Páni, jsem překvapená, jaké jsou odezvy na předchozí kapitolu. Zazněly názory o Catching fire z Peetova pohledu, nějaký shipper Clato příběh... napadly mě i Anniiny hry, co říkáte? Pořád se ozývejte do komentářů.

Přesně, jak jsem očekával - nezamhouřil jsem oka. Mohl jsem jen vystavovat svou tvář kamerám a pozorovat černou siluetu Katniss. Její tělo se asi deset minut po tom, co jsme se všichni uložili ke spánku hýbe a leze výš na větev. Nedochází, proč by měla - je dostatečně vysoko, abych na ni nemohli -, ale vidím, jak cosi otvírá. Na to, aby to byl ruksak je to moc malé, navíc by kvůli němu nemusel avylézt nahoru. Musí to být sponzorský dar. Koutky úst se mi povytahují do neznatelného úsměvu. Díky Haymitchi, uspokojení, že Haymitch plní svou část dohody, mě uklidňuje. Určitě šlo o lék na její zraněnou nohu. Nic jiného by tak nějak pozbylo významu - jídla má rozhodně dostatek a na luk je to moc malé. Uspokojen tím, že se alespoň Haymitch snaží se trochu uvolňuji, ale nezapomínám, kde jsem. Jsem v aréně. Abych zemřel krvavou smrtí pro toho, koho miluju. Pro dívku v plamenech. Zhruba půl hodiny po tom, co se ukládáme ke spánku se na rozeznívá hymna Panemu, ale žádné tváře se neobjevují. Snad se budeme moci klidně vyspat bez jakéhokoliv překvapení.

Zbytek noci probíhá klidně. Až na střídání hlídek se nic neděje. V dáli houká sova. Ozývá se vytí nějakého prodátora. Vlka? Kojota? Nemám tušení. Můžu to být cokoliv. Kdokoliv. Ale je to něco, co si brousí zuby na mou krev. Něco, co doufá, že zemřu bolestivou smrtí za povzbuzování toho, co mi podrřízne hrdlo. Depresivní a cynické myšlenky na mě dopadají jako velká, hutná deka, až se děsím, že se jí zadusím. Lapám po dechu, snažím se  získat trochu drahocenného kyslíku do mých plic. Za sebou slyším zašramocení a poplašeně se otáčím za zvukem, jako kdybych čekal obrovskou obludu. To se ale naštěstí jen Marvel obrátil ze sna.
Jak já mu zavidím, že může spát. Kéž bych to za stejných okolností dokázal. Ale já ne, já to nedokážu. Nemohu klidně spát, ne na tomto místě smrti a při situaci, kdy je pro mě jeden z nejdůležitějších lidí chycen v pasti, které jsem součástí i já. Jak já se za to nenávidím, že musím předstírat, že jsem za jedno s touhle partou vrahů. Ale možná jsem stejný jako oni. Jak dlouho mi trvalo, než jsem zabil splátce ze šestého kraje? A splátkyni z osmičky? Možná, že je Katniss jako záminka lež. Možná jen potřebuju svoje chování nějak ospravedlnit. Je mi ze sebe na nic. Jsem jenom kapitolská figurká v jejich hrách. Jsem takový, jaký jsem nechtěl být.

Měsíc dál putuje po obloze a na hlídku jde tentokrát Clove. Ta, aby neusnula hází nože na malou ještěrku, kterou hned po prvním hodu přišpendluje k zemi. Ty zvuky mi mou šanci usnout snižují na nulovou pravděpobnost. Ale ať. Stejně bych neměl usnout. Je mi jasné, že Catovi to nedá spát. Možná by byl schopný celou noc přemýšlet a nad ránem se záhadným způsobem dostat až k pokojně spící Katniss. Poznávám, že spí, jelikož se její hruď pravidelně zvedá, ačkoliv do té doby, dokud na stromě nepřistál padáček se trhala bolestí. Pozorně sleduji její siluetu, ačkoliv  v černé tmě nemohu rozeznat detaili. Leží opřená na větvi opřená o kmen stromu, je zabalená do spacáku a hlava se jí ve spánku sklopila na stranu. Zraněnou nohu má vystrčenou z spacáků, vidím siluetu její boty přepadávající před okraj. Hrudník se jí pravidelně zvedá a jen občas se ozve do noci chraptivé zakašlání. Těžko ale určit, kdo ty zvuky vydává - zdali Katniss nad námi nebo někdo z mých spících společníků. Nechci o tom přemýšlet. Stačí mi, že ji mám na očích, živou a že mám tak nějak kontrolu nad tím, kdo jí ublíží. Svým způsobem je to zvrácené myšlení, uvědomuji si to. Ale nemohu si pomoci, jinak v této situaci přemýšlet nedokážu.

Co asi dělají moji přátele doma v kraji? Bojí se o mě? Fandí mi? Nebo už nademnou zlomili hůl a doufají, že zemřu rychle? Nedokážu odhadnou pohnutky jak svých málo přátel, tak i rodiny. Před očima se mi zjevuje matka, jak mi říká, že další kraj bude mít možná zase vítěze. Jak měla na mysli Katniss. Nemýlila se. Já v těhle hrách nemám sebemenší šanci uspět. Ona ano. A čím více její šanci zvyším, tím lépe. S trochou pomocí od Haymitche a sponzorů by naše snaha nemusela být marná. Jsem najednou rád, že na to nejsem sám - že Haymitch je někde tam venku v reálném světě a pomáhá mi se záchranou Katnissina života. Z nějakého důvodu mu věřím. Dobrá, možná neoplývá zrovna milou náturou, ale není to lhář. Jak říká můj otec - Nepříjemný člověk nemusí být podvodník a milý člověk se nemusí chovat statečně. Určitě mu toto staré přísloví našeho kraje hraje do karet. Můj otec je ke všem velice milý, i když skoupí na slovo. Když je ale ve svém prostředí, je hovorný a přívětivý. Snad se zachová statečně alespoň po mojí smrti. Doufám v to. Ale nevím, proč by to měl dělat. Celý život se schovával za přetvářku a lež. I nás poslední rozhovor byl plný přetvářky. Sehrát smutek uměl vždycky přesvědčivě a dokonale. Jak by ale mohl oklamat svého syna, svou krev. Toho, který má stejný dar jako on - malovat i bez barev.
Z nějakého důvodu mě napadá zvláštní myšlenka na to, co kdysi říkal o Katnissině rodině. Mohlo mi být tak dvanáct, možná třináct let. Bylo to pár minut po tom co Katniss odtáhla svou mladší sestru Prim od naší výstavní výlohy. Vystavujeme tam dorty, přepychové, zdobené, které bychom si nikdy nemohli dovolit, pokud bychom nechtěli být další dny o sucharech a vodě. Vytahovali jsme zrovna upečené bochníky chleba z pece, když otec poznamenal: „Člověk by čekal, že budou stejné." Tato poznámka mě tenkrát zmátla. Nikdy se o nich otec nezmínil. Ale takhle to znělo, jako kdyby je dobře obě znal. Na mé naléhání ale otec nic neřekl, jen zarytě mlčel. Jeho zamračené čelo ale prozrazovalo, že usilovně přemýšlí. V ten den už jsme z něj nedostal ani slovo o tomhle tématu, ať jsme se snažil, jak jsem chtěl. Otec mi to prozradit nechtěl.
Teď, pod měsíční oblohou mi vrtá hlavou, co tím myslel, ale nenapadá mě žádné adekvátní řešení. Jsem schopen jen pozorovat Katniss společně s měsícem, který se stal mými hodinami. Dostal se až do nadhlavníku a začal pomalu klesat směrem k západu. Kolik je asi hodin? Hodina po půlnoci? Dvě, tři? Nedokážu odhadnout, kolik vteřin, hodin, dnů jsem strávil pod touto noční oblohou pokrytou hvězdami, kde se honí ovečky a měsíc, mé jediné hodiny, postupují hlemýždím tempom po saténovém nebi. Podkládám si rukou hlavu, aby se mi leželo pohodlněji a pozoruji noční nebe. Rozeznávám své oblíbené souhvězdí, souhvězdí Oriona. Poznávám ho podle jeho pásu, tři hvězdy vedle sebe. Svým vnitřním zrakem dokresluji jeho tělo, ruce, které třímají v jedné ruce štít a v druhé meč. Alespoň, že Kapitol mi nechává nějakou jistotu, že existuje ještě nějaký život tam venku - že jsem celý život nežil v iluzi. Protože právě teď, v tenhle okamžik na chvíli mizí reálný svět a aréna mě stahuje dovnitř sebe, do svého nitra. Jako kdybych nežil nikde jinde než tady, kde jsem odsouzen zabít, nebo zabíjet. Ani jedna varianta pro mě není připustná.

Nastupuje poslední hlídka této noci, Glimmer. Opírá se o strom a já klidně pozoruji její tělo, plavé vlasy, smaragdově zelené oči... krása vás přímo praští do obličeje. Ale nechává mě chladnou. Není to Katniss, s krásnýma, šedýma očima, hnědými vlnitými vlasy, rty, které přímo svádějí k tomu ochutnat je... Otevírám oči a rozmrzele mručím. Glimmer sebou kus ode mě trhá a poplašeně se rozhlíží kolem. Okamžitě zavírám oči a předstírám spánek. Splátkyně prvního kraje se nejspíš upokojuje, protože se zachumlává do bundy a opět upadá do lehkého spánku, ze kterého ji každý zvuk probudí. Nesmím se nechat rozhazovat Katnissinou představou. Není žádná možnost, jak se vzepřít Kapitolu. V tomhle ohledu se i já musím podřídit kapitolské myšlence. Zavírají se mi oči a má poslední myšlenka před dřímotou je o Katniss...

Probouzí mě podavá bolest, hukot a křik. Zmateně se zvedám a zvedám se přímo ve frontálním útoku sršáňů. Jak se tady, ksakru, vzali?! Poslali je sem snad tvůrci her, aby byli hry zajímavější? Nebo byli celou dobu na tom stromě, kde Katniss spala? Netuším. Vím ale, že mi jde o život, což mi potvrzuje podavá bolest pod uchem. Vysoukávám se rychle ze spacího pytle a aniž bych dbal na balení věcí, házím si na záda batoh. „K jezeru! K jezeru!" křičím nahlas. Netuším, jak je jezero daleko, ale jelikož nikdo nic nenamítá, nemůžeme být ta daleko. Cato ke mě přibíhá a následně mě předbíhá, stejně tak Clove a Marvel. Glimmer ani tu ze čtvrtého kraje nevidím. Rozhlížím se kolem sebe, ale sršáni se nás pořád drží. Nikde je nevidím. Nejspíš... podlehli jedu. Na klíční kosti cítím další prudkou bolest a je mi jasné že si mě jako svůj cíl vytyčil dalš sršáň. Jed mě okamžitě omamuje, ale vím, že bude hůř, jelikož nával jedu zpomaluje adrenalin, který mi koluje v žilách. Další bodavou bolest cítím na hřbetu levé ruky. Prosím, ať už je konec, modlím se, jelikž mám pocit, že víc bych nevydržel a zešílel bych. Někdo zemře už po jediném. Je zázrak, že zatím žiju, ačkoliv nejsem zrovna malé postavy. U dalších várek si ale tak úplně jistý nejsem.
Stromy kolem nás začínají řídnout a já běžím jako o život. Víte, ono mi taky o život jde. Konečně se před námi rozprostírá jezero. Bez váhání se nořím do vody, aniž bych se obtěžoval svlékáním. Zapomínám na to, že neumím plavat, ačkoliv zůstávám na mělčině. Potápím pod vodu u hlavu, zavírám pod vodou oči a chladím si tak své zranění. Tři žihadla. Je to dobré, víc jich jsem nedostal. Naštěstí. Rád bych si je vytáhl, jelikož nejspíš pořád pouštějí jed do mého těla, ale bojím se, že bych si tím ještě více uškodil. Nechávám proto žihadla na místě a na krátký okamžik se vynožřuji z vody. Zdá se mi to, nebo nás sršáni nepronásledovali? Netuším. Venku jich je ale naprosté minimum, přičemž to vypadá, že alespoň polovina už své žihadlo vyčerpala na své společníky. Ti už vylezli vody a mě si nevšímají. Jejich pozornost naopak směřuje na jiného splátce.
„Jak to, že jsi utekl?!" křičí právě Cato na splátce ze třetího kraje. Ten je celý mokrý od vody z jezera, nejspíš se do něj potopil, když jsme se sem dostali. Blíží se k němu s výhružně zdviženými rameny a brunátnou tváří. Dopravdy z něj jde strach. Clove se k němu blíží a chlácholivě mu stiskne rameno.. Nakloní se k němu a něco mu šeptá do ucha, Cato ji ale odstrkuje a pokračuje jako šelma ke splátci.
Já jsem jako na trní. Jako kdybych na něc zapomněl, něco neudělal, jako tenkrát, když otec kamsi odešel a já zapomněl vyndat bochníky z chleba. Na přísné vyhubování si pamatuji dodnes. Ale tady na něco zapomenout je jako si nechat vrazit nůž do zad - je to hloupé a nebezpečné. A já, jakkoliv si namáhám mozek, si na to nedokážu vzpomnout...
Katniss!
Co když není v pořádku, co když její těl ostále ještě bojuje se sršáním jedem? Kdyby ano, raději bych jí přál smrt. Adrenalin totiž odezněl a místo toho přicházejí děsivé účinky jedu. Svět se děsivě houpá, moá se mi hlava a když tedy co nejtišeji z vody, není to tak lehké, jak to zní. Ani jeden ze zbývajících profesionálů se ke mě však neotáčí a když se tedy těžkopádně točícícím se světem, mizím v lese zcela nepozorován.
Svět se změnil. Nikdy jsme si nepamatoval, že by stromy byli fialvé, tráva modrá a světlo slunce tak intenzivní. Narážím do stromů, zcele zmaten, kde je vpravo, vlevo, nahoře nebo dole. Nemám tušení, jakým způsobem jsem určil směr, když se svět otáčí i motá. V hlavě slyším hlas matky: Nezvádneš to. Zemřeš. Stále dokola a dokola jako jakýsi zvláštní mantra. V jednu chvíli se  podrost lesa mění v řeku a já se topím, zalykám se vodou, snažím se dostat ke vzduchu a lapám po dechu. Toho se mi ale nedostává a já nemám daleko k mdlobám. To, že mě podá další zbloudilý sršáň kamsi pod koleno to jenom umocňuje.
V tu chvíli se ozývá výstřel z děla.
Rázem jsem plně při vědomí, ačkoliv ostatní účinky jedu nemizí. Běžím zase podrostem a zrychluji. Co když je mrtvá? Ne, nesmí být. Ale co když ano? Pochybnosti se mi do hlavy vkrádají v tu chvíli, kdy to potřebuji nejmně. Panikařím. Netuším, kde to jsem, co se děje a kdo jsem já. Stále ale zůstává stejný cí. Zachránit Katniss. Jestli jdu po zvuku nebo po niterné zvířecí touze přežít mi není jasné. Ale dostávám se k ní včas. Dostávám se k ní ve chvíli, kdy páčí zpod Glimmer toulec se zbývajícími dvanácti šípy. Její tělo se mi mění na různé barvy, jedna nechutnější než druhá. Přeskakuji jakýsi kmen a hrnu se k ní bez jakéhokoliv plánu. Křičím, aniž bych si to rozmyslel:
„Katniss! Běž!" dobíhám až k ní a zírám jí do obličeje. Má nezaostřeně zorničky a těká pohledem z mého obličeje střídavě doprava a doleva. Nejspíš má trojité vidění. Ani mě není dobře. Svět kolem mě se pořád točí, Katnissina tvář se mění do prazvláštních tvarů, ale její oči zůstávají pořád stejné - chladné, šedé, nezaujaté. Jsou plné bolesti. Srkám do ní jednou rukou a v další chvíli si přeju, abych to nedělal. Zakolísám a jen stěží udržím rovnováhu:
„Co to děláš?! Běž!" z nějakého důvodu se dívá za mě, ale tam nic není. Nehodlám se otočit, ale svým pohledem ji chci přinutit, aby odešla. Musí odejít, obzvlášť v pohružce profíků nedaleko od tohoto míst. Ozývá se další výstřel, o Glimmer podlehla účinkům jedu. To už ale i špička Katnissina copu mizí mezi stromy a já vydechuji.
„TY?!" ozývá se za mnou naštvaný ryk a já se poplašeně otáčím. Ke mě se s napraženým mečem blíží Cato a mezi stromy se zjevuje i Clove. Uskakuji vzad a vyhýbám se střechovému seku. Padám na záda, zvedám se do sedu a zůstávám Catovi.

Tváří v tvář.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Máme tu další část, tributes! :). Vím, zase je trochu delší, ale tak nějak jsme zjistila, že neumím psát krátké kapitoli, so... taky na tom má podíl to, že nemám žádou hudbu k tomu jako doprovod. Bez toho mi to moc nejde ^^" Pokud byste měli tedy nějaký tip na dobrou psací hudbu, pošlete do zpráv nebo do komentářů, budu jen ráda. Při písni Take me to church jsme psala dnešní díl, máte ji v mediích :)). Jinak - pořád si pište o další fanfiction. Napadlo mě, že bych napsala Anniiiny hry, o těch ještě nikdo nepsal.... docela máte zájem o Clato, to mě potěšilo :)). Napište do komentářů vaše názory, není to sice zas až tak katuální, ale ráda mám přehled ;)) Nakonec jako vždycky, budu ráda za vote, read i koment :).

Hope jsou like it,
yours Enemia :*.