Hope seděla u postele a tiskla poslovi k čelu obklad. Už po několikáté ho byla znovu namočit, ale měla pocit, že to vůbec nepomáhá. Znovu se zvedla na nohy, aby jen odběhla do koupelny. Vrátila se zpět a něžně přejela mokrým ručníkem i přes poslovy tváře, jeho krk a ruce.

„Mercury," šeptla a těkala pohledem po jeho obličeji.

Nereagoval. Hladila ho po tvářích, držela ho za ruku. Mlčky s ním promlouvala, aniž by dostala jakoukoli odpověď. Když se ručník znovu zahřál zvýšenou teplotou bohova těla, Hope si povzdychla. Bylo to bez výsledků, všechno. Vzala si ručník do rukou a chtěla se zvednout, když jí náhle posel vzal za ruku.

„Ara," uniklo mu ze rtů.

„Ara je pěkná potvora," zamručela směrem k němu a chtěla se vymanit z jeho sevření.

„Jo," zareagoval na její slova a koutek jeho rtů se zvedl do úsměvu.

„Mercury," dřepla si zpátky k němu a pohladila ho po tváři, „jsi vzhůru?"

„Tak nějak," posel se rozkašlal, „více méně. Co tu děláš?"

„Snažím se tě dát do kupy," pousmála se.

„Jak tě napadlo, že tě budu potřebovat?" zajímal se.

Mluvil s ní, ale oči měl přitom stále zavřené. Zatoužila se podívat do těch oříškových očí a ujistit se, že je všechno v pořádku. Nejspíš na to ale neměl dost sil. Srdce jí zabolelo, když přemýšlela, jak mu odpovědět. Nakonec se mu rozhodla říct pravdu, svěřit se mu se svými pocity.

„Měla jsem černé myšlenky ohledně tebe a Ary," přiznala.

„Rozešel jsem se s ní, Lorelaine," nahmatal její ruku a pevně jí sevřel, „rozešel jsem se s ní. Už jsem jenom tvůj."

„Můj," povzdechla si, „ale jak za to trpíš, ty hlupáčku."

„Chtěl jsem to udělat," namítl.

„Jenže já, já nevím, jestli jsem vůbec nějakého vztahu schopná," pípla.

„Jak to myslíš?" nechápal.

„To, co se ve mně probudilo. Janus říkal, že to nebylo naposledy. Ozve se to znovu, jen nevím kdy. Bojím se, abych někomu neublížila. Bojím se, že to nebudu moct ovládat. Nevím, co od toho mám čekat. Nevím, kdo mi ten dar dal a proč," začala plakat, „tak strašně se bojím sama sebe, že se bojím mít někoho po svém boku."

Zavřela oči a k obličeji si přitiskla volnou dlaň. Schovala za ní svou uplakanou tvář. Mlčky vzlykala, její tělo se chvělo. K uším jí dolehl pleskot kapek na okna. Znovu se hustě rozpršelo.

Jestli je Apollo venku, asi mi nebude moc vděčný.

„Jestli máš takový strach právě ze sebe, pak by ses měla obklopit lidmi, kteří ti od toho strachu pomůžou. Je celkem jisté, že se to v tobě ozve znovu," poslův hlas kolísal a Hope jasně poznávala chvíle, kdy potlačoval bolestné výkřiky, „ale když kolem sebe někoho budeš mít, pomůže ti. Moc rád bych ti řekl, od koho ten dar máš. Jediné co vím je, že od Thora to není."

„Chtěla bych poznat mámu," zahuhlala skrz dlaň, „ale i tátu. Oba. Myslíš, že by si mě máma pamatovala? Teda pokud žije. Kéž bych tak věděla, proč mě vůbec vychovával Janus."

Čekala nějakou odpověď, ale nedočkala se jí. Jen ucítila poslovi ruce. Jedna pevně svírala její ruku. Palcem jí hladil po hřbetu dlaně. Druhou rukou jí pohladil po tváři a po vlasech. Hope zamrkala před sebe a podívala se do oříškových očí. V ten okamžik zapomněla na to, co jí trápilo. Na otázku ohledně její mámy nebo táty. V těch hnědých očích bylo tolik bolesti.

„Bolí to hodně?" zeptala se šeptem.

„Bolí," na moment zase přivřel oči.

„Ne, nezavírej je prosím," vyhrkla a volnou ruku přitiskla k jeho tváři.

Zamrkal na ní a ona se začervenala. Chovala se trochu dětinsky.

„Jak ti můžu pomoct?" zadívala se mu do očí.

„Buď tu se mnou," požádal ji tiše.

Lehce ji zatahal za ruku a ona si po chvilce tichého přemlouvání lehla k němu na postel. Přitáhl si jí k sobě a ona slyšela jeho oddechování. Měla dojem, že spí. Snad by usnula taky, kdyby jí tak moc neznervózňovalo, jak moc je mu náhle blízko. Trochu se od něj odtáhla a podívala se mu do očí. Nespal, díval se na ni.

Mlčky se pozorovali, hodnou dobu. Hope mu prsty vjela do vlasů a pousmála se. Vnímala, jak se chvěje. Kdyby netiskl rty k sobě, drkotal by zuby. Pokaždé poznala, kdy se mu tělem prohnala nová vlna bolesti. Stiskl jí přitom silněji.

„Mercu," vydechla do ticha.

„Dlouho jsi mi tak neřekla," přitiskl čelo k jejímu, „ani jsem ti za to nestihl poděkovat. Chybělo mi to. Vždycky jsi mi tak říkala a já jsem to měl strašně rád."

„Mercu," zopakovala, snad jen proto, aby viděla, jak se přitom usmál.

„Tentokrát poděkuju," ještě s úsměvem na rtech jí dlouze políbil.

Janus se znovu po delší době ocitl sám na Zemi. Tentokrát si vybral skalnatý útes vysoko nad fjordem. Vlny bušily do skal a bohovi foukal do tváře vítr. Napadlo ho, jak moc je asi studený. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Šumění vody a hvizdot větru ho uklidňovaly a zároveň mu do mysli vháněly nové a nové myšlenky.

Kdo jen to mohl být?

Zamrkal před sebe a oči upřel na slunce, které svůj dolní půlkruh smáčelo v oceánu. Působilo to úchvatně. Čím víc se slunce ponořovalo do vody, tím tmavší barvu nabíralo. Z původní zářivě žluté se stala ohnivě oranžová, která se pomaličku ale jistě stínovala do růžové. Vypadalo to, jako by se slunce ve vodě chladilo a vážně si to užívalo.

Thor to není. Tak kdo dál?

K uším boha dolehlo tesklivé zvolání. V dálce se rozbila vcelku poklidná hladina oceánu a do vzduchu se v elegantní piruetě vznesla kosatka. S obřím šplouchnutím dopadla zpátky do vody a během několika málo okamžiků jí následovala další.

Všechno to se odehrávalo v místech, kam dopadaly zbytkové sluneční paprsky a odrážely se od hladiny. Zbarvovaly hladinu do zlaté, ohnivé a červené. Takové klišé a přeci jen to dokázalo Januse alespoň na chvíli odpoutat od myšlenek.

„Nelíbí se mi to, příteli," ozvalo se za ním.

„Co se ti nelíbí, příteli?" povzdychl si.

Uslyšel kroky a po jeho boku stanul Chronos. Neviděli se nějaký čas. Přesto však bůh času o všem věděl. O všem, co se dělo s Hope.

„Nelíbí se mi ta tvá nervozita poslední dobou," zahuhlal Chronos, „vím, nad čím přemýšlíš. Sdílím tvé nejistoty týkající se otce naší malé Hope, ale..."

„Už není malá," zavrtěl hlavou Janus a přerušil úvahu Řeka, „jak jsem jen mohl být tak slepý? Neviděl jsem, jak nám vyrostla. Změnila se a já si toho ani nevšiml. Postřehl jsem až to, co se z ní stalo po tom výbuchu."

„Ona ti to určitě za zlé nemá," bůh času mu položil dlaň na rameno, „je vcelku normální, že nepostřehneš všechny změny."

„Nevím, jak si jí mám prostě jen tak přestat všímat," šeptl Říman.

„Takhle to nesmíš brát, o tom to není!" Chronos mu rameno stiskl silněji. „Nesmíš si jí přestat všímat! Nesmíme. Musíme jí dát volnost, to ano, ale stále jí musíme být na blízku. Musíme být oporou, kterou v nás potřebuje, aby vždycky měla místo, kam se může vrátit. Vždycky nás bude potřebovat, i když to tak momentálně nevypadá."

„Občas bys měl míň číst," Janus se pousmál.

„Když pomineme mé čtení," ušklíbl se Chronos, „přišel jsi na něco?"

„Myslíš ohledně jejího otce?" bůh portálů střelil pohledem po jeho příteli. „Přemýšlím o tom už nějakou tu dobu a jediný, kdo mě za tím napadal, byl..."

„Zeus," doplnil ho Říman.

„Zeus," kývl Janus, „jenže nemám tušení, jestli má přehled o tom s kým a kolik má dětí."

Slyšel, jak Chronos potlačil vyprsknutí smíchy. Poplácal ho po zádech a pozoroval, jak se poslední srpek slunce ponořil pod hladinu. Oceán se ještě nějakou chvíli leskl červenou barvou.

„Jistě, že má přehled," odkašlal si bůh času, „jen za ním musíme dojít a zeptat se ho."

„Hm," Říman pokýval hlavou, „čím dřív to bude tím líp. Jdeme."

„Jdeme?" zajíkl se Chronos.

„Jdeš se mnou," Janus si založil ruce na prsou, „vychoval jsi jí taky, mělo by být i ve tvém zájmu, kdo je jejím otcem. Takže, jdeš taky."

Chronos se nadechl a zřejmě hodlal protestovat. Pak ale jen odfoukl a podíval se směrem k oceánu. Vytušil, že se nemá cenu dohadovat. Bůh portálů měl opět pravdu.

Apollo netušil, jak dlouho seděli s Lily venku na lavičce. Seděli vedle sebe a tiše si povídali, nikým nerušeni. Když se však náhle prudce rozpršelo a oni během chvilky promokli, Apollo mlčky proklínal Hope. Věděl, že ta holka za to nejspíš nemůže, ale zrovna teď se mu tohle počasí vůbec nehodilo.

„Asi půjdeš, že?" zašeptala do ticha Lily.

„Víš, normálně bych ti asi v takovém počasí řekl, že ano, ale nemám kam," přiznal.

„Jak to myslíš?" pohodila hlavou a přehodila si mokré vlasy na záda. „Vždyť přeci máš pokoj. Nepletu se snad?"

„Nepleteš," potřásl hlavou, „vidím, že se o mně mezi děvčaty zřejmě dost mluví."

„Zase si nemysli, že jsi, bůh ví jaká hvězda," uhnula pohledem a on zpozoroval, jak se začervenala.

„Můj kamarád má na pokoji návštěvu a nemyslím si, že by bylo vhodné je rušit," vysvětlil, když se na ní dostatečně vynadíval.

„Tak půjdeme ke mně," vyšvihla se na nohy a natáhla k němu ruku.

Její dlaň byla malinká oproti jeho. Celkově to byla drobounká dívka, ale neskutečně krásná. Apollo se na ní usmál a za ruku jí vzal. Vedla ho tmou univerzitního pozemku.

Lilyin pokoj vypadal opuštěný. Na první pohled Apolla napadlo, že snad bydlí sama, ale podle počtu bot u dveří to nemohlo být možné.

„Vím, jak to vypadá," zazubila se na něj Lily, „ale Maya je jen strašně společenská holka."

„Společenská v dobrém nebo špatném smyslu?" ušklíbl se bůh.

„Většinou tráví večery na nějakých večírkách. Vrací se až hodně brzo ráno. Nechodí pak na ranní hodiny," dívka se zula a odšoupla boty stranou.

Apollo udělal to samé a následoval jí. Lily zamířila do kuchyně a on by šel asi za ní, kdyby si nevšiml černé obdélníkové krabičky a dvou joysticků, které na ní byly položené.

„To je tvůj Xbox nebo Mayi?" zeptal se s pohledem upřeným na děvče.

Lily si zrovna dolívala skleničku pomerančového džusu. I s ní se na boha otočila a on si všiml, že znervózněla.

Netuší, co má říct. Neví, jak na to budu reagovat. Zřejmě se bojí, abych neodešel.

„No, je to půjčené," zahuhlala s červenými tvářemi.

„Vážně?" Apollo pozdvihl obočí. „Takže na tom neumíš hrát?"

„Nijak vážně," zamumlala.

Oba dva zamířili do obýváku a Apollo cestou vzal oba dva joysticky.

„Pak se vsadím, že tě v každé hře porazím," uculil se a natáhl k Lily ruku s jedním ovladačem.

Dívka zaváhala. Zatajila dech a v jejích očích se šibalsky blýsklo. Semkla rty k sobě a podívala se na boha. Koutky se jí zvedly do pobaveného úšklebku a Řek věděl, že má vyhráno.

„Tak to ani náhodou," uchechtla se a vytrhla mu ovladač z ruky, „připrav se na pořádnou jízdu."

Sledoval jí, jak zapnula Xbox a po chvíli se rozsvítila i široká LCD televize. Pozoroval jí, jak se celá chvěla nedočkavostí. Joystick tiskla oběma rukama, a přestože ještě nebyl funkční, mačkala postupně všechna tlačítka.

„Proč jsi rovnou neřekla, že je to tvoje?" naklonil se k ní Apollo.

„Protože na to kluci nereagují moc kladně, když holka hraje na Xboxu," podívala se na něj a pohledem těkala po jeho obličeji.

„Uvidíme, jak budeš ty reagovat na to, až tě porazím," při širokém úsměvu na ní vycenil zuby a ona se rozesmála.

„Vážně si koleduješ o výprask. Nedělám po večerech pomalu nic jiného," zasmála se.

„To se měnit nemusí," namítl, „jen mě přizvi k sobě. Uvidíš, že to bude o hodně lepší."

Mercury se stále ještě trochu chvěl. Horečku už asi neměl, ale teplotu zvýšenou ano. Momentálně mu však byla strašlivá zima. Záda ho bolela v místě, kam ho zasáhl Ařin dráp a bolest se rozlévala do celého jeho těla. Pulzovala v rytmu tepu jeho srdce. Těžce dýchal a tiskl k sobě tu křehkou bytost, která ležela vedle něj na posteli.

Hope už hodnou chvíli nic neřekla. Krátce na to, co jí políbil, se mu schoulila do náruče a vypadalo to, že usnula. Tiše oddechovala a hřála ho. Před chvílí přes ně oba přehodil peřinu. Přitáhl si dívku blíž k sobě a ovinul kolem ní svoje paže.

Konečně jí měl u sebe. Konečně jí objímal. Konečně.

Náhle sebou Hope trochu cukla a on slyšel, jak znepokojeně zamručela.

„Ježíš já jsem usnula," zahuhlala trochu zmateně.

„To nic," konejšivě jí pohladil po vlasech.

„Promiň, jen mě to všechno asi trochu znavilo," lehce se od něj odtáhla, aby se na něj mohla podívat.

Vpil se do jejích oceánových očí. Ztrácel se v nich. Prstem jí přitom přejížděl po tváři.

„Jak je ti?" zeptala se a zavrtěla se.

„Dobře, je mi dobře," pohledem těkal po jejím obličeji.

Pozastavil se u jejích rtů. Slyšel její hlas, něco mu říkala, ale on jí nevnímal. Slova se rozplývala v nesrozumitelné šumění. Chtěl by jí zase políbit. Jako předtím.

„Mercu," uslyšel jí se zachichotat.

„Promiň, byl jsem nějak mimo," usmál se na ní.

„Na co myslíš?" zašeptala.

„Nevím, jestli to můžu říct," také šeptal a musel se přitom culit.

„Nemůžeš," ušklíbla se, „musíš."

„Slova stranou," opřel čelo o její.

„Mercu, měl bys odpočívat," zapřela se dlaněmi o jeho hrudník.

„Odpočívám," vydechoval do jejího ucha, „s tebou."

Slyšel její úsměv. Vjela mu prsty do vlasů a rozcuchala mu je. Pak ho začala pomalu hladit přes zátylek. Jednou rukou byla stále zapřená o jeho hrudník a on zhluboka vdechoval její vůni.

„Děkuju," políbil jí na ucho, „za to, žes přišla. Že tu se mnou jsi. Děkuju za tu šanci, kterou jsi mi dala. Jsem tak šťastný, že tě tu mám u sebe."

„Jsem ráda, že mě to sem zavedlo," natiskla se na něj.

Ty slova se mu opakovala v hlavě. Vnitřně věděl, že i ona sama za ním chtěla přijít, jinak by tady nebyla. Vnitřní magie jí sice mohla určit cestu, ale ona sama jí napověděla, co by si přála. Kam by si přála jít.

„Bojím se ale, že to nebudu umět ovládat," její hlas se třásl.

„Pomůžeme ti," otřel se nosem o její krk, „všichni, včetně mě."

„Ne, musíš odpočívat," protestovala, „uzdravit se."

„Nebude to trvat dlouho, hojíme se rychle," namítl.

„Do té doby ale zůstaneš v posteli," pousmála se.

„Fajn," sjel dlaněmi na její boky, „ale ty tu budeš se mnou."

Začal jí lechtat a ona se hlasitě rozesmála. Cukala se mu, chichotala se. Prosila, aby přestal. Když už se nemohla smát, lapala po dechu a z koutků očí jí stékaly slzy, polevil.

„Miluju tvůj smích," uniklo mu ze rtů.

Zadívala se na něj a on se zhluboka nadechl. Sklonil se k ní a políbil jí, dlouze. Prsty jí přitom lehce vyhrnul tričko a sevřel jí na bocích. Přitáhl by si jí k sobě blíž, kdyby to šlo. Pomalu jí líbal a ona mu polibky opětovala.

Když se od ní odtáhl, aby se nadechl, promnula si rty a pohledem se zaryla do jeho hrudníku.

„Možná, že..." zamumlala.

„Nechoď, přespi tady," vyhrkl.

Podívala se na něj skrz řasy a on vytušil, že to znělo asi moc hr.

„Apollo stejně nejspíš nepřijde, tak můžeš přespat na jeho posteli, jestli chceš," uhnul jí pohledem.

Na chvíli nastalo ticho. Pak se Hope usmála a promluvila.

„Myslím, že zůstanu v té vyhřáté posteli," natáhla se k němu a vtiskla mu polibek na tvář a rty.