Celou tu dobu jsem si oproti Louisovi připadal jako nějaká holka.

Nešlo o to, že by byl vyšší, protože nebyl, šlo o to, jak jsme oproti sobě vypadali.

On měl lehce vypracované tělo, stavěné na to, aby dal někomu pořádně přes hubu, ale při tom se choval jako naprostý opak.

A já? Já byl jen hubená holka, s dlouhými vlasy, která se mohla uklidňovat maximálně tím, že je o pár centimetrů vyšší, ale ani to nezabíralo.

Bohužel, nemůžu říct ani to, že jsem se choval tak, jak on vypadal a naopak, protože jsem se v jeho přítomnosti choval úplně jinak.

Nepoznával jsem se, ale asi to docela sedělo k tomu, jak jsem vypadal, na druhou stranu, on se v mé přítomnosti po nějaké době taky začal chovat jinak.

Už to nebyl ten křehký Louis, se kterým jsem si psal. Narostl mu hřebínek, jen co se odprostil od svého otce, což mě vážně těšilo.

Prospívalo mu to, jak se postupem času ukázalo, když se jeho pravá povaha dostala na povrch.

Strávili jsme společně všichni čtyři celý den. Hráli jsme hry, sledovali filmy, společně uvařili a hlavně se neustále něčemu smáli.

Smích, ano, toho bylo za ten den hodně, ale jen pod podmínkou, že jsem ignoroval to, co jsem měl ten večer udělat.

Celý den jsem si s Louisem užil, člověk si ho velmi rychle zamiloval, ani nemrkl. Proto mě ani nepřekvapilo, že to celé uteklo tak rychle a odbíjela osmá hodina večer.

Chtělo se mi plakat při pomyšlení na to, co bych mu měl provést, věděl jsem, že to neudělám, byl jsem už dávno rozhodnutý, ale pořád jsem si říkal, jestli by to i přes to nebylo lepší.

Netušil jsem, co nás bude čekat, až si pro nás přijde jeho otec. Nechtěl jsem na to myslet, vážně ne, ale když ono to nešlo.

Nešlo na to přestat jen tak myslet, proto mě dost překvapilo, když odbíjela půlnoc a pořád nic.

Louisův otec nikde. Předčasně jsem se radoval, teď už to vím.

Bylo něco po šesté hodině ranní, popíjel jsem teplé mléko a snažil se přinutit jít spát, jelikož jsem celou noc nezamhouřil oka, ale nešlo to.

Zrovna jsem odložil sklenici do dřezu, když se ozvalo bušení na dveře a následný křik:

„Policie, otevřete dveře!"

Do teď ho někdy slyším v hlavě, je to jako noční můra, která vás jen tak neopustí.

Vůbec jsem nechápal, co se to děje, když někdo z nich vyrazil dveře a vtrhli dovnitř, společně s ním.

V jejich čele stál on, slizký had, který neuměl nic jiného, než ničit ostatním lidem životy.

„Prohledejte celý dům, někde tu musí být!" vykřikl jeden z policistů, načež se pár dalších rozběhlo po schodech nahoru.

„Ani hnout, ruce nad hlavu!" vykřikl druhý, přičemž na mě namířil svojí pistolí.

„Jste Harold Styles?!" zeptal se křikem, když jsem mírně zvedl ruce, tak, jak si přál.

„Ano, co tady chcete?!" zeptal jsem se nechápavě, protože jediný, kdo si zasloužil zatknout, byl pořád volný a stál přímo vedle nich.

„Zatýkáme vás pro únos Louise Tomlinsona, pojedete s námi na stanici!" vykřikl, když spatřil, jak dva strážníci vláčí Louise ze schodů k jeho otci, který si ho slizce přitiskl k sobě.

„Louisi!" křikl jsem a chtěl ho jít zachránit, protože bylo na první pohled jasné, že u něj nechce být ani minutu, když na mě znovu začal křičet strážník:

„Ani hnout, nebo budu střílet!"

Byl ode mě necelé dva kroky, které jsem rychle překonal a rozhodl se použít jednu věc, kterou mě naučila televize.

Ano, riskoval jsem tím vlastní krk, ale pro Louise bych udělal snad cokoliv, což se potvrdilo v dalších pár minutách.

Rychle jsem chytil hlaveň zbraně a z boku silně bouchl do strážníkova zápěstí, díky čemuž ji upustil.

Získal jsem tak jeho zbraň, načež všichni přítomní namířili tu svoji znovu na mě.

Připadal jsem si při tom trochu jako lovná zvěř.

Neměl jsem jinou šanci, bylo to buď teď, nebo nikdy a já se rozhodl pro teď. Stejně bych seděl za únos, o to mi nešlo, ale nemohl jsem jít do basy s tím, že tam nechám Louise napospas tomu kreténovi.

„Okamžitě odhoďte zbraň! Budeme střílet! Odhoďte zbraň!" křičel na mě nějaký frantík ze schodů.

Samozřejmě jsem ho neposlechl, co taky mohl čekat, ba naopak jsem udělal ještě několik dalších kroků k nim.

Nikdo nestřílel, a tak jsem využil situace, kdy se mu Louis vysmekl. Byl volný, na pár vteřin byl volný a já uplatnil všechny své herní dovednosti, abych jeho otce střelil přímo do spánku.

Nebyl zase tak daleko, mohli to být dva, nebo tři metry, což nebylo zase tak těžké.

Vážně jsem nečekal, že bych ho mohl vážně zabít, ale stalo se, načež mě nějaký idiot střelil do pravého boku. Všechno se to seběhlo tak rychle, mohlo to být možná několik sekund.

Bolelo to jako svině, ale musím říct, že pro ten pocit vítězství to stálo. Hned na to jsem podal zbraň osobě, která stála vedle mě a nechal se zatknout s poslední větou, kterou jsem si opakoval celou cestu sanitkou do nemocnice.

„Jste zatčen za únos a vraždu druhého stupně!"

-----------------------------------------------------------

Tak jo, tohle už je vážně konec :)

Nejsem si tím tak úplně jistý a hlavně netuším, jestli napsat i druhý díl, nebo to nechat takhle.

S tímhle příběhem jsem si už od začátku nijak extra nesedl, několikrát jsem měnil celý děj, takže nakonec to, jak to mělo prvně skončit, se vůbec nestalo a vyklubalo se z toho tohle. Mnohokrát jsem vůbec nevěděl, jak pokračovat, ale i přes to jsme dnes tady, na svátečním ukončení tohohle příběhu :D
Abych pravdu řekl, i když mi tak moc nepřirostl k srdci, stejně nemůžu uvěřit tomu, že už je konec.

Děkuji moc vám všem, kteří jste to dočetli až sem a v průběhu mě obdarovali nějakým tím komentářem, nebo hlasem, mám vás hrozně moc rád :)