Janus na sobě pociťoval známky únavy. Usnout však nemohl. V hlavě se mu znovu a znovu ozývala ta věta, kterou posel bohů vyslovil jako první, když je uviděl. Pak jim ještě řekl, že je Hope v pořádku, že jí nic není. Potom se odpotácel do pokoje.

Janusovi to ale nestačilo. Bylo to sakra málo informací. Potřeboval vědět víc.

Něco je špatně. Ale co je špatně? S kým je co špatně? Proč?

Bohovi portálů se na moment přivřely oči. Rychle je však otevřel a zamrkal před sebe. Jak dlouho už seděl v parku? Jak dlouho už tu čekal?

Povzdychl si a rozhlédl se. Pomalu tu začínalo být živo. Bůh se zvedl z lavičky a zamířil ke kolejím, když se před ním náhle objevila Athéna. Janus strnul skoro na místě a podíval se bohyni války do hnědých očí.

„Janusi," pousmála se, „nečekala jsem, že tě tu potkám. Jdeš za Hope?"

„Dalo by se říct," pokývl hlavou Říman, „potřebuješ něco, Athéno?"

„Ano," přiznala, „potřebovala bych s tebou o ní mluvit."

Pokynula hlavou k blízké lavičce a Janus si povzdychl. To poslední, co potřeboval, bylo muset si sednout. Radši by postál, ale nechtěl bohyni války urazit. Posadil se na lavičku a Athéna si sedla vedle něj. Dala si nohu přes nohu a uhladila si šaty. Římanovi k ní šli šaty víc, než kdyby na sobě měla sukni, či společenské kalhoty. Jen mu k ní neseděla ta černá barva, kterou šaty měly.

„Nuže," odkašlala si bohyně, „tak tedy rovnou k věci, ať tě moc nezdržuju... Jsem poctěná, že tvoje holčička studuje právě na naší univerzitě, a žes jí nedal na nějakou obyčejnou lidskou školu. Jde však o to, že se začíná vymykat kontrole, ale toho už sis určitě všiml."

„Myslíš to, jak se začínají projevovat její schopnosti?" přerušil ji.

„Ano," kývla, „narážím na nedávnou událost na baseballovém hřišti, kdy málem vážně zranila další naší studentku. Evidentně se její schopnosti projevují v návalech a ona je nezvládá. Vím, že se to občas stává, chápu. Proto se chci zeptat, zda už jsi přemýšlel o nějakých opatřeních?"

„O opatřeních?" nechápal. „Jako, že by přestala chodit do školy?"

„Ne, ne, ne," potřásla hlavou a usmála se, „ne tak docela. Víš, jako ředitelka školy mám určité povinnosti. Přijímám skoro každého, ale mám určitá pravidla. Nesmím dovolovat, aby se moji studenti dostávali do ohrožení života. Chci jen říct, že by se Hope měla naučit svoje schopnosti ovládat jinak..."

„Jinak co?" zamračil se a než Athéna stihla něco říct, pokračoval. „Jinak ji vyhodíš? Athéno, ty moc dobře víš, jak tohle chodí. Víš, jaké to je být ovládaný vnitřní silou. Jen si vzpomeň na válku. Vybav si ty momenty. Byla jsi toho svědkem, tolikrát. Chápu tvoje obavy, ale Hope to zvládne. Je to silné děvče, ví, co má dělat. Navíc má skvělé přátele, kteří jí v tom pomohou."

Athéna si ho zkoumavě prohlédla a pak se podívala do země. Povzdychla si a pak se pohledem zaměřila na Janusovi ruce. Nestihl si zakrýt dlaň, na které měl stále vypálenou značku ve tvaru rozdvojeného blesku. Zůstala mu tam po té nehodě, kdy mu Hope pustila do paží elektrické výboje.

„Je silná," bohyně ho hbitě chytla za ruku a znamení si prohlédla podrobněji, „možná až moc, že? To ti udělala ona, mám pravdu? Nebude to dávno. Včera?"

„Ano," zamručel Janus, „ale to vůbec nic neznamená. Začátky jsou prostě těžké."

„Kdo je její otec, Janusi, víš to?" zeptala se náhle a jeho ruku pustila. „Myslím, že právě to ovlivní, jestli je tohle jen součástí „těžkých začátků"."

„Já mám zase za to, že fakt, kdo je její otec to nijak neovlivňuje," bůh portálů se zvedl a otočil se k bohyni čelem, „děkuji za tvé obavy, Athéno, ale jsou možná až trochu přehnané. Udělám vše proto, aby ses tím už netrápila. Hope je dobrá studentka, snaží se. A ty bys neměla mít snahu překazit jí to. A teď mě už omluv, mám naspěch."

Sledoval dotčení, které se objevilo ve tváři Řekyně. Probodla ho pohledem a založila si ruce na prsou. Když se postavila, nikdo by v ní nezapřel bohyni války.

Už jí chybí jen to kopí a byla by připravena k útoku.

Janus se k ní otočil zády a vytvořil si před sebou menší portál, aby se ke kolejnímu pokoji dostal rychleji. Stanul před ním zrovna v momentě, kdy se otevřely dveře. Nevyšla z nich však jeho holčička, nýbrž Mercury a jeho nevlastní bratr.

„Nerad zdržuji tvůj odchod do školy, vážně," stoupl si mu do cesty bůh portálů, „ale potřebuji s tebou mluvit."

„To musí být vážné, když použil portál," zašeptal Apollo směrem k Mercurymu a pak se kolem něho protáhl, „tak ve škole! Mě se to díky bohu netýká."

„No, dobrá, tak prosím," posel couvl zpátky do pokoje a Janus ho následoval, „co tak hoří, že by to nepočkalo do odpoledne?"

„Potřebuju vědět víc o Hope. O tom, co se včera stalo," vysvětlil bůh portálů.

„Janusi," povzdychl si Mercury, „věř mi, že bych ti vážně moc rád řekl víc, ale já nemám co. V podstatě nic mi neřekla. Vlastně mi neřekla vůbec nic."

„Tak jak si můžeš být tak jistý, že je něco špatně," nechápal.

„Protože plakala," posel mu uhnul pohledem, „celá se chvěla a pak mluvila něco o tom, že se bála a že všude byla tma. To jediné mi řekla, ale vůbec mi to nedávalo smysl. Teda dávalo, bylo to logické. Venku byla tma a byla tam sama, takže se mohla bát, ale když jsem se jí podíval do očí, tak to působilo, jako kdyby nebyla jen venku. Navíc..."

„Co navíc?" zajímal se Janus. „Co víš? Mluv!"

„Když jsme po ní venku pátrali, narazil jsem na místo, které bylo velmi zvláštní. Na jednom místě tam bylo jehličí strašně ušlapané, jako kdyby tam někdo stál strašně dlouho. A pak tam byla taková prohlubeň, jako kdyby někdo zaryl do země tenisák. Víš, nedošlo mi to hned, ale pak jsem si to spojil s tou válečnickou sekerou. Držela ji v ruce poprvé na tom baseballovém hřišti. Chaacovu sekyru," prozradil Mercury.

„Vypadalo to, jako kdyby ji tam zaryla do země?" snažil se pochopit bůh portálů.

„Ano," kývl posel, „a pak ty stopy. Bylo to, jako by stála na místě a pak prostě zmizela. Jako kdyby prostě najednou nebyla, jako..."

„Jako by se propadla do země," dořekl Janus zamyšleně, „chceš říct, že..."

„Nevím, jen mám to podezření," sklonil hlavu posel a pak si odkašlal, „budu muset jít, omlouvám se."

Janus vycouval z pokoje a Mercury za sebou zavřel dveře. Než posel vyšel chodbou pryč, bůh portálů ho vzal za rameno a znovu se mu podíval do očí.

„Jak moc jsi si tím podezřením jistý?" zeptal se.

„Dost, ale uvidíme časem," vymanil se z jeho sevření a rozeběhl se.

Hope se potulovala mezi regály knihovny. Před pár minutami jí začala volná hodina a ona jí hodlala využít k samostudiu. Pátrala po jakékoli knize, která by jí pomohla pochopit mayskou kulturu. Hledala ji mezi historickými knihami, ale marně.

Náhle strnula a zatajila dech. Měla pocit, jako by jí někdo sledoval. Prudce se otočila, jen aby se podívala do prázdné uličky mezi regály. Zhluboka se nadechla a pokusila se uklidnit.

Dýchej. Hned tamhle za tou policí sedí Nick a čeká na tebe. Pomohl by ti, kdyby se něco stalo. Klid. Seš jen paranoická.

Otočila se zpět a snad by hlasitě vyjekla, kdyby jí někdo nepřitiskl dlaň k ústům. Dotyčný se před ní objevil ani nevěděla jak. Lekla se ho tak, že nadskočila.

„Ššš," šeptl chlapec, který stále tiskl dlaň k jejím ústům, „nekřič, chci ti jen pomoct. Mám pocit, že hledáš tohle."

Před oči jí pozvedl knihu, která na sobě měla vyražený jednoduchý název: Mayové.

Hope polkla a vzala chlapce za ruku. Odtáhla si ji od úst a nadechla se.

„Děkuju," vzala si od něj knihu, „to je přesně to, co hledám."

Otočila se, že se vrátí k Nickovi, ale jakmile udělala od chlapce pár kroků pryč, objevil se znovu před ní. Lapla po dechu a couvla o krok zpět.

„Promiň, už bych měla jít," zamumlala a proklouzla kolem něj.

Rychlým krokem se vydala uličkou zpátky ke stolku, kde na ni čekal Nick. Nešikovně zaškobrtla o svoji nohu. Spadla by, kdyby se nestihla zachytit poličky. Přesně v tom momentě, kdy se její prsty křečovitě chytly hrany poličky, se před ní objevil znovu ten chlapec.

Sakra, je tak strašně rychlý. Skoro jako Merc...

Hope se narovnala a podívala se do chlapcových smaragdově zelených očí. Zatajila dech. Vypadaly přesně jako oči Háda.

Hádův syn? Ne, ne, přeci, není mu ani moc podobný. Jen ty oči.

„Vážně by mě zajímalo, na co teď myslíš," rozesmál se chlapec tiše, „tvůj výraz je k nezaplacení... Copak, vylekal jsem tě?"

Směje se mi?! On mně?!

„Ne," svraštěla obočí, „jen jsi trochu rychlejší než bych čekala."

„Aha," uculil se, „překvapilo tě, že je někdo skoro stejně rychlý jako poslíček?"

„Ach ano, opravdu jen skoro stejně," odfrkla si, „co po mně chceš? Proč mě pronásleduješ? Vážně oceňuji, žes mi pomohl najít knihu, ale..."

„Jsem Aaron," natáhl k ní ruku a mile se usmál.

Ta reakce jí zaskočila. Čekala, že začne blekotat snad o čemkoli, ale ne, že se jí představí a natáhne k ní ruku.

„Hope," stiskla jeho ruku a pak se opravila, „tedy Lorelaine. Vlastně obojí."

„Roztomilé," ušklíbl se.

Nastalo mezi nimi ticho. Hope nervózně přešlápla.

„Tak co ode mě teda chceš?" zamručela.

„Chtěl jsem se seznámit," zmizel z jejího výhledu a ona náhle ucítila, jak jeho dech dopadl na její ramena, „takže, mise splněna. Plus jsem ti pomohl najít knihu, takže můžu zase jít."

„Cože?" zamračila se a otočila se jeho směrem.

Už se od ní dostal na několik kroků: „Aarone, stůj! Kam jdeš? To mi víc neřekneš?"

„Na hodinu," natočil se na ní a pokrčil rameny, „stejně musíš už jít, však víš."

Vyběhla k němu a chtěla ho chytnout za rameno, když přímo před ní náhle zmizel.

Hope se i s knihou vrátila ke stolku, kde na ni stále ještě čekal Nick. V ruce svíral telefon a horlivě na něm něco psal.

„Nějaká slečna?" vyzvídala Hope.

„Ne," zavrtěl hlavou, „jen kluci zase otravují s fotbalem... S kým jsi to mluvila?"

„Co myslíš?" zahuhlala a sedla si proti němu.

„S někým jsi mluvila, tam mezi policemi," vysvětlil.

Hope otevřela knihu a začala prohlížet stránku po stránce. Dělala, že ji kniha tak moc fascinuje, že nevnímá okolí.

„Lorelaine," Nick poklepal prsty na stůl, „slyšíš?"

„Hm?" pozvedla hlavu a několikrát rychle zamrkala.

„Tak s kým jsi mluvila?" naklonil hlavu k rameni.

„S nějakým klukem," mávla nad tím rukou, „pomohl mi najít tuhle knihu."

„Aha a to bylo vše?" zajímal se Arův syn. „Jen ti pomohl najít knihu?"

„Ano," kývla a znovu se zadívala do knihy.

Tentokrát už vážně začala jednotlivé stránky letmo pročítat. Pak se zaměřila na obsah, ale nemohla najít mayské bohy.

Ksakru, špatná knížka.

„A jak se jmenoval?" promluvil do ticha znovu Nick. „Řekl ti jméno?"

„Ne," špitla skoro neslyšitelně, „nepředstavil se mi."

Otevřela knihu asi v polovině a přejela pohledem po stránkách.

„Je ta kniha zajímává?" znovu poklepal prsty na stůl.

„Částečně," zahuhlala Hope.

„Aha, tak to přeji příjemné čtení," slyšela zavrzat židli.

Dívka zvedla hlavu, aby se podívala do Nickových očí. Stál vedle ní a v ruce držel nějakou knihu a telefon. Působil zklamaně a naštvaně zároveň.

„Možná bys měla zkusit tuhle," položil svou knihu na tu její, „nejspíš ti řekne víc, než ta tvoje. Děkovat mi nemusíš, stačí, když ze mě příště nebudeš dělat debila. Jo a pozdravuj ode mě Aarona, až ho příště potkáš."

Na ta slova kolem ní rázným krokem prošel, jednou rukou dokořán otevřel dveře a zmizel někde v chodbách školy.

Apollo seděl venku na čerstvém vzduchu. Díval se na slunce, které se nacházelo stále ještě poměrně vysoko na nebi. Prsty zabořil do měkké trávy a přivřel oči. Pokoušel se složit tu nejlepší báseň, jakou mohl.

Zrovna bral tužku do ruky, aby napsal pár řádků, které mu přišly na mysl, když spatřil povědomou postavu. Toho hocha by poznal snad kdekoli. Takovou postavu jen tak někdo neměl. Snad na tom měl podíl i fakt, že ne jen tak někdo byl synem Area.

„Co tě rozproudilo tak, že zatahuješ školu?" zvolal na procházejícího chlapce.

Nejprve to vypadalo, že ho Nick úplně ignoruje. Když ale chlapec začal zpomalovat, Apollo vytušil, že zřejmě bude mít na krátkou chvíli společnost.

„Nic, to... Občas to není na škodu. Copak ty nezatahuješ?" Nick se zastavil pár kroků od něj a sedl si do trávy do tureckého sedu.

„Jak se to vezme," pokrčil rameny bůh, „tak i tak. Některé hodiny jsou mi slušně řečeno k ničemu. Jako například bojová taktika."

„Nepovídej," uchechtl se Nick, „nevypadá to, že bys byl v poslední době na bojišti."

„Ts, tak není to tak dlouho a myslím, že mi to stačilo," zamumlal.

„Promiň, nedošlo mi, že to bylo tehdy, kdy se Hope zranila," zadrmolil hoch.

„Nech to plavat," Apollo si položil kousek papíru na koleno a začal zapisovat rýmy.

„To píšeš pro Lily?" zajímal se Nick.

„Hm," pokýval hlavou, „prý jediný způsob, jak si to u ní spravit. To holka neví, co všechno zvládnu... Tak co tě tak rozhodilo? Přeháněj, toužím po nových informacích."

„Jen jsme se nepohodli s Hope, ona..." Arův syn si hlasitě povzdychl, „je to složité."

„Aha, tak co provedla?" bůh slunce odtrhl pohled od papíru a podíval se na svého společníka.

„V podstatě nic," pokrčil rameny, „jen se bavila s někým, s kým..."

„Ty seš na ní naštvanej, protože se s někým bavila?" ušklíbl se Apollo. „Nicku, to nemyslíš vážně? Naopak bys měl být rád! Ta holka potřebuje rozptýlení."

„Rozptýlení potřebuje, jo, jo, jo. Jasně. Ale nemyslím si, že ho potřebuje v takové podobě, v jaké by mohlo přijít od Aarona," zamručel.

„A kdo je Aaron?" svraštěl obočí Řek.

„No," vzdechl Nick, sevřel prsty trs trávy a vytrhl ho ze země, „jak to jen říct?"

Nastalo ticho a Apollo vytušil, že to neznamená nic dobrého. Hrudník se mu úzkostně sevřel, když si to spojil s věcmi, které mu včera večer řekl Mercury, když se konečně vrátil na pokoj.

Mám dojem, že je něco špatně, ozvaly se mu v hlavě slova jeho bratra.

„Řekněme, že někdo ne moc pozitivní," dostal ze sebe konečně hoch.

Mercury měl sraz s Hope na běžecké dráze. Dívka měla lehké zpoždění. O to radši jí viděl, když se konečně ukázala. Byla oblečená do sportovního oblečení. Zřejmě očekávala, že budou běhat, ale posel s ní měl úplně jiné záměry.

„Sluší ti to," zalichotil jí, když se před ním zastavila.

Podívala se mu do očí a pohledem těkala po jeho obličeji. Nijak mu na pochvalu neodpověděla. Jen koutky jejích rtů se pozvedly do úsměvu. Udělala k němu ještě jeden krok a opřela se o něj. Bradu zaryla do jeho ramene a on slyšel její hlasitý povzdech.

„Copak se děje?" pozvedl ruku a pohladil jí konejšivě po zádech.

„Asi jsem udělala něco špatně," zahuhlala, „a nevím, jak se mám omluvit, protože mi to přijde děsně pitomé."

„Pitomé?" odtáhl si ji na délku paží. „Proč pitomé, o co jde?"

„Dneska jsem v knihovně potkala nějakého kluka," protočila oči.

Kluka?! Tak už chápu, proč je to pitomé...

„Pomohl mi najít knížku," pokračovala, aniž by ji musel vybízet, „a pak..."

„Ano, pak??" nahmatal její ruku a propletl prsty s jejími.

Tohle téma se mu nelíbilo, ale tím víc toužil vědět další informace.

„Byl strašně rychlý, Mercu," vnutila se mu do náruče a objala ho, snad proto, aby se mu nemusela dívat do očí, „byl rychlý a... Chtěla jsem to Nickovi říct, ale nemohla jsem. Bála jsem se mu to říct, nevím proč, prostě... Je to tak hloupé a on se kvůli tomu naštval, protože ho znal."

„Hmm," zamručel posel a políbil jí do vlasů, „víš, jsi strašně krásná a podivuhodná dívka, takže se nedivím, že to na tebe zkouší kluci i v knihovně..."

Chvíli vyčkal na její reakci a usmál se, když se jeho vtipu zasmála. Přivinul si ji k sobě blíž a pak se odtáhl, aby jí mohl políbit na rty. Pevněji stiskl její ruku a odvedl jí na zelenou plochu, kolem které se táhl běžecký ovál.

„Co tu děláme?" nechápala a zamračila se, když jí pustil a popošel kousek dál.

„Chci, abys mi ukázala nějaký ty svoje kouzla," vysvětlil, „je čas, aby ses učila."

„Cože?" vytřeštila na něj oči a několikrát zamrkala. „Mercury, zbláznil ses?"

„Nezbláznil," potřásl hlavou, „prosím, chci ti pomoct, tak spolupracuj."

Nadechla se mu, že mu bude něčím odporovat. Pak ale jen vydechla. Pozoroval ji, jak se lehce rozkročila a zavřela oči. Protáhla si ruce a mírně zaklonila hlavu. Slyšel jí něco nesrozumitelně šeptat. Snad mluvila sama se sebou.

Narovnala hlavu a rozevřela naplno dlaně. Mercury k ní popošel blíž, aby vše viděl do detailů. Z prstů jí začaly šlehat blesky – některé malinké, neškodné, jiné větší. Postřehl, jak pomalu otevřela oči. Podívala se na svoje dlaně a usmála se.

„To je úžasný," zatoužil jí vzít za ruku, aby jím mohl jeden ten blesk projít a on ucítil to zvláštní šimrání.

Věděl, že by mu nic tak slabý výboj neudělal, ale nechtěl narušit dívčinu koncentraci.

„Neboj se," pobídl jí, „popusť tomu uzdu trochu víc. Zatím víš, že to ovládáš. Potřebuju vědět, kde máš hranici, abych věděl, kde mám začít."

Zadívala se mu do očí. Viděl, jak zaváhala. Pak stiskla dlaně do pěstí a blesky okamžitě zmizely. Dívka sklonila hlavu a horlivě jí potřásla.

„Co se děje?" uchopil jí za zápěstí. „Je něco špatně? Co?"

„Nemůžu jít dál," vzhlédla, oči se jí leskly, „nemůžu, aniž bych věděla, že ti neublížím. Bojím se toho tak moc. Nechci ti ublížit, nijak. Ne po včerejšku. Ne potom, cos mi řekl „lásko"."

Zhluboka se nadechl a přitáhl si jí do náruče. Srdce mu divoce bušilo. Pevně kolem ní ovinul své paže ve snaze ji uklidnit. Neměl by to po ní chtít, ale musel, pokud jí chtěl pomoct.

„Promiň, Laine," vydechl jí do ucha a políbil jí na tvář.

Promiň, lásko...