Místností se rozléhala převážně hudba. Hope si zrovna nalévala víno do skleničky, když se jí zachvěla ruka a ona víno omylem rozlila. Rychle položila láhev na pult a povzdechla si. Znaveně přivřela oči, když jí náhle na ramena dopadly velké dlaně. Strnula a chtěla se otočit. Dlaně jí však začaly masírovat a prsty prohmatávaly přesně ty místa, kde to vážně potřebovala. Uvolnila se a vydechla.

„Vím, že to neprobíhá podle tvých představ," uslyšela hlas patřící Nickovi, „ale Apollo i Mercury mají led na potřebných místech a Lily se pustila do zřejmě zajímavého rozhovoru s Janusem. Chronos se občas připojí a všichni vypadají spokojeně. Takže jsem zbyl na tebe."

„Nicku," usmála se, „to je od tebe vážně milý víš, ale..."

„Ale?" nechápal. „No tak, můžeme se přeci spolu pobavit, ne? Když jsou bohové pro jednou mimo hru."

„Nicku," Hope se na něj otočila, ale jeho ruce zůstaly stále na jejích ramenou, „jsem zadaná. Víš, my spolu s Mercurym vážně chodíme, přestože se ti to nelíbí."

„Seš si jistá, že poslíček je ten pravý?" Arův syn k ní přistoupil. „Víš, ne že bych se nějak cítil, ale přeci jenom ti můžu poskytnout trochu větší ochranu než on."

Hope se zasmála a pevně Nicka objala. Chlapec jí sevřel v náručí a ona za jeho přítomnost byla neskutečně vděčná.

„Promiň," zahuhlala, když se od něj odtáhla, „musím si jít ještě rozbalit poslední dárek. Jaksi jsem pozapomněla na ten od Merca, když se tu strhla ta rvačka, kterou jsi ty superhrdinsky zastavil."

„Líbilo se ti to?" Nick jí znovu promnul ramena.

„Bylo to děsivý," chichtla se a proklouzla kolem něj do obýváku.

Dostala se ke gauči, na kterém seděla Lily společně s Chronem a Janusem. Všichni tři byli zabraní do hovoru a ze stoliček vedle gauče je sledovali Apollo s Mercurym.

„Nenechte se rušit," pousmála se Hope, když se natáhla pro velkou krabici, která stále ještě stála před gaučem, „jen si tohle vezmu a zase padám."

Popošla s krabicí blíž k Mercurymu, který se na ní podíval omluvným pohledem. Všimla si, že si jí prohlížel i Apollo. Bohovi slunce se pod oběma očima začínaly vybarvovat modřiny a Hope ho i částečně litovala. Pohledem se vrátila ke krabici a začala trhat papír.

Když se dostala ke kartónové krabici a z vrchu ji rozdělala, nemohla se široce neusmát. Zalovila v krabici a vytáhla z ní velkého plyšového medvěda. Rozesmála se a v očích jí zaštípaly slzy. Odsunula krabici stranou a dřepla si před Mercuryho.

„Ty seš ale blázen," šeptla a natáhla ruku, aby ho pohladila po tváři.

„Líbí se ti?" zahuhlal posel s chladivým polštářkem přitisknutým k nosu.

„Je nádherný," začervenala se.

Vzala posla za ruku, ve které svíral chladivý polštářek, a odtáhla mu jí od obličeje. Natáhla se k němu, aby ho políbila. Zlehka přitiskla rty k jeho. Pak polibek prohloubila, ale v ten moment uslyšela bolestné syknutí.

„Nos," uchechtl se Mercury, „víš, stále ještě to bolí."

„Promiň," lípla mu pusu na čelo a vstala.

Sevřela v náruči plyšového medvěda a zamířila k pokoji.

„Jen si ho dám na postel," houkla.

Sotva došla ke dveřím do svého pokoje, když se v ní náhle něco hnulo. Strnula a pohotově se chytla trámů dveří. Před očima se jí zatmělo, zamotala se jí hlava. Přešlápla z nohy na nohu. Chtěla si zavolat pomoc, ale nestihla to. Kolena se jí podlomila a tvrdě dopadla na zem. Plyšák dopadl těsně vedle ní.

„Hope!" slyšela jako by z dálky mnohohlasně.

Bojovala se vším, co jí vnitřně konejšilo a nabádalo jí zavřít oči. Bojovala s tím dlouho. Tak dlouho, aby viděla, jak se kolem ní skoro všichni shromáždili. Pak už bojovat přestala. Nezbývala jí energie. Oči se jí zavřely a všechno se ponořilo do tmy.

Tma postupně přešla ve světlo. Světla nebylo moc, bylo ho tak akorát, aby si mu oči přivykly a nebolely z něj. Hope do toho světla zamrkala. Rozhlédla se okolo sebe. Trhavě se nadechla a srdce se jí divoce rozbušilo. Nepoznávala to místo, kde se nacházela. Byla na úpatí nějakého kopce. Seděla na schodech ne moc vysoké pyramidy z kamenných kvádrů ve tvaru komolého jehlanu. Ta stavba by se dala pro laika popsat jako normální pyramida akorát s useknutou špičkou. Jednalo se o předchůdce špičatých pyramid.

Okolo stavby byla menší travnatá plocha, která přecházela v prales. Hope netušila, co si o tom místě má myslet, na tož, co tady vlastně dělá. Vstala a vyšla po schodech nahoru. Možná proto, aby měla lepší výhled na okolí. Krom pralesa však nebylo vidět nic.

Co tady dělám?! Proč tu jsem?! Jak jsem se sem dostala?!

„Omlouvám se, jestli jsem tě vystrašil," uslyšela za sebou hluboký hlas.

Znala ho, už ho jednou slyšela. Tenkrát na mostě v Asgardu.

„Kdo je to?" prudce se otočila. „Kde jsi?!"

„Mě se bát nemusíš," z průchodu do pyramidy, kterého si předtím Hope nevšimla, vyšla vysoká ohromná postava.

Jednalo se o muže snědé pleti. Byl poměrně vysoký, se širokými rameny a svalnatou postavou. Od tváří nahoru měl obličej zakrytý jakousi maskou připomínající obličej totemu. Byla v barvách tmavě zelené a fialové. V masce byly vyřezané otvory pro oči, které měl muž tmavě modré barvy.

Když se Hope do těch očí podívala, pocítila určité uklidnění. Věřila těm očím. Věřila tomu, co se v nich skrývalo, přestože to zatím nemohla přečíst, a věřila také úsměvu, který se na mužově tváři objevil, když se na něj podívala.

„Kdo jsi?" zeptala se šeptem.

Znovu si ho prohlédla. Ramena mu zakrývaly chrániče, jakési brnění v podobě němých tváří. Hrudník a břicho měl nahé. Kolem pasu měl stažený opasek, který mu utahoval kilt. Mužská sukně mu sahala do půlky lýtek. Působilo to komicky. Hope takové oblečení k obrovi nešlo. I přesto z něj měla velký respekt.

„Já, no..." uhnul jí pohledem. „Moc rád bych vyslovil otázku: Copak mě nepoznáváš? Ale to ani nejde. Nemůžeš si mě pamatovat."

„Promiň," potřásla hlavou, „nepamatuju. Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala."

„Tohle je jen sen," vysvětlil jí muž, „doopravdy jsi v kómatu. Je to můj způsob, jak se s tebou spojit. Už jsem to jednou udělal, pamatuješ? Tenkrát..."

„Pamatuju," potvrdila, „ale proč se s tebou nevidím normálně? Proč tohle všechno?"

„Nevím, kde tě mám hledat," vysvětlil, „netuším, kde tě najít. Vím, že tě tenhle způsob může bolet, ale pro mě je to momentálně jediný způsob, jak tě vůbec vidět."

Z jeho hlasu Hope slyšela zoufalost. Když se mu podívala do očí, četla ji v nich. Nejen zoufalost, ale i obavy a lítost se zračily v očích toho obra. Hope trochu pookřála. Vytušila, že nejspíš nebude důvod se ho bát. Stále však netušila, o koho jde a proč tu je.

„Dobrá," povzdychla si, „ale proč tu tedy jsem? Kdo jsi? Co ode mě chceš?"

„Nechceš se posadit?" pokývl hlavou ke schodům.

Pokrčila rameny a netrpělivě zaujala místo na studivých schodech. Obr si sedl vedle ní a ona znovu pocítila tu zvláštní úzkost a nervozitu.

„Tak dlouho jsem čekal, až tě uvidím. Mrzí mě, že je to až teď. Jenže vůbec se s tebou spojit mi zabralo několik let. A podívejme. Už je z tebe velká holka. Právě ti bylo sedmnáct. Páni. Rád bych řekl, že máš před sebou to nejkrásnější období, ale nemůžu. Protože tě čekají dost obtížné časy," zamumlal muž.

„Jak tohle všechno víš?" nechápala.

„Asi bych se měl už konečně představit," povzdychl si a podíval se na Hope, „jsem Chaac."

„Chaac," dívka překvapeně pozdvihla obočí a začervenala se, „omlouvám se, ale to jméno..."

„Ti nic neříká?" odhadl obr. „Ah, no, jsem mayským bohem deště a blesku."

„Mayský bůh deště a blesku," zopakovala skoro nesrozumitelně Hope.

Na chvíli nastalo ticho. Dívka těkala pohledem po obličeji Chaaca a jeho slova se jí neustále opakovala v hlavě. Všimla si, že bohovi zpod masky vykukují prameny delších černých vlasů. Letmo si sáhla na ty své a před oči si dostala jejich pramen. Byly totožné barvy. A Chaacovi oči. Měly stejnou barvu jako ty její.

„Mayský bůh deště a blesku," vyslovila znovu, „Chaac. Ty jsi..."

Nevyslovila to, protože si tím nebyla úplně jistá.

„Třeba ti ještě napoví tohle," bůh před sebe natáhl ruku, ve které se během vteřiny zhmotnila zbraň.

Jednalo se o velkou válečnickou sekyru, kterou Hope poznávala. Na moment jí držela v ruce tehdy na baseballovém hřišti.

„Ta zbraň," vydechla, „držela jsem ji v ruce."

„Patří ti, stejně jako patří mě. Máš na ni právo," vysvětlil Chaac, „no tak malá, řekni, kdo jsem."

Hope zmateně potřásla hlavou a několikrát zamrkala ve snaze potlačit slzy. Tak dlouho ho hledala, ale marně. Janus s Chronem ho hledali, také bez úspěchu. Teď vedle něj seděla, vnitřně přesvědčená tím, že je to vážně on. Srce jí divoce bušilo, po tvářích jí stekly první slzy. Zabořila si prsty do vlasů, když ucítila konejšivý dotek velké dlaně na svých zádech.

„Jsi mayský bůh deště a blesku," špitla a pak vzhlédla, aby se podívala do jeho očí, „můj táta. Je to tak?"

Dívali se na sebe hodnou chvíli beze slova, než jí byl Chaac schopný přikývnout.

„Je," dodal.

Hope se na něj dívala uslzenýma zamlženýma očima. Netušila, jak má reagovat, až nakonec Chaaca prudce objala. Pevně kolem něj ovinula svoje paže a on jí sevřel v náruči.

„Promiň, že jsem tě nenašel dřív," zašeptal, „nevěděl jsem, kde tě mám hledat, jak tě mám hledat a vlastně koho. Ani jsem netušil, že existuješ, dokud mi to Venus neřekla."

„Venus?" odtáhla se od něj Hope. „Moje máma?"

„Ano, tvoje matka," přikývl, „copak jí si taky nepamatuješ?"

„Ne," zavrtěla hlavou, „nepamatuju si ani svoje adoptivní rodiče. Jediný, koho si od dětství pamatuji je Janus s Chronem, kteří mě vychovávali."

„Mrzí mě to," natáhl ruku a pohladil jí po vlasech, „ale aspoň trochu už jsem to napravil. Nevím přesně, co tě teď čeká, ale nebude to nic příjemného. Musíš počítat se vším, ale zároveň se musíš snažit s tím bojovat. Musí to vědět, kdo je tady pánem. Tím jsi ty, holčičko moje. Lorelaine, že?"

„Hm," pokývala hlavou, „nebo Hope. Říkají mi tak i tak.... Vím, jaké to je s tím bojovat. Jenom se bojím, že se mi to vážně vymkne z rukou. Nic neslyším, nevidím, jen..."

„Proto by ses neměla v nejbližší době rozčilovat," usmál se, „bude to tak lepší."

Hope mu úsměv opětovala, když pocítila zvláštní vlnu zimy. Zachvěla se.

„Budu tě muset propustit," Chaac zazněl lítostivě, „zřejmě už ti nedělá dobře, jak dlouho jsi mimo."

„Uvidíme se zase?" těkala po jeho obličeji. „Že ano?"

„Ano," znovu ji objal, „pokusím se, aby už to bylo normálním způsobem."

Janus přiložil k čelu své holčičky další studený obklad. Po tvářích a krku jí stékaly kapičky horkého potu. Dýchala přerývavě a chvílemi i plakala. Janus se o ní strachoval a horlivě přemýšlel, co se s ní může dít. Když už hodlal někoho zavolat, aby vyměnil obvaz, Hope sebou trhla a prudce se nadechla. Otevřela oči a zmateně se rozhlédla.

„Hope," Janus jí sevřel ruku, „holčičko moje. Klid, klid, jsi v bezpečí."

„Papá," dívka si sedla a pevně ho objala, „neuvěříš, kde jsem byla."

„Kdes byla?" nechápal bůh portálů. „Jak to myslíš?"

„Byla jsem, já ani nevím, kde to bylo," v očích jí svítily plamínky, „ale byl tam táta."

„Táta?" nechápal Janus.

„Můj táta," Hope zněla víc než šťastně, „můj opravdový táta."

„Aha," Říman ty informace nestíhal vstřebávat, „a kdo je to tedy? Řekl ti to?"

Dívka se nadechla, aby mu to řekla, když jí náhle z prstů vyšlo několik menších záblesků. Prošly přímo z jejích prstů do Janusových paží. Bohovy portálů se přivřely oči. Vzhledem k tomu, že byl z větší části robot, výboje mu zatměly před očima. Uslyšel hlasité hvízdání a zakymácel se.

„Papá!" zajíkla se Hope. „Papá! Bože můj, pomoc! Kdokoli!!"

Janus slyšel otevírání dveří a rychlé kroky.

„Janusi," uslyšel Chronův hlas.

Pomalu začal přicházet k sobě. Dokázal rozlišit obrysy a pak i znovu zaostřit. Podíval se na svého přítele a zamračil se.

„Co se stalo?" pátral Chronos.

„To já," zavzlykala Hope, „ublížila jsem mu. A to jsem byla naprosto klidná. Projevuje se to víc, než jsem čekala. Bude to těžší, než jsme si s Chaacem mysleli."

„Chaac?" zaujalo Januse.

Jeho hlas zněl trochu monotónně.

„Chaac," kývla Hope, „on je, je můj táta."

„Mayský bůh deště a blesku?" zhrozil se Chronos a pak přešel v trochu klidnější tón. „Jak si tím můžeš být tak jistá, Hope? Chci říct, víš to určitě?"

„Vím to," dívka si otřela vlhké tváře, „mluvila jsem s ním, když jsem byla mimo."

„Třeba se ti jen něco zdálo," namítl Janus.

Oba dva bohové se ocitli pod palbou zlostných pohledů jejich holčičky. Náhle Hope zapůsobila hrozivě a Řek ani Říman netušili, co mají očekávat.

„Ano zdálo," sykla dívka, „ale vím, s kým jsem mluvila a co se tam stalo."

„To jistě," pousmála se Janus, „ale mohl to být výplod tvé fantazie, zlatíčko."

„Vážně?" pohodila prudce rukama. „Když jsem ho v životě neviděla?! To asi těžko!"

Vstala z postele a zamířila ke dveřím: „Nechápu, proč mi tady nikdo nevěří! Konečně jsem se dozvěděla, kdo je můj biologický otec a všem je to jen k smíchu!"

„Hope, počkej!" bůh portálů vyrazil ze židle a Chronos ho následoval.

Ani jeden z nich však nebyl dostatečně rychlý, aby dívku stačili zastavit. Spatřili ji, jak prošla hlavními dveřmi a zabouchla je za sebou. Oba dva zůstali stát na místě jako opaření.

„Co to bylo?" zeptala se do nastalého ticha Lily. „Ještě před chvílí byla přeci mimo."

„To možná ano," povzdychl si Chronos, „ale energie má na rozdávání."

„Takže, co se stalo?" vyzvídal Nick. „Evidentně ji něco rozčílilo."

„Zřejmě už ví, kdo je její otec," prozradil Janus.

„A to ji tak vykolejilo?" nechápal Arův syn.

„Ne," potřásl hlavou Říman, „nejspíš to, že jsme jí to nevěřili."