Ačkoliv byli Bílí čarodějové neustále ve střehu a na každém kroku měli oči na stopkách, nenašli ani sebemenší známku toho, že by se někde bouřilo nebezpečí. Žádné neobvyklé útoky, žádná zmizení, žádná úmrtí. Nic. Vypadalo to, že celý svět dýchá poklidně a není nic, co by tento klid narušovalo.

Velká část Bílých čarodějů začínala pomalu věřit, že Belatrixiny slova tenkrát opravdu měla Charlie pouze vyprovokovat a zastrašit.

Poslední zlý čin, který mohla Belatrix udělat. Zasít do srdcí pochybnost a strach. Zlá a krutá do posledního okamžiku. To byla Belatrix, jak ji znali.

Charlie však svou jistotu stále neztrácela. Takový klid, takové smíření, jaké viděla v Belatrixině tváři, když šla na smrt. Nevěřila tomu, že by to bylo pouze zadostiučinění, ne. Belatrix se smrti musela hrozně bát. Víc než čehokoliv jiného. Přesto jí šla vstříc s hlavou vztyčenou. Musela vědět, že její smrtí to nekončí. Prostě musela.

Charlie celou dobu věděla o místě, kde by se zlo mohlo skrývat. O jediném místě, které už samo o sobě nahánělo hrůzu, když na něj člověk pomyslel. Temný hrad. Ale ona se na něj snažila nemyslet a myšlenku na něj zatlačovala hluboko do pozadí své mysli. Ani v myšlenkách už se tam znovu vracet nechtěla. Už ne.

Shak byl spokojen. Našlo se hodně čarodějů, kteří se toužili pomstít Bílé čarodějce. Celé rodiny bývalých Smrtijedů k němu přišly a nabídly mu svoje hůlky. Temný hrad zase ožil. Shak ho procházel s pýchou. Každým nádechem do sebe vtahoval zlo, které zde dýchalo na každém kroku. Tolik nenávisti, tolik zloby, tolik touhy zabíjet.

Aniž by si to uvědomil, ocitl se v nejzazší chodbě severní části hradu, kde zatím nikdy nebyl. Nikde nebylo ani živáčka. Všichni se soustředili v druhé části hradu.

Minul několik dveří a vzal za kliku těch úplně posledních.

Místnost, do které vešel, bývala nejspíš pracovnou nebo něčím podobným. Celá místnost byla po svém obvodu zaskládaná vysokými, mohutnými knihovnami plnými starých těžkých knih, jejichž názvy byly skryté pod vrstvou prachu.

Střed místnosti majestátně zabíral prázdný stůl ze stejně mohutného dřeva, jako byly knihovny. U něho stála jednoduchá dřevěná židle.

Shak vytáhl hůlku a jedním pohybem ze židle odstranil prach a posadil se na ni. Sedával tady snad jeho otec?

Otevřel jedinou zásuvku, která ve stole byla. Ta se skřípavým rachotem zaprotestovala, ale nakonec se mu podvolila. Vytáhl z ní na stůl hromádku zažloutlých papírů. Nedokázal říct, jestli byly vždycky prázdné nebo z nich postupem času inkoust vymizel, nenašel však na nich nic. Ani čárku.

Opět sáhl do zásuvky. Nebylo v ní nic, byla prázdná. Bodl ho nepatrný osten zklamání. Co vlastně čekal? Co chtěl najít? Uvědomil si, že vlastně cokoliv. Cokoliv, co patřilo k lordu Voldemortovi. Tak rád by se o něm dozvěděl něco víc. Všechno.

Když se však chystal zásuvku zase zavřít, všiml si, že její dno se nepatrně pohnulo. Pojící kouzlo, kterým bylo kdysi zajištěno, už nepůsobilo. Shak desku vytáhnul ven a vzrušením se mu třásly ruce, když ze dna vytáhl malou dřevěnou truhličku.

Chvějícími prsty ji pomalu otevřel. Na rudém saténu se třpytila malá lahvička, ve které zlatě hrály něčí vzpomínky. Divoce zalapal po dechu. Taková skrýš určitě nezanechávala jen tak ledajaké vzpomínky.

Kolem lahvičky byl omotaný řetízek s černým přívěskem fénixe. Na první pohled to byl velice drahý přívěsek. Černý drahokam, z něhož byl vyroben, se ani po tolika letech nepřestával třpytit.

Po krátké chvíli zaváhání si ho Shak připnul na krk. Každou částečkou jeho těla projelo chvění neuvěřitelně silné energie, která ho pohltila. V žilách se mu rozproudila moc a síla, vztek, zlost a nenávist a on cítil, že v tom okamžiku by dokázal téměř cokoliv. Bylo to úžasné. Najednou mu vůbec nic nepřipadalo nemožné.

Ohromeně po přívěsku přejel prsty. Byl to dar, který mu přišel do cesty. Dar, se kterým mohl dokázat všechno, o co usiloval.

Jeho zvědavost však ještě nebyla ukojena. Vzal lahvičku s myšlenkami a strčil ji do kapsy. Prázdnou truhličku vrátil na její původní místo a zásuvku zavřel. Rychlými kroky se vydal do svého pokoje a spěšně našel to, co potřeboval. Myslánku. Vlil do ní vzpomínky a s hlubokým nádechem se ponořil...

Ocitl se ve vstupní hale domu, který mu nebyl nijak povědomý. Na zemi ležela těla dvou lidí s vytřeštěnýma očima. Byli mrtví. A nad nimi se skláněl on.

Shakovi se na chvíli zastavil dech... lord Voldemort. Konečně měl možnost si ho prohlédnout. Úzká, hranatá lebka, krvavě rudé oči jasně zářící na bledé pokožce. Vypadal tak nelidsky. Tak děsuplně.

Na malou chvíli ho to zaskočilo. Něco takového nečekal. I když... samozřejmě to mohl předpokládat. S tím vším, co o něm věděl, to nebylo zas tak podivné a nepředvídatelné.

Z některé z vedlejších místností se ozval pláč. Voldemort se vydal po jeho zvuku a Shak ho následoval. Znenadání pláč utichl. Přišli až k dětské ohrádce, ve které stála, přidržujíc se ohrádky, malá holčička. Celá byla obklopena modrou zářivou ochrannou bublinou. Když se k ní ale Voldemort přiblížil blíž, bublina praskla a holčička se od něj nechala vzít do náručí...

Nastal okamžik tmy. A vzpomínka pokračovala. Teď už Shak poznával, kde je. Byli zase v Temném hradě. Opět s Voldemortem a asi čtrnáctiletou dívkou. Mohl si jen domýšlet, že se vzpomínka posunula o pár let dál a Voldemortem nalezená holčička vyrostla v jeho péči. Voldemort se zrovna snažil dívence vysvětlit, jak použít kletbu Cruciatus.

„Musíš nechat nenávist, aby tě prostoupila. Aby zaplavila každou částečku tvého těla. Všechen vztek a všechnu zlost soustřeď do jediného bodu. A nech ji vybuchnout..."

Další temný střih. Tentokrát se vzpomínka o mnoho nezměnila. Byli v téže místnosti, jen dívka dospěla. Ležela teď na lenošce u krbu a pojídala zrnka hroznového vína.

Voldemort chodil po místnosti sem a tam a vypadal velice nervózně.

„Potter se nevrátil do Bradavic. A ti jeho kamarádíčci taky ne. Brumbál s nimi určitě něco zamýšlí!" prolomil ticho.

„Nechápu papi, že se tím tak trápíš," odpověděla mu dívka. „Jsou to jen tři malí studentíci, takových je přece spousta."

„Tohle je ale jiné. Potter je Brumbálův oblíbenec. Nenechal by ho odejít ze školy jen tak krátce před dostudováním. Já vím, že něco chystá."

„Dobře...dobře, když ti na tom tak záleží, najdu ho a zbavím tě toho neklidu, ano?" Dívka se na lenošce líně protáhla a postavila se. Byla vysoká a štíhlá. Byla krásná.

„Ano... Ale prosím... jdi hned... já... já mám... strach," vydechl Voldemort. Dívka s trhnutím zvedla hlavu. Nejspíš od něj nikdy neslyšela nic, v čem by zazněla taková slabost.

„Dobře...už jdu," řekla překvapeně a přemístila se pryč...

A vzpomínka skončila. Shak hluboce dýchal. Je možné, aby to byla pravda? Nemýlí se, když dívku ze vzpomínky považuje za Bílou čarodějku? Ona tedy byla vychována jeho otcem. Vychována ve zlu? Těžko si mohl něco takového představit. Ale kdyby se nejednalo o ni, o koho jiného? Je možné, že Voldemort tyhle vzpomínky zanechal, protože věděl, že někdo bude jednou v jeho práci pokračovat?

Shak začal přecházet po místnosti sem a tam a myšlenky se mu zběsile honily hlavou.

Proč mu zanechal ale zrovna tyhle vzpomínky? Co mu měly ukázat? Že Bílá čarodějka byla ze začátku špatná? Ale teď už se dala ke straně dobra, tak k čemu mu vědomí něčeho takové je?

A pak ho to napadlo. Když se k temné straně čar dala stáhnout už jako malá, proč by ji nedonutil, aby to udělala znova? Je to to, co se mu jeho otec snažil říct? Má ji dostat na svoji stranu? Ale jak?

Tvář mu roztáhl samolibý úšklebek. I na to mu Voldemort dal odpověď. Prsty přejel po přívěsku fénixe, který měl stále ještě zavěšený na krku a v hlavě mu uzrál plán.

Získá ji. A spolu s ní... bude neporazitelný.

Více zde: http://m.vikyfanfiction.webnode.cz/news/a07-vzpominky/