Shodli jste se na tom, že bych měla psát delší díly, ale tenhle díl je zstím daný na normálu. Pozn. autora

Dveře se za mnou s klapotem zavírají a já se dívám do tváří tvůrců her. Tedy, díval bych se, ale žádná ke mě není otočená. Většina tvůrců se mezi sebou halasně dohadují a Seneca Crane, hlavní tvůrce her je v tom snad i povzbuzuje. Zatínám zuby a kráčím k činkám z různých kovů i materiálu. Tvůrci vezmou mou přítomnost na vědomí až po několikátém klapnutí bot na studené podlaze. Pár se jich otáčí, ale není jich ani třetina.

Zvedám jednu kouli a potěžkávám si ji v rukou. Je těžká, málokdo by ji unesl. Od svých devíti let jsem ale pomáhal matce s pečením, nosil jsem těžké vaky s moukou a podobně. Je to znát na mých ramenou a mozolnatých dlaních. Ona činka je ale zhruba stejně těžká jako pytel mouky, takže žádná změna.
Jako cíl si vybírám figurínu na vrhání nožů. Soustředím se a rychle dýchám, aby se mi okysličili svaly a byl jsem připravený. Zhruba po patnácti vteřinách se rozpřáhnu a mrštím kouli na figurínu vzdálenou od mne zhruba pět metrů. S mocným zaduněním padá jak figuína, tak koule a já se pousměji. Váhavý úsměv mi ale zamrzne na rtech, když otočím hlavu na tvůrce her. Z jejich vyvýšeného pódia zřetelně slyším zpěv. Zatnu ruce v pěst a natahuji se po další čince. Chování moci mě tak rozhazuje, že mi koule skoro vykluzuje z ruky a padá mi na nohu. Cítím červeň ve tvářích a snažím se ji smazat tím, že hodím další činku směrem ke vzdálenější figuríně. I ta padá s hlukem na zem. To už mě pár tvůrců nakrátko sleduje a pokyvují hlavou.

Zopakuji to ještě několikrát s malými obkěnami - jednou hodím činku s velkým oblukem nad hlavou, podruhé třeba pouze druhou rukou, nebo házím na malé býčí oči. Zhruba po deseti minutách mně propouštěji zadním vchodem. Ještě slyším, jak ohlašují Katniss a pak se za mnou těžké železné dveře zavírají. Cítím, jak ve mě bublá vztek a ve výtahu si ulevuji tím, že sevřenou pěstí udeřím do tlustého skla. Přes nával adrealinu a zloby necítím bolest. Pak se ale rychle uklidňuji. Nikdy mi vzte nevydržel dlouho. Rychle dýchám a opírám si čelo o studené sklo. Trochu mě to uklidňuje a místo vzteku nastupuje nervozita.
Měli jsme takový úspěch na přehlídce, běží mi hlavou, zatímco jedu do střešního patra, Budeme mít úspěch u teď? Vždyť na nás skoro nekoukali. Zaráží mě, že nemyslím na sebe, ale i na Katniss. Nejsem já. Není ona. Jsme my. Jako kdyby podvědomí chtělo, abych ji chránil. A nechtělo to jenom podvědomí, chtěl jsem to i já bytostně. Chtěl jsem ji držet ve svém náručí, říct jí, že bude všechno zase dobrè a tím jí ukolébat do sna, chtěl jsem ji políbit...
Prudce otvírám oči. oči. Takhle nesmím myslet, bleskne mi hlavou, když vystupuji z výtahu a mířím do obývacího pokoje za Effie a Katniss. Musím myslet jen na to, abych to přežil. Ne, musím myslet na to, aby přežila ona.

Dveře se otevřou a já nyní už klidně kráčím do salonku, kde čeká Haymitch s Effie. Kupodivu se mě na nic neptá, stejně tak Effie. Nejspíš chtějí počkat i na Katniss. Zavřu oči a v pohodlném křesle s rukama na opěrkách odpočívám. Vyprázdním hlavu a vše nechám plynout jak má.
Z mého vypnutí mě vytrhává zvuk bot, bot, které nemohou patřit nikomu jinému než Katniss. Současně na ni s Effie a Haymitchem voláme, ale neodpovídá. Zabouchne za sebou dveře a odhání Haymitche s Effie, kteří na ní naléhají, aby vyšla. Já jsem se zastavil na půli cesty k jejím dveřím. Jen bych to zhoršil, letí mi hlavou. Musím se hodně přemáhat, abych se zastavil a nepřišel ji utěšit. Místo toho mířím do svého pokoje, kde se zavírám. Rozhlížím se po místnosti a hledám, čím bych se zabavil. Jak očekávám, nic tu není. Objednávám si lesní ovoce a pomalu ho uždibuji, zatímco pozoruji ruch venku v Kapitolu. V jednu chvíli vzdáleně slyším rozbíjející se nádobí, ale pustím to z hlavy a lhostejně koukám ven. Chladný a prázdný. Jsme unavený a v ruce mi běží tupá bolest. Navíc jsem si nejspíš trochu pohmoždil ruku od rány do skla s vstávám. Jdu do koupelny a pouštím si na oteklé klouby studenou vodu. To pomáhá a brzy bolest ustupuje. Jemně prsty ohýbám, abych zjistil, jestli nejsem nějak znevýhodněn. S úlevou zjišťuji, že nikoliv a vracím se k zírání z okna.
Začíná se šeřit, když nastává čas na večeři. Otvírám dveře a kráčím do jídelny. Všichni až na Katniss už tam jsou, a ta přichází chvíli po mě. Má oteklé oči a zarudlé tváře, nejspíš od pláče. Povytahuji na ni obočí v nevyřčené otázce: Co se stalo?. Ona jen mlčky zavrtí hlavou a jíme předkrm i s polévkou v tichosti. Naši vizážisté, mentor a Effie si nezávazně povídají. Když nám ale přinesou hlavní chod, Haymitch se otáčí na nás.

„Fajn, dost kecání. Jací jste byli?" Katniss očividně nehodlá odpovědět první a zírá na desku stolu.
„Ani na tom moc nezáleží. V podstatě si mě tak nevšímali. Zpívali nějaké přisprostlé otrhovačky. Chvíli jsem házel s různými předměty a pak mi řekli, že mohu jít," mimoděk stisknu zraněnou ruku.
„Zlatíčko?" otáčí se na Katniss. Vypadá to, jako kdyby jí to dodalo energii, prudce zvedá hlavu a bez zachvění říká Haymitchovi: „Vystřelila jsem šíp na tvůrce her.
Všichni ustaneme v pohybu. Moje vidlička se zastavila na půli cesty k ústům. Bylo by slyšet spadnout špendlík.

„Co... Že jsi udělala?" ptá se očividně otřesená Effie a šokovaně na Katniss zírá.
„Vystřelila jsem šíp na tvůrce her. Teda - ne na tvůrce, ale jejich směrem. Nestála jsem jim ani za trochu pozornosti a tal jsem vystřelila z huby jablko pečenýmu seleti!"
„Co ti řekly," ptá se Cinna opatrně a Katniss se na něj podívá.
„Netuším. Odešla jsem."
„Aniž by ti to dovolily?!" o Effie se očividně pokoušejí mdloby a lapá po dechu. Jelikož sedí vedle mě, lehce ji pohladím po ruce, abych ji uklidnil. Pak se stáhnu a sleduji Katniss.
„Myslíte, že mě zatknou?" otáčí se Katniss na Haymitche s jasnou obavou v hlase.
„Ne, nesehnali by náhradu."
„A o má rodina?"
„Chápej," začíná být podrážděný Haymitch a odhrnuje si pramínky mastných vlasů z čela, „museli by zveřejnit, co se stalo, jinak by kapitolané byli zmatení. Nemělo by to efekt. Spíš ti udělají peklo v aréně."
„Což plánují stejně," podotýkám klidně. Katniss se na mě usmívá a mě se přitom rozbuší srdce.
„Přesně tak," souhlasí se mnou Haymitch.
Effie se nadechuje, jako kdyby chtěla něco říct, ale nakonec mlčí. Po chvíli promluví Haymitch.
„Navíc - na hodnocení záleží jen v tu chvíli, je-li výjimečně dobré. Špatných a průměrných si nevšímá nikdo. Diváci si mohou myslet, że si to schováváš do arény jako překvapení."
„Tak doufám, že si tak vyloží tu čtyřku, co asi dostanu," mručím s úsměvem. Chvíli je ticho a pak se ozývá Haymitch - směje se:
„Jak se tvářili?"
„Vyděšeně. Jeden z nich spadl do mísy s punčem." Haymich se znovu směje.
„Dobrá práce, drahoušku. Co vlastně řekli, když jsi napíchla to jablko?"
„Díky za vaši pozornost," Katniss se konečně zasměje a napětí v mísnosti mizí.
Později se přesunujeme do salonku, abychom sledovali výsledky. Celé to uvádí Caesar Flickerman, moderátor. Vždy se objeví tvář splátce a přes ni číslo.
Není překvapením, že splátci jedničky a dvojky mají nejvyšší hodnocení, která se pohybuje od osmi do deseti bodů. Zbytek má většinou tři až šest bodů. Malá Rue ale dostává překvapivě sedmičku a korba Tresh také z jejího kraje desítku. Nestává se často, že by měli splátci kromě profíků vysoké hodnocení jako Tresh. I sedma je pro Rue velkým úspěchem.
Pak přichází dvanáctka, jako vždy poslední. Caesar ohlašuje mé jméno, objevuje se moje tvář a přes ni osmička. Bezďěčně se uvolňuji a opírám se o sedačku za sebou. Ozve se Effiina nesmělá gratulace, popřeje mi i Haymitch s vizážisty. Katniss mlčí.
Pak se všichni obrátíme k televizní obrazovce, kde už Caesar ohlásil Katnissino jméno a objevila se její fotografie. Pak se přes ni objeví zářící číslo jedenáct. Jedenáct, nevyšší hodnocení z těchto hrách. Holka ze dvanáctého kraje. Je to vůbec první jedenáctka za všech sedmdesát čtyři ročníků. Všichni šokovaně reagujeme. Haymitch se směje, Effie se usmívá a vizážisté berou skleničky.

„Na Katniss, na naši Dívku v plamenech!" pronáší přípitek Cinna a zatímco dospělí ťukají skleničkami, já ze sebe dostanu: „Gratuluji."

Caesar ještě něco říká, ale někdo vypíná televizi a všichni odcházejí do svých pokojů. Já na chvíli zůstávám s Haymitchem.
„Co je, Peeto?"
Nadechuji se a podívám se na něj. „Chci, abyste nás s Katniss trénoval odděleně. Mám plán a nechci, aby o něm věděla. Nejde o nic závažného, jde o něco, co by jí mohlo pomoci." Haymitch přikyvuje.
„Zařídím to."
„A Haymitchi?"
„Ano?"
„Neříkejte jí to, prosím."
Přeji mu pak dobrou noc a odcházím do svého pokoje. Když ještě nakrátko lezu do sprchy, abych ze sebe smyl pot, uvolňuji se pod proudem horké vody. Neměl jsem ze svého plánu radost, ale byla to nutnost, abych ochránil Katniss. Z velké části závisel na Haymitchovi a z velké časti na zítřejším rozhovoru.
Kdyż jsem vlezl do postele a přikryl jsem se dekou, usnul jsem s myšlenkou, že zítra se musím spojit s profíky.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Jsem ráda, že jste dočetli sedmou kapitolu. Příští kapitola bude můj názor, jak se vlastně dostal do spojenectví s profíky a dost se na ti těším :3 Jinak se nebojte zanechat vote, koment nebo propagování, potěší to. Jsem za vaší podporu ráda :)

May the odds in our favor!