Hope odemkla svůj pokoj a potichu se vplížila dovnitř. Musela si vzít věci do školy. Našlapovala potichu ale rychle. Netušila, jestli je Nick ještě tady. Možná, že ještě spal. Venku na ni však čekal Mercury a ona ho nechtěla nechat dlouho čekat.

Proběhla do obýváku a sáhla pro svou tašku, kterou si nechala u gauče.

„Plížit se do svého vlastního pokoje není známka ničeho dobrého," ozvalo se za jejími zády.

Přivřela oči a v duchu zanadávala. Zapomněla zkontrolovat kuchyň.

„Ahoj Nicku," procedila skrz zuby nervózně.

„Čauky, Lorelaine," slyšela jeho úsměv.

Otočila se na něj a nevině se pousmála.

„Takže," ve vzduchu zakroužil lžičkou mokrou od mléka, „kdes byla celou noc?"

Hned na to si do pusy nacpal plnou lžíci müsli. Hope hladově polkla. K snídani nic neměla. Mercury jí sice nabídl, že se u něj může najíst, ale jelikož vstali pozdě a nestíhali, odmítla.

„V teple a bezpečí," zahuhlala a pevněji stiskla tašku, „musím jít."

„Bylas u poslíčka?" zeptal se, když už byla u dveří.

„Aspoň mu neříkej poslíček," zvolala kousavě, „nemá to rád."

Protáhla se dveřmi, rychle je za sebou zavřela a vyrazila ven. Mercuryho našla sedět na lavičce jen pár metrů od vchodu do koleje. Když k němu došla, natáhl k ní ruku s kelímkem, ze kterého se kouřilo.

„No to né!" Hope zatajila dech a přehodila si tašku přes rameno, aby si uvolnila ruce.

Převzala si od posla kelímek a přičichla k horké tekutině uvnitř – káva. Nadechla se, že bohovi poděkuje, když jí podal světle hnědý neprůhledný sáček. Chňapla po něm a nakoukla do něj. Našla v něm croissant a byl ještě teplý.

„Bože můj, Mercu," zhoupla se v kolenou, na tváři široký úsměv, „kdes to všechno sehnal?"

„To je tajemství," usmál se na ní.

Posadila se vedle něj a s chutí se pustila do croissantu. Upíjela k tomu kávu a slastně přivírala oči. Hltala každé sousto a spokojeně přitom mručela.

„Seš vcelku roztomilá, když máš hlad a někdo tě nakrmí," uchechtl se Mercury.

„Ticho," prskla smíchy a začervenala se.

Podívala se na něj a upila další lok kávy.

„Tak kde jsi to sehnal?" připomněla.

„Chutnalo ti to?" zajímal se.

„Moc," pokývala hlavou, „ale..."

Náhle se k ní bleskově sklonil a umlčel jí polibkem.

„Jednou tě tam vezmu," zašeptal jí do úst, „slibuju, ale už musíme do školy."

Apollo si ke rtům zvedl hrnek s kávou a napil se. Přivřel oči a vychutnal si ranní dávku kofeinu. Ještě trochu se napil a pak svůj hrnek odložil na tác, který vzal do obou rukou. Zamířil do Lilyiny ložnice. Odložil tác se snídaní na komodu a vytratil se zpátky do kuchyně. Zapomněl vzít cukřenku – co kdyby Lily sladila kávu?

Bože, takové starosti jsi nikdy neměl, syklo na něj podvědomí.

Kušuj, umlčel ho rychle.

Pozastavil se, když v kuchyni narazil na dívku s krátkými černými vlasy. Zřejmě zaslechla jeho kroky a otočila se na něj. Při pohledu do tmavých očí poznal, na čí dceru se dívá. Stála před ním dcera Bellony – římské bohyně války.

„Budeš Maya, že?" pousmál se na ní.

„Jsem," kývla, „ty budeš Apollo."

Pokývl hlavou a protáhl se kolem ní, aby si podal cukřenku.

„Byl jsi tu přes noc?" zajímala se Maya.

„Není to zřejmé?" uchechtl se kousavě. „Lily nechtěla být další večer sama."

„Tak to si vybrala toho pravého," prskla Maya.

„Dobrej postřeh," pronesl bůh slunce vážněji a s pobaveným úšklebkem se vrátil zpět do ložnice.

Položil cukřenku na tác a přisedl na postel k ještě stále spící Lily. Znovu musel obdivovat, jak byla krásná. Stále ještě přemítal, na čí dítě se to vlastně dívá. Neviděl v ní žádnou bohyni. Ne, její božskou část jí musel do života vnést otec. Jenže kdo?

Čípak seš, krásko? Čí?

Opatrně jí pohladil po tváři a po vlasech. Pohledem přitom přejel po pokoji. Hledal jakoukoli nápovědu. Našel jí na poslední chvíli. Ve chvíli, kdy se Lily zavrtěla a usmála se. V ten moment spatřil za postelí u zdi stát zlatý luk a toulec s několika šípy. Letky šípů byly tvořené černým peřím.

„Dobré ráno," uslyšel její rozespalý hlas.

„Ahoj," podíval se na ní a usmál se, „jak se spalo?"

„Líp než jindy," protáhla se, „celou noc mě tu hřálo osobní slunce."

Pověsila se mu rukama kolem krku a přitáhla si ho k sobě. Rychle ho políbila a pak se od něj zase odtáhla.

„Co to bylo?" zamrkal na ní.

Vzhledem k tomu, že hráli až do brzkých ranních hodin, pak se znaveně svalili do postele a v podstatě skoro ihned usnuli, překvapilo ho, co právě udělala.

„To bylo „děkuju"," začervenala se.

„Oh," narovnal se, „taky jsem ti přichystal takové „děkuji" za to, že jsem tu mohl přespat."

Vstal, aby donesl tác se snídaní a opatrně jí ho položil na klín. Pozoroval, jak zatajila dech. Dlouho těkala pohledem mezi snídaní a jím a přemýšlela, co říct. Pak ho jen cudně políbila na tvář a pustila se do jídla. Hltala a upíjela přitom kávu. Apollo se vítězoslavně usmál, když sáhla po cukřence.

„Potkal jsem se s Mayou," zahuhlal a upil ze svého hrnku.

„Vážně?" Lily se pozastavila a zůstala na něj upřeně zírat.

„Klid, moc dlouho jsme spolu nepobyli," uculil se.

Lily polkla a zatvářila se provinile: „Promiň. Měla jsem ti říct, čí je to dcera."

„No tak už to vím," pokrčil rameny.

Vzal jí za zápěstí a ke rtům si přitáhl její ruku, ve které držela nakousanou koblihu. Hladově si ukousl a usmál se na ní se rty bílými od moučkového cukru. Lily se rozesmála.

„Jen ty mi zůstáváš záhadou," šeptl.

Lily mu uhnula pohledem a vložila si do úst zbytek koblihy. Zapila ho kávou a polkla. Mlčky se dívala na peřinu a nehty ťukala o hrníček.

„Povíš mi to?" připomněl se po chvíli Apollo.

„Proč to tak moc potřebuješ vědět?" podívala se na něj.

„Zajímá mě to," špitl, „jsem jen zvědavý."

„Jenže," zaváhala, „jak mám vědět, že se ode mě potom neodtáhneš?"

„Lily," povzdychl si, „to teda rozhodně neudělám. Dobrá, tak. Postřehl jsem, že máš támhle luk a jelikož by dcera Bellony nikdy po luku nesáhla, tak musí být tvůj. Tím pádem jsi lukostřelkyně. Letky jsou dělané z vraního peří, zřejmě. Jsem blízko?"

„Blíž než si myslíš," zašeptala.

„Pověz, prosím," naklonil se k ní, „řekni. Celý jen hořím nedočkavostí."

„Co z toho budu mít?" těkala pohledem po jeho obličeji.

„Co jen budeš chtít," zamumlal, „jen si řekni."

„Chci ti dát znova pusu," dostala ze sebe, „máš totiž na rtech moučkový cukr a ten já zbožňuju, takže..."

„O to si nemusíš říkat," potřásl hlavou, „to můžeš dělat, jak jen budeš chtít."

Sklonil se k ní a ona ho políbila. Polibek následoval další a další. Když se od něj Lily odtáhla, byla zadýchaná. Apollo si jí prohlížel zvídavým pohledem. Čekal, co mu odpoví na jeho otázku.

„Odpověď přeci znáš," zrudla, „tak se na mě tak nedívej."

„Nejsem si tím jistý," namítl, „chci to slyšet od tebe. Dostaneš za to další polibek."

„Můj táta je Hou Yi," doznala se šeptem, „ochránce Země z čínského pantheonu. Jsem jednou z mála jeho dětí a jen málo lidí to ví. Nejsem mu podobná, ale to už sis mohl všimnout. To jediné, co jsem po něm zdědila je lukostřelecké umění a komunikace s černými vranami. Občas si přes ně s tátou píšeme..."

Odmlčela se a v jejích očích se odrazil smutek. Apollo vycítil, že se přiznala k více věcem, než by asi sama chtěla a honem rychle přemýšlel, čím by to napravil.

„Krásu jsi ale musela zdědit po matce. Oči máš po tátovi, ale zbytek. Jsi krásná, Lily. Takový dar by ti ochránce země nemohl dát," sklonil se k ní a ukonejšil jí polibkem.

Líbal jí pomalu a opatrně. Pak se odtáhl a pohladil jí po tváři.

„Musím jít do školy," přitiskl čelo k jejímu, „v klidu dosnídej, vůbec se nenech rušit."

„Kdy tě zase uvidím?" objala ho.

„Ve škole," vydechl jí do ucha, „uvidíme se ve škole."

Janus se bavil při pohledu na nervózního Chrona. Bůh času našlapoval tak nějak nedůvěřivě, přestože se nacházel na území svého pantheonu. To Janus tady byl na návštěvě. Mířili spolu k hlavní budově. Chronos se Januse snažil odradit od návštěvy řeckého pantheonu. Tvrdil, že Zeus často bývá na cestách, ale Janus mu to nevzal.

Když se dostali do budovy, Chronos zastavil. Zhluboka se nadechl a otočil se na Januse.

„Co zase?" nechápal bůh portálů.

„Vážně z toho nemám dobrý pocit," odfoukl si Chronos.

„A já vážně nemám dobrý pocit z toho, že nevím, zda náhodou není její otec," Janus se zamračil, „co je to s tebou? Však jsi to sám navrhl, tak proč teď chceš couvnout?"

„Necouvám," Chronos se napřímil do plné výšky, „jen říkám, že z toho nemám dobrý pocit."

Janus si odfrkl a prošel kolem svého přítele. Jeho kroky se rozléhaly prázdnou budovou. Slyšel svůj dech hlasitěji, než by se mu to líbilo. Začal na sobě pociťovat nervozitu a vůbec se mu to nelíbilo.

„Die!" zvolal, když se ocitl před dlouhými schody vedoucími vysoko k mramorovému trůnu.

Nikdo mu neodpověděl. Uslyšel kroky a prudce se otočil. Nestál za ním nikdo jiný než Chronos.

„Říkal jsem, že tu nejspíš nebude," bůh času se na něj podíval pohledem „proč mě někdy neposlechneš?"

„Ale no tak," Janus znovu vzhlédl k trůnu, „vážně s ním potřebuji mluvit. Die!"

„Bude lepší, když půjdeme," navrhl Chronos.

„Nikam nejdu," zamítl hlavou Říman, „počkám tu, on přijde, vím to. Die! Tak kde jsi?!"

„No, no," ozvalo se náhle za jejich zády hromovým hlasem, „kvůli čemu tolik povyku?"

Oba dva bohové se naráz otočili, aby se podívali do očí bohovi bohů. Zeus vypadal přesně tak, jak by každý očekával. Byl to vysoký, postarší muž s bílými vlasy a delšími popelavým plnovousem. Oči mu modře zářily. Oblečený byl do bílé tuniky. K levé ruce měl připevněný štít a vypadal znaveně. Zřejmě se právě vrátil z bitvy.

„Die," Chronos se uklonil a Janus ho následoval, přestože s mnoha vnitřními otázkami proč vlastně, „omluv naší nesmělost, ale..."

„Jakou nesmělost," Janus do Chronose strčil, aby ho umlčel, „potřebujeme s tebou mluvit, Die."

Zeus si oba dva prohlédl a pak se zadíval na Januse. Těkal pohledem po jeho obličeji. Pak svraštěl obočí a prsty si projel plnovous.

„Je to vážně nutné?" zajímal se. „Právě jsem se vrátil z náročné bitvy a nemám energii na zdlouhavé rozhovory."

„Nebude to zdlouhavý rozhovor. Snad jen jedna jediná podstatná otázka," potřásl hlavou Janus.

„Tvůj přístup se mi líbí, Janusi," bůh hromu a deště se pousmál, „vždycky ve všem na rovinu a bez zábran. No dobrá, tak se ptejte. Ale nechte mě se alespoň posadit."

Janus s Chronosem následovali hlavního boha po schodech nahoru k trůnu. Janus z něj přitom neodtrhl pohled. Hledal jakoukoli známku po tom, že by Zeus mohl být otcem Hope. Žádnou však nenacházel a hrudník se mu sevřel úzkostí. Zřejmě sem šel zbytečně.

Zeus se uvelebil na trůně a pátravě se na Januse podíval. Pokývnutím ho vyzval k otázce.

„Die," odkašlal si Janus, „je tu taková záležitost. Týká se mojí, mojí..."

Bůh portálů náhle nevěděl, jaké slovo by měl použít.

Dcery? Svěřenkyně?

„Týká se jedné dívky," doplnil ho Chronos.

„Myslíte Lorelaine? To děvče, které jste před skoro sedmnácti lety zachránili?!" Zeus se zamračil.

„Víš to?" překvapilo oba bohy.

„Vím to už od začátku," Diův výraz se změnil v milý a bůh se zasmál, „copak jste si mysleli, že přehlédnu bytost navíc? Přestože byla malinká, nedala se přehlédnout. Ale k věci, co je s ní? Nějaký problém? Vypadalo to, že je všechno v pořádku."

„Bylo," Janus pozdvihl bezradně ruce, „až do teď. Projevil se u ní její božský dar. Umí ovládat hromy, blesky a déšť."

„A je to velmi silný dar," dodal Chronos, „nemohla to kontrolovat, když to přišlo."

„Dobrá, dobrá," zamručel Zeus zamyšleně, „ale co po mně tedy žádáte?"

„Nežádáme," zavrtěl hlavou Janus, „my se ptáme. Nevíme, kdo je jejím otcem. Nevíme, od koho ten dar má. A právě i ty patříš do seznamu možností."

Zeus na ně několikrát zamrkal. Zřejmě byl lehce překvapen. Svraštěl obočí a na čele se mu objevily tři rýhy značící přemýšlení.

„Asi vás zklamu, pánové," promluvil po chvíli, „ale já jejím otcem nejsem."

„Nejsi?" oba dva bohové se ozvali najednou.

„Ne," Zeus zavrtěl hlavou, „tu maličkou znám jen z povídání, a když jsem jí občas zahlédl. Jinak s ní nemám nic společného."

Janus lapl po dechu. Byl si tak jistý, že by to Zeus mohl být. Byla to ta jediná možnost, která ho napadala. Zase se spletl. Netušil, co na to má říct. Netušil, jestli vůbec někdy přijde na to, kdo je otcem jeho holčičky. Možná, že mu to mělo navždy zůstat tajemstvím.