Janus se cítil unavený. Bylo to poměrně zvláštní na to, že byl z větší části robot a vlastně by ani únavu neměl znát. Jenže všechno to, co se v posledních dnech odehrálo, ho jednoduše zmohlo.

Vystoupal schody k pokoji Hope a zaklepal na dveře. Bylo navečír a on jí měl zkontrolovat. Rána už byla skoro zahojená a dívka se dožadovala návratu na univerzitu. Často si stěžovala, že už teď má co dohánět. Janus ale moc dobře věděl, že její spolužák Nick jí pravidelně donášel zápisky na doplňování. Tušil, že v tom bude něco víc. Nebo možná někdo.

Janus podezříval Mercuryho, ale o něm Hope vůbec nemluvila. Ani se o něm nezmínila za celou tu dobu, co byla zpátky v pantheonu. Několikrát se s ním potkala, když se byla venku procházet, ale skoro se na něj ani nepodívala. Když už se tak však stalo, celý den nemluvila.

„Pojď dál, papá," ozvalo se z pokoje.

Janus vešel. Hope seděla u svého psacího stolu a vzorně dopisovala poznámky.

„Zase se učíš, dítě moje?" povzdechl si.

„Papá, víš, že musím. Athéna si na mě pěkně smlsne, až se vrátím zpátky," pootočila se na něj a usmála se.

„O tom jsem chtěl s tebou mluvit," sedl si na menší židli, která vždy byla volná vedle té velké, pohodlné, kancelářské.

„Dohodli jsme se přeci, že se zítra už vrátím," zamrkala na něj.

„A jsi si tím jistá?" natáhl se pro její ruku. „Chci říct, vážně si myslíš, že už jsi natolik zdravá, abys zvládla tu zátěž? Univerzita přeci není procházka růžovým sadem."

„To už jsem poznala," rozesmála se a protočila přitom oči, „vím, jak to tam chodí. Tak nějak. A jo, zvládnu to, neboj se. Navíc budu mít po svém boku zdravotního bratra."

„Myslíš Apolla?" zamručel.

„Jo, papá," uchechtla se, „pokud sis toho nevšiml, furt je někde poblíž."

„A jsi si jistá, že je to proto, že se o tebe bojí?" Janus sevřel její ruku. „Chci říct, že..."

„Vím, co chceš říct," opětovala jeho sevření ruky, „neboj se, vím, co dělám."

„A váš vztah," zahuhlal, „je..."

„Jsme přátelé," otočila se čelem zpět ke stolu.

Pustila ho a do ruky vzala zase pero. Přitiskla jeho hrot k papíru a načárala dalších pár řádků.

Janus se jí chtěl zeptat ještě na tolik věcí. Nebyl si jistý, že to jeho děvče zvládne. Že zvládne udržet vztah s bohem slunce jen na přátelské úrovni. Věděl, jaký Řek dokázal být a bál se o holčičku – která už sice nebyla tak malá, ale kterou vychoval. Přemítal, co by jí tak řekl. Bylo toho hodně. Většina toho byly rady do života. Jenže ty Hope slyšela jen vážně nerada. Vždycky se při nich smála a protáčela oči. Brala je s humorem a on jí četl na očích, že je vůbec nebere vážně.

Jen chci... Co vlastně chci? Chci, aby byla v bezpečí, aby jí bylo dobře, aby byla šťastná a zdravá. Chci, aby jí nikdo nikdy neublížil. Jenže se to stejně jednou stane. Nemůžu na ní dohlížet pořád. Musím jí nechat, aby se něco od života naučila. Takže, co vlastně chci?

„Jen na sebe dávej pozor," šeptl, „vím, že je to možná moc, snažit se odhadnout, co můžeš od koho očekávat, ale prosím, pokus se o to. Pokus se dát si cíl, čeho bys v životě chtěla dosáhnout. Rozhodni, kdo je pro tebe vážně tak důležitý, aby v tvém životě zůstal navždy, a kdo ti spíše ubližuje. Urovnej si to v klidu v hlavě. Nikdo po tobě nemůže chtít rozhodovat se z vteřiny na vteřinu, ne v těchto věcech. To je to, co po tobě chci. Ta jediná a tak moc složitá věc."

Vstal ze židle a vzal jí za ramena. Láskyplně jí je promnul a pak se sklonil, aby jí políbil na čelo. Slyšel, jak se přitom pousmála.

„Neboj se, papá," zašeptala a svou rukou nahmatala jeho prsty, „časem přeci každý pozná, co je pro něj dobré. A já už jsem u někoho rozhodnutá teď. Vím, že se bojíš, chápu tvůj strach. Pokusím se tě nezklamat."

„Vím to, věřím ti," vydechl, se rty stále přitisklými k jejímu čelu.

Pak se odtáhl a zamířil ke dveřím.

Doufám, že můžu Apollovi alespoň trochu věřit. Stejně bych tě tu nejradši měl ještě pár dní...

„Dobrou noc," broukl, než za sebou zavřel dveře.

„Dobrou, papá," odpověděla, „a děkuji za vše."

Mercury sotva zavřel oči, když se pokojem rozlehlo řinčení jeho budíku. Zoufale zasténal. Vrátil se na pokoj někdy pozdě v noci, přesně nevěděl v kolik. S Arou vypili napůl láhev vína a ona pak usnula schoulená u jeho boku. Odnesl jí do pokoje a zamířil ke svému bytu. Našlapoval tiše a rychle, aby nevzbudil Apolla, který v klidu spal.

„Máš chodit dřív domů," uslyšel rozespalé zahuhlání.

„Nebo aspoň nepít," uznal Mercury.

Překvapilo ho, že na něj Apollo vůbec promluvil. Moc si toho v posledních dnech neřekli. Apollo totiž většinou ani nebyl přítomen. Trávil skoro veškerý svůj čas u Hope. Přestože to Mercurymu neřekl, posel to věděl.

„Takže? Jak to šlo s Arou?" zeptal se bůh slunce.

„Usnula jako neviňátko," uchechtl se Mercury, „po půl láhvi vína, ještě aby ne. Víš, konečně jsem měl ten pocit, že jsem měl trochu nadvlády já a ne furt ona."

„Jak to myslíš?" Apolla to zřejmě zaujalo.

Mercury se na posteli posadil a zamrkal na něho.

„Ty o ničem nevíš, jo?" naklonil hlavu k rameni. „Mám dojem, že na mě používá nějaký kouzlo, či co. Myslím, že ten druh pavouka, ze kterého pochází, bude dost jedovatej. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Včera do mě zaryla jeden z těch svých drápů. Sakra to bolelo, víc, než když tě kousne černá vdova. Od tý doby mi strašně hučí v hlavě, ale necítím se už tak pod vlivem jako předtím."

„Takže Ara na tebe používá jed?" Apollo se ušklíbl, ale pak zvážněl. „Div, žes to poznal. Zřejmě se to nenaučila ještě ovládat. No a, co s tím hodláš dělat?"

„Vzdorovat jí. Jen musím najít způsob jak," posel si povzdychl a vylezl z postele.

Zakručelo mu v břiše a on se vydal rovnou do kuchyně. Otevřel ledničku a poměrně dlouho do ní jen zíral.

„To není televize, ale lednička," uslyšel za sebou Apolla, „co bude k snídani, rychlonožko?"

„Vajíčka," ušklíbl se Mercury a vytáhl z ledničky celé plato.

To by mohlo postačit, alespoň pro mě.

„Hele, co s tím způsobem?" připomněl téma Řek. „Zamyslel ses nad tím teda? Nebo ne?"

„Jo, ale to jde úplně mimo mě," potřásl hlavou Říman, „navíc, co je moje není tvoje, že?"

„Můžu hádat?" zajímal se Apollo. „Napadla tě Lorelaine, že? Jsem rád, že se chováš, jako by byla moje. Vážně, dělá mi to dobře. Ale popojedeme. Co s ní? Jak se k ní chceš dostat? Nesnáší tě. Nebo tě alespoň ignoruje. Takže, navázat konverzaci dá celkem fušku, nemyslíš?"

„Jo, to jo, to dá," uznal Mercury a zamyšleně se zadíval před sebe, „jenže, jde tu o to, co chci ne? A já, chci ji. Teda, teď to znělo fakt debilně. Bože můj. Chci tím říct, že... Potřebuju jí. S ní jsem šťastný a vidím na ní, že i jí přináším štěstí. Nebo tomu tak aspoň bylo. Takže, když se na to půjde ze správného úhlu, mělo by se dát oživit to, co ještě úplně nezhaslo. Protože já vím, že tam ještě nějaké plamínky jsou."

„Hele ty filozofe," zasmál se bůh slunce, „nespal to, jo? Mám hlad."

Mercury sebou trochu trhl, jak ho jeho bratr vyrušil z přemýšlení. Rychle cukl pánvičkou a rozdělil vajíčka na dva talíře. Sobě dal větší porci, ale věděl, že mu to nebude vyčítáno. Spaloval přeci víc. Donesl talíře na stůl a posadil se naproti bratrovi.

„Proč mě nad tím necháš vůbec uvažovat, když je Hope teď tvoje?" zamračil se na něj. „Seš pěknej zmetek, víš to? Jen se tu trápím představami a ona se na tebe zatím nemůže vynadívat. Už jsi jí složil písničku? Co ti za to dala?"

„Ne, nesložil," zavrtěl hlavou Apollo a hltavě začal ujídat ze svého talíře, „ale pracuje se na tom. Zachránil jsem jí život a zahřál jsem jí vždy, když to potřebovala. Odměnou za to, byl polibek. Její první. A následovaly další."

„Parchante," sykl Mercury, „ten měl patřit mně."

„Měl ses podle toho chovat," pokrčil rameny Řek, „já jsem jí do ničeho nenutil. Dala mi to jako odměnu sama. Bez pobízení. Ale jinak. Co kdybych ti řekl, že není moje?"

„Cože?" posel se skoro zadusil dalším soustem. „Jak to myslíš?"

„Normálně," Apollo protočil oči, „nechodíme spolu, přestože to možná tak vypadá. Pořád si drží odstup, takže. Řekněme to takhle. Já ti v ničem nebudu bránit, ani ti pomáhat a ty máš volnou cestu. Hm?"

„Podmínka?" vyzvídal Mercury.

„Jaká podmínka?" prskl jeho bratr.

„Vždycky tam nějaká je," posel přimhouřil oči, „tak dělej."

„Fajn," bůh slunce se zavrtěl na židli a ušklíbl se, „podmínkou je, že se musíš rozejít s Arou. A se mnou nepočítej, plést se do toho nebudu, je to čistě na tobě. Chceš Lorelaine? Tak si to koukej zařídit."

„Že jsem se vůbec ptal," Mercury si nacpal pusu míchanými vajíčky a rezignovaně si odfoukl nosem.

Hope vběhla Nickovi do náruče. Prudce ho objala, ale jeho obětí bylo spíš opatrné.

„Lorelaine," usmál se, „vítej zpět."

„Díky," odtáhla se a zazubila se na něj, „přinesl jsi mi věci?"

„Jasně," podal jí tašku, „kde máš ochránce?"

Hope se pootočila za sebe a pokrčila rameny.

„Janus se tady moc dlouho nezdržel a nemám ponětí, kde je Apollo. Neříkej, že ti vážně tak moc vadí, že mě máš jen pro sebe?" zahuhlala.

„Ne," zavrtěl hlavou, „popravdě si to užívám. Strašně jsem se o tebe bál. Když mi táta přišel říct, co se stalo, skoro jsem omdlel, ale před ním jsem si to nemohl dovolit. Jsem rád, že ses dala dohromady za tak krátkou dobu."

„Táta?" překvapilo Hope. „Byl za tebou Ares? Vážně? Byl v našem pokoji?"

„Jo byl," zasmál se Nick, „bože můj, nebuď z něj tak pryč. Je to jen můj táta."

„Je to jen můj táta," dívka se pokusila napodobit hluboký hlas a pak vyprskla smíchy, „pojď, než nás Apollo najde. Chci si tě trochu užít, než budu pod dohledem chůvičky."

Popadla přítele za ruku a rychlým krokem s ním zmizela v budově univerzity. Zamířila rovnou ke své skříňce a Nick jí následoval. Rychle odemkla zámeček a vytáhla si z ní příslušné učebnice.

„Neříkej, že se nemůžeš dočkat hodiny? Uvědomuješ si, koho máme?" ušklíbl se na ní Nick.

„Jistě, že uvědomuju. Athénu. Ale já jsem připravená. Učila jsem se, fakt jsem se učila, takže nemá šanci," Hope se sebevědomě narovnala v zádech.

„Učila ses?" syn Area pobaveně pozdvihl obočí. „V přítomnosti Apolla?"

„Nech toho," zabouchla skříňku a strčila do něj, „chůvička nefungovala dvacet čtyři hodin denně. Někdy nepřišel vůbec."

„Myslím, že v posledních pár dnech u tebe byl pořád, nemám pravdu? Co se změnilo, hm?" šťouchl do ní a uchechtl se.

Hope se nadechla, že mu odpoví, ale zarazila se. Chodbou spatřila přicházet Apolla. Po jeho boku však šel Mercury. Dívka strnula a o krok couvla.

„Hope?" Nick jí zastínil výhled na bohy a starostlivě si ji prohlédl. „Jak dlouho ses s Mercurym neviděla?"

„Viděli jsme se," vykoktala zbrkle, „jen. Nebavili. Nebavili jsme se. Nebavíme. Musím jít."

Dívka se otočila na patě a vyšla ke třídě. Srdce jí tlouklo, dlaně se jí potily. Přesto všechno, co se stalo, se její pocity k poslovi nezměnili. Žaludek se jí nervózně sevřel. Stále s ním nechtěla mluvit, přestože po tom vlastně tajně toužila.

Mlčky vplula do třídy a pokoušela se nevnímat, jak si o ní všichni ostatní šuškají. Nick přišel krátce před zvoněním a sedl si běžně vedle ní. Úzkostlivě tiskla propisku a zhluboka dýchala.

„Chodí... Chodí stále s Arou?" prohodila sklíčeně k Nickovi.

„Myslím, že už dlouho nebude," odpověděl jí a ona postřehla, jak se přitom uculil.

Hope se zase ocitla v knihovně. Tentokrát ale ne místo volné hodiny. Seděla v ní dobrovolně po škole. Vybrala si stolek zastrčený mezi dvěma regály s knihami. Byl pro čtyři a uprostřed něj byly postavené dvě lampičky. Leskl se světle hnědou barvou. Lampiček zatím nebylo potřeba, Hope si vystačila s denním světlem. Měla před sebou položený malý komínek knih, který jí sloužil jako schovávačka. Před knihami byl položený blok a ona do něj čárala tužkou. Už měla načrtnutý obrys, vykreslila tlamu a oči a začala malovat srst.

Když obrázek dokončila, podívala se na něj z trochu větší dálky. Dívala se do tváře Fenrira. Vlka, který jí málem sežral tenkrát na bojišti. Viděla ho před očima skoro pořád. Neustále se jí připomínalo, jak byla bezmocná, když před ním ležela na zemi. Nedokázala nic. Vůbec nic. Ani se zneviditelnit, či vyvinout větší rychlost. Neměla žádné magické schopnosti, které by mohla použít.

K čertu s tím!

Odtrhla papír z bloku a položila ho na nejvyšší knihu komínku. Začala načrtávat nový obrázek. Nejdříve nakreslila oči, pak nos a rty. Kreslila tak nějak mimovolně. Nepřemýšlela o tom, koho kreslí. Nevěděla, že před sebou tvoří portrét. Nevnímala nic, kromě chladu, který se jí už zase šířil tělem.

„To je Fenrir," uslyšela před sebou.

Trhla sebou a polekaně lapla po dechu. Chlad trochu ustoupil, ale stále ho cítila. Vzhlédla a spatřila před sebou stát Mercuryho. Držel v rukou obrázek, který před chvílí nakreslila.

„Povedl se ti," uznal posel, „vážně. Nesvěřila ses, že umíš kreslit."

Hope na něj mlčky zírala. Napadalo jí tolik věcí, které by mu řekla. Některé byly milé, jiné kousavé. Další zoufalé, prosebné. Neřekla však nic z toho.

Mercury položil obrázek zpět na jeho místo a zadíval se na blok, který měla dívka před sebou. Teprve teď se Hope podívala na to, co vlastně nakreslila. Byl to portrét boha, který před ní právě stál. A nebyl zrovna nejhorší. Dívka lapla po dechu.

„To jsem já?" zajímal se Mercury a přistoupil k ní blíž.

Hope rychle cukla rukama a dlaněmi zastínila obrázek. Polekaným pohledem se znovu podívala na posla a lehce potřásla hlavou.

Jdi pryč, prosím. Nech mě, teď být.

Chlad zesílil. Hope se zachvěla.

„Nemáš se za co stydět," Mercury se natáhl pro její ruku, „poznal jsem se."

Hope ho nechala, aby jí vzal za ruku, ale on s ní stejně hned ucukl.

„Jsi ledová," překvapeně na ní zamrkal, „Hope, je ti dobře?"

Dívka pokývala hlavou a rychle popadla blok i s tužkou. Vyšvihla se na nohy. Vzala si jen tu nejsvrchnější knížku a zbytek nechala ležet na stole. Proklouzla kolem Mercuryho a rychlým krokem se vydala ke dveřím knihovny.

„Hope," Mercury jí dohnal, „co je s tebou? Pověz."

Neodpovídala mu, jen se hnala ke dveřím. Prudce do nich vrazila a protáhla se jimi.

„Stůj, konečně. Neutíkej ode mě, prosím," chytil jí za zápěstí, „pomůžu ti, jen mi řekni jak."

Hope se na něj otočila. Střelila pohledem po jeho ruce svírající její zápěstí. Pak se mu podívala do očí.

„To je dobrý, zvládnu to sama," promluvila k němu konečně.

Ta slova vyzněla ostřeji než by chtěla. Mercury si povzdychl a pak se zadíval za ní. V ten moment jí pustil. Potřásl hlavou a uhnul jí pohledem. Hope se otočila. U hlavních dveří, které od ní byly sotva pár kroků, stál Apollo. Ani netušil, jak ráda ho momentálně viděla. Rozběhla se k němu. Vběhla mu do náruče. Opatrně jí objal a ona se k němu přitiskla.

Vezmi mě odsud, prosím. Někam pryč.

„Nechce ti ublížit," zašeptal jí bůh slunce do ucha.

„Nemůžu, ještě ne, já," zajíkla se.

„Tak pojď," vzal si od ní knihu a za volnou ruku jí vzal.

Hned venku se pozastavil. Hope se chtěla zeptat, ale nestačila. Apollo hlasitě zahvízdal a během vteřiny před nimi přistál zlatý kočár tažený běloušem s ohnivou hřívou.

„Neboj se, zase mi pro jednou věř," usmál se na ní, když nastoupil na vůz.

Hope se pousmála. Důvěřivě a mlčky si stoupla vedle něj. Podal jí knihu a vzal jí kolem pasu. Do druhé ruky chytil otěže a mlasknutím pobídl koně k běhu. Po pár metrech se vznesli do vzduchu.

„Cos myslel tím, že mi nechce ublížit?" šeptla mu Hope, přestože sotva dýchala.

Nemohla se vynadívat na tu krásu. Země pod nimi se hýbala obrovskou rychlostí. Půdu střídaly oceány a naopak. Letěli dlouho, letěli rychle i pomalu.

„Prostě ti nechce ublížit," Apollo jí políbil do vlasů, „zkus, zkus na něj být milá."

„Kam letíme?" natiskla se na něj.

„Tam," kývl pod sebe.

Začali klesat. Čím níž byli, tím víc rysů Hope rozeznávala. Pod nimi se rozléhal Nový Zéland a kočár se přibližoval k jedné z nejkrásnějších písečných pláží.