Vzduch poblíž rychlostní silnice se zavlnil. Pomalu se v něm vytvořil sotva zřetelný ovál, který během pár vteřin získal světle modrou skoro průhlednou barvu. Jakmile se ovál dotvořil, vzduch kolem něj se ustálil a tvar se trochu zakulatil. Nabral trochu prostorovosti a ten kdo byl alespoň trochu znalý všem tajemstvím, v něm poznal portál.

Kolem portálu projelo první auto. Řidič si ale ničeho zvláštního nevšiml. Byl moc zabraný do poslechu Green Day, než aby si všímal nějakých nestálostí. Jakmile auto zmizelo z dosahu portálu, prošla jím postava. Na první pohled snad působila jako člověk, ale při bližším pohledu už se k člověku dala přirovnat jen stěží. Snad oči, oči měla postava krásně tyrkysově modré, občas působily i lidsky. Postava měla široká ramena a vlastně celá byla tvořená z kovu. Předloktí měla se zbytkem paže spojené pomocí silného řetězu ze vzácného kovu. Stejně tak měla spojený hrudník s nohami, to ale spojovaly řetězy hned tři. Konstrukce jeho těla působila křehce. Železné pláty, které tvořily jeho předloktí a nohy, budily dojem, že při sebemenším ťuknutí prasknout. Nebylo tomu tak. Byly pevné, tvrdé. Ocel měla zlaté lemování a stříbrně se leskla. Na ramenou, předloktí a uprostřed hrudníku mu zářily tyrkysové ovály. Barvou seděly k portálu.

Ona postava nebyl nikdo jiný než Janus – římský bůh portálů, ze tří čtvrtin robot, ze čtvrtiny člověk. Prošel portálem unaven, v doufání, že zde nalezne poněkud klidnější atmosféru, než jaká panovala v římském pantheonu. Vše se tam připravovalo na další bitvu a Janus se toho blázince nemusel účastnit. On věděl, co má dělat. Vždycky to věděl. Dokonce by i mohl vědět, zda následující bitvu vyhrají nebo budou poraženi, ale nechtěl na takovou zbytečnost plýtvat svoje schopnosti. Ostatně, on se té bitvy ani neúčastnil. Dnes to nebylo o něm. Dnes ne.

Pár kroky se dostal na pevný povrch rychlostní silnice a pokynutím ruky uzavřel portál. Pomalým krokem vyšel po silnici. Bylo mu celkem jedno, kam jde. Každý jeho krok tlumeně cinkl, přesně jako když spadne hřebík na asfalt. Když dlouze vydechl, od úst mu vyšel obláček bílého vzduchu. Snad byla taková zima? Snad. Necítil to. Občas si přál, aby to vše mohl cítit. Nebylo to ale moc často.

Janus ušel sotva pár metrů, když před sebou spatřil postavu ponořenou do tmy. V levé ruce držela postava hůl, jejíž horní část byla zahnutá do půlměsíce. Janus zaostřil na půlměsíc a spatřil větší ozubené kolo, které půlměsíc vyplňovalo. Byla k němu připevněná velká hodinová ručička a další menší ozubené kolečko.

Janus při dalším kroku zaváhal. Poznával toho boha. Byl to Chronos, řecký bůh času. Janus byl jeho přítomností zde zaskočen, avšak pokračoval v cestě. Nakonec se dostal ke Chronovi tak blízko, že mohl rozlišit všechny jeho rysy. Chronos byl člověk z větší části nežli on. Paže, hlavu i nohy tvořilo maso a kosti. Pouze hrudník měl složený s tisíců různě velkých ozubených kol a koleček. Jako štít vždy přes hrudník nosil nasazené brnění, aby bylo co nejtěžší konstrukci kol poničit. Na zádech se Chronovi rozpínala křídla. Základní konstrukci tvořila pevná ocel a perutě byly tvořené hodinovými ručičkami. Všehovšudy jich na obou křídlech dohromady bylo osm. Chronova pleť měla odstín světle modré. Nádechem stejné barvy se leskly i jeho delší vlasy, spadající mu na záda.

Janus si v jeho blízkosti odkašlal. V jeho hlase se odrážela jeho podstata – zněl tak trochu roboticky. Chronos se na něj podíval. Oči byly to další, co na něm rozhodně nebylo lidské. Svítily mu jasně bílou a jejich pohled naháněl hrůzu nebo alespoň vzbuzoval respekt.

„Tvojí přítomnost bych tu zrovna neočekával," zamručel Chronos.

Jeho hlas byl hluboký, trochu chraplavý. Avšak po mechanizaci nebyla ani známka.

„To jsme na tom stejně," odkývl Janus.

„Neříkej," ušklíbl se Chronos, „co tě přimělo k tomu navštívit tuhle planetu?"

„Jinou v podstatě ani nenavštěvujeme," Janus se zamračil, „Země je jediná příhodná planeta, na kterou se můžeme uchýlit, když už je potřeba. Někteří toho však jen zneužívají."

„Neodpověděl jsi mi na otázku," Chronos zněl chladně, bez zájmu o to, co se mu Janus snažil naznačit.

Spousta bohů zneužívala planetu Zemi jako místo vhodné pro umístění dalšího bojiště. Nestačilo jim, že mají spoustu míst, které byly umístěné různě mezi pantheony. Speciální bojiště určená jen a pouze jim. Ne, bylo jim to málo. Pokud zrovna nešlo o boje, byla bohům Země místem levné a snadné zábavy. Smrtelnice lehce podlehly kouzlu boha, nemusel se ani tak moc snažit. Stačilo pár slůvek, dobrá postava, charisma, nebo se dopomohlo jednoduchými kouzly a triky. O smrtelnících platilo totéž.

„Nemám rád všechen ten neklid a hluk spojený s přípravami," odpověděl Janus po delší odmlce, „a ty?"

„Já?" Chronos pozdvihl obočí.

„Proč jsi tady," doplnil Janus.

„Dalo by se říct, že ze stejného důvodu," ušklíbl se.

Nemluvili. Sotva se na sebe podívali. Pozorovali Měsíc plující po obloze, tak ladně a bez obtíží. Dalo by se mu závidět.

„Bojuješ zítra?" zeptal se do ticha Chronos.

„Ne," odpověděl stroze Janus.

Snad by se nadechl a pokusil by se konverzaci prodloužit, kdyby se v dálce neobjevila dvě jasná světla. Blížilo se k nim auto a před autem se hnalo cosi dalšího. Janus ucítil to napětí dřív, než nebe protnul první blesk. Následoval ho ohlušující hrom. Janus upřel svůj zrak na blížící se vozidlo a nechal si tělem prostoupit mrazivé brnění. Před očima se mu zjevily obrazy. Viděl ženu oblečenou v bílých honosných šatech a muže v černém obleku. Tančili spolu, smáli se. Vzápětí však žena plakala. Už na sobě neměla ony krásné šaty. Byla oblečená do volných kalhot a trička. Byla bledá, popadala dech. Muž jí držel v náručí, konejšil jí. V jeho očích byl smutek, bezradnost. A pak, jeli autem.

Janus se zachvěl, když se mezi obrazy jasně blýsklo. Do teď viděl minulost. Minulost, která jasný blýsknutím přešla v budoucnost. Jeho vize byly vždy tak jasné, jednoznačné. Byl to jeho dar vidět minulost i budoucnost. Co ale nemohl, bylo ovládat je. Soustředil se na obrazy. Žena seděla na sedadle spolujezdce ve vozidle. Muž řídil a vzadu, v dětské sedačce, bylo připoutáno dítě. Holčička. Tvořili dokonalou rodinu. Následoval další méně zřetelný a oslnivý záblesk. Janus viděl automobil sotva vteřinu předtím než se čelně srazil s nákladním vozem. I to se odehrálo pouze v několika sekundách. Celý jejich sen o dokonalé rodině se rozplynul.

„Co je to, hm?" uslyšel Chronose jako by v dálce. „Vidíš něco? Co?"

„To auto," Janus kývl před sebe.

Vůz už od nich nebyl dál než pár metrů.

„Co s ním?" nechápal Chronos.

„Budou mít nehodu," povzdychl si, „je to sotva půl hodina, co se tomu páru splnil celoživotní sen. Adoptovali holčičku, dítě. Konečně mají vše, co chtěli. Netuší, že o to všechno za tak krátkou dobu přijdou."

„Zemřou?" zajímalo Chrona.

„Ano," potvrdil Janus, „všichni, ale na té malé je něco zvláštního."

„Jak zvláštního?"

„Nevím, něco, nedokážu to pojmenovat. Když jsem se podíval do jejích očí, znal jsem je. Sálala z ní taková energie, jiná, čirá, prozatím zkrocená."

„Jaké to je?" přerušil jeho úvahy Chronos.

„Co jaké je?" zaujalo Januse.

„Mít ty vize. Vědět všechno, ale v podstatě k ničemu, když s tím nic nemůžeš udělat," vysvětlil.

„Budoucnost je k něčemu dobrá. Stále se jí můžeš zkusit přizpůsobit. Pokud se týká tebe, můžeš jí zkusit změnit, ale do osudu ostatních neradno zasahovat. Nevíš, co by následovalo. Minulost je pak čistě informativní. Co chceš dělat s něčím, co už se stalo, aniž bys změnil přítomnost?"

Dobrá otázka, pomyslel si Chronos.

Věděl to i Janus. Ta otázka ho trápila často. Ještě víc ho pak trápila budoucnost, kterou by rád změnil, ale nemohl. Bohové měli zakázáno ovlivňovat osudy smrtelníků. Jak velký Zeus rád říkával: „Osud je dán. Nesmí být porušován. Co je dáno, to je dáno. Můžeme se s tím pouze smířit." Zeus na osud věřil a tak se tím pokoušeli řídit i ostatní bohové.

Automobil projel kolem dvojice postávajících bohů. Janus věděl, že si jich řidič ani spolujezdec nevšiml. Jediný, kdo na ně upřel svůj zrak, byla ona malá holčička. Byla sotva dvouletá. Janus cítil pohled těch hlubokých modrých očí. Vnímal ho i Chronos. Oběma bohům přejel mráz po zádech.

„Znám ty oči," vydechl Chronos.

„Říkal jsem ti to," pokývl hlavou Janus.

„Nevím ale odkud," po tváři boha času přeběhl stín, „ale přesto..."

Než stihl doříct svou myšlenku, nikdo už po jeho boku nestál. Rozhlédl se, aby našel Januse jen pár kroků od něj. Vzduch před ním se chvěl, tvořil se před ním světlounce modrý ovál. Chronos věděl, že z oválu se stane portál a z portálu přímočará cesta kamsi.

„Odcházíš?" nechápal Chronos.

„Ne," potřásl hlavou Janus a pootočil se na druhého boha, „pouze se přemisťuji a tebe budu potřebovat s sebou."

„A kam půjdeme?" Chronova křídla se stáhla a znovu se rozepjala.

Vydala přitom mechanický zvuk a tichem se rozlehlo cvakání ozubených koleček, jak se zahýbaly perutě.

„Půjdeme čelit osudu," Janus se otočil čelem k portálu a prošel jím.

Chronos na moment zaváhal. Věděl ale, že nemá moc času. Rozhodl se.

Na silnici se tvořily větší a větší louže. Pršelo. Obrovské dešťové kapky padaly v ještě větším množství na zem. Některé se vsákly, jiné se spojily s louží. Chronos vnímal každou kapku, která se dostala pod jeho brnění až na ozubená kola tvořící jeho hrudník. Pokaždé se zachvěl a měl chuť odsud odejít.

„Myslel jsem, že ta bouře následovala ten vůz," zamručel.

„Vypadalo to tak," kývl Janus.

„Víš, že porušujeme pravidla?" zajímalo Chrona.

„Uvědomuju si to," bůh portálů znovu kývl, „jenže jsou tu jisté okolnosti."

„Jaké okolnosti? Janusi jsem rád, že si uvědomuješ, co se hodláme udělat, ale to nestačí. Pokud se ukáže, že jsme se mýlili a Zeus se to dozví, odneseš to nejen ty, ale i já. Nerad bych ztratil své schopnosti jen kvůli tomu děcku. Takže, co je na něm tak zvláštního?"

Janus potlačil úšklebek. Projevila se typická netrpělivost, kterou Řekové měli vrozenou. Za celou svou existenci se nesetkal snad s jediným řeckým bohem, který by byl dostatečně trpělivý.

„To dítě v sobě skrývá něco, nějaký dar. To je to, co vím," Janus se otočil na svého společníka, „to co nevím je, kdy se projeví, jestli vůbec a jak."

„Tak se podívej do budoucnosti," Chronos promnul držadlo svého hole a nervózně mávl křídly.

„Nemůžu," namítl Říman, „nevidím do ní. Kdybych mohl, netahám tě sem s tímhle vysvětlením."

Chronos se nadechl a na moment se podíval stranou. Auto se k nim znovu blížilo. S tím rozdílem, že tentokrát nebylo jediné. Z druhé strany k nim přijížděl kamion. Chronos nevěděl, čí chyba to bude. Zda pochybí řidič kamionu nebo osobního auta. Nebylo to to podstatné. Nebylo to to, proč ho sem Janus přivedl.

„Dobrá, takže, co ode mě chceš?" pootočil se zpět na Januse.

Podíval se do tyrkysových očí a hledal v nich uklidnění.

„Až se obě auta srazí," začal pomalu a zřetelně Janus, „potřebuju, abys na moment zastavil čas. Nebo ho snad jen zpomalil. Udělej to, jak chceš, jen potřebuji stihnout umístit portál pod tu malou, abych se k ní mohl rychle dostat, vzít jí z auta a vrátit se zpět."

„Jsi si jistý, že to chceš udělat přesně v momentě srážky?" Chronos překvapeně pozdvihl obočí.

„Jinak to nejde, ale musí to být hned, jak se auta byť jen dotknou, rozumíš?"

Auta nejela nijak rychle, přesto když se srazila, tichem se rozlehla tupá rána. Janus vnímal, jak se vzduch rozkmital a pak se vše zpomalilo. Vzduch pomalu protínaly střípky a úlomky z obou vozů. V očích řidiče kamionu byla znatelná panika a bezmocnost. Na poslední moment se snažil strhnout volant, ale bylo pozdě. Muž řídící osobní auto měl podobný výraz. Žena křičela. Janus ale věděl, že s tím nic nenadělá. Poohlédl se na Chrona, který mu jen kývl. Byl čas jednat. Velká ručička na Chronově holi začala klesat po obvodu půlměsíce a Janus věděl, že až dojde na jeho konec, čas se znovu rozběhne v jeho běžném tempu.

Pozvedl ruce, opsal jimi ve vzduchu dva plynulé kruhy a pak je propnul. Vytvořil se před ním menší, skromnější portál, avšak jeho tvorba zabrala asi polovinu času, než by trval portál běžné velikosti. Janus jím prošel. Vzápětí se octl v autě. Skrčil nohy, aby si mohl tak nějak kleknout na sedačku, která byla hned vedle té, ke které byla připoutána autosedačka. Dívenka vypadala, že stejně jako ostatní podlehla Chronovu zpomalení času. Když se ale náhle na Januse podívala, trhlo to s ním. Vzpamatoval se poměrně rychle a sáhl po páse, kterými byla holčička připoutána.

Střelil pohledem ven z auta, kde stál Chronos. Hodinová ručička už byla za půlkou půlkruhu. Janus zazoufal. Popadl holčičku do náruče a po hlavě se vrhl do stejného portálu, kterým přišel. Těžce dopadl zády na studenou mokrou silnici. Vydalo to přitom dunivý cinkavý zvuk. Dopadl na zem ve chvíli, kdy se hodinová ručička dostala na konec půlkruhu. Zběsile se přetočila na začátek a vše se rozběhlo běžným tempem.

„Máš jí?" shlédl na něj Chronos, přestože odpověď byla jasná.

„Mám," vydechl Janus a sevřel holčičku pevněji.

„Doufám, že jsi vážně zvážil všechna možná pro a proti," zamručel bůh času a pomohl svému společníkovi na nohy.

„Zvážil," pokývl hlavou Říman, „a doufám, že mě v tom nenecháš."

„Nenechám," potřásl hlavou Chronos, „jsme v tom spolu a na vlastní zodpovědnost."