Janus zamířil ke kolejním budovám. Spěchal a nohy se mu pletly. Necítil se dobře a celé tělo mu zaplavovala panika. Moc dobře cítil záchvěv, který jím projel před krátkou chvílí. Odtušil, že se něco stalo Hope. Něco se muselo stát jeho malé holčičce. Potřeboval se ujistit, že jí nic není.

Šel dobrým směrem, když v dálce spatřil známou postavu. Šla směrem k němu a už zdálky vypadala nezvykle smutně. Janus se pozastavil. Počkal, až si ho bůh slunce všimne a pak ho oslovil.

„Myslel jsem, že máte výuku," nadhodil.

„Nejspíš," pokrčil rameny Apollo a mávl rukou, „jde to nějak mimo mě."

„Stalo se něco?" bůh portálů se nemohl nezeptat.

Nebylo zvykem, že Apollo vypadal tak zdrceně. Většinou celý jen zářil a byl obklopen hloučkem dívek. Teď tu nebyla ani jedna slečna a k záření měla bohova nálada daleko.

„Stalo, nestalo," pokrčil rameny na odpověď, „já vlastně ani nevím. Nevyznám se v sobě. Něco, něco je špatně."

„Špatně v jakém smyslu?" zapátral Janus. „Špatně jako..."

„Janusi," přerušil ho Apollo, „já nejspíš nejsem středem tvého zájmu, kvůli němuž jsi sem přišel. Nebo se pletu?"

Říman se pozastavil a přemýšlel, jestli se má bohovi slunce svěřit, nebo se pokoušet vypátrat, co ho trápí. Pak si ale vybavil elektrizující záchvěv skrz jeho celé tělo a bylo rozhodnuto.

„Máš pravdu," pokývl hlavou, „měl jsem takové tušení. No, prostě, hledám Hope."

„Hope?" Apollo pozvedl obočí a pak se pousmál.

Jednalo se o chabý pokus o úsměv a Janus měl co dělat, aby z boha pravdu o jeho stavu nevytřásl.

„Víš, kde bych jí našel?" zeptal se místo toho.

„V pokoji rozhodně ne a ve škole taky ne," potřásl hlavou Řek, „před chvílí měla menší nehodu na stadionu."

Než stačil Apollo doříct svou větu, Janus ho přerušil: „Nehodu?!"

Boha portálů zachvátila panika.

Je zraněná? Kde je? Musím jí vidět! Je v pořádku?

„Klid," bůh slunce se zatvářil povzbudivě, „měla menší neshodu s jednou holkou a projevila se ta její božská stránka. Trochu rozryla trávník stadionu, ale je v pořádku. Mercury jí někam odnesl, aby se uklidnila."

„Mercury?!" Janus se zamračil.

„Hele," uchechtl se Apollo, „chápu, že se ti to možná nelíbí, ale moc bych jim do toho momentálně nemluvil. Po pravdě řečeno, Mercury je asi jediný, kdo jí dokáže během pár vteřin uklidnit, aby nerozpoutala celosvětovou bouři."

Januse ta informace překvapila. Zatím si všímal jen těch negativních účinků, které posel představoval pro jeho holčičku. Když mu teď někdo do očí řekl, že opak je pravdou a Mercury má na Hope spíše kladný vliv, netušil, co by měl říct.

Co všechno jsem ještě přehlížel?

„Řeknu jí, že ses po ní ptal," chichtl se Řek, „určitě se za tebou staví."

Hope se dostala zpátky na pozemek univerzity až v pozdějších večerních hodinách. Slunce už dávno zapadlo a snad by jí byla i zima, kdyby do ní neproudilo teplo. Zdroj tepla šel vedle ní. Mercury pevně svíral její ruku a tiskl se na ní ramenem. Už několikrát se Hope nadechla, aby mu poděkovala, ale přesně nevěděla za co.

Vzal mě na místo, kam jsem vždycky chtěla. Benátky. A to jak mluvil italsky. Měl tak krásný přízvuk. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla.

„Už je ti dobře?" šeptl posel, když se pozastavili před kolejním pokojem.

„Je mi fajn," pokývala dívka hlavou a pousmála se.

„Chceš jít dál?" zeptal se a ona se zhluboka nadechla.

Tak moc mu chtěla říct, že chce. Chtěla si zase lehnout k němu do postele a přitulit se k němu. Všechno v ní křičelo potom, aby se to všechno opakovalo.

„Ne," zavrtěla hlavou a uhnula mu pohledem, „víš, měla bych asi jít za Nickem a..."

„Chápu," zamumlal posel a pevněji stiskl její ruku, „snad se ti dnešní výlet líbil."

Kdyby jen líbil, to je slabé slovo. Chci, abys mě vzal všude. Na každé místo, které máš rád.

„Děkuji," vyslovila konečně.

Natáhla se k němu a přitiskla rty k jeho. Dlouze ho políbila a on jí polibek opětoval. Přitáhl si jí k sobě a ona mu zabořila prsty do vlasů. Když ucítila, jak jí pomalu sjel prsty pod tričko, otevřely se vedle nich dveře. Oba dva nadskočili a rychle se od sebe odtáhli.

„Pardon, že ruším," ozval se Apollo, „ale tady Hope odpoledne sháněl Janus."

Hope nebyla v pantheonu už nějakou tu dobu. Tedy zase tak dlouho to nebylo. Pár dní. I tak se tam vracela se staženým hrudníkem. Mercury jí pomohl se přemístit a teď šel pár kroků za ní. Hope se nervózně rozhlížela, ale po nikom nebylo ani vidu ani slechu. Konečně se ocitla před Janusovým domkem. Zaklepala.

„Myslíš si, že jde o něco vážného?" zahuhlala tak nahlas, aby jí Mercury mohl slyšet.

„Možná," odpověděl jí, „třeba tě chtěl jenom vidět."

Dveře se otevřely a v nich stanul Janus. Než však Hope stačila jakkoli zareagovat, pevně jí sevřel v náruči. Skoro nemohla dýchat, ale objetí mu opětovala.

„Papá," zašeptala a on jí sevřel snad ještě pevněji.

Poznala, že se něco děje. Jen se bála zeptat.

„Není ti nic?" zeptal se jí starostlivě.

„Není, jsem v pořádku," odtáhla se od něj, „stalo se něco?"

„Slyšel jsem, že už se to stalo zase," zadíval se jí do očí, „seš v pořádku?"

„Hm," pokývala hlavou, „už dobré."

Na krátkou chvíli nastalo ticho.

„To je vše? Proto jsi mě sháněl?" zajímala se Hope.

„Ano," zaváhal a pak dodal, „ale možná bysme si měli promluvit ještě o něčem."

„O čem?" zajímala se dívka.

„O tom, kde ses tu vlastně vzala," pohladil jí po vlasech jako malou holčičku, „máš právo to vědět. Myslím si, že jsem ti to měl říct už dávno. Sice ti nejspíš neřeknu, kdo je tvůj táta, protože to stále nevím, ale budeš vědět, jak ses dostala do mé péče."

Hope pozorovala, jak se Janusův výraz změnil. Dívala se do ustarané tváře plné vrásek a poslouchala každé jeho slovo.

„Víš, jak se jmenovali?" přerušila jeho vyprávění.

„Robert a Hana, myslím," zamumlal bůh.

„Znal jsi je?" vyzvídala.

„Neznal," zavrtěl hlavou, „jen jsem se krátce podíval do jejich minulosti. Byli spolu pár let a snažili se o dítě, jenže marně. Robert pak sjednal adopci a právě tys byla tím dítětem, které si vezli domů."

„Takže Hana nebyla moje pravá máma?" Hope bylo sotva slyšet.

V očích jí pálily slzy a krk měla stažený. Srdce jí bušilo. Mercury sedící vedle ní se jí pokusil vzít za ruku, ale ona mu ucukla.

„Nebyla," zamítl Janus, „ale milovala tě od prvního okamžiku, co tě viděla."

„Takže neznám ani jednoho svého rodiče," špitla dívka a trhavě se nadechla, „tak dál, co se jim stalo? Haně a Robertovi? Proč, proč jsem tady?"

„To auto jsme spatřili náhodou," bůh portálů se podíval na Chrona, který postával u zdi kousek od něj, „proti autu se hnala černá mračna. Hřmělo a blýskalo se, pršelo. Podíval jsem se do auta a spatřil tebe. Vmžiku jsem všechno uviděl. To, jak tě Pearlsovi adoptovali. Byla jsi malý andílek s černými vlasy a modrýma očima."

„Janusi," Hope ho jen nerada přerušovala.

„Promiň," pousmál se a pokračoval, „to auto mířilo k tunelu a já jsem viděl i budoucnost. Mělo se čelně srazit s nákladním autem. Taky se tak stalo, ale před tím jsme zachránili tebe. Chronos zpomalil čas a já jsem tě z toho auta pomocí portálů dostal. Haně ani Robertovi pomoci nebylo."

Hope vzlykla a potlačila hlasité popotáhnutí. Po tvářích jí stékaly slzy a ona je nemohla zastavit. Přestože se nejednalo o její biologické rodiče, vnitřně tušila, že jí milovali. I když to bylo jen na kratičkou chvíli.

„Dalo," popotáhla, „dalo by se zjistit, kdo mě dal do dětského domova?"

„Myslíš, jestli by se dalo zjistit, kdo je tvoje biologická matka?" pátral Janus.

„Ano," pokývla hlavou dívka a otřela si vlhké tváře.

„Možná, ale nejspíš to bude tak stejně těžké jako zjistit, kdo je tvůj otec," povzdychl si.

„Víš, kdo je můj otec?" Hope poposedla a několikrát zamrkala.

„Nevíme," ozval se Chronos, „ale s určitostí víme, že to není Thor a není to ani Zeus."

„Zeus?" zajíkla se dívka. „Jak vás pro boha napadl bůh bohů?"

„Má plno dětí," šeptl jí Mercury, „však víš, to bohové jako on mívají."

Hope se na něj podívala a na kratičký moment ji napadlo, jestli i on bude jednou patřit mezi bohy, kteří mají plno dětí.

„Takže táta je taky zatím neznámý," podívala se do země.

„Hope, snažíme se na to přijít, vážně," promluvil znovu Janus, „jen to chvilku zabere. Ale až zjistíme, o koho jde, určitě to bude jen otázka času a dozvíš se i o matce."

Dívka se zachvěla. Projela jí zvláštní vlna nejistoty a oči se jí přivřely. Dolehla na ní únava z celého dne. Na Zemi muselo být už pozdě v noci a ona na sobě začínala pociťovat známky velké únavy.

„Jsi v pořádku?" zašeptal jí Mercury a vzal jí za ruku.

Tentokrát mu neucukla. Naopak mu ruku stiskla a lehce zavrtěla hlavou.

„Jsem unavená," pípla, „je toho na mě nějak moc."

„Tak půjdeme, ano?" pomohl jí na nohy. „Za chvíli budeš v posteli."

Než zamířila ke dveřím, pozastavila se u Januse. Objala ho a povzdychla si.

„Děkuju," sevřela ho pevněji, „děkuji, žes mi to všechno řekl a že se snažíš najít tátu. Víš on, myslím, že kdyby to věděl, kde jsem, tak by mi pomohl. Mám dojem, že v Asgardu, když se to poprvé projevilo, tak jsem ho slyšela. Mluvila jsem s ním, ale už si nevzpomínám, jak zněl jeho hlas nebo co říkal, ale snažil se mi pomoc."

Mercury by jí nejradši vzal do náruče a nesl jí. Jenže Hope se nenechala vzít ani za ruku, natož aby jí mohl obejmout a vzít do náruče. Přenesl jí zpět na pozemek univerzity a pozoroval, jak zavrávorala. Nohy se jí pletly. Vjela si prsty do vlasů a unaveně vzdechla.

„Lorelaine, jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.

„Hm," pokývala nepřítomně hlavou, „jen je toho na mě moc."

Stihl jí zachytit včas, aby nespadla na zem. Pevně jí sevřel, ale ona se mu vzepjala.

„Půjdu sama," zaprotestovala, „jsem v pohodě."

Zapřela se dlaněmi o jeho hrudník, ale neměla dost sil, aby se aspoň odstrčila. Posel jí vzal do náruče i přes její námitky a hlasité protesty. Nadávala mu, zaznělo i pár sprostých slov, ale on je nevnímal. Nesl jí k jeho pokoji. Jediné podstatné pro něj bylo dostat jí do tepla a do postele. Potřebovala se vyspat.

Studentský pokoj byl prázdný. Apollo se vytratil, bůh ví, kam. Za normálních okolností by tu změnu posel přivítal s úsměvem, ale ne potom, jak ho dneska odpoledne viděl. Takhle Apollo normálně nevypadal a jeho nevlastní bratr o něj začínal mít starosti. O to víc, že pořádně netušil, co se s ním děje. Jen měl podezření, že je v tom zase holka.

„Mercu, musím za Nickem," zaprotestovala Hope, když jí položil na svou postel.

„Nick to pochopí," namítl, „navíc už je pozdě, určitě už spí. A nechceme ho přeci vzbudit."

Dívka si něco zamumlala pro sebe a pak se malátně posadila. Opřela se zády o zeď a upřela svoje velké modré oči na Mercuryho. Chvíli ten nápor těch dvou modrých studánek vydržel.

„Copak?" zeptal se pak.

„Jsem strašně unavená," šeptla, „ale nemůžu spát. Mám v hlavě tolik myšlenek. Nevyznám se v nich, ale strašně mě hlodají zevnitř."

Mercury si povzdychl a sedl si vedle ní. Objal jí a přetáhl si jí na klín. Opřela se o něj a on slyšel její znavené vydechnutí.

„Vyprávěj mi, prosím," pozvedla ruce a prsty nahmatala jeho vlasy, „vyprávěj mi o tom, cos mi nechtěl říct v Benátkách."

Posel moc dobře věděl, na jaké téma se ho ptá. Bylo spojené s dobou, kdy jím samotným kolovala tak ohromná síla jako právě jí. S dobou, kdy i on o sobě chvílemi nevěděl. Ta doba byla válka bohů. Válka o Olymp.

„Myslím, že už jsi unavená dostatečně," sklonil se k ní a přitiskl nos k jejím vlasům.

Voněla nádherně. Při té vůni se mu vždy lehce přivřely oči a měl chuť jí dlouze políbit. Pevněji kolem ní ovinul své paže a ona mu prsty pocuchala vlasy.

„Prosím," žadonila, „mám dojem, že se k tomu jindy nedostaneme. Mercu, prosím."

Zavřel oči a zhluboka nasál její vůni. Přemlouval se k tomu, aby jí řekl alespoň základy. Všechno se v něm hnulo, když si na válku vzpomnělo. Srdce se mu rozbušilo rychleji. Tenkrát to bylo jiné. On byl jiný. Válka všechny strašně změnila. K rozpoutání tak mocného a obrovského konfliktu však stačil jeden jediný bůh. Hádes – Diův bratr. Mercury si vybavil jeho tvář a jeho hluboký chraplavý hlas. Uslyšel šeptání Hope, která ho znovu přesvědčovala k vyprávění, a on se nadechl, aby její přání splnil. Přestože bylo těžké určit, kde začít.

Mercury se zastavil, aby se zhluboka nadechl. Vzduch byl cítit kouřem a krví. Bohovi se z toho pachu udělalo nevolno a měl pocit, že omdlí. Za sebou však uslyšel kroky a bleskově se otočil. Podíval se do světlých očí Athény, bohyně války.

„Vylekala jsi mě," přiznal.

„Omlouvám se," koutky úst se jí lehce pozvedly, „asi jsem jen byla příliš nadšená z toho, že vidím po tak dlouhé době spojence. Udělala jsem moc rychlých a hlasitých kroků."

„Nezvládáme to," posel potřásl hlavou, „těch potvor vylézá ze země čím dál tím víc. Hádes musí mít někde spojence. Pokud ho Zeus nezastaví, nezvládneme lidi ochraňovat věčně."

„Snaží se, copak to nevidíš? Musíme se taky snažit. Lidé nám poskytují své oběti. Bojují za nás, protože je o to žádáme. Měli bychom jim jít vzorem," Athénin hlas zněl jinak než obvykle.

Mercury v něm slyšel plno odvahy a odhodlání. Přestože měla bohyně svou zbroj zaprášenou a špinavou od zaschlé krve, vypadala v ní majestátně.

„Jak dlouho myslíš, že nám dají? Jak dlouho si ještě budeme moct odpočinout?" zadíval se do dálky.

Než mu stačila bohyně války odpovědět, v dálce hlasitě zahřmělo. Mercury pocítil, jak se mu úzkostně sevřel hrudník a srdce jako by přestalo bít.

„Olymp," vydechl.

„Taky to cítím," Athéna se postavila po jeho boku a úzkostně se na něj podívala, „jak seš na tom?"

„Co myslíš?" narovnal se a přešlápl.

„Jak rychle nás tam dostaneš?" zeptala se bohyně.

Mercury zaváhal. Moc rád by jí odpověděl, že nemá problém s tím, aby za pár vteřin byli na Olympu. Pravdou bylo, že se na nohách sotva udržel. Válka probíhala i na něj ve strašně rychlém tempu. Nestíhal přebíhat mezi liniemi a často se stávalo, že mu lidé umírali v náruči. Začínal mít zpoždění a to ho dostávalo na kolena. Nebyl na to zvyklý.

„Já nevím," zavrtěl nakonec hlavou a uhnul jí pohledem, „nevím, já... Nevím, jestli se tam vůbec dokážu dostat."

„Jak to myslíš?" vzala ho za rameno a pevně mu ho stiskla.

Podíval se jí do očí a věděl, že jí ten pohled stačí, aby poznala, co svými slovy chtěl říct. Musela v nich vidět všechno to, co se mu stalo. Všechno to, co viděl. Věděl, že Athéna to viděla také, ale on to neznal. Bylo to pro něj nové. Válkám se vyhýbal, nesnášel je. Téhle se ale vyhnout nemohl. Týkala se i jeho. Týkala se všech bohů.

„Mercury," Athéna si stoupla před něj a vzala ho za obě ramena, „já vím, jak je to těžké. Vím, jaké to je, když ti v náruči zemře někdo, na kom ti záleželo. Chápu, že ti záleží na každém lidském životě, a že tě všechny ty ztráty bolí. Pokud nás ale co nejrychleji nedostaneš na Olymp, bude veškerá snaha ty lidi zachránit k ničemu. Pokud Diovi nepomůžeme a Hádes ho porazí, můžeme se s celým tímhle světem rozloučit. Hádes ho zničí, předělá ho k obrazu svému. Lidé budou jeho otroci a na náš osud snad ani nechci pomýšlet. Ještě je ale stále čas. Máme ho, ty ho máš."

Dívala se mu přitom do očí a on si s každým jejím slovem uvědomoval tu zodpovědnost. Zeus potřeboval pomoct a Athéna představovala podstatnou část té pomoci. Mercury byl zase velkou součástí toho, jak Athéně pomoct dostat se za Diem. Jak k němu Athéna promlouvala a tiskla mu ramena, ucítil zvláštní teplo, které se mu začalo šířit z hrudníku do nohou. Tuhle energii necítil už strašně dlouho. Teď mu ale nabízela pomoc.

S teplem se dostavila i nová energie do nohou. Měl v nich zase cit, dokázal na nich s jistotou stát a chodidla ho začala pálit. Přešlápl a zhluboka se nadechl. Podíval se Athéně do očí a pokývl hlavou. Bohyně se na něj usmála a on jí vzal pevně kolem pasu. Lehce jí nadzvedl a rozeběhl se. Bylo to, jako by Olymp byl jen pár metrů od nich. Během vteřiny stála Athéna po Diově boku a Mercury bránil vchodovou bránu Olympu. Znemožňoval vstup démonům, kteří patřili k Hádovým služebníkům. Byly to obrovské černě se lesknoucí potvory s velkými tlamami a snad ještě většími tesáky. Cenily na posla zuby, prskaly a syčely. Vypadaly jako krávy zkřížené s tygry a lvy. Lidé je přirovnávali k chrličům, které zdobily okapy zámků a hradů.

Mercury posílal k zemi jednu obludu za druhou. Rychlostí větší než byla ta světelná, přebíhal mezi jednotlivými příšerami, kdykoli se nějaké povedlo proniknout za bránu Olympu. Když příšery pochopily, že je na ně moc rychlý a seskupily se před ním, rozeběhl se bůh za Athénou. Bohyni války dělal společnost Ares. Statečně bojovali po boku Dia proti Hádovi, Bakasurovi – démonovi podsvětí – a Hel.

Posel se vrátil zpátky před bránu a zpomalil, když spatřil, co se před ním formuje. Příšery se začaly rozplývat do kouřových bytostí, které postupně navzájem splývaly. Pomalu, ale jistě se před ním zhmotnil obrovský drak se čtyřmi hlavami. Drak byl velký, ale štíhlý. Již na první pohled působil mrštně a nezkrotně. Posel na stvoření užasle zíral. Pozoroval, jak se zhmotnilo a nabralo opět lesk černé. Ucouvl, když se na něj zaměřily oči všech čtyř hlav a příšera vzteklé vyjekla.

„Žádnej strach, bratře," uslyšel náhle za sebou, „kryju ti záda."

Skrz černou oblohu se prodral slaboulinký paprsek slunce a osvítil obludě jednu z hlav. Drak bolestně zavyl a zakryl si dlouhým blanitým křídlem oči.

„Právě včas," Mercury se otočil na Apolla, který se na něj zazubil.

„Nemůžu si nechat ujít takové představení," bůh slunce se postavil po boku jeho nevlastního bratra, „konečně povedený nepřítel. Musíš uznat, že se zhmotnil pěkně."

„O tom si můžeme promluvit, až chcípne," uchechtl se posel, „do té doby míň mluv a víc sviť."

„Porazili jste ho?" zeptala se Hope, když se Mercury odmlčel.

„Jistě, že porazili," usmál se jí do vlasů, „když máš po boku bratra, všechno jde líp."

„Netušila jsem, že je Apollo tvůj bratr," špitla.

„Netušíš tolik věcí," chichtl se, „je to komplikované. Máme stejného otce, ale jinou matku."

„Váš táta je Zeus, že?" zavrtěla se a pootočila se na něj.

„Hm," potvrdil, „takže myslím, že jsi celkem ráda, že tvůj ne."

„Bylo by špatné mít vztah s bratrem," uculila se a pak zvážněla, „byl jsi zraněný?"

„Něco se našlo," přiznal, „ale hojíme se rychle, takže to dlouho nebolelo."

„Mohl jsi tam umřít," projela mu prsty vlasy a zadívala se mu do očí.

„Ale neumřel jsem," špitl a palcem jí pohladil po tváři.

„Jaké to bylo?" zeptala se s pohledem upřeným do jeho očí. „Cítit tu energii."

„Tenkrát jsem to vážně ocenil," uhnul jí pohledem, „pak ale bylo problém to získat zpět pod kontrolu. Když válka skončila, už jsem to nepotřeboval, ale ozývalo se to neustále znovu."

„Takže jsi byl rychlej, vážně rychlej," zamumlala zasněně.

„Jsem rychlej i teď," zasmál se, „nebo ti dnešní ukázka nestačila?"

„Jako malou jsi mě bral kolem světa, pamatuješ?" zavěsila se mu rukama okolo krku.

„Pamatuju," přikývl, „vždycky jsi mě prosila: „Mercu, kolem světa. Běž, běž, utíkej." Smála ses přitom a chtěla znovu a znovu. Vždycky jsme se přitom někde zastavili. Po čase ses naučila vnímat všechno kolem, přestože jsme běželi nadsvětelnou rychlostí."

„Chci zase kolem světa," pípla a sklonila se k němu, „chci se podívat všude po světě. S tebou. Chci běhat nadzvukovou rychlostí."

„Vezmu tě všude," přitáhl si jí k sobě, „kamkoli budeš chtít."

Usmála se a sklonila se k němu, aby ho dlouze políbila.

„Vím, jak se cítíš," vydechl jí do rtů, „tak si nemysli, že v tom jsi sama. Nejsi. Plno bohů ví, jak se cítíš. Jen by si museli vybavit, jak se cítili oni, když to přišlo."

„Děkuju," otočila se na něj úplně a sedla si mu na klín, „vážím si toho."

„Mám tě moc rád," uniklo mu ze rtů.

Ta slova byla nic oproti tomu, co k ní opravdu cítil. Toužil se jí podívat do očí, ale místo toho se k ní sklonil víc a rty přitiskl k jejímu krku.

„Já tebe taky," uslyšel jí říkat.

Líbal jí na krk i rty a poslouchal její rozechvělý dech. Přinášelo mu to útěchu a pocit, že jí pomáhá myslet na něco jiného, než na to všechno, co se dozvěděla. On sám se díky tomu vracel zpátky do reality a vzpomínky na válku odsouval zase stranou.

„Mercu," zahuhlala a pohladila ho po zátylku, „jsem unavená. Já..."

„Promiň," odtáhl se od ní, „pravda, měla by ses vyspat."

Nechal jí lehnout si a pak si lehl za ní. Ochranitelsky jí objal a nechal se ukolébat teplem, které z ní sálalo.