'Konečně doma', pomyslel jsem si, když jsem za sebou zavřel dveře od našeho společného domu.

Nejde slovy popsat, jak jsem se cítil, když jsem se konečně zase prošel naší chodbou, až do mého pokoje, kde jsem spatřil jeho.

Byl to vážně on, ten úžasný chlapec, který nebyl tak drobný, jak jsem si myslel, že bude.

Vypadalo to, že kdyby chtěl, měl by možná i víc síly než já, jen by se ji musel naučit použít.

I přes to všechno byl ale stejně naprosto zranitelný; jen tak si tam ležel, jednou rukou podepřená hlava a druhá mu volně ležela na polštáři hned vedle.

Hnědé vlasy se mu lepily na čelo, díky potu, který měl na čele. Nejspíš mu po tom všem nebylo nejlíp, což dokazovalo i otevřené okno a jeho prudce se zvedající hruď.

Odhadoval jsem to na horečku, ale neměl jsem to srdce na to, ho budit, aby si se mnou šel zapít prášek.

Prostě jsem tam jen stál jako imbecil a prohlížel si ho z každého úhlu. Celé té situaci scházelo jen to, aby to zlatíčko otevřelo svá kukadla a ukázalo se mi tak pořádně.

Bohužel, nebo možná i bohudík, se to nestalo. Nejspíš by se jen polekal a vzbudil celý barák, o to jsem vůbec nestál, a tak jsem ze sebe rychle shodil kalhoty s trikem, které jsem přehodil přes křeslo.

Ano, mohlo to vypadat trochu nevhodně, když jsem si lehl do postele hned vedle něj, ale když já si nemohl pomoct.

Když už jsem ho měl konečně u sebe, nemohl jsem jen tak odejít a nechat ho tam, to prostě nešlo, navíc, na našem gauči bych se vážně moc nevyspal.

A tak jsem si lehl přímo vedle něj, chvíli jsem jen tak ležel, poté jsem se ho pokusil dokonce i obejmout, ale nakonec jsme stejně skončili tak, že Louis objímal mě.

Ukázalo se, že to možná vážně nebude tak, jak jsem si to celou dobu představoval, ale to jsem moc předbíhal.

Tu noc se mi spalo báječně, tak dobře jsem se už dlouho nevyspal, a to si nedělám srandu.

Nevím, čím to bylo, asi, že jsem se konečně v posteli necítil tak sám, jako doposud.

Vše bylo dokonalé, až na to, že jsem se ráno probudil v prázdné posteli, to byl docela velký šok. Modlil jsem se, aby byl někde v domě, protože kdyby utekl, asi by to byla má smrt.

Nechtěl jsem o něj už nikdy přijít, byl můj, i když o tom možná ani nevěděl, což bylo pochopitelné, když jsme spolu byli poprvé.

„Zayne? Liame? Sakra kluci, kde jste? Louis je pryč!" křičel jsem už ze schodů, načež mě náhle stáhly něčí ruce z poza rohu.

Chtěl jsem začít ječet a křičet, jelikož jsem se vážně bál, že je to Louisův otec, ale jak se ukázalo, byl to jen Liam.

„Ticho, Louis se se Zaynem kouká na televizi, ty hňupe. Co sis myslel, že tě uviděl a lekl se tě?" smál se mi, když mě konečně pustil.

„Jsi idiot, mohlo se to klidně stát, nikdy nevíš, čeho jsou lidé schopni." povzdechl jsem si a vzal si od něj misku s mlékem a cereáliemi.

„On by od tebe nikdy neutekl, trochu jsi ho polekal, to ano, ale to se spraví, až se víc poznáte. Uvidíš, zamiluje si tě, od té doby, co se tu ráno ukázal, se neptá na nic jiného, než na tebe." vykládal a při tom utíral nádobí, ale já mu nevěřil ani slovo.

Liam toho dokázal napovídat, ale ve většině případů to nebyla vůbec pravda, prostě jen rád řikal věci, které chcete slyšet, aby vám udělal radost, takový už prostě byl.

„Jasně, to ti tak budu věřit." odfrnkl jsem si a chystal se ho zahrnout několika příklady, ve kterých říkal něco podobného, ale nakonec to bylo úplně jinak, když se za mnou ozval tichý hlásek:

„Ahoj."

______________________________________

Tak jo, snad se líbilo :)