Spal jsem špatně. Neustále jsem se převracel z boku na bok a sebemenší zvuk mě probudil. Když mě ve čtyři hodiny ráno probudila Glimmer, považoval jsem to za vysvobození. Ukázala mi pomocí prstů, v jaké pozici bude měsíc, až probudím ostatní a potom se ukládá ke spánku. Brzy k hluku dechu přibyde další pravidelně oddychování.
Přejíždím prstem po ostří nože. Jeh čepel je ještě zatříkaná od krve splátců, nutím se tedy do toho, abych ho namočil do trochy vody a vyčistil ho. Brzy se ostří lekne jako o závod a na mě opět útočí neodbytné úvahy a myšlenky. Tohle mi nezabralo moc času. Sleduji měsíc, který se líně přesunuje po obloze. Je zhruba v polovině svého dorůstání. Přál bych si, aby byl opravdový. Aby to nebyl jen výmysl tvůrců her, aby doopravdy byl měsíc v takovém stádiu, jaký se mi jeví v aréně. Chci mít v tomhle vymyšleném světě nějakou jistotu. Protože ve dvanáctém kraji jsem si mohl být jistý, že se já a moji nejbližší dožijí dalšího rána.
Právě tato jistota je na tomto místě ze všeho nejmenší. Možná právě teď si někdo vychutnává Katnissinu smrt, bodá a bodá ji znnovu a znovu, Katniss křičí o pomoc, ale nikdo nepřichází...
S trhnutím se probírám, lapám po dechu a opírám se o prochladlou zem. Byl to jenom sen. Můj dech se ustáluje a ani srdce mi už netluče tak zběsile, jako když jsem se probral. Jsem si jistý, že jsem nespal, ale přesto... ta krvavá scenérie byla tak skutečná, se všemi detaily!
Otáčím se po kruhu profíků. Všichni pokojně spí, jako předtím, než se mi začala zdát ta noční můra. Nejspíš to byl ten zvláštní stav mezi bděním a sněním, kdy se vám zdají sny ale i sebemenší podnět vás probudí.
Rozhlížím se po zemi pod sebou a hledám nějaké známky toho, že jsem plašil. Ne. V zemi nejsou žádné rýhy od bot nebo polámané větvičky. Stalo se mi to, co vždycky - naprosto jsem ztuhnul a nic nedělal. Bolí mě čelist, což svědčí o tom, že jsem měl i zaťaté zuby. Promnu si místo výběžku na spodní čelisti a zavrtím se na svém místě, abych neseděl tak pohodlně. Nerad bych prožil další noční můru ještě před svítáním.
Podívám se na řeřavé uhlíky uprostřed profíků. Někdo nejspíš rozdělal oheň, když jsem já spal. Tomu říkám arogance na nejvyšším stupni, pomyslím se a smutně zavrtím hlavou. Nerazili jse až takový kus od mrtvé splátkyně a ta mohla mít spojence. Je štěstí, že jsme ještě stále naživu. Možná bych ho měl znovu rozdmýchat, protože během doby mého spánku se začíná blýskat na východě slunce. Napadá mě ale dost pádný argument. Kouř. Byl by cítit široko daleko.

Náhle ztuhnu. Slyším praskání větviček v pravidelném intervalu, což nemůže znamenat nic jiného než kroky. Pomalu se otáčím za tím zvukem a sevřu v dlani nůž, až mi zbělají klouby. Brzy zaměřím směr, ze kterého ten zvuk jde. Z toho směru, kde jsme zabili tu mrtvou splátkyni. Jde sem její spojenec? ptám se sám sebe v duchu, když skrz houští, kterým je naše mýtina obklopená zahlédnu černý cop pohupující se na zádech.
Katniss, kdo jiný. Nikdo v aréně není tak krásný jako ona.
Instinktivně se přikrčím. Nesmí mě vidět, mě ani mé dočasné spojence. Kdyby jí došlo, že jsem se s nimi spojil, s mým celým plánem by byl ámen. Nemohla by si to totiž vyložit jinak, než že jsem se s nimi spojil v zájmu zabíjení ostatích a to by rozhodně nepomohlo naší věci - tedy že jí chci zachránit život.
Nejspíš si mě ani oddechování ostatích splátců nevšimla. Jejich dech přehlušují ostatní lesní zvuky a ona nečeká, že v okruhu dvou metrů bude nějaký splátce, nebo rovnou smčka profíků společně se mnou. Rozhodně ne se mnou. Kráčí ke mě bokem, neslyšně se proplétá houštinou a za chvíli mizí z dohledu i konec opeřených dříků šípů. Já ale ještě hodnou chvíli koukám směrem, kterým odešla a bezmyšlenkovitě přejíždím prstem po ostří dýky. Zpátky do reality mě přivádí až píchnutí bolesti. Nevědomky jsem si zaryl čepel do prstu a něm si m začí nají tvořit krůpeje, takže prst strčím do pusy a snažím se krev odsát. Náhle mi pohled padá na půdu přede mnou. Po jednom neopatrném kroku se do vlkem prolezlé půdy obtiskla stopa Katnissiny boty. Obezřetně vstávám, vysoko zvedám nohy, abych se vyhnul křoví, poklekám na půdu a pečlivě zahlazuji Katnissiny stopy bot. Pro dobrý doejm ještě na stezičku naházím jehličí a kousky mechu a díky mému vkusu za chvíli není poznat, že zde někdo prošel. Žádná živá duše není v dohledu, alespoň podle stop. Prolézám zpátky ke svému stanovišti na hlídku.

 Vrátil jsem se právě včas. Profíci se pozvolna probouzí, choulí se v teplých spacácích, zírají do ohně, který se jim povedlo rozdělat a upíjí vodu ze svých flašek. Skoro si nevšimnou, že tam jsem s nimi. Já do sebe dostanu několik proužků sušeného masa, protože u vody máme hodně zásob a nemusíme šetřit. Když mi tohle bleskne hlavou, na okamžik ztuhnu. Chovám se přesně jako profík. Jejich přítomnost mě začíná kazit. Já ale stále ještě nejsem arogatní. U jezera mohu svoje zásoby doplnit. Kdo by je nám taky vzal.
No, právě teď možná kdokoliv, protože je nikdo nehlídá a my jsme alespoň kilometr a půl od svých zásob.
Ukazuje se, že Catovi myšlenky se ubírají podobnými smyčkami, protože  tu samou chvíli, kdy k tomu poznatku dospívám já, on nahlas říká: „Fajn konec polehávání. Musíme vyrazit, nebo nám někdo vyrabuje všechny zásoby a nestojím o to vydávat se každý den na lov.“ Nikdo se nezmiňuje, že se nebudeme moci vzdalovat od zásob vůbec, protože by je nám stejně někdo sebral. Poslušně se ale zvedáme, balíme batohy, házíme na popel kusy hlíny, abychom uhasili poslední zbytky ohně, vybavujeme se zbraněmi a vydáváme se na cestu. Naštěstí se vzdalujeme od Katniss. Ta yb nebyla tak hloupá a šla naším směrem.
Vychází najevo, že cesta nám ubíhá rychleji, jelikož nemusíme dávat pozor na splátce a na noční zvuky. Kdyby byl v našem okolí jakýkoliv splátce, buď by byl naprosto hloupý nebo hluchý. Profíci se totiž mezi sebou halasně dohadují, pořád zvyšují svůj hlas a smějí se. Já se do hovoru nezapojuji, nejsem-li přímo osloven. Což nejsem nikdy. Poskytuje mi to pořádý prostor pro přemýšlení.
Co dělala Katniss ve stejné části lesa? Byla to náhoda a nebo ji tam tvůrci nasměrovali záměrě, aby ji smečka profíků zabila? To by bylo logické, vzhledem k tomu, že z nich udělala hlupáky tím, že na ně vystřelila šíp. Pak tuhle myšlenku ale zaháním. Tvůrci mají neomezen možnosti. Kdyby doopravdy chěli, abychom ji našli, nějak nenápadně by ji zavedli, kam by potřebovali - třeba králík, zvuky splátce, voda. Možnosti jsou v podstatě neomezené a to, že nás nenašla nebo my jsme nenašli ji znamená, že tvůrci nechtějí, aby zemřela.
Jdeme přibližně půl hodiny, když se les před námi začíná prosvětlovat. Další důkaz toho, jak pomalu jsme postupovali proti rychlosti, kterou jsme nasadili tetokrát. Však to také bylo lovecké tempo. Tohle? Tohle je tempo několika lidí, kteří jsou na výlet, halasně se dohadují, užívají si sluníčka, vonící trávy a společnosti ostatních. Tedy - ne že bych to tempo někdy zažil. Náš kraj je tak velký, že jediný výlet, kam by se dal udělat by byla Louka. A ta za to doopravdy nestojí.
Brzy se vynoříme na mýtině, kde je před námi zlatý roh, za ním jezero a okolo les. Mimoděk přidáváme do kroku. Zásoby jsou moc daleko, abychom viděli podrobnosti, ale vypadá to, jako kdyby byli slušně přebrané. Když se podívám na tváře profíků, vidím, že si to myslí také. Aniž bychom něco řekli, dáváme se do běhu a za chvíli sprintujeme k zásobám. Snažím se s ostatními držet krok, ale není to zas až taková vzdálenost, abych na ně musel něco ztrácet.
Na Catovi je vidět, že přemáhá zlost. Když dobíháme k zásobám, vyjde najevo, že zde někdo musel být alespoň několikrát. Klekám si na koleno a vidím slehlou trávu, když šel daný splátce, popřípadě splátkyně stejnou cestou.
„Tady si někdo zahrává s ohněm." Cato kope do slušně přebrané bedny, ta se převrací a objevují se prázdné vaky s jídlem.
„Vrátí se," slyším říkat Clove, když skončíme obhlídku zásob. Celkem zmizelo několik hrotů do oštěpů, zhruba třetina jídla, láhev na vodu, dezinfekční jód proti bakteriím a lékárnička. To by splátci stačilo na přežití, kdyby uvážlivě hospodařil, takže by sem teoreticky nemusle přijít. Z toho, co o něm víme je ale očividně hloupý. Dost hloupý na to, aby okradl profíky o zhruba čtvrtinu jejich zásob. A pořád se vracel.
„Určitě ne, pokud se tady budeme producírovat a hlídkovat přímo u zásob," namítám. Na ostatních je vidět, že se mnou souhlasí, když se ke mě otáčí.
„Co navrhuješ, Milovníku?" ptá se Glimmer s nakyslím výrazem. Dělám, že jsem si toho nevšiml a s klidem odpovídám: „Schováme se na kraji lesa. Ten idiot, co přijde nebude tušit, že jsme mu v patách. Pokud nás už tedy nezaregistroval."
„Tak jdeme." všichni poslušně balíme zásoby, jako kdybychom šli na další lov. To by oklamalo splátce, který by se na nás mohl dívat. Pak už všichni jako jeden člověk kráčíme do přítmí lesa, rozdělujeme si hlídky a snažíme se odpočinout. Jak jinak, hlídku mám já první. Opět se projevuje jeich arogance, když bez starostí popíjí, podřimují nebo jsou zabalení ve svých bundách.

Po dvou hodinách mě vystřídá Glimmer. Já se tedy vděčně zabaluji do bundy a též podřimuji, jelikož se na mě ukazují známky špatně vyspalé noci. Mám kruhy pod očima, jen stěží potlačují zívání a když se tedy oddávám lehkému spánku, působí to na mě jako vysvobození.
Probouzím se někdy pozdě odpoledne, kdy má hlídku Cato,. Probouzí mě třeskot zbraní, dupání a třesení mým ramenem. To je Marvel: „ Pohni, Milovníku, je tu ten zloděj." To mě probouzí, zvedám se, tisknu v ruce nůž a zvedám se za Marvelem, který už vyrazil. Od zásob slyším zoufalý křik a křik nějakého očividně naštvaného splátce. V něm rozpoznávám Cata.
„Vážně sis myslel, že tě nechám jen tak jít, když nám tady vykrádáš zásoby a přikráčíš si sem, jako kdyby se nic nedělo?!" na Catově spánku zřetelně pulzuje žíla a je celý rudý zlostí. Tiskne k zemi chlapeckého splátce a drží mu meč u hrdla. Zpod jeho čepele začíná vytékat tenký pramínek krve. Ten chlapec má popelavou pleť, fádně hnědé vlasy a může mu být tak patnáct let. Poznávám v něm zástupce za třetí kraj.
„NO?!" Dožaduje se Cato odpovědi a z těch několika kapek, které se chlapci vytvořili u hrdla se stane širší  pramínek., Jenom zakvílí a nezmůže se na slovo. Vypadá to, že ho Cato konečně zabije, napínají se mu svaly na předloktí a je vidět, že se chystá hclapci rozdrtit hrdlo, když mu Clove pokládá dlaň na odhalenou paži.
„Nezabíjej ho. Mohl by se nám hodit," slyším jí úlysně říkat a bezděčně přemýšlím, kam se ubírají její myšlenky. To se ovšem za chvilku vysvětluje.
„Ty jsi třetího kraje, že?" Vystresovaný chlapec pouze bezeslova přikývne.
„Umíš to s bombami a minamy?" Splátci se stáhne čelo zmatkem, ale opět přikývne.
„Takže bys zvládl zapojit odpojenou minu?"
„Jistě." Pak pochopím, když Clove přejede pohledem k výstupům, kde jsme museli minutu stát na začátku her. Kdybychom si poskočili, něco upustili nebo nedejbože sešli z podstavců ještě před uplynutím časomíry, byli bychom mrtví. Clove napadlo něco doopravdy geniálního. Kdyby ten chlapec vykopal miny, zakopal je okolo zásob a nechal cestičku, kudy bychom pro ně mohli chodit mi a následně je zaktivoval...
Šílené. Ale účelné.
Chlapec následuje Clovin pohled a pousmívá se. „To zvládnu zařídit," říkáa Clove se pomateně usmívá. Oči se jí horečně lesknou. Catovi se vrací už jeho původní barva a podle žíly na spánku poznávám, že se mu i snižuje tep.
Ostaní domlouvají s tím chlapcem podmínky, já se ale nezapojuji. Výsledná dohoda zní takto - on zakope zaktivované miny do půdy kolem zásob a řekne jim - nám - bezpečnou cestu, kudy projít. Pak jí i sám projde, abychom měli jistotu, že nelže. Na druhou stranu ho nezabijeme, ale zůstane s námi, kdyby se cokoliv stalo. Pokud zásoby vybouchnou, on za to zaplatí životem.
Clove na sebe může být podstatně hrdá, protože ačkoliv plánuji její smrt, tohle je skvělý, ne-li přímo geniální nápad. Pokud se ale Katniss pokusí přiblížit k zásobám, je po ní. I po zásobách, ale to je vedlejší. Tho se bojím, ale nic s tím nenadělám.

Necháváme splátce ze třetího kraje dělat svoji práci a já říkám, že se pokusím ozvláštnit jídelníček nějakým živým zvířetem. S tou podmínkou odcházím do blízkého lesa. Na lovu ale nemám štěstí. V jednuc chvíli mám dojem, že jsme zahlédl králíka v hustém houští na okraji lesa s dokonalým výhledem na naše tábořiště, když pak ale nic nevidím, dál se upokojuji. Určitě to byl králík. Splátce? To je také možnost, ale malá.
Když se vracím z lovu, zásoby jsou zabezpečeny a profíci zabezpečujéí zásoby tím, že nad ni zavěšují síť na lovení ryb. Sice zásoby nikdo neukradne, ale stejně dobře by je mohl někdo zničit,. Stačí jediný dobrý kámen, dobře hozený a zásoby jsou v tahu.
Brzy nastává noc, rozděláváme oheň a pečeme si sušené proužky, abychom si je alespoň trochu ohřáli. Choulíme se ve spacácích, piojeme vodu a jíme večeři. Když ulehám, abych usnul, musím dlouho zírat do řeřavých uhlíků, abych usnul. Ani pak se však nevyspím dlouho, protože mě budí dusot kopyt, křik a další faktory. Když se rozhlížím, zanedlouho prchám spolu se zvířaty a mými spojenci, aby mě neusmažila ohnivá stěna plynoucí se z lesa.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Takže, zase po dlouhé době nová kapitola. Ano, ano, vím, byla to dost dlouhá doba. Ale psala jsem to po nocích na tabletu a tablet je v tahu. Takže až nyní přidávám novou kapitolu. Tím se dostávám k další otázce: přejete si díly kratší a častěji X delší a méně často? Protože kyž píšu delší díly (logicky :D) to déle trvá.
Jinak, budu ráda za komenty, vote i sdílení. Jinak mi děláte neuvěřitelnou radost z readů! 1.2K readů? Když jsme to začínala psát, byla bych ráda za 500 readů za celou knihu ale takhle? :D. Jen pokračuje ♥.

May the odds in our favor!