Uvažuji i o jiné ff. Co byste rádi? Více informací dole :).

        Tři hodiny spánku, během kterého se převracím, mumlám cosi ze spaní, ale ten pravý a hluboký spánek se ne a ne dostavit. Je to spíše ještě více vysilující a když mě tedy jeden z profíků budí a zachumlává se do své bundy, působí to pro mě jako vysvobození. Sedám si ke stromu, kde seděli hlídky přede mnou a snažím se prohlédnout oblakem kouře, který se podstatně rozptýlil a neohrožuje nás na životě, ale pořád je dusivý a zhoršuje vidění. Nevidím dál než na deset metrů, ani na Cata, který spí na druhé straně skomírajícího ohně. Chvíli uvažuji o tom, že bych znovu rozdmýchal řeřavé uhlíky, ale nevidím důvod, proč ještě přidavám na kouři, tak to nechávám být. Stahuji si tričko a prozkoumávám zranění, jelikož začínám pociťovat pálení a bolest. Nejspíš účinky prášků začínali odeznívat. Rána se ale nijak nezhoršuje, což je dobré zranění. Rozhodně jsem ve své situaci nepotřeboval infekci nebo nějaké vážnější zranění. To by jen poskytlo profíkům další důvod, proč mě zabít dříív, než najdeme Katniss.
Což o to, zemří mám v plánu tak jako tak, abych zachránil Katniss. Ale ne dřív, než se mi to doopravdy povedezabít mé společníky.
Obratně jsem prsty prozkoumával spáleninu a opatrně jsem si ji poléval vodou, což nebylo zrovna příjemné. Voda ale odplavila špínu, která by mohla ránu ohrozit. Každopádně ale vyniklo, jak zašpiněný je zbytek mého těla. Potůček byl natolik hluboký, abych se v něm neutopil - dodnes mě mrzí, že jsem se nikdy nenaučil plavat, přestože nebylo kde - a aby mě voda doopravdy očistila, posadil jsem se tedy na kamenitý břeh s nohama ve vodě a začal jsem si oplachovat tělo. Byl to osvobozující pocit, smýt ze sebe všechnu tu špínu. Jako kdyby se mělo všechno vrátit k normálu. Za chvíli jsem se měl probudit a jít pomoct s moukou své matce a otci. Šel bych do školy a po ní bych zase pozoroval její cop, jak se pohupuje na jejích zádech zatímco ona odchází domů se svou malou světlovlasou sestrou. Já dělám to samé a opět pomáhám s pečením a pozdě v noci usínám. Opět prožívám zažitý stereotyp.
Ale pokud tohle přežiji - s čímž nepočítám - už to nebude stereotyp. Ani dny v aréně nejsou stereotyp. Tady, v aréně je každý den něco jiného. Nová úmrtí. Překvapení od tvůrců i od samotných splátců. Nenávist, strach o vlastní život, panika. Tohle všechno mě stihlo potkat od uváděčky. A to jsme tu teprve... kolik? Tři dny? Možná. Všechno se mi slévá dohromady v tomto bezprostředním nebezpečí, kdy mě může kdokoliv uškrtit, probodnout, podříznout, ubít... omžnosti jsou víceméně nekonečné.
Stříkám si vodu do tváře a nechávám po sobě stékat chladné kapky, které si poté razí cestičku po mém krku, hrudi a následně kapají zpátky do vody. Jsem rád, že je voda tak studená a probírá mě. Chvíli se koncetruji. Uklidni se, Peeto, a soustřeď se, připomínám si v duchu. Pokud budu ztracený ve vzpomínkách, svůj úkol dobře neodvedu. Ne. Já se musím soustředit na svůj cíl - zabít profíky a co nejvíc splátců, abych Katniss přiblížil co nejvíc vítězství, i když to bude znamenat, že sám zahynu. Zatínám zuby a pozoruji svůj zkreselný odraz  na zčeřené hladině. Umouněná tvář od hlíny a popela, zašedlé vlasy, modré očijako lovené zvěře, uštvaná a vyzáblá tvář. Málem bych toho šestnáctiletého chlapce, který mi můj pohled opětuje nepoznal.
Přestávám hledět na svůj odraz, suším si své nyní už čisté tělo a tvář a oblékám se zpátky do oblečení. Všímám si matně světlého kruhu, který označuje slunce a všímám si, že mám předat hlídku dál. Budím tedy dalšího profíka a zachumlávám se do bundy v naději, že se mi ještě podaří usnout.

To se mi daří téměř okamžitě, jelikož pořád dospávám probdělé noci v Kapitolu a probdělou noc, která předcházela tomut spánku. Dospávám tedy přidělenou hodinu a když se opět probouzím, dým je již skoro rozptýlen a na nás dopadá sluneční svit. Nejspíš tvůrci her nechtějí, aby nás kouř zastiňovala kamery nezískávaly dobrý záběr. Možná. Každopádně nestojím o to, aby mi kouř stěžoval dýchání.
Přesouvám se k potůčku, oplachuji si tvář chladnou vodou a dávám si pár kousků sušeného hovězího. Pak, jako kdybychom všichni dostali nevyslovený povel, balíme svoje věci, ostřímě zbraně a chystáme se k odchodu. Tady už déle nezůstaneme. A já i vím, co se honí hlavou profíkům - je čas na další lov. Jako kdyby je nezajímalo nic jiného, než zabíjení. Zabíjení. Zabíjení.
I přes naše zranění jsou profíci optimisticky naladěni, pošťuchují se a baví se mezi sebou. Jako kdyby si nedělali starost, jestli nás někdo uslyší. Já se k nim nepřipojuji a přihlížím jejich bujarému veselí. Snažím se udržet kamennou tvář splátce, který po tom touží také, ale moc se mi to nedaří a občas znechucený škleb vítězí.
Odcházíme jako jeden muž a zanecháváme za sebou pouze zuhelnaťelé kolo na zemi, kde byl nás táborák. Odmítám se otočit a svěpřele zírám dopředu, na Catova záda, která se pod jeho tričkem rýsují. Nevnímal jsem, jak dlouho jdeme, vteřiny, minuty i hodiny my splývali dohromady. Pořádně jsem začal vnímat, až když vzduch protrhl Catův výkřik:
„Támhle je, za ní!" Rázem mi bylo jasné, koho tím myslí a srdce mi sevřela strašná děsivá ledová ruka strachu. Koho chtěl zabít od prvního okamžiku Her? No jistě. Katniss. Konečně na ní vidím i já. Ani jsem si nevšiml, že jsme šli celou dobu vedle potůčku a dorazili jsme k tůni. Ve které se právě chladila ta osoba, kterou jsem v aréně nechtěl potkat. V Katnissiných očích se odrazí panika, když nás spatří, ale okamžitě se i navzdory vodě snaží dostat z túně a otéct od nás. Ostatní profíci k mému údivu nezrychlují, pouze se dávají do klusu a z legrace se dohadují, kdo ji zabije. Až potom mi dochází, proč nezrychlují. Chtějí si s ní hrát. Věří, že ji mají snadno na dosah. Stisknu zuby a beze slova je následuji. Něco mi ale vrtá v hlavě. Vypadala vyděšeně, to ano. Ale ne překvapeně. Copak věděla, že jsem s nimi? Nemohla to vědět. Nemohla! Řekl jí to snad Haymitch? Tyhle otázky mi běhají v hlavně. Ano, Haymitch! Určitě to celou dobu hrál na obě strany. Na mou a na Katnissinu. Ale neřekl jí o tom rozhovoru. To mou teorii odvrací...

Na víc úvah není čas. Dobíhám k jednomu stromu s ostatními profíky a pohled vzhůru mi prozrazuje, kde se Katniss schovala. V koruně vysokého stromu. I ze svého místa vidím velkou spáleninu na noze a koušu se do rtu. To muselo bolet. S mou spálenou hrudí to nemůže vůbec soupeřit. Když pomyslím, že se to dělo této úžasné dívce v plamenech, ucítím na spodním rtu chuť krve. Au. Abych to zamaskoval, dávám hlavu dolů a leštím si leští nože o košili, ačkoliv to vůbec není potřeba. Cítím na sobě Katnissin pohled, ale nevzhlížím. Pořád. K mému údivu jako první promlouvá ona:
„Jak se vede?" To mě i ostatní zaráží. Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, ona je ta v nevýhodě. Je v pasti. Nemá zbraň a nejspíš i málo zásob. Zatímco tady dole na ni čeká ozbrojená skupina s profíků i se mnou, kteří mají zbraně, vodu i jídlo. Co, že se usmívá? Nedokážu na to přijít. Vím ale, že si to Cato nenechá jen tak líbit.
„Docela dobře," pokračuje v rozhovoru za nás všechny, ostatnín mlčí, „a tobě?"
„Na můj vkus bylo dneska trochu horko," odpovídá téměř lakonicky a při úsměvu se jí zalesknou bílé zuby. „Tady nahoře je lepší vzduch. Proč si nevylezete za mnou?" Pořád netuším, kam tím mířím a pokud je to nějaký plán, je tak brilantní, že mi nedochází. Očividně ani Catovi, protože odpovídá něco ve smyslu, že to udělá, odmítá od Glimmer šíp s lukem a vyšvihává se na první větěv.
Dobře, myslel jsem si, že je Cato poměrně chytrý. Ale kdo by udělal to, co mu navrhuje nepřítel? Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku. Cato očividně mezi ně nepatří, a když se pod ním tedy láme suchá a tenká větev a on padá k zemi, nejspíš mu to dochází. Na mých rtech hraje úsměv a když si tedy znovu začínám brousit ostří nože o košili, skrývám úsměv a ne slzy. Cato se zvedá a hlasitě říká nadávky,které jsem v životě neslyšel. Nejspíš půjde o nadávky z druhého kraje. Když konečně obládám své emoce, zvedám hlavu a všímám si Katniss, která popolezla o dalších několik metrů.
„Glimmer, zastřel ji," vrčí Marvel. Nejspíš ho vývoj událostí zaskočil. Jistě, nepřišel na to, proč se Katniss směje a pobízí nás, abychom vylezli za ní a pokusili se jí zabít. Glimmer se řídí podle jeho rady, zakládá šíp, napíná tětivu, míří a šíp vypouští. Nikdy jsem si nevšiml, že by střílela, ale nemohla střílet tak, jako Katniss.
A doopravdy nestřílí. Jeden ze šípů, které proti ní vysílá se ovšem zabodává na  vzdálenost předloktí od ní, ona ho vytrhává  a s vřelým úsměvem jím na nás mává. Připadá mi, že bych měl profíkům ukázat, že stojím na jejich straně - což nestojím -, proto postupuji kupředu. „Počkejme si na ni." Všichni se ke mně naráz otáčí a já čelým pohledu pěti párů očí, protože si všímám, že je s námi ta tichá ze čtyřky. „Podívejte. Buď musí slézt dolů, nebo tam nahoře," svá slova doprovázím máchnutím nahoru ke Katniss, „umřít hlady." Odmlčuji se. „Pak jí zabijeme." Všichni o mých slovech vteřinu nebo dvě přemýšlí a pak se všichni zadívají na Cata. Já nehnu ani brvou, ačkoliv je mi jasné, že pokud se Cattovi můj nápad líbit nebude, je po Katniss. Jsem si jistý, že by ji Glimmer - ačoliv šťastnou náhodou - dřív nebo později střelila.
„Dobře," sice v Catových očích svítí nedůvěra, ale shledává můj návrh jako rozumný. Naštěstí. „Rozdělejte oheň." Vzhlížím nahoru a poprvé od uvedení do arény se naše pohledy střetávají. Okamžitě mě polévá hamba, když i z takové dálky vidím emoce, které se jí zračí v kouřově šedých očích - odpor, strach, nenávist. Tohle všechno se míchá v emoci, která mě nutí sklopit pohled a jít nasbírat chrastí na oheň, aby Cato neměl podezření o mém hraní na obě strany.  Ale když připravuji chrastí na podpal, pořád nemohu přestat myslet na její zhnusený pohled v jejích očí. Já jsem se jí hnusil. Nasucho polykám a je mi jedno jasné - čím dřív profíky odpravím, tím lépe pro ni. Ale dnes v noci ne. Soudím, že Cato bude více ostražitý, když je Katniss v takové blízkosti. Možná mi ani nedá hlídku.
Věci plním naprosto mechanicky a v myšlenkách se zabývám myšlenkami typu  - co bude dál. Ani si tedy nevzpomínám, že bych se posadil, vyndal si sušené maso a napil se vody. Ale když přicházím do stavu realitvní bělosti, sedím u rozdělaného ohně, v pravé ruce proužek masa a v druhé láhev vody. Zírám do plamenů, jako kdyby mi to mohlo přinst úlevu. Ale plameny - dívka v plamenech - Katniss Everdeen. Pořád mám vypálený její zhnusený výraz pod víčky, taže nepomáhá ani zavření očí.
Když tedy Cato rozděluje službu a nám ostatním říká, abychom šli spát, nic nenamítám. Všímám si ale, že mě do rozpisu hlídek nezařazuje. Jak chytré by ode mě bylo nechat Katniss utéct a vzít roha společně s ní. A pokud možno ještě zabít všechny profíky. Možná máme s Catem společného víc, než bych si myslel. Tímto směrem se mi taky myšlenky ubírali, dokud mi tímto nepřekazil plán. Z batohu ani nevytahuji spací pytel. Vím, že neusnu a tak se o to ani nepokouším. Když se tady ostatní zachumlávají do spacáků a usínají až na Clove, která má hlídko chvíli předstírám hluboké oddechování a spánek. Ve skutečnosti ale pozoruji matnou postavu Katniss rýsující se před stříbřitým měsícem...

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Tákže, než začnete s haty, které očekávám (typu No konečně...), tak bych se vám ráda omluvila za to, že jsem tak dlouho nenapsala, ale ve škole se mi uzavírali známky, ale vyplatilo se to, vysvědčení je více, než pěkné. A co vy? Jste školou povinní a jak jste dopadli s vysvědčením? Nebo chodíte do pekla jménem práce? :)
Jinak bych se chtěla omluvit mým followerům, že museli tento příběh číst dvakrát, ale nějakým záhadným způsobem jsem si tuto kapitolu nějak uzamkla a ani nevím jak ._. Snad to teď bude lepší.
Jinak bych se vás chtěla zeptat na vaše návrhy na další fanfiction! Tu začnu psát buď po dokončení tohoto příběhu, nebo možná současně, to se ještě rozhodnu.  Mám několik nápadů - Haymitchovi hry, TCF z pohledu Peety, nebo něco o Clove a Catovi. Co byste chtěli vy? Napište do komentů! ;)

Hope you like it,
your Enemia :*.