Mezi Bílé čaroděje se pomalu, ale jistě vkrádala nedůvěra. Jejich práce nepřinášela žádné ovoce a tak se pomalu začali smiřovat s myšlenkou, že žádné ani přinést nemůže. Jejich důvěra v Charlie byla ta tam. Cítili se zbyteční, bez motivace, bez cíle, ke kterému by mohli směřovat.

Jediný Bill neochabl ve své věrnosti k Charlie. Pořád jí věřil. Věřil, že ví, co dělá. Přesto si i on několikrát položil otázku, jestli už toho nebylo dost.

Ale s neotřesitelnou vírou v Charlie podobné dotěrné myšlenky stále a pořád dokola odháněl.

Charlie brzy vycítila chlad, který se Bílým domem šířil jako nákaza a rozhodla se, že je načase podniknout krok, kterému se tak dlouho vyhýbala. Jediný možný krok, který jí ještě zbýval...

Skončil příjemný, teplý večer. Slunce už skoro zapadlo za obzor a světa se zmocňovala tmavá a chladná noc. Všechno se pomalu nořilo do klidného nerušeného spánku. Jen Bílý dům ještě nespal. Bílí čarodějové byli shromážděni ve Velké síni, kam si je všechny Charlie zavolala.

„Vím, co si všichni, nebo alespoň většina z vás, myslíte. Že jsem hloupá a nechala jsem se oklamat předsmrtnou křečí jedné Smrtijedky." Jejich velice chabě projevovaný nesouhlas ji utvrdil v tom, že se nemýlí. Už se ani nesnažili předstírat, že za ní stojí a podporují ji.

„Zbývá mi tedy poslední možnost. Vrátím se na Temný hrad. Je to jediné zbývající místo, odkud může vzejít hrozba. Pokud ani tam nezjistím, že se proti nám něco chystá, uznám, že jsem se mýlila a propustím vás domů." Tentokrát byl souhlas naprosto zřetelný. Její návrh přijali s neskrývaným nadšením. Charlie svěsila ramena.

Nikdo nechápal, co pro ni návrat na to místo znamená. Najednou na ni tíživěji než kdy dřív dopadla samota. Byla osamělá a neměla nikoho, kdo by projevil zájem o to, co se uvnitř ní odehrává.

„Čekejte mě k ránu," dodala ještě tiše a rychle z místnosti odešla.

Když za ní zaklaply dveře, v místnosti zavládlo snadno rozpoznatelné odlehčení. Každý z nich si oddechl a místností se rozezněly hlasy:

„Tak zítra už se vrátíme domů..."

„Konečně bude zase klid..."

„Přestaneme se zbytečně honit za ničím..."

Pouze jediný z nich pocítil něco jiného a rychle vyběhl ze dveří za Charlie.

„Charlie," zastavil ji, „dovol mi jít s tebou." V jeho očích se odrážela tak hluboká prosba, až se Charlie zachvěla. Tolik zoufalství a úzkosti.

„Nejde to Bille, tohle musím udělat já, jenom já... sama. Ale," na kratičký okamžik se zarazila, jakoby zvažovala, jestli to, co se chystala udělat, opravdu udělat chce, ale pak s rozhodným pohledem zvedla hlavu a podávala Billovi zapečetěnou obálku.

„Kdyby... kdyby se náhodou něco stalo..."

„Charlie," přerušil ji odmítavě. Na to, že by se jí mohlo něco stát, nechtěl ani pomyslet.

„Prosím... nech mě to dokončit." Její hlas zněl tak nesmírně unaveně, ale naléhavě. Krok, který se chystala udělat, ji uvnitř stravoval jako požár. Bála se. Přesto bylo tolik důležité, aby se, jestli se jí něco stane, Bill dozvěděl pravdu. Nemohla dopustit, aby odešla bez vysvětlení, bez omluvy.

„Kdyby se něco stalo a já se nevrátila do zítřejšího večera," pokračovala, „otevři to. Ale rozhodně ne dřív, ano?"

„Ale..."

„Slib mi to!" naléhala. Bylo důležité, aby mu mohla věřit. Ještě chvíli mezi nimi vládlo napjaté ticho a pak Bill poraženě svěsil ramena. Zase nad ním vyhrála. Měla ho zcela ve své moci. Miloval ji. Udělal by pro ni cokoliv.

„Dobře."

Pousmála se. A pak mu věnovala pohled, o jakém snil. Vypadalo to, že ho propaluje, že si chce jeho obraz vrýt co nejhlouběji do paměti. Byl to jen kratičký okamžik, ale Bill pochopil. Neviděl v jejích očích zlost ani nechuť. Odrážela se v nich jen pečlivě skrývaná bolest, dlouho překonávaný žal... zadupaná láska...

Charlie však už byla pryč...

Přemístila se přímo do hlavní haly Temného hradu. Nenarazila na žádnou překážku, žádné kouzlo, které by jí ve vstupu chtělo zabránit. Ani nepatrná známka odporu.

Všude okolo ní byla neproniknutelná tma a ticho tak hluboké, že ji děsil zvuk vlastního dechu. V kamenných zdech bylo chladno, zachvěla se.

Počkala několik sekund, než si její oči přivykly okolní tmě. Mohla počítat údery svého srdce. Měla pocit, že jí chce vyskočit z hrudi.

Jak si oči přivykaly temnotě, pomalu před sebou začala rozeznávat obrysy širokého schodiště. Věděla, že po obou jeho stranách ústí hala do dlouhých, větvených chodeb. Byla obklopena obrovským, tichým prostorem. Prázdným prostorem.

Že by se přece jenom mýlila? Nic nenaznačovalo tomu, že by byl v domě nějaký život. Nemohla však odejít, aniž by si nebyla jistá. Musela se přesvědčit.

Velice pomalu a co nejtišeji byla schopná, postupovala po schodech nahoru, s hůlkou v pohotovosti.

Nemohla vědět, že vše je důmyslně promyšleným plánem zlem prolezlé mysli. Nemohla tušit, že se blíží do pasti, ze které ani ona nedokáže uniknout. Že na ni míří desítky hůlek skrytých za rouškou temnoty, které čekají na jediný rozkaz. A najednou celý její svět vybuchl...

Otevřela oči. Uvědomila si, že nepohodlně leží na tvrdé, studené podlaze obklopena neproniknutelnou tmou. Neměla tušení, kde je ani jak je tam dlouho. Její ruka automaticky sáhla po hůlce. Marně, byla pryč.

Nenechala se tím však rozhodit, hůlku nepotřebovala. Široce rozevřela dlaň a nechala do ní sklouznout proud kouzelné energie. Najednou se jí v dlani objevila žlutavě zářící koule, která osvětlila celou malou kobku bez oken, ve které byla zamčená.

Takže měla pravdu. Opravdu měli nepřátele. Musí to dát okamžitě vědět ostatním, musí být připraveni k boji.

Zaměřila se na dveře, jediný východ, který z kobky vedl. Zkusila na ně jednoduché otevírací kouzlo. Nic se nestalo, ale to ji ani v nejmenším nepřekvapilo.

V duchu sama sobě dodávala odvahu a kuráž, které hrozily ji opustit. No tak Charlie, vzchop se, tímhle tě přece nezastaví...

Dveře se v jediném okamžiku rozlétly na tisíc kousků a Charlie skrz ně mohla pohodlně projít ven.

Zcela nečekaně se kolem ní utvořila namodralá bublina. Znala ji. Bylo to kouzlo, které ji uvěznilo uprostřed záře. Záře, ve které její kouzla nepůsobila. Protimagické kouzlo.

Neznala nikoho, kdo by ho kdy použil. Kromě ní samé.

Rychle se otočila. Kráčel k ní mladík s divokými černými vlasy, nepřátelskýma očima a s napřaženou hůlkou. Jak se k ní blížil, jeho oči ji uhranuly. Mísil se v nich Voldemortův hněv a Belatrixina nenávist. A Charlie pochopila. Bylo to tak jasné, že nedokázala pochopit, že na to nepřišla dřív.

Syn Voldemorta a Belatrix. Syn nejstrašnějších dvou lidí, jaké kdy poznala.

Jeho rty se roztáhly v ošklivém úsměvu:

„Vítám tě zpátky na Temném hradě, Bílá čarodějko!"

Více zde: http://m.vikyfanfiction.webnode.cz/news/a08-zajatec/