Ahoj všichni, neumřela jsem nebojte 😂 Jen poslední dobou nemám náladu, nápady a motivaci psát. YouTube taky už moc nesleduji až na vyjímky, takže teď očekávejte velikou nepravidelnost vydávání kapitol u příběhů. Spíše se teď soustředím na vánoční přípravy a osobní život. Doufám, že to chápete a vydržíte tuhle mojí pauzu. Jedna osoba v mém životě teď potřebuje mojí podporu a já se na ní maximálně soustředím i proto psaní jde teď stranou. Kdybych nic dalšího do konce roku nevydala tak přeji krásné Vánoce a šťastný nový rok ❤️
Mám vás ráda ❤️

Pohled Káji:

Procházela jsem městem a všechno co jsem viděla byla zkáza. Opuštěné domy a auta. Několik mrtvých, nejhorší na tom ale bylo to ticho. Každý můj krok se nesl s ozvěnou a já slyšela tlukot vlastního srdce, až takové ticho bylo. Měla jsem namířeno do nejbližší lékárny a hned potom do nějakého obchodu s potravinami. Zdravotní potřeby, jídlo a pití jsou momentálně ty nejdůležitější věci pro přežití. Uklidňovala mě jen jedna věc a to ta zbraň připevněná k mému pásku od kalhot a šikovně zakrytá taškou, kterou mám přes rameno. Konečně jsem našla lékárnu, jak jsem čekala byla naprosto opuštěná. Probírala jsem se zásobami a brala to co bylo nejnutnější a zároveň potřebné do budoucna. Obvazy, léky, mastičky a podobně. Když jsem slyšela hlasy ustala jsem v pohybu a potichu jsem se schovala. Dovnitř vešli dva kluci, každý z jedné strany podpíral třetího, který měl ošklivě zraněnou nohu a nemohl ne ní došlápnout. Když jsem je viděla z blízka, poznala jsem dva z nich. Marek aka MarweX a Honza aka MenT. Jediný koho jsem nepoznala byl ten raněný. Marek vzal nejbližší gázu a už se hrnul, že tu nohu obváže.

,, Nejdřív vydezinfikovat!"

Všichni se lekli, když jsem téměř zakřičela a vylezla z poza pultu.

" Nepřibližuj se! Kdo si?"

Panikařil Honza. Já jsem ho nevnímala a okamžite jsem vzala dezinfekci a obvaz. Podívala jsem se na rozsah a stav otevřené rány a dala se do práce.

" Bude to bolet ale je to nutné, jinak se do rány dostane infekce."

Trojce na mě celou dobu zírala a já mezitím ošetřovala ránu, když už byla závazná vstala jsem od toho zelenookého kluka.

" Dej tomu tak dva týdny a bude to v pořádku."

" Kdo jsi?"
Zeptal se Honza podstatně klidněji.
Pousmála jsem se a pak nasadila vážný výraz.

" Holka co vašemu kamarádovi zachránila nohu. Nic víc vědět nepotřebuješ Honzo."

Bez dalšího slova jsem vzala svoji tašku a odcházela, nemůžu v téhle situaci dovolit jakéhokoliv emocionální projevy, prostě musím být chladná a nepřístupná. Už jsem byla napůl venku když se za mnou ozval povědomí hlas.

,, Alespoň mi řekni jméno, když už si mi pomohla. Prosím."

Něco na jeho hlase mě donutilo se usmát a otočit se zpátky na ně. Moje pozornost se upínala pouze na toho zraněného kluka.

" Karolína."

Moje odpověď taky patřila pouze jemu...

Kdo je ten raněný kluk? Co se stane teď?