Mercury se vzdálil ke dveřím a uvolnil místo pro Januse, který k Hope přispěchal a konejšivě jí objal. Poslovi se třásly nohy. Sotva se na nich udržel, podlamovaly se mu kolena. Stále ještě byl roztřesený z toho, co viděl. Hope se mu změnila před očima. Z té ustrašené ztracené dívky se během několika minut stala jiná. Ještě jí nedokázal popsat, ale to, co pozoroval v jejích očích, bylo úchvatné. Některá slova přeci jen našel: sebevědomá, opatrná, vážnější.

Zamotala se mu hlava. Couvl. Rozbušilo se mu divoce srdce, když jí znovu našel pohledem. Dívala se na něj, a když se jejich pohledy střetly, usmála se. Výhled na ní mu ale zastínil Janus. Mercury už neviděl ten úsměv. Ani ho vidět nemusel. Věděl, že se stále usmívá. Taky by se usmíval, kdyby mu řekla to co on jí, tam venku. Miloval ji. A přeci se cítil provinile za svá slova. Neměl by tu být.

Janus se dívky stále na něco ptal. Apollo stál poblíž. Stejně tak Thor, Hell a Freya. Hope byla v dobrých rukou. Mercury couvl ke dveřím a nenápadně se jimi protáhl. Když se ocitl venku, ještě hodnou chvíli na dveře zíral.

Ne, musím. Teď nebo nikdy.

Rozeběhl se. Běh vystřídala teleportace a následoval znovu běh. Posel se však nezadýchal. Ne dokud běžel. Teprve, když se ocitl před dveřmi kolejního pokoje, jeho dech ztěžkl. Srdce už nebušilo tak zběsile, jako když se díval na Hope. Ne, sotva dýchal. Zaklepal na dveře a zhluboka se nadechl. Otevřely se takřka ihned.

„Poslíčku," vyjekla Ara, „připadá mi to jako věčnost, co jsme se neviděli."

Nesnášel, když mu někdo říkal poslíčku. U Ary mu to vadilo dvakrát tolik. Dívka se mu rukama zavěsila kolem krku a horlivě ho zlíbala na rty. Vzala ho za ruce a táhla ho směrem do pokoje.

„Pojď, jsem tu sama," zachichotala se, „co si spolu trochu zablbnout, co říkáš, miláčku?"

„Neříkej mi miláčku," zapřel se do nohou těsně za prahem a zastavil, „už neudělám ani krok."

„Ale no tak," prstem mu přejela po nosu, přičemž ho ostrým drápem lehce škrábla, „co se děje? Jindy jsi trochu víc výmluvný."

Mercury se nervózně ošil. Chtěl se vymanit ze sevření těch rukou, které ho náhle tiskly víc, než by bylo nutné. Podíval se do těch tmavých očí, do kterých se díval už tolikrát. Tentokrát to ale bylo, jako by byly úplně cizí. Nebylo v nich už to kouzlo. Nebo možná bylo, ale posel ho neviděl. Už ho nepotřeboval.

„Aro," promnul její ruce a nadechl se.

„Ne," sykla dívka, „tenhle tón se mi nelíbí."

Mercury její odpor vycítil ještě dřív, než se o něj vlastně pokusila. Chtěla uvolnit jednu svou ruku a nejspíš mu zarýt nehet do hrudníku jako tenkrát před školou. Věděl, co by následovalo. Udělala to už tolikrát. Pokaždé se mu potom zamlželo před očima a ztratil sám sebe. Vytušil, že přitom do něj vpouštěla jed a nemohl dovolit, aby to udělala teď. Ne teď, ne znovu, už nikdy.

Sevřel její ruce silně, až Ara bolestně vzdechla.

„Rozcházím se s tebou," ta slova drhla o jeho zuby, přestože je vyslovoval jasně a zřetelně, „je konec, Aro."

Jakmile to dořekl, pustil její ruce. Otočil se k dceři Arachné zády a chtěl vyjít chodbou, když se za ním ozval rozzuřený jekot.

„Myslíš si, že jen tak odejdeš?" vyjekla. „Myslíš si, že mě jen tak můžeš nechat?! Jsem dcera bohyně!"

„A já jsem bůh sám," zamručel si posel tak nějak pro sebe a lapl po dechu, když pocítil v zádech ostrou bolest.

Tiše zasténal a otočil se. Ara stála za ním, zrovna odtahovala ruku od jeho těla. Na drápu pravé ruky se jí ještě leskla Římanova krev. Když se jí podíval do očí, ušklíbla se. Pozvedla si ruku před obličej a krev z drápu olízla. Mercurymu se zvedl žaludek. Začalo se mu stmívat před očima. Věděl, že pokud se nerozeběhne, Ara si ho přivlastní.

Donutil svoje nohy k poslušnosti. V očích ho štípaly slzy. Slzy bolesti a zoufalství. Chtěl se vrátit za Hope. Chtěl se schoulit v jejím náručí a všechno jí povědět. Nemohl. Sotva se dokázal dostat před svůj kolejní pokoj. Nohy se mu pletly, zakopával. Prudce dýchal, srdce mu bušilo. Jakmile se dostal do pokoje, padl na postel a prsty zaryl do polštáře. Zabořil do něj obličej a vykřikl. Všechno v něm se toužilo vrátit zpět k Aře. Všechno v něm kromě srdce. Srdce vědělo, kdo je správná volba.

Janus těkal pohledem po obličeji té dívky, kterou si myslel, že vychoval. Netušil však, jestli před ním náhodou není někdo jiný. Vypadala v podstatě stejně, mluvila stejně, ale to, co viděl v jejích očích, nebylo stejné.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jí už nejmíň po desáté.

„Ano, papá, jsem," zachichotala se.

„Co se tam venku vůbec stalo, pověz," natáhl se a rukou se dotkl jejího obličeje.

Snad aby se ujistil, že tu vážně je.

„Bylo to úžasný," ozval se Apollo, „nebe se úplně rozsvítilo."

„Já nevím, já," Hope potřásla hlavou, „bylo to všechno tak trochu ve tmě, ale začínalo to tady."

Přiložila si dlaň mezi prsa a začervenala se.

„Já vím," uhnula pohledem, „asi to zní pošetile, ale varovalo mě to předtím, co přijde. Věděla jsem, že musím utéct. Mercury mi pomohl dostat se ven, na most. Tam už to přebralo nadvládu."

„Cos cítila?" zajímala se Freya.

„Já nevím, já, bylo to něco nového. Bylo to úžasné. Jako bych konečně věděla, kdo jsem, kam patřím a co umím. Povolila jsem tomu trochu uzdu a ono to vědělo, co to má dělat. Nebe se rozzářilo. Pršelo. A přesto mi nebyla zima. Ty blesky. Zářily, protože jsem to tak chtěla. Hromy byly jako hudba, které jsem já byla dirigentem," dívčiny oči zářily.

Janus znervózněl. Pootočil se na Thora a pak se znovu podíval na Hope. Usmívala se a dívala se přitom do prázdna.

„Hned přijdu, ano?" šeptl směrem k ní.

Dívka mu kývla a pohledem našla Apolla. Janus vstal a zamířil ke dveřím. Trochu se uklidnil, když zaslechl Lorelainin smích. Byla v dobrých rukou. Bůh portálů se pozastavil u Thora.

„Mohl bys na slovíčko?" podíval se mu zpříma do očí.

Bůh hromů mu na odpověď jen kývl. Nepozorování vyšli ven na čerstvý vzduch. Dostali se do vyššího patra, na balkón. Thor si nalil sklenici vína a Janus postřehl, že hodlal nabídnout i jemu, ale včas si uvědomil, jaký nesmysl by to byl.

Janus si stoupl k zábradlí balkónu a Thor se k němu po chvíli připojil.

„Vím, co máš na mysli," zahuhlal, „ale moje odpověď je záporná."

„Thore," povzdechl si Janus, „zřejmě umí ovládat hromy a blesky. Nemůžeš mi mít za zlé, že jsem si jí spojil s tebou. Přeci jen máš nějaké děti, nemýlím se?"

„Nemýlíš," potvrdil Thor, „ale Lorelaine mezi ně nepatří. Umí ovládat i déšť a to v mé moci už není, drahý příteli. Moc rád bych ti situaci vyjasnil, ale nemohu. Omlouvám se."

„Není za co se omlouvat," Řek sklonil hlavu, „není za co. Důležité momentálně je, aby se naučila svoje schopnosti ovládat."

„Jde o to, jak často se budou projevovat. Mohlo jít o chvilkový zkrat. Třeba jí to dá zase na nějaký čas pokoj," nadhodil Seveřan.

„Na nějaký čas," pokýval hlavou Janus, „za pár dní má sedmnácté narozeniny. Mohu snad jen doufat, že jí za tu dobu stihnu něco naučit, aby neublížila sobě nebo svému okolí."

„Nebudeš na ni sám," Thor mu položil ruku na rameno, „Apollo a Mercury jí také pomůžou. A ten chlapec? Nick, myslím, že se jmenuje? Nadějný to hoch. Už má něco také za sebou."

„Nick a Apollo mi starosti nedělají," zahuhlal bůh portálů, „jen ten třetí motá té malé hlavu."

„Janusi," bůh hromu se pousmál, „není už tak malá za jakou jí stále máš. Chápu, že ti to přijde těžké pochopit, vychoval jsi ji. Ale ona už ví, co má dělat, když kolem ní pobíhá někdo, jako je Mercury. Myslím, že si ti dva rozumí a ví, kdy je na čase si něco vyříkat. Ostatně stalo se tak před pár hodinami na tom mostě, takže si nemyslím, že by jí motal hlavu. Mám dojem, že je to tak trochu naopak."

Hope se konečně dostala do pokoje. Do svého pokoje. Do kolejního pokoje. Padla na postel a zůstala ležet. Slyšela, jak Nick vedle šramotí a během chvíle se objevil ve dveřích jejího pokoje. S prasknutím otevřel pytlík brambůrků a natáhl ho směrem k Hope.

„Nechci," usmála se a pak se uchechtla, „jak se tím vůbec můžeš furt cpát?"

„Potřebuju se něčím uklidnit," namítl už s plnou pusou.

„Uklidnit?" pozdvihla překvapeně obočí.

„Nevím, kdy mi tu z nebe sneseš hromy blesky," ušklíbl se.

„Hňupe," hodila po něm polštář a pak se hlavou zabořila do postele.

„Jsi unavená?" zeptal se jí.

„Hm," lehce kývla, „docela jo. Nevíš, kam se poděl Mercury?"

„Nemám ponětí. Byl jsem rád, že aspoň Apollo přesvědčil Januse, že už můžeš domů," Nick zněl zamyšleně.

Hope si odfoukla a zůstala mlčky ležet. Ticho se prodloužilo a protnuly ho jen Nickovi kroky, když beze slova opustil její pokoj a zavřel za sebou dveře. Nejspíš si myslel, že spala, ale Hope nemohla spát. Převrátila se na břicho a vybavila si, jak jí Mercury skoro políbil, tam na mostě.

Kam šel? Proč neřekl, že jde pryč? Prostě odešel. Šel za ní?! Za Arou?

Hope potlačila slzy, když se ozvalo její podvědomý.

Za kým jiným by asi šel? Mohl jen za ní. Nebo jich má víc? Nechává si zadní vrátka.

Dívka tiše vzlykla a zhluboka se nadechla, aby potlačila pokračování pláče. Posadila se a zadívala se do tmy. Ani nepostřehla, že už se setmělo. Vyškrábala se na nohy a nakoukla do obýváku. Televize běžela. Nick u ní chroupal brambůrky.

Potřebuju se jít projít, ven. Na vzduch, hned.

Hope pocítila zvláštní šimrání v dlaních. Proplížila se do obýváku a zamířila ke dveřím.

„Kampak jdeš?" uslyšela Nicka.

„Ven, hned se vrátím, neboj se," zahuhlala.

Sáhla po mikině, oblékla si ji a vytratila se z pokoje dřív, než se jí Nick stihl vnutit. Ještě v chodbě si přetáhla kapuci přes hlavu. Věděla, že venku prší. Věděla to proto, že ještě stále jí po tvářích stékaly slzy.

Nohy jí nesly samy, jako na mostě. Netušila kam jde, ale nevěnovala tomu pozornost. Věděla, že to uvnitř ní ví, kam má jít. Kdyby však vnímala, že míří k jinému kolejnímu pokoji, možná by se zastavila. Jenže náhle před tím pokojem stála. Promočená od deště. Drkotala zuby a srdce jí bušilo. Chtěla a zároveň nechtěla tu být. Zavřela oči a nadechla se. Jednoduše zaklepala.

„Lorelaine?" otevřel jí Apollo.

„Ahoj," zadrkotala zuby.

Apollo se natáhl pro její ruku a ona jí vděčně sevřela.

„Jsi úplně promočená," zhrozil se a jeho výraz se náhle změnil ve smutný, „tys plakala?"

„Už je to dobré," potřásla hlavou.

Z pokoje se ozval srdcervoucí výkřik a Hope ztuhla krev v žilách.

„Koho tam máš?" zeptala se boha slunce.

„Možná, že bys měla jít, Lore," šeptl.

„Kdo to je?" skoro jí nebylo slyšet přes další výkřik.

„Nebo vlastně, pojď dál," pevněji sevřel její ruku a vtáhl jí dovnitř.

Hope sotva dýchala, když se ozvalo bolestné zasténání a náznak pláče. Apollo jí zavedl do pokoje. Na posteli ležel Mercury. Choulil se do klubíčka, třásl se. Tváře měl mokré od slz a z úst se mu právě vydralo další zasténání. Dívka couvla a zády se opřela o Apolla.

„Rozešel se s Arou a ta mrcha do něj stihla zabořit ten svůj jedem naplněný dráp," vysvětlil jí šeptem.

Hope chtěla v ten moment utéct. Ztratit se ve tmě noci a pak si zalézt do postele a usnout. Jenže nemohla. Nemohla ho takhle nechat, ne potom co jí pomohl. Bylo tomu sotva pár hodin.

Apollo popostrčil dívku blíž k posteli, na které ležel jeho bratr. Nevěděl, jak dívka vytušila, že jí Mercury potřebuje, ale prostě tu byla. Když postřehl její mokré tváře, vytušil, že plakala. Spojil si to s její novou schopností, s její mocí. Zřejmě právě to bylo příčinou její přítomnosti a Apollo tomu byl vděčný.

Hope se posadila na zem vedle postele a podívala se na boha slunce. V jejích očích bylo k přečtení zoufalství a smutek.

„Dělal jsi s ním něco?" zeptala se.

„Ne, takhle jsem ho tu našel. Je jako když má horečku, možná by pomohl studený obklad," pokrčil rameny Řek.

„Zkus to," kývla dívka.

Apollo se na chvíli vytratil do koupelny. Přinesl ručník namočený do ledové vody a podal ho Hope, která ho poslovi přitiskla k čelu. Starostlivě se na něj zadívala a Apollo začínal mít pocit, že je tak trochu navíc.

„Chudáček," slyšel jí šeptat, „tohle si nezasloužil."

„Hope," zahuhlal ze snů Mercury a dívka sebou trochu cukla.

Konejšivě něco zašeptala a Apollo couvl ke dveřím.

„Kam jdeš?" postřehla Hope.

„Jen si skočím něco zařídit, vrátím se," pousmál se na ní a než stačila něco namítnout, vytratil se z pokoje.

Venku bůh zalitoval, že si nevzal mikinu nebo alespoň bundu. Lehce poprchávalo a on zamířil do parku. Loudavým krokem se procházel pod stromy, které mu poskytovaly přístřeší. Sem tam mu na hlavu dopadla velká kapka z korun stromů. Přitom se vždycky nevrle ošil, ale musel se pokaždé ušklíbnout.

Do tmy noci se pár metrů před ním rozsvítilo malé červené světýlko. Bůh se pozastavil, ale ihned pokračoval v cestě. Naděje, že není jediný, kdo se v tuhle dobu potuluje venku, ho popoháněla kupředu. Došel ke světýlku. Zjistil, že jde o zapálený konec cigarety, který mezi dvěma prsty svírala jakási dívka.

„Poslední večerní cigareta?" pronesl směrem k ní.

„Tak nějak," slyšel, jak se usmála, „přisedneš si?"

„Jestli můžu, tak rád," kývl a posadil se vedle ní.

„Chceš?" natáhla k němu ruku s krabičkou cigaret.

„Ne, díky," zavrtěl hlavou, „tohle zrovna nemusím. Nikdy mi to nechutnalo a to jsem to zkoušel už fakt hodně krát."

„Chápu," vyfoukla před sebe obláček bílého dýmu, „taky mi to ze začátku moc nejelo."

Ještě párkrát popotáhla a pak típla nedopalek o železnou výztuž lavičky. Vyfoukla kouř, odkašlala si a on postřehl, že se na něj podívala.

„Myslím, že tě znám," pousmála se.

„Tak do toho vneseme trochu světla," bůh slunce si přiložil dlaně k sobě a vytvořil mezi nimi menší světelnou kouli.

Pozdvihl ruce k dívce, tak nějak doprostřed prostoru mezi nimi, a kouli tam ponechal. Visela ve vzduchu a pomalu se rozjasňovala. Dívka přimhouřila oči a on poznal, že se na něj snažila zaostřit. On jí viděl zcela jasně. Měla zlatavé husté dlouhé vlasy, které jí splývaly na záda. Zelené jasné oči ho zkoumaly a plné růžové rty se přitom nervózně usmívaly.

„Apollo?" zorničky se jí rozšířily překvapením a v tvářích zčervenala. „Můj bože, promiň."

„Promiň co?" uchechtl se. „Všechno v pořádku. Jen mi pověz, jak se jmenuješ, krásko."

„Lily," špitla, „jsem Lily."

„Lily," zopakoval a nahmátl její ruku, „jsem rád, že nejsem sám, kdo takhle ponocuje."