Janus si až moc pozdě uvědomil, jak moc byla celá ta akce zbrklá. Když se vrátil do pantheonu, pochopil, že pro tu malou holčičku nemá nic připraveného. Nejprve ho napadlo, kde bude ta malá spát. Uvědomil si ale, že postel je to nejmenší co by musel řešit. Mohl se s ní přeci podělit o tu svou.

Nepozorován se dostal až do svého skromného příbytku, který mu byl přidělen. I ten patřil do areálu pantheonu. Byla to rozsáhlá oblast, v jejímž centru byl pantheon umístěn.

Prošel bytem až do skromného obývacího pokoje a posadil holčičku na pohovku staršího designu. Janus miloval retro věci. Celý jeho byt byl zařízen do retra a on se tam cítil víc jak pohodlně. Momentálně mu ale ani nostalgická nálada bytu nedokázala přinést klid.

„Co s tebou, malá?" povzdychl si a založil si ruce v bok.

Dívenka se na něj dívala velkýma očima a vypadala zasněně. Než Janus stačil cokoli vymyslet, holčička se uvelebila na pohovce a schoulila se do klubíčka. Pozoroval, jak se jí začaly pomalu zavírat očička. Vzdorovala únavě, ale on věděl, že toho na ní bylo ten den přespříliš. Nakonec přeci jen spánku podlehla. Janusovi se trochu ulevilo. Chopil se deky položené na opěradle menšího křesla, které stálo vedle pohovky a dívenku do ní zachumlal.

Nejdříve ti musíme sehnat něco k jídlu, rozhodl se.

Janus zamířil do letní zahrady. Ať už mělo být jakékoli období, tam vždy bylo teplo. Všechno tam kvetlo, rostlo, zrálo. Bylo tam k nalezení plno ovocných stromů a keřů. Januse nenapadalo lepší místo, kde by mohl pro tu malou najít něco k jídlu. Zamířil k jabloni a natáhl se pro to nejčervenější z jablek, které na ní rostlo.

„Snad jsi z té malé nedostal hlad," ozval se za ním smích.

Janus sebou trhl a málem jablko upustil.

„Co tady děláš?" sykl a pootočil se na příchozího.

Chronos se ušklíbl a pár kroky se k němu dostal. Natáhl se pro další jablko a promnul ho prsty.

„Jsme v tom přeci spolu ne?" mrkl na Januse.

Oba dva měli plnou náruč ovoce a Janus jim pro jistotu zkrátil cestu portálem. Když se ocitli v místnosti připomínající kuchyň, odložili všechno ovoce na pult. Janus se chytil okraje pultu a křečovitě ho sevřel prsty.

„Něco špatně?" Chronos mu trochu až moc starostlivě položil ruku na rameno.

„Já nevím," Janus potřásl hlavou.

Vzhlédl na Chrona, který si až teprve teď všiml, že se jeho tvář změnila. Už se nedíval do té mladé, bezstarostné, která patřila budoucnosti. Ne, nyní se díval do obličeje plného vrásek a starostí. Věděl, že Janus měl tváře dvě, ale nikdy ho neviděl je měnit. Nikdy k tomu evidentně nebyl dostatečný důvod.

„Mám dojem, že jsem něco přehlédl. Mám dojem, že mě čeká dost perný začátek," pokračoval Janus.

„Nás," zdůraznil Chronos, „čeká nás."

Janus se nadechl, že bohovi času poděkuje, když se z obývacího pokoje ozval šelest a vzlykání.

„Už je vzhůru," poznamenal Janus.

„Já se o ní postarám," Chronos zamířil do obýváku, „ty jí zatím připrav něco k jídlu."

„Vůbec nic mě nenapadá," zamručel Chronos.

„Hm," zahučel Janus a bleskově se přemístil k dívence, která se sápala po stolní lampě, „na to nesahat. Ty, ty, ty."

Lehce pohrozil holčičce prstem a položil jí na zem.

„Potřebuje vůbec jméno?" zeptal se Chronos přihlouple.

„Jistě, že potřebuje," obořil se na něj Janus, „ty máš taky přeci jméno. Každý má jméno. Ona už ho určitě také má, jenom ho neznáme. A ona nám ho evidentně nepoví."

„Pozor!" vyhrkl Chronos.

Než ale Janus stačil zareagovat, obývacím pokojem se rozlehlo třesknutí.

„Porcelán ne!" Janus se chytil za hlavu a popadl holčičku do náruče.

Shlédl na střípky, které zbyly po porcelánové sadě hrnečků, kterou kdysi našel v jednom polorozpadlém domě. Někdo by to nazval krádeží, ale to bylo na pováženou. Dům už nikomu nepatřil, nikdo v něm nebydlel. To znamená, že i ten nádherný porcelán byl bez majitele. Teď už to ale bylo jedno. Byl na padrť.

„Ty seš mi číslo," odfoukl si Janus a podíval se na dítě ve své náruči.

Holčička se na něj široce usmála a odhalila přitom bílé zoubky. Zachichotala se a připlácla dlaně k Janusovým tvářím.

„Jansa," zaprskala skoro nesrozumitelně.

„Cože?" zaujalo boha portálů.

„Mám dojem, že šlo o zkomoleninu tvého jména," zabublal smíchy Chronos.

„Jansa!" výskla holčička nadšeně.

Janus se pousmál. To že se dívenka pokusila vyslovit jeho jméno, mu dělalo víc než dobře. Jen jí teď musel místo pochvaly výchovně potrestat. Nemohl nechat destrukci toho úžasného porcelánu bez povšimnutí.

„Ne, ne, ne," potřásl hlavou, „nemysli si, že si to takhle jednoduše spravíš, milá zlatá."

Odložil holčičku na gauč a než se znovu podíval na Chrona, postřehl, jak vzpurně našpulila rtíky. Chtělo se mu smát.

„Má tě ráda," usoudil Chronos a poprvé byl svědkem toho, kdy se Janusův obličej změnil.

Znovu tu byl ten mladík. Usměvavý, spokojený mladík. Z jeho očí hýřilo cosi, co by se dalo označit za radost.

„Pořád toho lituješ?" nadhodil bůh času.

„Ne," zamítl Janus, „ale to neřeší náš problém s jejím jménem."

Celým bytem se ozýval jekot, vřískot a pláč. Janus s Chronem stáli vedle sebe a bezradně se dívali na malou holčičku sedící na pohovce a brečící. Nedalo se to snad nazývat pláčem, byl to řev. Nejprve je napadlo, že má hlad. Jedla ale před chvíli, takže to hned zamítli.

„Tak co je s ní?" zazoufal Chronos.

„Já nevím," pokrčil rameny Janus.

Chronos na něm viděl, že horlivě přemýšlí. Držel se. Pokoušel se tu zoufalou situaci zvládat, jak nejlépe mohl. Stále ještě se díval do tváře budoucnosti. Odpočítával vteřiny, kdy to Janus vzdá a on se znovu podívá do tváře dospěláka.

„Co nějakou hračku?" nadhodil Chronos.

„Jenže já tu žádnou nemám," Janus si promnul nervózně ruce, „říkal jsem ti, že v podstatě na nic nejsem připravený."

„Něco se tu přeci najít musí," zamručel Chronos.

Rozhlédl se po obýváku a pohledem se pozastavil až u menší porcelánové panenky, která si hověla na jedné z komod.

„No vida," usmál se a zamířil ke komodě.

„Ne," zaprotestoval Janus, „to nemůžeš myslet vážně. Víš, co mi dalo práce tu panenku spravit?"

„Pak jí konečně někdo zužitkuje," Chronos se natáhl pro panenku a opatrně jí sevřel prsty.

Stáhl jí dolů a pár kroky se vrátil zpět k holčičce. Dřepl si před ní a panenku jí zvedl před oči. Dívenka popotáhla, několikrát prudce vzlykla a velké oči upřela na panenku. Pak střelila pohledem na Chrona a krátce i na Januse. Když se nic nedělo, natáhla k panence ruce. Chronos jí nechal, aby si od něj panenku převzala. Holčička si ji k sobě přitiskla a pak jí prstíky přejela po vláskách. Hodnou chvíli se na ni prostě jen dívala, než znovu vzhlédla na bohy. Do očí se jí zase draly slzy.

„Ne, ne," zhoupl se v kolenou Chronos, „znovu už ne. Takhle se to zjistí hned, že ji tu máme."

„Aha, a kdo z toho bude mít hlavně problém?" Janus si založil ruce na prsou.

„Tak s tím něco dělej!" vybuchl Chronos, čímž rozpoutal další usedavý pláč.

Dalo by se říct, že Mercury zaslechl ty zvuky náhodou. Možná, že by se to opravdu dalo říct, kdyby se nejednalo o usedavý pronikavý pláč. Když ho zaslechl poprvé, plynule pokračoval v chůzi a nijak víc se tím nezabýval. Pláč ale nepřestával a on byl příliš zvědavý na to, aby to jen tak nechal být.

Pozastavil se a chvíli poslouchal. Neznělo to jako pláč dospělého, spíš jako malého dítěte. Mercury zaváhal. Zrovna se vrátil ze Země, kde byl dohlížet na nějaké obchody a vyřídit pár dopisů. Byl celkem unavený, ale tohle byla až moc velká příležitosti se dozvědět něco nového. Kousl se do rtu a zadíval se směrem, kudy se šlo k jeho příbytku.

Ne, tohle nemohl propásnout. Rozeběhl se. Za pár vteřin doběhl k bytu, který znal, ale na moment musel zapátrat v mysli, aby si vzpomněl, kdo v něm bydlí. Byl to Janus – bůh portálů.

Mercury se pár kroky dostal k hlavním dveřím a zdvořile na ně zaklepal. Když se však nedočkal odpovědi, zkusil zabrat za kliku. Bylo odemčeno.

Jak jinak, že? Ušklíbl se.

Pootevřel dveře a bleskově proklouzl dovnitř.

Brek a jekot dítěte se rozlehl celým bytem. Mercury sykl a k uším si přitiskl dlaně.

To je ale řvoun.

Když se křik alespoň trochu ztišil, vydal se za ním. Došel k průchodu do obývacího pokoje, kde strnul na místě. V obýváku stáli dva bohové. Oba dva znal. Jedním byl sám Janus, majitel bytu, a ten druhý, to byl Chronos. Řecký bůh času. Znal ho také, ale nedalo se říct, že by byli, bůh ví, jací kamarádi. Prostě a jednoduše ho znal od vidění a z povídaček.

Oba dva bohové probodávali pohledem pohovku. Právě od ní vycházel všechen ten řev, ale Mercury přes čelo pohovky neviděla na bytůstku, která ho vydávala. Než stačil cokoli podniknout, všiml si ho Chronos.

„A hele, poslíček," ušklíbl se bůh času.

„Moje jméno je Mercury," prskl bůh obchodu, „nesnáším, když mi někdo říká poslíček."

„No vida," Chronos si založil ruce na prsou, „tak nejdřív se štěně vplíží do cizího domu a pak ještě štěká."

„Uklidni se, Chrone," ozval se Janus.

„Myslel jsem, že nechceme, aby o tom někdo věděl," zamručel Chronos.

„Na to už je pozdě," namítl Janus a svou pozornost zaměřil na Mercuryho, „co tady děláš?"

„Co tady dělám?" uchechtl se tázaný. „Nejste vy dva náhodou šílení?"

Mercury si ukazovákem poklepal na čelo: „Ten jekot je slyšet snad přes půlku pantheonu."

„Já to říkal," uchechtl se ironicky Chronos.

„Ššš!" umlčel ho stroze Janus. „Vůbec tomu nepomáháš."

„On ale taky ne," sykl Chronos a probodl pohledem Mercuryho, „co s ním teď?"

„Třeba nám pomůže," v Janusově hlase bylo znatelné doufání.

Mercury zbystřel. Evidentně se po něm žádala pomoc a bylo to spojené s objevením něčeho nového, utajovaného. Nemohl odmítnout.

Mercury byl vpuštěn do obývacího pokoje. Opatrným krokem se dostal před pohovku, přičemž neustále těkal pohledem mezi Januse a Chronem. Netušil, co od nich má čekat a byl připraven kdykoli vyběhnout pryč. Když se však octl před pohovkou a vypadalo to, že ho ti dva na místě nezaškrtí, podíval se před sebe.

Lapl po dechu, když se podíval do sytě modrých očí malé holčičky, která seděla na pohovce a usedavě brečela. Nejprve netušil, jak má zareagovat. Zvídavě si stvoření prohlížel. Byla malinká, drobounká. Vlásky měla černé jako noc a zatočené do prstýnků. Když se jí podíval do očí, viděl v nich něco kouzelného, něco zvláštního.

„Kde jste jí ukradli?" pootočil se na dvojici za ním.

„Neukradli jsme jí," zavrčel Chronos a dlaně sevřel do pěstí.

„Klid, klid," Janus mu přiložil ruku na rameno, „jen si dělá srandu, vždyť ho znáš."

Mercury na ně zamrkal, než se stihl dočkat odpovědi.

„Zachránili jsme ji," vysvětlil v krátkosti Janus, „ale to je teď nepodstatné. Co je nejdůležitější je, konečně ji utišit. Dokážeš to?"

Mercury tázavě pozdvihl obočí, ale neptal se. Otočil se zpět na holčičku a zadíval se na ní.

Co by ta malá tak mohla chtít?

Přemýšlel. Slyšel tiché mrmlání Chrona a měl chuť ho okřiknout. Skousl si spodní ret a mlčel. Hltal pohledem holčičku a skoro si nevšiml, že ona se na něj dívá taky.

„Mercury," drcl do něj Janus.

Bůh sebou trhl a zamrkal. Podíval se do velkých modrých očí, které se na něj upíraly. Holčička se zavrtěla, usedavě zavzlykala a popotáhla. Pak natáhla ručičky a poposedla si. Skrz pootevřené rtíky jí přitom uniklo zoufalé jíknutí. Mercury nejprve nechápal, ale pak se nadechl a k holčičce se sklonil. Ta se mu ihned pověsila rukama kolem krku a on jí vzal do náruče. Dívenka se k němu přitiskla a spokojeně se pousmála.

„No vida," šeptl Mercury, „stálo to za ten pláč, co? Co ty, malá."

Pohoupal dívenku na rukou a pootočil se na Januse s Chronem.

„Není zas až tak beznadějná," zazubil se, „naopak. Nový přírůstek, nová naděje."

„Naděje," zopakoval tak nějak nepřítomně Janus.

Chronos se na něj se zájmem podíval. Janus se široce usmál a podíval se nejprve na Mercuryho a pak na Chrona.

„Bude se jmenovat Hope," prohlásil nadšeně bůh portálů.