Na kovové plošině musíme stát celou minutu, pokud tedy nechceme, aby nám výbuch min urval obě nohy. Obhlížím mezitím situaci. Je mi jasné, že nejvíce úmrtí budou mít na svědomí profíci. Měl bych tedy také někoho zabít, i když se mi ta představa příčí. Doufám, že profíci zůstanou u rohu. Nechtělo by se mi je nahánět po celé aréně jako štěně, co ztratilo svou oblíbenou hračku. Vyhlížím průměrné splátce, které bych mohl na útěmu zabít. Nejpravděpodobnější a zároveň tak silní a slabý mi připadají splátci sedmičky až desítky. Jsou natolik silní, aby zvládli roh a na tolik slabí, abych je zabil. Takhle chladné kalkulování mi připadá strašné, ale co se dá dělat.

Můj plán je následující. Ihned po startu uteču do blízkého cípu lesa a budu pozorovat utíkající splátce. Při troše štěstí se nějaký rozběhne přibližně mým směrem. Pak ho stačí omráčit nebo zabít a vzít mu věci. Jakmile skončí řež, připojím se ke dvojce a jedničce. Teoreticky by se s nimi měla spojit i čtyřka, ale netrávili spolu moc času při obědch, tak nevím. Možná ta holka, ta si k nim občas přisedla.

Čas na rozhodování plyne na můj vkus až příliž rychle. Rozhlížím se po splátcích. Profíky nevidím, patrně jsou na druhé straně rohu. Katniss je ode mě několik splátců daleko, asi pět. Oba bychom měli okamžitě zamířit do lesa. Vidím ale, jak hypnotizuje luk a toulec se šípy uprostřed kupy v rohu. Zírám na ní tak dlouho, dokud to nevycítí a neopětuje můj pohled. Pak zavrtím hlavou. Nechci, aby tam běžela ze tří důvodů. Za prvé, někdo by ji mohl zabít. Za druhé, mohla by odhalot můj plán moc brzy. Za třetí, mohla by zastřelit některého profíka, za což bych si asi vysloužil pěstí do čelisti od svých prozatímních spojenců.
Náhle se rozezní gonga já startuji. Za tu minutu jsem si plán prošel v ducbu tolikrát, že moje tělo reaguje naprosto automaticky. Vybíhám k lesu, který je ode mě vzdálen přibližně sto metrů. Rychlost nikdy nebyla mojí silnou stránku, ale nějaké velké starosti starosti si nedělám. Ti, co útíkají si na mě jistě nedovolí a než se dostanou ke zbraním ostatní splátci, budu už za hradbou lesa, schovaný. Na chvíli se otáčím a s povděkem zjišťuji, že mě nikdo nepronásleduje. Potí se mi dlaně a tak když doběhnu k lesu, otírám si dlaně o kalhoty. Opět.
Pozoruji škvírou masakr. Jak jsem čekal, profesionální splátci už zabili několik dalších. I Katniss zabila. Tedy - ne přímo zabila. Přetahuje se s nějakým splátcem o batoh (myslí, že je z devítky), když mu Clove, splátkyně z druhého kraje posílá nůž do zad. Vrhá ho i po Katniss, ta ovšem instinktivně zvedá batoh a odvrací útok. Oddychuji si. Zjišťuji, že jsem měl bezděčně zadržený dech. Znovu si otírám ruce o kalhoty a polykám.

Ve své nervozitě málem přehlédnu splátce ze šestky, jak běží směrem ke mě, pouze s odchylkou zhruba dva metry. Nedivím se. Tohle místo jsem vybral záměrně. Je natolik blízko, aby si ho vybrali splátci a tak daleko, aby tam neběžel každý. Ohýbám jednu z větví a jakmile je dostatečně blízko, větev pouštím a ta mu plnou rychlostí vletí do obličeje. Splátce pod nárazem padá a já vid, že se mu několik jehliček ze smrkové větve zapíchlo do očí. To mu ale nebrání v tom, aby proti mě neudělal výpad. Je mi jasné, že mířil na srdce nebo hrdlo, ale jeho mizerné vidění mu nasměrovalo nůž proti mému pravému rameni. Cítím prudkou bolest a krev, která mi začne stékat pod šaty. Jsem levák, naštěstí, jinak bych měl o trochu větší problém, než mám teď. Sevřu levou ruku v pěst, oháním se proti poloslepému splátci a zasahuji ho do spánku. Obrátí oči v sloup a zhroutí se na zem. Mám stažené hrdlo, když mu páčím nůž z povolných prstů a podřezávám mu hrdlo. Zatlačil bych mu oči, ale děsí mě pomyšlení, že bych mu jehlice z větve zatlačil ještě hlouběji. Abych se nemusel dívat na jeho tvář, obracím ho na záda a pouštím se do prohledávání batohu, co má na zádech.
Rozhodně bych nečekal, že budu mít takové štěstí. Má u sebe dlouhý nůž, skoro tak dlouhý jako moje předloktí, v batohu pecen chleba, náhradní špičky do oštěpů, kus provazu a nepatrně sušeného masa. Nemám tušení, jak se mu povedlo dosáhnout tak výborné kořisti, rozhodně ne u tak průměrného splátce. Nejspíš se nějak proplížil k rohu a zase zmizel dřív, než si ho stačil kdokoli všimnout. No, teď nemá štěstí.

Obracím se k rohu hojnosti a kontroluji situaci. Největší krveprolití už skončilo. Splátci jsou buď pryč bez věcí, s věcmi nebo jsou mrtví, tady nebo tam. Naposledy se podívám na mrtvého splátce, který zemřel mojí rukou. V ústech cítím pachuť zvratků, tak si raději házím jeho batoh na ramena a kráčím směrem k rohu hojnosti. V prstech převacím nůž. Zakopávám a jen tak tak, že nepadám na ostrou čepel. Bolestivě se ale udeřím do nohy, ve které mi bolest ještě hodnou chvíli pulzuje. Mě nikdo nemusí zabíjet. Stačím na to sám. 
Roh je ke mě zatočeným koncem, takže nikoho nevidím. Brzy ale slyším hlasy profíků, jak si přerovnávají zbraně a jak se smějí. Zrovna dospívám k začátku zlaté sochy rohu, když slyším někoho říkat:
„Kde je ten Milovník z dvanáctky?" podle hlasu odhaduji toho velkého kluka ze dvojky, Cata. Má ho hluboký, jak by se od něj čekalo a mručivý.
„Tady," říkám chladně, vystupuji zpoza zlatého rohu a ihned uskakuji, abych se vyhnul letící čepeli od té holky z téhož kraje. Nestihnu uhnout úplně a cítím, jak mi po tváři začíná stékat teplá krev. Ruka mi instinktivně viletí ke zranění. Není to vážně zranění, ale bolí mě celá levá strana tváře.
„Milý přivítání." Je mi jasné, že se svou povahou bych se s nimi nemohl spojit, nasazuji tedy výraz chladného splátce a znovu vstupuji do jejich zorného pole, připravený uskočit, kdyby na mě chtěli vrhnout další nůž. Ten každopádně neletí a já se při pohledu na ně téměř ušklíbnu, ale pak ten výraz zadržím. Mají u sebe dost zbraní, zásoby, letošní ročník se jim vydařil. Vidím dokonce i  několikery sluneční brýle, i když u nicc nechápu, k čemu by jim to bylo. Nechtěl bych ej vyprovokovat k útoku. Rozhodně ne takhle ozbrojené

Kordeta na mě naštvaně civí: „A ty se nám divíš?! Zatímco ty jsi zdrhnul, my tady něco dělali! Všiml sis?" její poslední kousavou otázku doprovází máchnutí ruky směrem k zásobám.
„Jo, všiml." přisvědčím.
„Máš aspoň něco?" ptá se Glimmer, holka z prvního kraje o něco příjemněji, ale ke vřelosti to má daleko. Místo odpovědi házím batoh na hromadu zásob. Vrhnou se na ni jako divocí psi. Všímám si, že ta ze čtyřky je tady také, ale nic neříká. Nejspíš je na chvostu. Jako já. Po pár minutách říká Marvel:
„No, nic moc."
„Sebral jsem to klukovi ze šestky. Myslím, že je to dost slušné, když jsem se k rohu ani nepřiblížil."
„Toho jsem viděl," přikyvuje Cato a svraší čelo, jako kdyby si vzpomínal, „ale nechtělo se mi za ním běžet. Někdo by nám pak mohl vzít další zásoby."
„Každopádně je po něm." Otřásá mnou, jak chladnokrevně se mi to daří říci. V tu chvíli se ozývá rána z děla, kterou následuje další. Počítám výstřely. Dospěji k jedenácti. Rozhlédnu se kolem sebe. Je tam asi osm mrtvých těl a já vím, že jedno z těch dalších leží někde v lese. Mrtvé. Zabité mnou. Nasucho polykám a snažím se vzpamatovat. Podvědomě slyším, jak se Marvel ptá, co se zásobami. Cato odpovídá:
„Nevím, jak vám, ale mě se rozhodně nechce přesouvat všechno někam jinam. Zůstal bych tady. Máme tady vodu, Roh hojnosti, blízko ke dřevu i k té planině vzadu." Ostatní přikyvují, svůj hlavní tábor přesunujeme o kus dál, kde balíme věci do batohů, které chceme mít u sebe. Beru si nůž, sušené maso, láhev plnou vody a lékárničku. Všímám si, že profíci si berou dost nepodstatné věci. Přehnaná sebedůvěra.
Když je to celé hotové, začneme přemýšlet, co se zásobami. Je jich doopravdy velká hromada a kdybychom to měli hlídat, nedělali bychom nic jiného. I tak by se někdo mohl přiblížit z druhé strany, než bychom ho stihli vůbec zaregistrovat, natož pak zabít.
Zaráží mě, s jakou samozřejmostí už se počítám mezi profíky. Musím si připomenout, že je to pouze dočasné spojenectví, abych je zvládl všechny zabít.
Je mi jasné, že v noci budeme lovit ostatní splátce, takže se ani moc nedivím, když si ošetřují ta malá zranění, dělí si rozvrh hlídek a usínají. Holka že čtyřky (neznám její jméno) je dost na okraji. Beze starosti mi předávají hlídku. Buď tak věří mě, nebo sobě. Hádám, že druhá možnost je pravdě blíž. Zjišťuji, že v lékárničce je nějaká mast proti sečným ranám, takže si sundavám bundu i tričko a čistím si ránu vodou. Voda odplavuje nečistoty, pot i zaschlou krev. Potom vidím, že rána není nijak hluboká a ani vážná. Každopádně mě neustále bolí rameno tak si mažu ránu, obvazuji ji čistým obvazem a opírám se o kmen osamoceného stromu. Mažu si i mělký škrábanec na tváři a obvazuji ho. Pozoruji spící profíky. Mohl bych je okamžitě zabít a byl by od nich klid. Jenže spojenectví s nimi mi dává jakousi pošetilou jistotu. Mám pocit, že vím co dělám, a že mám otěže pevně v rukou. Že můžu řídit to, co se bude dít. Tak myslí má naivní část, která doufá v dobrý obrat. Té racionální je jasné, že kdybych se profíkům sebeméně znelíbil, jsem mrtvý člověk. Umění je zvolit riziko, které se pak ukáže jako správné, pomyslím si. Na mou situaci to sedí. Mohl bych nechat Katniss svému osudu a začít na vlastní pěst.. Ale pak hrozí, že mě zabije kterýkoliv splátce, včetně Katniss. Když se takhle spojím s profíky, krátkodobě do představuje méně kritické riziko. Ale až budou po smrti? Budu zase sám, proti všem ostatním. A kdyby si Katniss mé spojenectví s těmito vrahy vyložila jinak než já - tak, jak si ho vykládají pravděbodobně i komentátoři - a našla by mě, zabije mě někdo, koho miluju. Ano miluji. Nemá cenu nic předstírat. Celou dobu řípravy jsem k ní něco cítil a když jsem to řekl na rozhovoru, říkal jsem jenom pravdu, nic jiného.

Všichni čtyři profíci usnuli a i já mám co dělat, abych přemáhal spánek. Probdělé noci v Kapitolu se mi vymstili. Držím ale hlídku, abych si získal jejich důvěru. Kdyby se probrali a já tady spal, asi by mi za to nepoděkovali. Je dobře, že jsem vzhůru, protože jednou odháním splátkyni s pátého kraje. Snažila se přiblížit k zásobám a něco uzmout. Naneštěstí utekla dřív, než jsem na ni stačil zaútočit.
Pozoruji zapadající slunce. Jakmile se ohnivý kotouč dotýká špiček stromů, probouzí se Cato, mne si oči a hodnotí situaci.
„Měli bychom vyrazit," slyším ho mumlat. Cato poté začne strak do ostatních, kteří se s nerudným mumláním probodávají pohledy. Možná jsou spojenci. Ale rozhodně ne přátelé. Každopádně vstávají, oblékají se, berou si zbraně a připravují se na lov. Já se opírám o dlaň, zvedám se a dělám totéž. Cato je rtady nejspíš vedoucí a já ho nechci rozdráždit. Za opasek si zastrkuji náhradní nůž a ten svůj tisknu v dlani. Házím si na záda batoh s věcmi, které jsem vzal splátci ze šestky. Cato a Clove si berou sluneční brýle a vychází nejavo, že jde o brýle na tmu. Užitečné, bleskne mi hlavou, zatímco se začíná šeřit a brýle ukáží svoji opravdovou cenu.

V jednu chvíli po tom, co vyjdeme, se rozezní hymna a my automaticky obrazíme oči k obloze.Na obloze  se objeví znak Panemu. Čekají nás tváře mrtvých splátců. Koušu se do vnitřní strany tváře a s obavami očekávám Katnissin obličej. Sice utekla od rohu, ale jak daleko? Nezabil jí někdo v tom zmatku, kdy všichni utekli do lesa nebo do planiny?
Jako první se objevuje tvář dívky ze třetího kraje, kterou následuje obrázek chlapce ze stejného kraje. Žádné překvapení, že všichni profíci přežili. Sojí vedle mě. Pak je obrázek chlapce ze čtyřky. To mě překvapuje, protože i když nebyl s tímto spojenectvým, ve kterém jsem já, nečekal bych, že zemře hned u masakru. Následuje chlapec z pátého. Dívku z jeho kraje jsem odháněl od zásob, takže o té vím, že je naživu. Prozatím. Splátci z šestého. Ano to je ten chlapec, kterého jsem zabil já. Potom i ze sedmičky. Chlapec z osmého a oba z devátého. Poslední. Katniss? Ne, je to dívka z desátého kraje. Obloha potemní a my se opět dáváme na pochod

Nemluvíme. Tiše kráčíme kupředu, prodíráme se podrostem a dáváme pozor na jakékoliv známky toho, že se v našem okolí objevuje nějaký splátce. Zašustění listí, kouř z úst, cokoliv. Postupně klesá teplota a začínají mi mrznout prsty. Nůž nicméně nezandavám, protože kdykoliv může dojít k boji. Ptáci začínají zpívat poslední písně tohoto dne.
Ta ze čtyřky se v jednuc chvíli zastavuje a přejíždí prsty po půdě, jako kdyby něco hledala. Spouští mechanismus, který vyšvihává proutek s okem vysoko do vzduchu. Poznávám Katnissin rukopis.
„Ta je Katnissina," vyletí ze mě a už to nemůžu vzít zpátky. Všech pět se na mě dívá a já pokrčím rameny, „viděl jsem jí to dělat alespoň desetkrát."
„Tak jdeme za ní," říká Cato a oči se mu pomateně lesknout. Děsí mě to. Opět vyrážíme na pochod.
Pořád pokračujeme. Snažím se vnímat jakýkoliv náznak toho, že tady někdo je. Svaly mi hrají napjatým očekáváním a při sebemenším neznámém zvuku, který nedokážu zařadit se snažím netrhat. Někde jsem slyšel, že trocha nervozity může zbyštřit smysly a instinkty. Já jí mám v sobě asi trochu moc. Profíci si mě ovšem moc nevšímají. Mohu být tedy nervózní, jak moc chci.
Brzy se úplně setmí a my slyšíme náznaky toho, že jsou zde i zvířata, která se nespokojí jen s králíky a veverkami. Vzdálená zavytí svědčí o tom, že zde budou i šelmy. Možná vlci. Nebo i medvědi. Každopádně mi z toho jde mráz po zádech.

Nedokážu odhadnout, jak dlouho jdeme, ale... tam! Mezi stromy zahlédneme světlo. Podle mihotavého světla ohně poznávám, že jde o oheň. Cato  potěšeně zamručí, natáhne ruku s mečem směrem k naší vyhlídnuté oběti jako signál a dáváme se do běhu. Poměrně snadno držím krok s ostatními až do chvíli, kdy dospíváme ke spící dívce u ohně. Patrně tady sedí několik hodin a usnula. Pomalu skomírající oheň o tom svědčí.
Cato ji svým řezavým smíchem probouzí. Dívka se probírá a pohled na skupinku ozbrojeného spojenectví ji vyleká. Pak začne prosit o milost a křičet o pomoct. Nic z toho jí ale nepomáhá a Cato ji bez váhání probodává mečem v oblasti břicha. Další slova jí zamrznou na rtech.A asi proto, aby si to užil, ji bodá ještě jednou. Snažím se zamaskovat to, že se mi zvedá žaludek a pochvalně křičím s ostatními i když znatelně ne tak silně.
„Takže, dvanáct mrtvých, dvanáct živých!" zakřičí Marvel a ostatní se k němu přidají. Včetně mě i když slabě. Nechci budit pozornost. Uspokojení, že máme za sebou svojí první oběť jdeme ke skupince vrb s plánem, že si tam odpočineme. Museli jsme urazit spoustu kilometrů. Když se zrovna chystáme sednout  patě stromu a  rozdělit si hlídku, Cato sebou trhá a dívá se směrem k mrtvé dívce.
„Neměli už vystřelit z dělá?" ptá se
„Možná není mrtvá," namítá Glimmer. Cato ji spraží pohledem.
„No jasně, že je mrtvá. Vždyť jsem ji bodl já," na poslendí slovo dá důraz. Mám co dělat, abych neprotočil panenkami.
„Možná není."
„Jo, bylo by špatný, kdybychom ji museli hledat dvakrát." To se ozývá Marvel. Nemám náladu na tohle dohadování.
„Tímhle jen ztracíme čas. Jdu ji dorazit a pak můžeme pokračovat." Na Cata to nejspíšn zapůsobí, a když odcházím dorazit onu dívku, volá za mnou: „Jen do toho Milovníku!" Nemám čas přemýtat, jestli to myslel jako urážku či nikoliv. Zjišťuji, že kulhám na onu nohu, kterou jsem si narazil k cestě na roh hojnosti. Jen stisknu zuby a jdu ke zbytku mihotavého ohně, který splátkyni prozradil.
Ta neslyšně sténá a doopravdy není mrtvá. Tiskne si ošklivou ránu na břiše mezi prsty a mumlá si slova, kterým nerozumím. 
„Promiň," šeptám, když jí podřezávám hrdlo. Svým způsobem jí delám milost. Zalapá naposledy po dechu, pak zvrátí hlavu naznak a spadne na zem. Zatlačím jí oči a otřu si krev z nože o mech, který je všude kolem. Pak se zvedám z jednoho kolena a kráčím k profíkům. Mezitím slunce začíná pableskovat mezi stromy. Vidím, jak si oni o něčem povídají, ale nic neslyším. Jakmile přicházím, zmlknou. Začínám mít podezření, že mluvili o mě, když promluví Marvel.
„Byla mrtvá?" ptá se mě. Z té otázky se mi zvedne žaludek, ale přinutím se odpovědět:
„Už je," má slova přeruší výstřel z děla. Ostatní pochvalně pokyvují a dáváme se do pohybu. Jdeme ještě několik minut, než se zastavíme na odpočinek. Cato rozdělí hlídky a my ostatní usínáme. Jenže já neusínám. Pořád před sebou vidím tvář dívky a chlapce, které jsem zabil. Tam někde, venku, v reálném světě bez arény mají rodinu. Rodinu, která jistě vyhlíží dychtivě moji tvář na obloze, která bude povzbuzovat mého vraha. Jsem vrah, pomyslím s při pohledu na ztemnělou oblohu. Jelikož nemám první hlídku, zachumlám se do teplé bundy a zimomřivně se objímám. Noc bude chladná.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Děkuji za to, že jste si přečetli další část, ale omlouvámse za prodlevu, která nastala mezi touhle a předchozí kapitolou. Snažila jsem se kvůli vám rozepsat. Co říkáte na to, jaký příběh nabral spád? Líbí se vám můj styl psaní, nebo mám psát v minulém čase?
Jinak, přeji vám všechno nejlepší do roku, kdy filmové THG nabere konečný spád :)

May the odds in our favor!