Hope došla ke dveřím pokoje číslo 215. Pětka měla povolený šroubek a visela tak nějak nakřivo. Hope se ohlédla do chodby. Janus jí pomáhal s kufry a ona mu za to byla vděčná.

„Už jsme tady?" usmál se na ní.

„Hm," Hope mu kývla.

Než k ní Janus stihl dojít, nadechla se a zaklepala na dveře. V pokoji měla s někým být, ale nebylo jí řečeno, kdo to je. Doufala, že to bude holka.

Určitě to bude holka. Musí to být holka. A budeme si rozumět. Po večerech budeme drbat všechny ze školy, budeme se spolu koukat na romantické filmy a bulet u toho jako želvy a...

Dveře se otevřely a ona se podívala do tmavě hnědých skoro černých očí. Žhnuly v nich zvláštní jiskry. Hope lapla po dechu.

„Přeješ si?" zahuhlal kluk, který se zjevil ve dveřích.

Byl vysoký, měl široká ramena a na první pohled pevné svalnaté tělo. Vlasy měl krátké, tmavě hnědé. Rysy obličeje byly ostřejší, ale přesto působil mile, když jeden koutek rtů pozvedl do úsměvu.

„Já," zakoktala Hope, „tenhle byt mi byl přidělený, takže..."

„Seš moje spolubydlící?" kluk si volnou rukou nabral plnou hrst brambůrků z pytlíku, který svíral v druhé ruce a nacpal si je do pusy.

Rychle je rozkousal a pak pytlík brambůrků odložil někam stranou. Hope na něj přitom překvapeně zírala a nevěděla, jestli se má začít smát nebo radši utéct.

„Páni, to je super," ušklíbl se kluk a natáhl k Hope ruku, kterou si předtím otřel o džíny, „jsem Nick."

„Lorelaine," uniklo dívce ze rtů a stiskla nabízenou ruku.

Až moc pozdě si uvědomila, jakým jménem se představila a že jí Janus zřejmě slyšel.

„Moc mě těší, Lorelaine," Nick škubl rukou a přitáhl si Hope do náruče.

Chlapec dívku pevně sevřel v náručí. Hope měla pocit, že jí udusí, ale včas jí pustil. Nervózně se pootočila do chodby. Janus stál jen kousek od ní a díval se na ni víc než starostlivě.

„Děkuju za pomoc," udělala k němu krok a natáhla ruku pro kufry, „už to zvládnu."

„Všechno v pořádku?" vzal jí za ruku dřív, než stačila uchopit madlo.

„Myslím, snad, asi ano," uhnula mu pohledem.

„Až budeš chtít, promluvíme si," stiskl její ruku pevněji, „nevím kolik toho víš, ale vidím na tobě, že tě to trápí."

„Díky," zahuhlala jen.

Vymanila se z Janusova sevření a vzala si od něj kufry. Zamířila do místnosti. Nick stále postával u dveří a díval se jejím směrem.

„Kdyby něco, víš, kde mě máš hledat," zvolal za ní Janus.

„Vím," kývla letmo Hope a zmizela v pokoji.

„Ukaž, pomůžu ti," nabídl se Nick a vzal jí kufry.

Táhl je za sebou a ona ho následovala. Dovedl jí do menšího pokoje s velkou postelí a pár skříněmi. Po obou stranách postele byly noční stolky. Naproti posteli stála komoda se zrcadlem a pár šuplíky. Světlo dovnitř pronikalo třemi malými okny.

„Tak to je boží," vydechla Hope.

„Jo jasně," uchechtl se Nick, „takže se ti to líbí?"

„Je to luxusnější než jsem čekala," zazubila se Hope.

Mercury se necítil nijak dobře. Hrudník se mu svíral úzkostí a našlapoval zlehka, připraven kdykoli odpádit pryč. Řecký pantheon se rozkládal na hoře Olymp – po níž lidé stále tak dychtivě pátrali, a od římského se lišil snad jen v detailech. Nebo se to alespoň Mercurymu zdálo.

„Seš si jistej, že tu Athéna bude?" sykl směrem k Apollovi, který sebejistě kráčel vedle něj.

„Jistě, že jsem," Apollo se zatvářil dotčeně, „byla v aréně, před chvílí se vrátila. Stejně jako celý její tým – Thanatos, Scylla, z čínského pantheonu Nu Wa a od vás Nox."

„Vítězný tým, řekl bych," zamručel Mercury, „kdo byl proti nim?"

„Nemám tušení," potřásl hlavou bůh slunce.

Prošli snad přes půl pantheonu, než se dostali ke skromně vyhlížejícímu příbytku.

„Typoval bych jí na něco, hm, stylovějšího," zamumlal Mercury.

„Nepotrpí si na to," zamítl Apollo, „tak do toho."

Popostrčil posla ke dveřím a sám o krok couvl. Nebyl to jeho nápad, hlásit se zpět na univerzitu, ale pokud to mělo vyjít, pak se hodlal připojit. Mercury krátce zaklepal na dveře a trpělivě vyčkával na odpověď. Nervózně přitom začal přešlapovat na místě.

„Nedokážeš chvíli stát bez hnutí?" zasmál se Apollo.

„Zmlkni," sykl Mercury nervně a ušklíbl se přitom.

Dveře se po nějaké chvíli otevřely a v nich stanula vysoká štíhlá žena. Vlasy měla smotané do turbanu, zřejmě je měla mokré. Zpod ručníku jí vyčuhovalo jen pár nezbedných mokrých pramenů, vodou zbarvených skoro až do černa. Měla na sobě teplý chundelatý župan, šňůrkou utažený v pase. Jakmile spatřila Mercuryho, její zorničky se rozšířily.

„Ne, ne, ne," horlivě potřásla hlavou a couvla ze dveří, „ani náhodou."

Chtěla zavřít dveře, ale Mercury jí v tom bleskově zabránil.

„Athéno, počkej," vyhrkl, „bude to jen rychlovka, slibuju."

„A co u tebe není?" pozdvihla obočí bohyně války a moudrosti.

„Ha, ha," Mercury protočil oči, „ale teď vážně."

„Vážně?" uculila se Athéna ironicky. „Když jste vy dva spolu, nikdy to není vážné."

Střelila pohledem na Apolla a pak se znovu podívala na posla. Mercury si jejích vtípků nevšímal. Přešlápl z nohy na nohu a odkašlal si.

„Slyšel jsem, že vedeš univerzitu Half-Bloods," začal.

„Slyšel, hm?" Athéna svraštěla obočí a pohledem probodla Apolla, „tady někdo zase zpíval až moc."

Mercury se krátce pootočil na svůj doprovod a hned zase zpět na bohyni.

„Takže?" naléhal.

„Jo," kývla Athéna, „jsem tam na nejvyšší pozici. Proč?"

„Mohla bys nás zapsat? Rádi bysme si dodělali poslední ročník," Mercury šel rovnou k věci, ostatně jako vždycky – většinou mluvil rychleji, než si svoje slova vážně rozmyslel.

„Cože?" vyprskla smíchy Athéna. „Vás dva? Přihlásit na univerzitu?"

„Proč ne?" posel svraštěl obočí.

„Ale no tak, jsem bohyně moudrosti, posle," Athéna si založila ruce na prsou, „koukejte zpívat, ptáčci. Co v tom je?"

„On ti to moc rád řekne," houkl Apollo.

„Zmlkni!" sykl Mercury.

„Takže?" Athéna se pobaveně ušklíbla.

„Nic v tom není," zavrtěl hlavou posel, „vážně, Athéno. Prosím."

„Vím, že v tom něco je," přimhouřila podezřívavě oči, „jen mi to nechcete říct, ale budiž. Když vám to za to vážně stojí, fajn. Ale varuju vás. Jeden průser a letíte oba dva, nebude mě zajímat, kdo za to může. Prostě poletíte a už se tam nikdy nebudeme moct vrátit."

Janus se vrátil zpět do pantheonu. V hlavě se mu honily tisíce myšlenek. Neustále si opakoval moment, kdy slyšel Hope vyslovovat jiné než její jméno.

„Lorelaine," představila se tomu klukovi na koleji.

Lorelaine. Zopakoval si sám pro sebe.

V hlavě mu probleskla vzpomínka na vizi, kterou měl tenkrát venku u rychlostní silnice. Vidinu minulosti. Vzpomínku na tu ženu, která se otáčela na malou Hope. Soustředil se na ten moment tak moc, že postřehl, jak se rty ženy hýbou. Opakoval si ten moment v hlavě tolikrát, až dokázal rozpoznat, co žena rty artikuluje.

Bylo to to jméno. Lorelaine.

Její pravé jméno. Proč jsem si toho předtím nevšiml? Proč jsem nedával větší pozor, když jsem tu vizi měl? Sakra!

Janus na sebe měl vztek. Měl být pozornější. Teď už ale bylo pozdě zkoušet něco napravovat. Hope věděla svoje pravé jméno, to znamenalo, že věděla i část svojí minulosti. Tu část z auta. Janus jen netušil, jak moc velkou část věděla.

„Janusi," uslyšel svoje jméno.

Cuklo to s ním. Dlaně sevřel do pěstí, ale ihned je uvolnil. V duchu se uklidňoval a s hlubokým nádechem se otočil po hlase. Naproti němu stál ohromný chlap – svalnatý, vysoký. Měl na sobě černý nátělník a tmavé volnější kalhoty. Kolem pasu měl připevněný pás sepnutý zlatou sponou. Na levé ruce měl navlečenou černou rukavici. Jeho pravá ruka, od půlky předloktí až po dlaň byla kovová. Stejně tak jeho celá levá noha. V levačce třímal velké železné kladivo, které se zlatě lesklo.

„Vulcane," překvapilo Januse.

Chlap se pousmál. V, žlutě se lesknoucích, očích se blýsklo. Římský kovář bohů se narovnal a nad ramena se mu vztyčily dva válce, které měl připevněné k zádům. Válce byly dole sjednocené a tvořily spojené nádoby, každý byl ale natočený k jednomu rameni. Válce byly plné horkého železa a neustále se z nich kouřilo. Janus moc dobře věděl, že si je Vulcan nebral nikam jinam, než na bojiště.

„Je po tobě sháňka," vysvětlil svou přítomnost kovář.

„Vážně nevím, jestli vám budu dneska k něčemu. Necítím se zrovna nejlíp," namítl Janus.

„Všichni na tebe spoléhají, tak neodmlouvej a pojď," hluboký chraplavý hlas zněl autoritativně a povzbudivě zároveň.

Bůh portálů se nenechal dvakrát vybízet. Bylo ho potřeba na bitevním poli a to on nikdy neodmítal.

Hope se dívala z okna. Byl z něj výhled na nedaleký les. Dívka se pootočila čelem do pokoje a mrkla na postel. Nejradši by na ní padla, zabořila se obličejem do polštáře a usnula by. Byla unavená. Byla ale zároveň i moc nervózní a napjatá než aby šla spát. Přešla místnost a nakoukla do obýváku spojeného s kuchyní. Nick seděl na kožené pohovce a sledoval nějaký seriál. Cpal přitom do sebe zbytek brambůrků a Hope se přistihla, že má hlad.

Nervózně přešlápla a Nick po ní střelil pohledem.

„Ty seš vzhůru? Myslel jsem, že spíš," zahuhlal s plnou pusou.

„Chtěla jsem, ale nešlo to," přiznala Hope.

„Jestli máš hlad, zkus to prohrabat v kuchyni. Snad tam něco najdeš, nedávno jsem byl nakupovat," Nick se pousmál.

„Super, dík," Hope mu úsměv opětovala.

Proplula obývákem do kuchyňky a jako první otevřela ledničku. Nenašla v ní však nic, co by jí nějak zaujalo. Prohledávala poličky závěsných skříněk, až narazila na pytlík krupice. Střelila pohledem po Nickovi. Zřejmě se to sem dostalo náhodou. Nebo ne?

„Máš rád krupicovou kaši?" zeptala se a dovolila si z pytlíku odsypat.

„Blázníš? Zbožňuju jí," Nick se zazubil.

Sakra, jak může vypadat tak dobře, když to vypadá, že jí jen nezdravé věci.

Nick se posunul a udělal Hope místo vedle sebe. Dívka si sedla na gauč a zády se zabořila do ohybu rohu. Hladově zhltla první lžíci krupicové kaše posypané kakaem. Spíš by ocenila nastrouhanou čokoládu, ale co bylo, to bylo.

„Takže?" prohodil náhle Nick směrem k ní.

„Takže co?" nechápala.

„Neblázni," zasmál se, „na co myslíš, že bych se tě mohl ptát. Seš na univerzitě Half-Bloods. Univerzita pro polobohy. Celej hořím zvědavostí čí díťátko se to ke mně nastěhovalo."

„Nejsem žádné díťátko," zamručela Hope.

„Promiň, promiň," uchechtl se Nick, „velká holka, jasně, chápu."

„Čí seš ty?" zeptala se zvědavě.

„Já jsem se ptal první," zadíval se na ní.

Hope se v jeho tmavých očích ztrácela. Byly jako dvě černé díry, od kterých nemohla odtrhnout zrak.

„Začni, prosím," požádala Nicka.

„Zajímalo by mě, na koho bys mě typovala," ušklíbl se.

Jak to mám vědět? Moc bohů neznám a vlastně ani nevím, jestli v sobě mám nějakou božskou krev. Ale ty jí máš určitě. A podle té postavy soudě...

„Tvůj táta byl válečník, hm?" uculila se.

„Ježíš, holka, kdyby to nebylo poznat, myslel bych, že seš vědma," rozesmál se.

„Jméno po mně ale nechtěj," potřásla hlavou.

„Dovolte mi se představit," stále s úšklebkem k ní natáhl ruku, „Nick, syn Area."

Ares?! Bůh války?!

„Toho Area?" zajíkla se Hope.

Nick pokývl hlavou a Hope si s ním krátce potřásla. Do smíchu jí nebylo. Netušila, jestli má mít z Nicka respekt nebo ho brát jako normálního kluka.

„A ty?" zamrkal na ní.

Hope se mu hodnou chvíli dívala do očí. Napjatě na ní zíral a ona pomalu přestávala dýchat. Slyšela tlukot svého srdce. Nakonec se dokázala odtrhnout od jeho očí a mlčky zhltla další lžíci kaše.

„No tak," šťouchl do ní Nick, „nebudu se ti smát, jestli jde o to."

„Já to nevím," zahuhlala Hope s plnou pusou.

„Cože?" pozastavil se.

„Nevím to," vzhlédla na něj, „vychoval mě Janus s Chronem, ale pochybuju o tom, že jeden z nich je můj otec."

„Není to moc pravděpodobné," uznal Nick a pak pokrčil rameny, „ale odvedli dobrou práci."

Hope sklonila hlavu a nacpala si do pusy další lžíci kaše. Tváře jí zčervenaly a pocítila zvláštní teplo šířící se jí od srdce. Styděla se před Nickem. Styděla se a nevěděla proč. Snad protože na ní byl tak hodný. Snad. Byla sama sebou tolik zmatená. Měla dojem, že se spíš stydí za sebe. Začala pochybovat o svém původu a všechny její plány se pomalu ponořovaly do nejistoty.