahle byla přesně mířená, přímo mezi nohy. Bůh slunce se zajíkl, před očima se mu setmělo. Spadl na všechny čtyři a odevzdaně zasténal.

„Dost už, nech ho," uslyšel Hope jako by zdálky a právě ona mu pak pomohla se zvednout.

Přes všechnu tu bolest si ale nebyl jistý, jestli se dokáže udržet na nohou. Hope to zřejmě poznala, protože u něj zůstala stát a neustále mu pevně svírala rameno. Apollo našel pohledem Lily. Blondýnka měla červené oči od pláče a v ruce svírala kapesníčky. Dívala se na něj zoufalým pohledem a on vnímal, jak se sebou zápasí.

Promiň mi, prosím tě. Nechtěl jsem. Nechtěl. Vždyť jsem ani..

„Ani jsem nevěděl, co dělám," zamumlal, „omlouvám se, já. Vážně mě to mrzí."

„Nevěděl jsi, co děláš?" uchechtl se Mercury. „A kdy to prosím tě víš, ty umělče?"

Bůh slunce postřehl včas, jak se jeho bratr znovu rozpřáhl. Stihl jeho ránu zachytit, přestože přitom musel zatnout zuby, aby potlačil bolestné zasténání. Sebral v sobě všechnu poslední energii a soustředil jí do pravé ruky, kterou měl volnou. Rozpřáhl se a zasadil svému bratrovi jeden přesně mířený úder přímo do nosu.

„Tak dost vy dva!" rozlehlo se místností hromově. „Jste jak malé děti."

Apolla náhle někdo chytil za tričko v oblasti lopatek. Dotyčný ho zvedl do vzduchu a Řek sledoval, jak se totéž stalo i jeho nevlastnímu bratrovi. Oba dva sebou zazmítali a na protest něco nesrozumitelně vykřikli. Teprve pak se Apollovi do zorného pole dostal Nick. To on je oba dva držel ve vzduchu.

„Nicku, polož je," ozvala se Hope, „prosím."

Sevření začínalo bolet, ale Aresův syn nevypadal, že by uvažoval o poslechnutí žádosti. Náhle však svoje sevření uvolnil a oba bohové dopadli tvrdě na zem.

„Já se vám vážně divím," potřásl hlavou Nick.

Vzal do ruky pytlík křupek a nabral si jich plnou hrst, jako by se nic nestalo. Jenže ono se stalo. Nikdo z přítomných netušil, že má takovou sílu. Momentálně ale nikdo nevěděl ani to, jak bude oslava pokračovat.