Odin se připojil k jeho dcerám. Společně se snažili najít způsob, jak pomoct zmrzlé umírající dívce. Odin přitom vyřkl pár peprných nadávek na účet Ymira a pak se s rukama založenýma na prsou postavil ke dveřím pokoje, ve kterém se nacházeli.

Mercury sledoval, jak se Hel nakláněla nad Hope. Dívka ležela na velké posteli s nebesy. Byla přikrytá francouzskou dekou. Bohyně se k ní naklonila a přitiskla jí dlaň k čelu. Povzdychla si.

„Co myslíš, že pomůže?" slyšel jí posel sotva zřetelně šeptat.

„Chlad porazí jedině oheň," odpovídala si sama, jen jiným hlasem, „jenže, jak to udělat?"

„Jak jste proti tomu do teď bojovali?" Hel se podívala na Mercuryho a pak na Nicka.

„Apollo jí zahříval, když jí byla zima," prozradil Nick, „vždycky to stačilo."

„Takže oheň už používali," zahuhlala bohyně sama k sobě.

„No tak zkusíme opak, zaženeme led ledem," odpovědělo jí její druhé já.

„Hel," ozvala se Freya, „dost toho šuškání. Co máš v plánu?"

„Proti ledu led," zvýšila hlas Hel, „když oheň nepomohl."

„Proti ledu led?" pozdvihla obočí Freya, „nejsem si jistá, jestli ti rozumím."

„Freyo," zasmála se bohyně podsvětí, „je to led a přeci to není led. Je to směs, která se musí neustále udržovat ve vysokém chladu, jinak je velmi třaskavá. Víš už? Nebo je ta hádanka moc těžká."

„Nitrogen?" překvapilo královnu valkýr. „Ale to je velmi nebezpečné."

„Uvidíš, pomůže jí to," přesvědčovala jí Hel.

„Nechceme té dívce přeci ublížit," stála si za svým Freya.

Hel se znovu změnila. Projevilo se její zlé dvojče, s havraními vlasy.

„Nevěříš mi?" zasyčela zlostně a cvakla o sebe drápy. „Vyleč si jí tedy sama."

Bohyně zamířila ke dveřím, ale královna valkýr jí stihla zastavit.

„Ne, ne, počkej!" zvolala Frey. „Dobře, dobře. Zkusíme to."

Janus s Apollem k sobě stáli zády. Každý kontroloval jinou stranu, odkud by mohl nepřítel přijít. Apollo skoro nedýchal. Neustále si nervózně mnul ruce a soustředil do nich sluneční energii.

„Už by to nemusel prodlužovat," zahuhlal směrem k němu Janus.

„Tak ho popoženeme," odfoukl si Apollo a zahvízdal, jako kdyby volal na domácího mazlíčka, „Fenrire!"

Za jeho zády se ozvalo zavytí a zachrčení. Janus se na něj víc natiskl a Apollo se ihned otočil směrem, odkud zvuky vyšly. Otočil se včas, aby viděl, jak se obrovský vlk vyřítil mezi stromy. Hnal se plnou rychlostí k nim. Janus před ním otevřel portál, ale zvíře ho dokázalo přeskočit.

„Zpomal, zpomal, slyšíš!" zasyčel na něj Apollo.

Vypadalo to komicky. Na každé ruce k sobě přitiskl ukazovák a prostředník a vytvořil si jakousi pomyslnou zbraň. Možná dětinské gesto, ale jemu to pomáhala mířit. Zaměřil Fenrira a z jeho prstů bleskově vystřela žhavá střela. Zasáhla vlka do boku a sežehla mu kus kožichu. Zvíře zavrčelo a zavylo.

„Fenrire, nepřišli jsme ve zlém," promluvil na něj Janus.

„Nemyslím si, že se mu zrovna chce komunikovat," namítl Apollo, „je jako utržený ze řetězu."

„Kdyby tě slyšel Tyr, jednu by ti vrazil," uchechtl se Janus.

Apollo potlačil smích a znovu na Fenrira vystřelil. Vlk se však k němu rozeběhl. Bůh slunce couvl v momentě, kdy postřehl, jak se zvíře odrazilo od zadních nohou. Janus před něj stihl umístit portál a teleportoval zvíře na míle daleko od nich.

„Nešlo to udělat už dřív?" prskl Apollo.

„Nějak mě to dřív nenapadlo, omlouvám se," Janus pokrčil rameny.

Díval se na Apolla pohledem mladého chlapce. Řeka až překvapilo, že ještě nespatřil pohled plný vrásek a starostí.

„Ovšem narážka na Tyra byla perfektní," uznal a oba dva se zasmáli.

Tyr byl severský bůh spravedlnosti. Od zápěstí mu však pravou ruku tvořila jakási kovová tlama – náhražka dlaně a prstů, o které přišel. Tlama měla podobu vlka s oranžově žhnoucíma očima. Legenda pravila, že Tyrovi ukousl ruku právě Fenrir. Bohové se snažili Fenrira zkrotit pomocí řetězů, přičemž jim pomáhal právě i bůh spravedlnosti. Řetězy však vlka neudržely a bůh se z nich dostal. Od té doby taky nesl Fenrir přízvisko „Nespoutaný". Vlk v záchvatu zuřivosti na bohy zaútočil a Tyr v boji přišel o ruku.

„Je čas je dohnat," nadhodil Janus.

Sotva však oba bohové udělali pár kroků, objevila se před nimi vysoká ledová zeď.

„Ne," zasténal rezignovaně Apollo, „i ty Brute?"

Otočil se, aby se podíval do červených očí ledového obra. K uším mu dolehlo škrábání drápů o led. Z dálky se k nim hnal Fenrir.

„Myslím, že bysme ho měli napodobit," pokývl hlavou na něj Apollo, „ale opačným směrem. Nebo stíháš vytvořit portál?"

„Pokusím se," kývl Janus, „zabav ho."

„Pff... No jistě," uchechtl se kousavě Apollo.

Vyslal k ledovému obrovi pár ohnivých střel a pak se rozeběhl. Ymir po něm máchl ledovým kyjem, který ovšem dopadl asi metr za Apolla. Bůh slunce se na obra otočil a znovu na něj vystřelil. Střely se zarývaly do těla tvořeného z ledu. Dělaly v něm krátery, které se ovšem hned zacelovaly. Seveřan měl z čeho čerpat. Země byla pokrytá ledem.

„Janusi?!" křikl Apollo. „Jak jsi na tom?"

„Vydrž! Už to bude," zvolal bůh portálů.

Apollo k němu zamířil. Bylo to zrovna v momentě, kdy po něm skočil Fenrir. Vlk se dostavil dřív, než s ním bůh slunce počítal. Zrychlil do sprintu a doufal, že Janus dokončí práci v čas.

„Dělej, Janusi! Dělej!" vyhrkl a nervózně se ohlédl.

Měl v zádech oba dva Seveřany. Jen Fenrir se po něm hnal s větší vervou.

Apollo doběhl k Janusovi přesně v momentě, kdy Říman otevřel portál. Proběhl jím a Janus ho následoval. Portál se za nimi ihned zavřel a oni se ocitli před branami Valhaly. Byli v bezpečí, nebo to alespoň tak vypadalo.

Apollo se předklonil a zapřel se dlaněmi o stehna. Popadal dech a Janus se na něj omluvně díval.

„Rychleji to nešlo," zahuhlal.

„V pohodě," potřásl hlavou bůh slunce, „jsem v pohodě."

Jakmile to dořekl, uslyšel hlasité odkašlaní.

„Jak vám mohu pomoci, pánové?" dolehl mu k uším chraplavý hluboký hlas.

Narovnal se v zádech, aby se mohl podívat do hlubokých očí a tváře s ostrými rysy. Stál před ním Thor, prvorozený syn Odina.

Mercury sledoval téměř do detailů sehranou práci bohyň. Freya měla místo velice důležité asistentky a Hel ošetřovala ránu. Hope ležela stále v bezvědomí. Bohyně podsvětí jí vyhrnula tričko pod prsa, aby měla dobrý přístup k ráně. Nebyla už skoro vidět, byla zahojená, zbyla jen jizva.

Hel sevřela v rukou dlouhé železné kleštičky, kterými svírala bílý nemocniční tampónek a ponořila ho do nádoby, kterou držela Freya. Z nádoby neustále vycházel bílý dým, a přestože Mercury stál od Freyi dobré dva metry, cítil chlad, který z nádoby také vycházel.

Hel vytáhla tampónek ven a ihned ho přiložila k jizvě. Ozvalo se tiché zasyčení, když se látka setkala s kůží. Mercury nervózně přešlápl. Chtěl se k Hope vrhnout a ihned se dožadovat výsledků. Věděl ale, že tak to nefunguje. V podstatě nikdy to tak nefungovalo.

Bohyně podsvětí proces opakovala. Znovu ponořila tampónek do nitrogenu a během vteřiny ho přitiskla k dívčině ráně. Opakovala to tak několikrát. Pokaždé přiložila látku o kousíček vedle než předtím, ale neustále se pohybovala pouze po jizvě. Kůži kolem nikdy nezasáhla. Byla tak přesná, až to Mercuryho překvapilo.

„Tak co?" zeptala se Freya. „Vidíš už změny?"

V ten moment jí chtěl Mercury obejmout. Vyslovila otázku, kterou on tak dlouho potlačoval. Nebylo to sice víc než pár minut, ale jemu se to zdálo jako věčnost.

„Nějaké ano," pokývala hlavou Hel, „ale..."

„Ale?" vyhrkl Mercury, aniž by jí nechal domluvit.

Bylo toho na něj moc. Všechno to čekání. Trvalo to na něj příliš dlouho, na někoho, kdo se umí pohybovat super rychle.

Hel odtáhla tampónek od rány a podívala se na posla. Přimhouřila oči a Říman postřehl, jak jí začaly černat vlasy. Bohyně se však zhluboka nadechla, na moment zavřela oči a vydechla.

„Ale," pronesla klidně, přestože na ní bylo vidět, že bojuje se svým zlým dvojčetem, „nejspíš budeme ten oheň přeci jen potřebovat."

„Oheň?" posel rychle přejel pohledem po celé místnosti.

Nick se zády opíral o zeď jen kousek od něj. Odin už tu nějakou dobu nebyl. Freya poklidně seděla u postele a pevně držela nádobu s nitrogenem. Hel se na něj dívala a čekala, co z něj vypadne. Na stěnách zářily zapálené svícny. Byl to jediný zdroj ohně, ovšem velice nedostatečný.

„Jenže Apollo zůstal venku," dořekl konečně Mercury.

Jen co to dořekl, z chodby se ozval hluk. Bylo slyšet několik hlasů, hádaly se. Posel nebyl schopný ani jeden z nich bezpečně poznat. Byly tlumené mnoha stěnami. Freya však jeden hlas rozlišit dokázala.

„To je Thor," narovnala se v zádech a Mercury postřehl, že se ošila.

Je nervózní. Proč?

„Nezvaní hosté?" mrkla na ni Hel.

„Jo," Nick se odstrčil od zdi a zamířil ke dveřím, „mám takový dojem, že Apollo s Janusem už měli dost hraní si s vlkem."

„Náš nepovedený vlček vám zase způsoboval nepříjemnosti?" zajímala se Freya.

„Tak trošku," pokrčil rameny chlapec, „ale zní to tak, že si s ním ti dva poradili."

„Pokud přitom byl Thor, nevím, nevím, jestli byl nadšený," povzdechla si královna valkýr.

„Z čeho míň?" uchechtla se Hel. „Z Fenrira nebo z těch dvou?"

Nick vzal za kliku v momentě, kdy se dveře rozletěly. Jen tak tak stihl couvnout. Dovnitř vpadli Apollo s Janusem a následoval je vysoký statný muž v brnění. V jedné ruce svíral kladivo. Tmavě hnědé vlasy mu spadaly na ramena, v očích mu žhnulo. Byl to Thor.

„Tihle hňupové vás hledají," zamručel a kývl na Apolla s Janusem.

„Právě včas," uznal Mercury.

Nemohl si nevšimnout, jak se Apollo podíval na Hope. V tom pohledu bylo tolik starostí, smutku a viny, že se mu z toho stáhl hrudník. Měl vůbec stejné pocity? Cítil se podobně, když viděl dívku ležet v bezvědomí?

To a víc. Dýchal bych pro ni, zabíjel, umřel.

Atmosféra v místnosti nebyla zrovna nejlepší. Mercury to cítil a nervózně přecházel sem a tam – tedy alespoň těch pár centimetrů, co pro něj zbylo. Nick znovu zaujal jeho místo u zdi. Apollo se postavil trochu blíž k lůžku. Janus s Thorem zůstali u dveří.

Mercuryho trochu překvapilo, že i přes ne moc dobrou situaci zůstala Janusova tvář mladá a tak nějak bezstarostná. Bylo to jako by si byl jistý tím, že dívce bohyně pomohou.

„Jak dlouho ještě Hel?" zeptal se posel roztřeseným hlasem.

Ztrácel kontrolu. Neměl daleko k tomu, aby se prostě jen rozeběhl a běžel, kam by ho nohy nesly. Zkousl si spodní ret, když se mu do úst hrnuly další slova plná netrpělivosti.

„Jsi moc netrpělivý, poslíčku," bohyně se pousmála, „neboj se, tvá kamarádka to zvládne."

„Není to jen kamarádka," zamrmlal Mercury letmo.

„Oh," bohyně ho zřejmě slyšela.

Krátce se na něj podívala a pak střelila pohledem po Apollovi. Několikrát rychle zamrkala a pak se znovu zaměřila na tampónek a Hope.

„Omlouvám se," zahuhlala, „myslela jsem, že je to jinak."

„Jistě, to je pochopitelné," prskl posel.

Uvědomil si, že to vůbec není potřeba. Nebylo zapotřebí nějak reagovat, burcovat svoje emoce. Ať už to vypadalo jakkoli, on pravdu věděl. Apollo se jí vzdal. Vzdal se jí, aby jí mohl on mít. Hodlal o ni bojovat. Přestože teď o ní právě mluvil jako o přítelkyni, věděl, že se bude muset ještě snažit.

Srdce se mu rozbušilo. Určitou jistotu u Hope měl, ale nemohl se na Apolla nepodívat. Bůh slunce mu pohled opětoval a lehce se pousmál. Mrkl na něj přitom a lehce pozvedl palec u ruky.

Nezklam mě, prosím, alespoň v tomhle ne.

„Dobrá, dobrá," Hel odložila kleštičky stranou, „já mám svou část práce za sebou."

Bohyně se zvedla od lůžka a přešla k Apollovi a vzala ho za obě ruce. Podívala se mu do očí a usmála se. Vypadalo to, že na něco čeká. Pak však náhle promluvila.

„Oh, ano, to bude stačit," ušklíbla se, „běž, ta malá potřebuje trochu tepla. A my ostatní, jdeme. Nepotřebujeme tu být všichni, a čím míň lidí, tím lépe pro tu malou."

Apollo nejdřív jen seděl u postele. Pak si ale Hope opatrně přetáhl do náruče a posadil se s ní na postel. Držel jí pevně. Nos měl přitisklý k jejím vlasům a zhluboka dýchal. Vnímal jak je ledová. Bál se vůbec promluvit, aby snad někde nepoprskala. Byla jako kus ledu – stejně studená a snad i křehká.

„Nevezmu ti ji, neboj se," promluvil náhle do ticha.

Mluvil k Mercurymu, ke svému bratrovi. Jako jediný s ním zůstal v pokoji. Janus i Nick přijmuli pozvání k odpočinku. Thor, Hel i Freya s nimi opustili pokoj.

Apollo vzhlédl, aby se podíval poslovi do očí. Jeho bratr seděl u postele, z druhé strany než ještě před chvíli seděl on.

„Já vím," kývl Mercury.

„Vnímám ty obavy, viděl jsem tvojí reakci, když jsi Hel oponoval, že nejde jen o kamarádku," připomněl mu bůh slunce, „takhle nereaguje někdo, kdo se nebojí ztráty."

„Nevím, jak dlouho mi vydrží jistota," přiznal posel a sklonil hlavu.

„Řekl jsem ti, že pokud jí chceš, musíš se snažit. Snaž se a máš jistotu jistou," Apollo lehce pokrčil rameny.

Poposedl si a pohladil Hope po vlasech. Začínala teplat. Už nebyla tak studená, nebo si to alespoň myslel. Působila však stejně křehce. Přitáhl si jí blíž k sobě a opatrně zpevnil sevření. Vyvinul trochu větší teplo.

Po několika hodinách trpělivosti se Hope lehce zachvěla a tiše zamručela.