Hope nabírala sil, ale šlo to tak nějak pomalu. Štvalo ji, že jí tělo neposlouchalo tak, jak by mělo. Všechna ta přemrštěná péče a starostlivost jí začala lézt na nervy už po několika hodinách. Ani si nestihla užít to pohodlí, které jí z pantheonu scházelo. Tolik se jí po pantheonu a Janusovi stýskalo. Všechno to se začalo vytrácet. Protáčela oči a pociťovala čím dál tím větší podrážděnost, když slýchala ty a samé otázky.

Jak je ti? Nepotřebuješ něco? Nemáš teplotu? Nebolí tě něco? Jak se máš? Nenudíš se?

Převrátila se na bok a odfrkla si. Chtěla jít ven. Jenže Janus neměl momentálně čas, aby s sebou měla doprovod. Vlastně vůbec nebyl přítomen. Byl na bojišti.

Jen co na to pomyslela, zvedl se jí žaludek. Na to místo se delší dobu nechtěl podívat. Trochu se posunula na posteli a mrkl k oknu. Venku bylo zase jasno. To byla snad jediná věc, která jí odrazovala. Jasné sluneční paprsky jí řezaly do očí a nedělaly jí dobře.

Dole klaply dveře. Hope sebou cukla a poslouchala. Doufala, že uslyší hlasy – známku toho, že třeba přišlo víc lidí, místo toho však slyšela jen kroky.

Nejspíš Apollo, povzdechla si, milé, jak se snaží. Tak by mohl udělat něco s tím sluníčkem.

Po chvíli se otevřely dveře i do jejího pokoje. Zavrtěla se a pomalu se přetočila na záda. Chtěla by na druhý bok, ale ten nepřipadal v úvahu. Střelila pohledem ke dveřím a ústa se jí pootevřela údivem, když v nich spatřila svého spolubydlícího.

„Nicku," vydechla, „co tu, co tu děláš?"

„Apollo mě sem vzal," usmál se na ní, „jak je ti?"

Tu otázku už vážně nesnáším, ale udělal mi moc velkou radost tím, že přišel, než abych na něj byla nepříjemná.

„Dá se to," pokývla hlavou. „Pomůžeš mi?"

Popošel k ní a vzal jí za ruce. Postřehla, jak lítostivě se na ni díval, když se s bolestným syknutím posadila. Rána sice nebyla ještě úplně zahojená, ale alespoň už nekrvácela při každém pohybu. Zatáhla se a Hope se s ní už mohla hýbat, chodit. Byla ráda za mocná kouzla božských lektvarů.

„Vezmeš mě ven?" podívala se na něj, v doufání. „Prosím."

„Laine, já nevím," stiskl její ruce pevněji, „Apollo říkal, že tě nemám moc zatěžovat."

„A kde je ten hrdina?" svraštěla obočí.

„Musel si jít něco zařídit," pokrčil rameny, „vážně chceš jít ven?"

„Umírám touhou jít ven," přiznala, „a když budu mít po boku syna Area, nemůže se mi nic stát."

Nick se rozesmál. Pomohl Hope na nohy a následně i ze schodů. Celou tu dobu pevně svíral její ruku a ona se mu nijak nebránila. Cítila se tak bezpečněji. Přeci jen se občas stalo, že jí noha pod zraněným bokem vynechala službu.

Hope se konečně dostala na čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechla a oči si zastínila dlaní.

„Bezva, konečně," špitla a pak schválně přidala na hlase při pohledu na slunce, „ale nešlo by tomu trochu ubrat?"

Chvíli to trvalo, ale intenzita slunečního záření přeci jen klesla. Hope se uculila a Nick na ní překvapeně zamrkal.

„Co je?" zeptal se s nechápavým pohledem.

„Vůbec nic si zařizovat nemusí," zatáhla ho za ruku a vyšla do pantheonu, „někde se tady courá, jinak by tohle nepřipadalo v úvahu."

„Kontroluje tě?" zajímal se Nick.

„Jo," přikývla, „to dělá strašně rád."

Ztišila hlas, aby jí slyšel jen její přítel: „Ani neví, jak moc to nesnáším."

Hope se unavila mnohem dřív, než by to očekávala. Naplánovala si okruh, který chtěla obejít, ale už v jeho půlce na sobě pocítila únavu. Začaly jí bolet nohy a nestíhala popadat dech.

„Pauza," zatahala Nicka za ruku.

Došla s ním k nejbližšímu stromu a posadila se do stínu, z plného dosahu slunečních paprsků. Opřela se zády o kmen a zhluboka se nadechla. Přesně v ten moment pocítila bolest v boku a zabrnělo jí rameno.

Ksakru, teď ne.

Vnímala horko, které se jí začalo šířit od rány.

„Lorelaine, jsi v pořádku?" přidřepl si k ní Nick.

„Musím zpátky," naprázdno polkla a vyškrábala se na nohy.

Zamotala se jí hlava.

K čertu s náhlými změnami!

Nick jí podepřel a ona mu za to byla vděčná. Vyšel s ní zpátky k bytu, ale Hope byla čím dál tím míň schopná sama chodit. Kolena se jí podlamovala.

„Hope," Nick jí zachytil, když zaškobrtla, „ukaž, vezmu tě do náruče, odnesu tě."

„Nechci," zavrtěla vzpurně hlavou, „dojdu to sama."

„To nic nebude, vážně," povzbuzoval jí.

„Ne," opřela se o něj a narovnala se, „dojdu sama."

Odstrčila se od Nicka a pomalým krokem postupovala vpřed. Když se jí zamlžilo před očima, promnula si je. Nechtěla od nikoho pomoct. Byla samostatná. Ano, byla samostatná! Nebo tomu tak alespoň před pár dny bylo.

Ne! Já jejich pomoc nepotřebuju.

Klopýtla a dopadla na kolena. V očích jí zaštípaly slzy. Její vlastní tělo jí už zase zrazovalo. Bolestně sykla a po tváři jí pomalu stekla první slza.

„Pojď sem," uslyšela před sebou.

Někdo jí pomohl na nohy a ona zamrkala před sebe. Nebyl to nikdo jiný, než Apollo. Pousmál se na ní, ale vůbec nijak mu to nepomohlo k tomu, aby se mu nevycukla. Obešla ho. Od domu už jí dělil jen kousek.

„Proč si nenecháš pomoct?" bůh slunce jí dohnal.

„Nepotřebuju vaši pomoc," sykla.

Nechala ho za sebou, ale sotva po pár krocích uslyšela povědomý zvuk vytvářejícího se portálu.

Ne, ne, ne! Do háje!

Zrychlila, přestože se jí po skoro každém druhém kroku podlamovaly nohy.

„Hope, co to děláš?" uslyšela Januse. „Máš odpočívat, nemáš být venku."

Bože můj, nechte mě. Já chci pryč!

Když jí vzal za ruku a uslyšela starostlivé volání Nicka a Apolla nevydržela to. Vytrhla se Janusovi ze sevření, couvla a udržela se na nohou, když se jí zamotala hlava.

„Nechte mě všichni být!" vykřikla naštvaně a zoufale zároveň.

Hope rezignovaně ležela na posteli. Oči jí štípaly. Teprve před chvíli potlačila pláč. Už jen tiše vzlykala a jejím tělem zmítalo popotahování. Nick se vrátil zpátky na univerzitní kolej a Hope měla ten dojem, že se s ním vrátil i Apollo.

Janus jí ošetřil ránu a na čelo jí přitiskl teplý obklad. Dal jí napít a pak jí nechal v pokoji samotnou. Věděla, že pouze plnil její prosbu, ale ona vlastně nechtěla být sama. Jen toužila po někom, kdo by si s ní normálně promluvil, popovídal.

Znovu se rozplakala. Venku se zatáhlo, po slunci už nebylo ani stopy. Přestože odešla bolest, která jí vstřelovala do boku, jejím tělem se teď rozléval chlad. Vycházel také od rány. Pociťovala ho často, jako připomínku ledového ostnu, který jí prošel tělem. Dnes se ale projevoval silněji, výrazněji. Přikryla se dekou a přitiskla si ji k sobě.

Teplo, prosím, teplo.

Jako na zavolanou se otevřely dveře do pokoje. Místnost se trochu rozjasnila, když vešel Apollo.

„Nebudu se ptát, jestli jsi v pořádku. Vím, že ti to leze na nervy," zavřel dveře, „dostala jsi ze sebe dneska všechno? Všechen ten vztek?"

„Tak nějak," pokývla hlavou, „i jo. Jen mě mrzí, že u toho musel být i Nick."

„Já tě nemrzím?" pozdvihl obočí a přisedl si k ní na postel.

„Tebe se jen tak něco nedotkne," zahuhlala.

„Ty ses mě dotkla," usmál se na ní.

„Apollo," uchechtla se, „zkoušíš to na mě už skoro týden. Od té doby, co tu ležím, a chodíš mě navštěvovat. Ještě jsi to nevzdal?"

„Měl bych to vzdát?" zajímal se.

„Změnil ses," natáhla k němu ruku, „zrzavé vlasy ti sluší víc, než ty předtím. A trochu jinak se oblíkáš, nemám pravdu?"

„Všimla sis," vzal jí za ruku a úsměv na rtech mu zmrzl, „bože můj, jsi úplně ledová."

„To je dobrý, přejde to," uhnula mu pohledem.

Vlastně si užívala teplo, které do ní proudilo z jeho ruky. Chtěla, aby jí takhle zahřál celou. Mlčky ho prosila pohledem. Povzdechl si a lehl si k ní na postel.

„Zahřeju tě, pak to bude dobré," šeptl jí do ucha.

Opatrně a něžně jí objal jednou rukou kolem pasu. Hope těkala pohledem po jeho obličeji. Byla v tu chvíli sama sebou zmatená. Srdce jí tlouklo a jásalo. Rozum jí ale varoval.

Myslí to vážně? Mohl by to myslet vážně. Přeci jen se změnil.

Teplo se jí šířilo tělem, jak se k ní Apollo tiskl. Na moment spokojeně přivřela oči. Chlad v ní bojoval s tím teplem, ale ona věděla, že teplo nakonec zvítězí. Usmála se a poslepu našla Apollovu ruku. Propletla prsty s jeho.

„A odměna?" uslyšela ho ptát se šeptem.

Zamrkala na něj a znovu si ho prohlédla. Zelené oči kontrastovaly se zrzavými vlasy. Byl hezký, moc hezký. Každá holka ve škole by jí ho záviděla. Jenže ona sama si ho záviděla. Těšila ji každá minuta s ním, protože na ní byl hodný a nechoval se k ní, jako k ostatním.

Lehce nadzvedla hlavu. Druhou ruku mu přiložila k zátylku a přitáhla se k němu. Sklonil se k ní a ona přivřela oči. Cítila jeho horký dech, jak jí dopadal na tváře. Usmála se. Její úsměv byl upřímný a široký. Šel od srdce. Nadechla se a zavřela oči. Udělala to přesně v ten moment, kdy se k ní sklonil víc a přitiskl rty k jejím. Byl to dlouhý, jemný polibek. Přesně takový, jaký si ho vysnila. Její první.

Mercury držel v ruce baseballovou pálku. Měl odpálit míček, ale už dvakrát se ho jeho pálka ani nedotkla. Nebyl totiž myšlenkami přítomen. Zase se toulal někde ve vysněném světe, kde po jeho boku stála Hope.

Uslyšel ostré hvízdnutí píšťalky a trhl sebou. Zamrkal před sebe a podíval se do očí Herculovi – vyučujícímu tělocviku. Ten se ho pohledem zeptal, jestli je vše v pořádku a Mercury mu kývl. Sevřel pálku pevněji a promnul jí v dlani.

Krátce střelil pohledem k tribunám. Seděla na nich partička holek a mezi nimi byla i Ara. Když si všimla, že se dívá jejím směrem, mávla mu. Vzduchem mu poslala polibek a on si všiml, jak se ostatní holky rozchichotaly. Ovládl se, prsty znovu promnul pálku. Nechal její sladké gesto bez opětování.

Když uslyšel píšťalku znovu, podíval se na nadhazovače. Ten kluk měl pihatý obličej a trochu buclaté tváře. Nadhazovat však uměl. Rozpřáhl se, přičemž nadzvedl levou nohu. Když jí položil zpátky na zem, mrštil míček směrem k Mercurymu. Tentokrát neminul. Napřáhl se a vší silou odpálil míček do hřiště. Rozběhl se, rychlejším klusem. Doběhl k první metě a přidal na rychlosti. Pohledem našel chlapce, který už držel míček v ruce. Střetli se pohledy. Chlapec se na něj ušklíbl a Mercury se měl chuť rozesmát.

Myslíš, že mě předhoníš? Vážně?

Posel ještě zrychlil. Chlapec se ho snažil stíhat. S ostatními hráči týmu si přehazovali míček, ale neměli šanci. Mercury doběhl na metu, na které začínal, a k uším mu dolehlo vískání holek. Rozesmál se a pobaveně si založil ruce na prsou.

„To není fér!" slyšel mnohohlasně z týmu protihráčů.

„Hej, Mercu, seš fakt třída," hvízdl jeden z jeho spoluhráčů.

Ostatní se k němu přidali s potleskem. Několikrát viděl palec nahoru a vnímal, jak mu rychleji buší srdce. Kdo by čekal, že mu taková prkotina udělá radost?

Náhle ho někdo vzal za ramena. Zhoupla se před něj Ara s širokým úsměvem na rtech. Zabořila mu ruce do vlasů a prudce ho políbila na rty.

Nálada ho přešla už po několika minutách. V podstatě hned poté, jakmile byl zase zavřený v té tmavé budově. Ve škole. Přestože měl volnou hodinu a seděl v knihovně s Arou, na náladě mu to nijak nepřidávalo. Dívka seděla vedle něj, svírala jeho ruku. Ramenem se opírala o jeho a volnou rukou převracela stránky. Mercury měl před sebou taky knížku. Jmenovala se Romeo a Julie a napsal jí nějaký William Shakespeare. Knížku mu podala Ara a on se nějak vůbec nemohl začíst.

„Tak co tomu říkáš?" nakoukla mu do knihy. „Teprve desátá stránka, cože?"

Rozesmála se vysokým pisklavým smíchem.

„Nelíbí se mi to," zamručel a přetočil stránku.

„Jak se ti to může nelíbit?" prskla. „Je to klasika."

„Klasika," uchechtl se, „četl jsem jinou klasiku."

„A jakou?" zamračila se.

„Teorie války a její praktikování," uvedl příklad.

„Nuda," hraně zívla, „to je tak staromódní."

Protočila přitom oči a Mercury měl co dělat, aby nevybouchl.

Tak staromódní?! Takže jsem staromódní i já?!

Vytrhl se z jejího sevření a uvolněnou ruku si položil na stůl.

„Co je ti zase?" zasyčela. „Ještě před chvíli jsi byl v pohodě. To tvoje střídání nálad už mě vážně nebaví. Nechápu to."

„Jo, já taky nechápu věcí," zavrčel, zaklapl knihu a odstrčil si židli od stolu.

Vyšvihl se na nohy a vyšel ke dveřím knihovny. Ara ho bez problémů dostihla. Přidal do kroku, ale ona ho pronásledovala. Když vyšel ze školy, popadla ho za ramena a vší silou ho narazila na zeď. Lapl po dechu.

„Seš rychlej," zasyčela, „ale občas ne moc rychle myslíš. Se mnou si jen tak hrát nebudeš, rozumíš? Jsem dcera Arachné, její prvorozená."

„A jsi si tím jistá?" uchechtl se. „Já jen, že pavouci se rodí po stovkách."

Ara podrážděně zavrčela a ostrý dráp mu zabořila do hrudníku, v místě srdce. Mercury bolestně vzdechl a podíval se jí do očí. Neviděl v nich lítosti. Neviděl v nich podstatě nic. Ara se jen usmívala.

„No tak," mlaskla, „buď hodný."

„Já do tebe dráp nezasekávám," pokusil se o úsměv.

Pomalu odtáhla ruku od jeho těla. Sklonila se a na ránu ho políbila. Pak přitiskla rty k jeho a přitáhla si ho k sobě. Chtěl se od ní odtrhnout a říct jí, že s ní nechce být. Chtěl jí říct, že miluje jinou a že jí nesnáší. Jenže to nešlo.

Její polibky byly moc sladké na to, aby jim řekl ne. Tušil, že ho musí nějak očarovávat. Bylo v tom nějaké kouzlo, něco, co ho k ní přitahovalo. Když ho líbala, nemohl se od ní odtáhnout. Vždy si jí přitáhl blíž k sobě a víc prodloužil její polibky.

„Miluju tě," vydechla mu do úst.

Zpečetila ty dvě slůvka dalším polibkem a pak ho zatáhla za ruku. Vyběhla s ním k jejímu pokoji a on jí následoval. V ten moment byly myšlenky na Hope uzamčené v některém ze šuplíků Neotvírat. V tu chvíli by si na ni nevzpomněl, ani kdyby chtěl. V tu chvíli nad ním měla plnou moc dcera Arachné.