Hope seděla na posteli. Zády se opírala o Apolla, který seděl za ní. Držel jí za ruku a ona chvílemi podřimovala. Zahříval jí a ona teplo přijímala víc než ráda. Chlad se nechtěl stáhnout. Neustále o něm věděla. Jakmile se jen trochu něčím zaměstnala a nesoustředila se na jeho potlačování, postoupil dál v jejím těle.

„Děkuju," šeptla do tmy.

Bylo už pozdě v noci, ale Hope nebyla unavená. Podřimovala jen vinou příjemného tepla.

„Za co?" zeptal se Apollo šeptem.

„Že se o mě staráš. Myslela jsem, no, myslela jsem, že budeš chtít, však víš, aby mezi námi něco bylo. Ještě před tím, možná ze začátku, když si za mnou chodil do pantheonu. Do té doby než jsem ti dala pusu," nervózně se zavrtěla.

„Ale byla to hezká pusa," usmál se.

„Co se v ten moment změnilo?" zajímala se.

„V ten moment možná nic," zahuhlal jí do vlasů, „nejspíš až později."

„Ale otázka je stále stejná," pootočila se na něj tak, aby mu viděla do obličeje, „co se změnilo? Už mě nechceš, proč?"

„Není to tak, že bych tě nechtěl," ušklíbl se.

„Apollo," zasmála se a prsty mu vjela do vlasů.

Hope mu rozcuchala vlasy. Bůh slunce se cukl a znepokojeně mlaskl jazykem. Rozesmál se a popadl jí za ruce. Předklonil se a opatrně jí položil na postel. Klekl si nad ní a pár pohyby rukou jí rozcuchal účes. Pokojem se rozlehl smích. Snažila se mu vzdorovat, chňapala po jeho rukou, ale on se chytit nenechal. Začal jí lechtat a Hope se neubránila hlasitému smíchu.

Nech toho! Vzbudíme Nicka! Bude naštvaný, jestli ho vzbudíme.

Pokrčila nohy a koleny se zapřela o jeho hrudník.

„Dost!" vyprskla smíchy. „Dost! Dost! Prosím!"

Apollo se uchechtl. Naklonil se k ní blíž a zlehka jí políbil na rty. Hope to trochu vyvedlo z míry. Zčervenala a uhnula mu pohledem.

„Poslední, promiň," zašeptal a odtáhl se od ní.

Pomohl jí se posadit a přitáhl si jí k sobě. Zapřela se mu dlaněmi o hrudník a nechala si od něj trochu odstup. Netušila, proč to vlastně udělala. V ten moment jí něco nutilo to udělat. Těkala pohledem po jeho obličeji. Chtělo se jí křičet, ať jí chytí a drží, ať jí zahřeje. Nemohla. Naprázdno otevřela ústa.

To co cítila tentokrát, nebyl jen chlad. Bylo to, jako když jí malé rampouchy prorůstají tělem. Studilo to desetkrát tolik, ztrácela cit v místě, kam se ten pocit dostavil. Bolestně zasténala a křečovitě sevřela Apollovo tričko.

„Lorelaine, co se děje?" vyhrkl překvapeně. „Co se děje? Mluv, prosím."

Z úst dívky se vydralo akorát bolestné zasténání. Ztrácela sílu, čím víc do ní chlad pronikal. Zuby si zaryla do spodního rtu, když se jí do krku dralo další zasténání. Potlačila ho a unaveně padla zády na postel. Schoulila se do klubíčka, a když vydechla, od úst jí vyšel bílý obláček.

„Laine!" Apollo jí opatrně nadzvedl a posadil si jí na klín. „Bože můj, jsi úplně ledová. Co je s tebou? Podívej se na mě."

Z bohova hlasu byla znatelná zoufalost. Hope věděla, že nemá tušení, co s ní má dělat. Přitiskla se k němu, když vycítila, že se jí snaží zahřát.

„Apollo," šeptla, „prosím."

Nezabíralo to. Chlad neustupoval. Přestože muselo být v pokoji nejméně čtyřicet stupňů, Hope byla stále zima.

„Ne, ne," dlaně přitiskl k jejím tvářím, díval se jí do očí, „nepodléhej tomu tak."

„Nejde to, neovládám to," sotva dokázala mluvit.

Vnímala, jak jí chladem tuhnou svaly v těle. Sama už by se ani neudržela na nohou. Věděla to. Hrudník se jí stáhnul úzkostí. Víčka jí klesala únavou, ale i rezignací. Ubývaly jí síly a ona už neměla na to chladu vzdorovat.

„Nicku!" vykřikl náhle Apollo.

Hope to trochu probralo, ale byl to jen vteřinový pocit.

„Nicku, vstávej," bůh položil dívku na postel a zabalil jí do peřiny, „Nicku, tak slyšíš!"

Apollo už chtěl vyběhnout ke dveřím, když se před ním náhle otevřely. Stál v nich Nick. Hope se na něj sotva dokázala usmát. Syn Area se chtěl zeptat, co se děje, ale nestačil to udělat. Apollo ho zaúkoloval, ale Hope už jen matně slyšela, co mu říkal. Oči se jí přivřely. Ještě viděla Apolla, jak si k ní přisedl a vzal jí do náruče. Ucítila lehké teplo, ale chlad byl silnější. Oči se jí zavřely.

Když se jí zavřely oči, Apollo vyhrkl její jméno. Pohladil jí po vlasech a snažil se jí probrat. Nešlo to. Byla v bezvědomí. Nick mu podal nějaké teplé svetry a mikiny. Apollo jí do toho oblékl a pak jí ještě zabalil do slabé deky. Popadl jí do náruče a zamířil ke dveřím pokoje.

„Kam jí neseš?" dohnal ho Nick.

„Potřebuju jí dostat do severského pantheonu. Nevím proč, ale zřejmě tak na ní působí Ymirova kouzla. Potřebuju to z ní dostat, jinak už jí neprobereme," vysvětlil mu Apollo.

„Jdu s tebou," rozhodl se Arův syn a sáhl po mikině.

Apollo to chtěl zamítnout, ale neměl na to čas ani náladu. Vyšel na chodbu s Hope v náručí. Během pár minut se ocitl venku. Začal pociťovat chlad, který vycházel z dívčina těla. Srdce se mu prudce rozbušilo. Neměl dobrý pocit z toho, že s tím chladem nemůže bojovat. On, bůh slunce. Měl by jí pomoct, měl by jí zahřát.

„Počkej, to jsou koleje," nechápal Nick, když Apollo zamířil k jeho bytu, „co to sakra děláš?! Lorelaine na tohle nemá čas! Musíš jí tam dostat co nejrychleji."

„Však o to se snažím," sykl Apollo.

Zrychlil do běhu, přestože se mu běželo poměrně špatně. Čím víc chladu z Hope vycházelo, tím byla těžší. Apollo doběhl k bytu celý zpocený. Zaklepal na dveře a doufal, že Mercury je uvnitř. Byl, jen otevřel trochu pomaleji, než by to Apollo čekal. Posel na něj nechápavě zamrkal.

„Neptej se, prostě pojď," vyhrkl a zamířil zpět ven.

Venku na ně čekal Nick. Postával u vchodových dveří, a když se Apollo s Mercurym vyřítili ven, trochu to s ním trhlo.

„Fajn a co teď?" zajímal se Nick. „Už máme rychlonožku, co dál?"

„Rychlonožka vezme Laine," Apollo předal dívku poslovi, „a nepusť jí, jinak tě fakt zabiju."

„A řekneš mi už, co máš v plánu? Co se děje?" Mercury byl zmatený, ale Hope láskyplně sevřel v náruči. „Je jako led. To má z toho zranění?"

„Ano, má. Nejspíš za to může Ymir. Takže se přeneseme do tvého panteonu. Půjdeme za Janusem, aby nám otevřel portál do severského pantheonu. Tam, tam je to na vlastní nebezpečí, ale jinou možnost nemáme," popsal mu svůj plán bůh slunce.

„A kdo si myslíš, že nás tam bude poslouchat?" zajímalo posla.

„Odin nebo Thor, doufám," odfoukl si Apollo, „to je jedno, kdokoli! Prostě to musíme zkusit. Musíme! Ta holka umírá, podívej se na ní. V tomhle stavu už to asi dohromady nedáte. Dneska prostě neumře. Dneska ne."

Řek popadl Nicka za ruku a pevně mu jí stiskl.

„Co to děláš?" chlapec strnul.

„Přemisťuju tě," ušklíbl se Apollo, „tak se zhluboka nadechni a zavři oči."

Janus podřimoval. Konečně si našel chvilku pro sebe a jen tak si sedl. Hned ho ale z polospánku probudilo zběsilé klepání na dveře. Zamračil se a zvedl se na nohy.

„Janusi! Rychle, prosím!" uslyšel zpoza dveří.

Zrychlil. Skoro se rozeběhl. Rychle otevřel dveře. Spatřil za nimi stát Apolla, Nicka a Mercuryho, který v náruči svíral dívku. Janus by jí nepoznal. Rty měla modré, byla bílá jako mramor. Kdyby jí od pootevřených úst neodcházely malé bílé obláčky, myslel by si, že nedýchá.

„Můj bože, co je s ní?" dostal ze sebe bůh portálů.

„Jde to z té rány," vysvětlil Apollo, „do teď se to dalo nějak krotit, ale před asi hodinou se to začalo chovat jinak. Během chvilky mi zmrzla v náruči."

Bůh slunce postřehl, jak se při poslední větě Mercury nervózně ošil a přešlápl.

„Chci jí vzít do severského pantheonu," dodal Apollo.

„No dobrá, ale proč už tam nejste?" nechápal Janus.

„Nevím, kudy tam," přiznal Řek, „Janusi, ty to určitě víš. Vytvoř nám portál, prosím."

„Není tam bezpečno, uvědomuješ si to?" ujistil se bůh portálu.

„Vím," kývl Apollo, „ale jiná možnost není. Tak prosím. Jsme na to tři, dokážeme to."

„Čtyři," poopravil ho Janus, „jdu s vámi."

Zakroužil dlaněmi ve vzduchu a vytvořil větší modře zbarvený portál.

„Bude to stejně hrozný jako přemisťování?" ozval se Nick.

Apollo se na něj pootočil a ušklíbl se. Mercury už prošel portálem a bůh slunce vyšel za ním.

Těsně než prošel, pronesl: „Ne, ještě horší."

Mercury pevně svíral Hope v náručí. Přestože byla poměrně těžká, neunavovalo ho to. Prošel portálem na druhou stranu a ocitl se na území severského pantheonu. Do kůže se mu zakousl chlad. Lehce se otřásl.

„Neboj, Hope," šeptl, „už bude dobře."

Vyčkal, až se k němu připojí ostatní. Apollo se dostavil hned a Janus s Nickem s mírným zpožděním.

„Kde byl problém?" zajímal se posel.

„Bál se projít portálem," Janus probodl pohledem Apolla.

Bůh slunce se pobaveně ušklíbl a založil si ruce na prsou. Tvářil se, že za nic nemůže. Naprosté neviňátko.

„Vyrážíme," zavelel Mercury a opatrně vyšel po namrzlé ploše.

Šel v přední linii. Apollo šel po jeho boku a Nick s Janusem se držel v těsném závěsu.

„Proč si bral toho kluka s sebou?" zajímal se posel.

„Chtěl jít," pokrčil rameny Řek, „chápej ho, je to jeho kamarádka. Chtěl být s ní."

„Nemá ani zbraň," namítl Mercury kousavě.

„No tak doufejme, že jí nebude potřebovat," uchechtl se Apollo.

Posel protočil oči a zrychlil do kroku. Apollo musel občas popoběhnout, aby mu stačil a Mercury si ten moment i trochu užíval. Strnul však na místě, když uslyšel hlasité vlčí zavití.

„To není dobrý," konstatoval bůh slunce.

„Vážně?" zamručel ironicky Mercury.

„Mohl by sis ze mě přestat dělat srandu?" strčil do něj Apollo.

„Ježíš, nech toho," štěkl na něj posel, „nechci jí pustit."

„Přestaňte oba," utnul je Janus, který dorazil i s Nickem, „Fenrir je nejspíš někde poblíž. Vyčenichal nezvané hosty a vy tu děláte kraviny jako dva malí kluci."

Na moment nastalo ticho. Jediné, co bylo slyšet, bylo kvílení větru a občas našlapování tlapek. Severský bůh pobíhal někde kolem, zřejmě jen pár metrů od nich.

„Valhala už je jen kousek odsud," Mercury střelil pohledem k majestátnímu hradu, který se tyčil na obzoru, „zvládnu to."

„Nemůžeš tam jít sám," sykl Apollo, „copak ses dočista zbláznil?"

„Jestli si nepospíšíme, tak o ní přijdeme," namítl Říman, „a já jí nechci ztratit. Dnes ne. Ne, když mám možnost o ni bojovat."

„Mercury má pravdu," uznal Janus, „pokud na nás Fenrir zaútočí, bude to znamenat zdržení, které si nemůžeme dovolit."

„Půjdu s ním," ozval se Nick.

Apollo tiše vyprskl smíchy, ale ihned se uklidnil. Promnul si ruce a na moment zavřel oči. Skrz mraky se prodralo pár paprsků Slunce a ozářily bohovi dlaně. Během chvilky se mu v nich vytvořil majestátní meč. Zářil sluneční energií, jen jílec trochu ztmavl a zmatněl.

„Na," podal zbraň Nickovi, „kdyby náhodou."

„Jak jsi to udělal?" zajíkl se Nick a převzal si od něj meč. „Ne, vážně, jak?"

„Zmizte už," Apollo se usmál, potěšen chlapcovým zájmem, „hned."

„Díky," zahuhlal Nick.

„Chyť se," zavelel Mercury, „a neboj se, unesu tě. Budeme tam během vteřiny."

„Nemám z toho moc dobrý pocit, ale budiž. Pro Lorelaine," chlapec si zastrčil meč za pásek u kalhot a zezadu objal posla kolem krku.

V momentě, kdy se Nick odlepil chodidly od země, Mercury se rozeběhl. Od pat se mu bělostně prášilo, slyšel Nickovo zoufalé zasténání. Doufal, že se chlapec nepustí, bolelo by ho to.

Proběhl otevřenými branami města a zamířil k hradu. Zastavil se před obrovskými dřevěnými dveřmi a zhluboka se nadechl. Cestou skoro vůbec nedýchal. Nick se ho pustil a postavil se po jeho boku.

„Fajn, co teď?" zajímal se chlapec.

„Teď," začal Mercury, ale nestihl myšlenku dokončit.

„Co tu děláš, Římane?!" uslyšel za sebou ženský hlas. „A ty, synu Arův?! Jaký je záměr vaší návštěvy?"

Oba dva se otočili. Stála před nimi dívka s blond vlasy. Na hlavě měla čelenku z každé strany ozdobenou křídlem. Byla v brnění, které však pokrývalo jen ty nejdůležitější části jejího těla. Mířila na ně mečem.

Než stačil Mercury cokoli říct, Nick tasil svůj meč a postavil se do obraného postavení.

„Freyo," oslovil ženu, „královno valkýr, nepřicházíme ve zlém. Přišli jsme prosit o pomoc."

Posla zaskočilo chlapcovo jednání. Zřejmě se s bohyní znal, podle způsobu, jakým jí oslovil.

„Nešetři je, sestro, určitě lžou," po Freyně boku se objevila další žena.

Vlasy měla černé jako noc, oči zářivě modré. Místo prstů dlouhé drápy.

„Počkej, Hel," pozastavila jí bohyně, „určitě mají vysvětlení. Kdo je to v tvé náruči posle?"

„To je Hope, ona... Před pár dny byla na bojišti, kde se stala taková nehoda," Mercury nevěděl, jak začít.

„Oh, není to ta maličká, kterou potkala ta dvě monstra?" Freya si povzdychla, „Fenrir a Ymir? Mám dojem, že ten ledový obr jí ublížil."

„Ublížil," přikývl Mercury, „potřebuje pomoct, nevíme co s ní."

„Hel bude vědět," královna valkýr se pootočila na druhou bohyni, „mám pravdu?"

Vzhled bohyně se náhle změnil. Vlasy jí zesvětlaly, barva očí se změnila na světlounce hnědou až žlutou.

„Musí do tepla," hlas Hel zněl přívětivě, „rychle, rychle. Není moc času. Led je zákeřná věc."

Freya s Hel kolem dvojice prošly a dveře se před nimi otevřely. Nick si zastrčil meč zpátky za opasek a podíval se na Mercuryho.

„Doufám, že Janus s Apollem nemají potíže," zahuhlal.

„Taky doufám," pokýval hlavou posel.

Oba dva prošli za bohyněmido hlavní místnosti hradu a následovali je.