Apollo se pomalu probouzel. Oči se mu otvírat nechtěly, strašně ho bolela hlava. Zavrtěl se a přetočil se na bok. Pod nosem ho zašimraly něčí vlasy. Zamrkal a podíval se do tváře černovlasé dívky. Byla mu povědomá, ale v uších mu hvízdalo moc hlasitě na to, aby si vzpomněl, odkud nebo jak se vůbec jmenuje.

Náhle se děvče pohnulo a otočilo se k němu čelem. Víčka se jí zachvěla a během okamžiku se bůh slunce podíval do tmavých očí, ve kterých se ďábelsky jiskřilo. Teprve podle nich a podle úsměvu, který se objevil na dívčině tváři, ji poznal. Pevně stiskl rty k sobě, aby hlasitě zoufale nezasténal.

Do hajzlu! Jak jsem se sem dostal?!

„Dobré ráno, fešáku," šeptla a natáhla ruku, aby mu pocuchala vlasy.

„Ahoj, Aro," bylo ho sotva slyšet.

„Pamatuješ si moje jméno," zachichotala se, „bezva."

„Sotva," protočil oči, „znám ho už dlouho."

„Ach tak," skousla si spodní ret, „Mercury se zmínil?"

„Zmínil?" uchechtl se. „To má od zmiňování daleko."

„Skládal o mě básně?" posunula se blíž k němu a pohladila ho po hrudníku.

„To sotva," odfrkl si, „navíc na to nemá ani talent."

„Ale ty máš," usmála se roztomile.

„Na to zapomeň, Aro," zavrtěl hlavou a vyhrabal se z pod deky, „tohle nemá budoucnost."

Dívka na něj upřela svoje oči a Apollo přesně věděl, co bude následovat. Připravil se na to. Ara se rychle vymrštila z postele směrem k němu. Zachytil jí, když se na něj snažila vyskočit. Popadl jí za ruce a pevně jí je sevřel. Arachnina dcera sebou zazmítala a vztekle vyjekla.

„Ne!" vykřikla. „Nenechám tě jen tak odejít."

„Ale necháš," zasmál se, „na mě tohle neplatí, holka. Navíc, já už svou vyvolenou mám."

„Jenže jsi spal se mnou!" vyprskla a pohodila hlavou, aby si zpřed obličeje odstranila vlasy, které jí tam spadaly. „Strávil jsi noc se mnou, ne s ní!"

Bůh strnul, ale sevření dívčiných rukou nepovolil.

To nemůže být pravda. Nepamatuju si to. Ne! Určitě jsme spolu nespali. Nemohli jsme.

„Ale," Ara udělala krok k němu a našpulila rty, „ty si to nepamatuješ?"

„I kdyby ne," vzpamatoval se, „nic to nemění na faktu, že mezi námi nic nebude."

„Snad si ale nemyslíš, že ti to jen tak projde," zasyčela.

„Drž se ode mě dál, Aro!" narovnal se a jeho hlas zapůsobil varovně. „Víš, že po mém boku stojí Lorelaine."

„Ta potvora ještě ani neví, co dělá," rozesmála se dívka, „myslíš si, že to nevidím? Poznám to, když se jí podívám do očí. Je napůl šílená už teď a to se její dar neprojevil naplno. Je to docela srandovní sledovat, jak se z ní pomalu stává blázen."

„Blázen dost silný na to, aby tě zabil," namítl.

Pustil její ruce a rychle po pokoji posbíral svoje oblečení. Navlékl ho na sebe a vydal se ke dveřím. Ara se ho během toho ani nedotkla. Sotva dýchala po těch slovech, které před chvílí vyslovil. Zřejmě nad nimi stále ještě uvažovala. Když se bůh dostal ke dveřím a otevřel je, uslyšel za sebou dívčin hlas.

„Ani ta vaše Lorelaine mi ale nezabrání, abych to té tvojí slečně řekla," štěkla.

Apollo se na ní otočil a počastoval jí nedůvěřivým pohledem.

„Oh," založila si ruce na prsou, „nemyslíš si, že vím kdo to je že? Ale škola je plná drbů, víš. Takže mi neunikla ani ta tvoje Lily."

Bůh slunce zatnul dlaně v pěst a zaskřípal zuby. Beze slova však vycouval ze dveří a zabouchl je za sebou.

Hope probudily sluneční paprsky. Šimraly jí na nose a před očima měla červeno. To ale znamenalo jen to, že už nějakou dobu nespala. Vstávat se jí nechtělo. Bylo jí teplo a choulila se pod dekou. Kolem pasu cítila pevně ovinutou paži a slyšela tiché oddechování.

Slunce jí však donutilo otevřít oči. Pousmála se a zády se natiskla na spáče za sebou, když jí došla tíha všech slov vyslovených předešlého dne a noci. Strnula a po zádech jí přejelo nepříjemné zachvění. V hlavě jí znělo mnoho slov najednou.

Válka. Tvoje máma. Moje máma. Tvůj táta. Nevlastní bratr. Super rychlost. Energie. Nezvladatelný. Pomoc.

Polkla a posadila se. Ohlédla se, aby se podívala do nevinné tváře Mercuryho. Tvrdě spal a rukou ji stále objímal kolem pasu. Hope si povzdechla a zabořila si prsty do vlasů. Pomalu si začala rovnat myšlenky.

Takže. Máma i táta jsou mrtví. Teda alespoň ti adoptivní. Biologická máma je neznámá, stejně jako můj božský otec. Apollo je Mercuryho nevlastní bratr, jejich společný otec je Zeus. Bojovali spolu ve válce o Olymp. A... A to by stačilo.

Opatrně odsunula jeho ruku stranou a zvedla se na nohy. Tiše přešla po pokoji, jen aby se pohledem zastavila u hodin na zdi. Přitiskla si dlaň před ústa, aby hlasitě nevykřikla. Prospala polovinu času, který měla strávit ve škole. Ještě tu ale byly tři hodiny, které mohla stihnout. Rychle se dostala do koupelny a alespoň si učesala vlasy. Kriticky si prohlédla svoje oblečení. Měla ho zmuchlané, jak v něm celou noc spala. Nebyl čas se převlíkat. Nebyl čas vůbec na nic.

Vrátila se zpátky do pokoje, sklonila se k Mercurymu a políbila ho na tvář. Nechtěla ho tady takhle nechávat, ale musela. Obula se a rozhodně sevřela kliku.

„Kam jdeš?" uslyšel za sebou rozespalým hlasem.

„Do školy," pootočila se na něj, „klidně dál spi."

„Proč?" nechápal. „Proč tam jdeš? Už to stejně nemá cenu. Vrať se zpátky ke mně, hm?"

Něco v ní ji nabádalo, aby to vážně udělala. Jenže to něco přehlušila větší část svědomí, která jí radila, aby z pokoje okamžitě zmizela. Netušila proč, ale měla pocit, jako by si od posla měla držet určitý odstup.

„Promiň, Mercu," šeptla.

Prošla dveřmi a zavřela je za sebou. Rychlým krokem, ač bez potřebných věcí, zamířila do školy.

Všichni se na ni divně dívali. Netušila, jestli to bylo tím, jak vypadala, nebo tím, co se včera stalo. Tušila, že druhá možnost je daleko pravděpodobnější. Kráčela chodbami a snažila se nemyslet na to, že včera málem zabila Aru – jednu z nejoblíbenějších holek na škole. Nemohlo jí ale ujít, jak se ostatní děvčata k sobě nahýbají a tiše si šuškají. Nebylo těžké odhalit, že ona je jejich hlavním tématem. Ona a její schopnosti. U skříňky narazila na Apolla.

„Ahoj Apollo," pípla, ale odpovědi na pozdrav se nedočkala.

Odemkla svoji skříňku a zhluboka se nadechla, aby zahnala úzkostné stažení hrudníku. Možná, že nakonec měla zůstat v posteli s Mercurym. Vzala si alespoň část potřebných věcí na poslední hodiny a dvířka zase zabouchla.

„Takže už ani ty se se mnou nebavíš?!" vyštěkla, aniž by se předtím na boha slunce pořádně podívala.

Zabodla se do něj pohledem. Musela se na něj hodnou chvíli dívat, než jí to došlo. Nezářil. Údivem se jí pootevřela ústa, když konečně prozřela a spatřila tu trosku, která před ní stála.

„Apollo," vydechla, „co se stalo? Vypadáš..."

„Hrozně?" uchechtl se a rozhlédl se po chodbě. „Taky se tak cítím."

Blížil se začátek hodiny a všichni se pomalu odebírali do tříd. Po chvilce na chodbě osaměli. Apollo si jí prohlížel a ona měla chuť každou chvíli bouchnout.

„Mám problém, Lore, strašně velkej problém," šeptl, přestože je nikdo nemohl slyšet.

„Co je to, Apollo?" bolelo ji takhle ho vidět, nebyla na to zvyklá.

„Jsem strašnej idiot," zabořil si prsty do vlasů, „já ani nevím, jak se to stalo. Prostě se to stalo. Pil jsem, asi moc a pak..."

„Apollo," zarazila ho, „týká se to nějaké holky?"

„Dvou," zrudl.

Překvapeně pozvedla obočí, ale mlčela.

„Lily, ona je skvělá. Potkal jsem jí venku. Tenkrát, když jsi šla za Mercurym, jenže je to složitější. Ona není jako ostatní a já nevím, co mám dělat. Naplno mi řekla, že si bude držet odstup, dokud si nebude naším vztahem jistá. Jenže já... Mám jí prostě asi moc rád na to, abych to pochopil, nebo nevím. Prostě mě to sebralo," vyhrkl.

„Tak kde je problém?" nechápala Hope.

„Problém je ta druhá holka," zazoufal, „včera jsem se s ní vyspal. Až se to Lily dozví, pošle mě do háje. Jenže já si to ani nepamatuju, že by mezi mnou a..."

Zarazil se. Zorničky se mu rozšířily a rty se mu zachvěly. Hope poznala, že je tu něco strašně moc špatně.

„Apollo," natáhla se po jeho ruce, „kdo je ta druhá holka?"

Mlčel. Díval se jí do očí. Viděla v nich paniku a strach. Nepoznávala ho.

„Apollo," stiskla jeho ruku, „kdo je to?!"

V jejím hlase začínala být znatelná úzkost. Měla takové nehezké tušení.

Ne, ne, prosím! Dokud to neřekne, tak tomu neuvěřím! Určitě ne!

„Ara," hlesl a oči se mu zaleskly.

„Do prdele," zajíkla se Hope a pustila jeho ruku.

Před očima se jí zatmělo a zamotala se jí hlava. Klopýtla, ale Apollo jí zachytil. Neměla sílu se podívat do jeho očí. Jen byla ráda, že ji drží. Ač ani jeden z nich nepromluvil, ve vzduchu byla hmatatelná jedna jediná otázka.

Co budeme dělat??

Janus se snažil vybrat tu nejlepší barvu balicího papíru. Možná, že by na něj lidé divně zírali, kdyby na sebe nevzal na krátkou chvíli podobu člověka. Měl tu schopnost. Každý bůh měl schopnost změnit svou podobu na člověka, vzhledu, jakého chtěl, ale Janus ji využíval jen nerad a většinou v případu nouze. Tohle nebyl případ nouze. Tohle byl případ narozenin jeho holčičky. Měl nutkání jí koupit ten nejhezčí dárek, který mohla dostat. Nutkání bylo ještě větší, když si uvědomoval, co se může dnes stát.

„Červený bude dobrý," uslyšel vedle sebe.

Nelekl se. Nikdy se ho nelekl. Byl zvyklý na Chronovi neohlášené příchody.

„Červený?" překvapilo ho. „Já nevím, není takový obyčejný? Takový klasický? Vážně, vůbec nemám tušení, jakou má ráda barvu."

„Tak zkus žlutou," radil dál Chronos.

„Ta mi přijde neutrální," zamyslel se Janus, „a vůbec, jak tě ty barvy napadají?"

„Nevím, prostě," Chronos pokrčil rameny, „možná, že tenhle bude ideální."

Natáhl ruku a vzal do ruky světle fialový papír se zlatými proužky: „Co říkáš?"

„Proč tenhle?" nechápal bůh portálů.

„Ta kombinace těch barev mi připomíná blesk. Tobě ne?" podíval se na něj Chronos a ušklíbl se.

„No jistě," prskl Janus, „děsně vtipné."

Oba dva bohové vypadali podobně. Vypadali jako bratři, co se týkalo jejich lidských podob. V papírnictví vlastně stáli dva muži středního věku s tmavými vlasy. Jeden měl světle modré oči, druhý tmavě modré. Janus měl světlé. Vždycky ho překvapovalo, že Chronos neměl světlé vlasy. Na módní oblečení si nepotrpěli. V podstatě byli pokaždé oblečeni stejně. Do volných džínů a kožené bundy.

„Nebuď takový pesimista," protočil oči Chronos a zamířil k pokladně, „mě se to líbí. Vyber si jiný, jestli se ti to nezdá."

Janus ho následoval, určitým způsobem spokojený, protože nemusel papír vybírat on.

„Dárek už máš?" podíval se na něj Chronos, když vyšli z papírnictví.

„Jistě, že mám," kývl Říman, „ty?"

„Taktéž," pokýval hlavou bůh času.

Zamířili společně ven z obchodního centra a do nejbližší vedlejší uličky, aby se pomocí portálu mohli dostat zpátky do pantheonu. Janus nemohl zahnat nepříjemný pocit, který ho tížil už od rána. Chronos si toho nejspíš všiml a strčil do něj ramenem.

„Klid, nic se jí nestane," prohodil letmo, „ona to zvládne."

„Jo," zahuhlal Janus, „zvládne."

Ta slova byla lehká jako pírko a zněla mu ještě dlouho v uších. Přesvědčení mu však nepřinesla.

Když se Mercury konečně dostal z postele, bylo už odpoledne. Nedalo se říct, že by celou tu dobu prospal. Sotva zavřel oči, když Hope odešla. Neustále na její odchod myslel. Vnímal to zaváhání, když se zastavila u dveří. Slyšel v jejím hlase něco, co netušil, jak má brát. Nedalo se to však vzít kladně. Bylo to něco jako obavy, odtažitost a ještě něco zároveň.

Dostal se před budovu univerzity a čekal, až z ní jeho dívka vyjde. Nemohl se dočkat, až ji dnes uvidí a obejme ji. Moc dobře si uvědomoval, co je dnes za den. Hope měla narozeniny a on potřeboval do večera stihnout sezvat lidi na její oslavu. Jen netušil, koho všeho má pozvat.

Nicka, Apolla, tu jeho dívku Lily,... A dál?

Další lidi ho už nenapadali. Přestože ho to nejdřív tížilo, nakonec se uchlácholil tím, že čím míň lidí, tím vlastně líp.

Univerzitní dveře se otevřely a z nich vyšli všichni tři lidi, které hodlal pozvat na oslavu. Apollo s Lily a po Nickově boku Lorelaine. Mercury přešlápl. Netušil, co si má myslet. Bylo to tak vždycky, když viděl Lorelaine po boku toho chlapce. Vypadali spolu jako pěkný pár.

„Ahoj," uslyšel Hope, „už ses vyspal?"

Pokýval hlavou a pár kroky se k ní bleskově dostal. Sevřel ji v náručí a lehce jí pozvedl do vzduchu. Pevně jí držel pár centimetrů nad zemí a tiskl ji k sobě. Dodával si tak pocit, že je vše v pořádku.

Objala ho a on slyšel její tichý smích, když jí držel déle, než bylo obvyklé.

„Mercu," zašeptala mu do ucha, „pust mě, prosím."

Postavil jí na zem a přede všemi ji políbil.

„Všechno nejlepší k narozeninám," dodal, když se odtáhl.

„K narozeninám?" zamrkala. „Dnes mám narozeniny?"

„Jistě, že máš," pokýval hlavou posel, „Apollo ti to potvrdí."

Dívka se pootočila na boha slunce, který jen kývl. Pevněji přitom stiskl Lilyinu ruku a pousmál se.

„Bezva," uchechtl se Nick, „takže bude party? Ale ne hned, musím sehnat dárek, když jste mi o tom zapomněli říct."

„O tom jsem s vámi chtěl mluvit," ozval se znovu Mercury, „myslel jsem, že by nebylo od věci se někde sejít a zapít to. Co myslíte?"

„Klidně u nás," navrhla Hope, „viď Nicku?"

„Přípravy budou ale na tobě," namítl chlapec, „zvládneš to?"

„Pomůžu jí," nabídla se Lily, „můžete zatím obstarat nějaké pití, nebo tak."

„Vážně?" zamrkala na ní Hope. „To by bylo skvělé!"

Mercurymu neušlo, jak přitom nervózně střelila pohledem po Apollovi. Něco tu nehrálo. Mlčky spolu hovořili a on začal mít podezření, že mu uniká něco opravdu závažného.

„Tak je na čase," odkašlal si Apollo, „abychom všechno stihli, no ne? Beru brášku, holky spolu a ty Nicku, jestli chceš, můžeš jít s námi."

Posel se náhle jen nerad dělil na dvě skupinky, které se od sebe měly oddělit. Ne teď, když by si potřeboval promluvit s Hope. Bylo toho hodně, co by s ní chtěl probrat, ale to se dalo odložit. Jedna věc však byla akutní a ten druhý, který o ní věděl, byl Apollo. Mercury vytušil, že to nebude nic jednoduché z něj tu informaci vypáčit, ale dal si to za hlavní úkol při plnění nákupní mise.

Jak rychle se sešli, tak se zase rozešli. Dívky k univerzitním kolejím a dva bohové a chlapec kousek dál od budovy školy, aby se mohli nepozorovaně teleportovat.