Kalendář neúprosně poukazoval na to, že jsou dnes Vánoce a svátek má Adam a Eva.

Na mém obličeji se zračilo jasné znechucení rodinou atmosférou a tím, jak mi bylo vyčteno, že pořád jen koukám do obrazovky telefonu místo toho abych se bavila s lidmi.

Bylo by to stejné i kdybych v rukou třímala tištěnou knihu. Jsem prostě závislák na čtení a od doby co jsem objevila anime Diabolik Lovers se to zvrtlo ještě na další level šílenství.

Se vzdycháním jsem se tedy doploužila do přízemí babiččina domu, který stojí vtipně na samotě u lesa.

Tím, že moje máma se jmenuje Eva, její bratr Štěpán a sestřenka se narodila na Boží hod vánoční. I z důvodu, že tento barák je vila s dostatkem místa pro nás všechny, slavíme tak vše v jednom úhledném balíčku přes tři dny vánočních svátků.

Tedy oni.

Já se snažím předstírat, i sama sobě, že mě to absolutně nebere. Jsem zamlklá rebelka, která má nějakou skrytou obdivu hodnost, o které zatím ani sama neví.

Vytrhla jsem se z osidel své fantazie a odložila nedočtenou FF na DL.

„Tak s čím mám pomoc, mami?" zahuhlám za zády mamči, ta se otočí s tím veselým úsměvem, z rozhovoru s tetou. Určitě drbaly chlapy, usměji se. Tohle mě baví poslouchat.

„Kočko, našnekovala bys klobásy?"

„Jdu na to," odbelhala jsem se do sklepa pro mísu s vinou klobásou, kterou nosí strejda někde od známého. Takže je to něco tak lahodného, že tíha oné nádoby dosahuje už něco kolem tří kil. Hrůza kolik jsme toho schopni sníst, ještě, že se můžu utěšovat množstvím strávníků. Během té doby, co chystám úhledné a stejně velké šnečky, čučím do prostoru a dumám si nad tím, co bude asi v další kapitole rozečteného příběhu. Samozřejmě jde opět o fan-fikci na rodinu Sakamaki a spol.

Dokonale se ztrácím ve svých myšlenkách a ruce vykonávají automatickou činnost. Kdy kolem svého pasu cítím celkem silný, chladivý stisk.

„Jsi celkem zručná, ženo."

Moje srdce se zastavilo a pak se rozběhlo jak divé. To se snažilo dostat z hlavy hlas, který mám spojený s postavou Shua.

Naprosto dokonale jsem cítila váhu, kterou se o mně opíral. Dokonce jsem měla pocit, že slyším nějaký houslový koncert.

Asi mi hráblo.

I přes to, že si o svém duševním zdraví myslím pramálo, bála jsem se pohnout, nebo, otočit se.

„Tohle tedy dělala moje vnučka!"

Probral mě nadšený výkřik babičky.

„Nenapadlo mě, jak jsi se zlepšila drahoušku," pohladila mě po vlasech.

Červenám se, protože se dmu pýchou a hraji falešně skromnou.

„Ale to nic, babi. Je to jen jednoduché aranžmá," v očích mi zablýskne, „počkej na to, co budeme mít u večeře!"

Rozesmály jsme se společně. Poplácala mě po ramenou:

„Moc se těším. Ta směs, co jsi dělala do aroma lampy, se mi taky líbí. Je taková poklidná a hřejivá!"

Zůstávám v kuchyni sama, ruce upatlané od mouky, kterou zapráším klobásu. Z vedlejšího pokoje ke mě doléhá zvuk hádky bratranců. Musím se smát, ani jeden nemá pravdu. Určitě se o něco vsadí se strejdou Štěpánem a budou pykat. No je fakt, že nanosit dřevo ke krbu by to chtělo.

„Lepší by byla rajcovnější vůně, taková jako tvoje," uslyším hlas, který mi šeptá skoro u boltce ucha a lehce mě šimrá.

Tentokrát se otočím, ale vedle stojí jen lednička a ta určitě nemá hlas Laita, který mi tu šeptá zhovadilosti a to ještě v češtině.

Začínám si být jistá, že tou tajemnou přísadou klobás je marihuana. Zas to by nám ji dospělí nedali, myslím si. Rychle dokončuji tu upatlanou činnost a skládám kolečka na tácky a balím je do fólie. Už jen je odnést zpět a budu se moc ztratit ke čtení.

„Ne, ani jeden z vás nemá pravdu, jde o výkon dvanáct set," směje se strejda a kluci hučí. „Tak šup, teď to dřevo," trefila jsem to.

Opatrně scházím po starých tesaných schodech dolů, kde se prohýbají police pod návalem potravin. Tak za hoďku začne manufaktura na obalování řízků. Ve chvíli, kdy položím nohu na první schod se ozve:

„To ani nepozdravíš svého, Ore-sama!"

Stojím a nedělám nic. Sanitku, měla bych si zavolat sanitku.

„To seš snad hluchá? Náno blbá!"

Fajn, už mi moje šáhlé podvědomí i nadává.

„No tak, Ayato. Na dívky musíš jinak, trochu se přitulíš a necháš nenápadně své ruce rozehrát na jejich těle melodii, které nebudou moc odolat."

Stále jsem jak ta Lotova žena, tedy solný sloup. Jenže to sevření na bocích a tlak na zádech a zadku jsou tolik reálné.

„Vidíš, teď posuneš ruku takhle a pomalu, tuhle takto," posunul levačku přesně nad mou stydkou kost a druhou bezostyšně na pravé prso.

„Hele, pojď už nahoru, zahraj si s náma osadníky!" zachrání mě, Míra, z transu, ve kterém jsem byla. Otočím se, ale vše je normální.

„Už jdu!" zařvu nahoru. Jen se cítím celkem nepohodlně. Uvnitř podbřišku mám podivné sevření a kolem žaludku se mi protřepotávají motýlci.

Já, jsem vzrušená!

Dojde mi realita. Rozhodnuto. Dnes už žádný wattpad nebo nějaké romantické čtení. Tohle už je za hranicí příčetnosti.

Společně s Mirkem a Ríšou drtíme jednu deskovku za druhou, tak ani dospělí nechtějí mou pomoc v kuchyni. Už jsem měla skoro vítězství v kapse, kdy se ti dva hajzlíci, proti mě spikli. Bylo mi jasné, že je honí mlsná a chtějí donést ze sklepa cukroví. Na to jací jsou sportovci jsou lemry, větší jak Shu.

Ne! Žádné myšlenky na DL!

„A vem i vosí hnízda!"
„Pro mě nějaké vločkové hromádky!"

Poroučí si a já si říkám, že mít sourozence by bylo asi dobré v bitvě s těmito dvojčaty. Jednovaječnými, ještě nutno dodat.

„No jo, vezmu všechno. Stejně je potřeba doplnit všechny tácky, ale pak na vás házím bobek. Musím udělat stůl k večeři. Taky zkuste být k něčemu," hraji si na tu starší.

„Nehnémé sé!" zaječí duet na melodii štědrej večer nastal. Pokrčím rameny a jdu zas do sklepa.

Nejdu tak sebejistě, celkem váhám a nakonec se přece jen donutím. Se slovy, která si mumlám pod nosem:

„Není to nic, než jen sklep," klesám do jeho útrob.

Pomalu otevírám jednotlivé misky a vyndavám z nich na troj-tácky, co mám sebou jednotlivá cukrovíčka. Teta Dráža je šílenec. Takové miniatury a tolik druhů!

„Já s Teddym chci sněhové pusinky, je to tak, že Teddy," můj pohyb ustane. V zátylku mi stojí všechny chloupky.

„No tak, dělej!"

Tak tohle musí přestat! Prudce se otočím a dívám se do tváře s pandím efektem. Regulérně se štípnu. Ne. Je tu stále a tohle místo, není sklep pod secesní vilkou babičky.

„Blbost! To je blbost! Prostě jsem upadla a jsem v bezvědomí, tohle přece není možný," spustila jsem monotónní litánii.

„Chceš vědět jak moc to je skutečný, ty blbko!" zavřeštěla na mně oživlá postava z anime.

Nechci to vědět. Sice jsem se vždy stavěla do role silné a duchaplné hrdinky, ale díky tomu, že jsem tušila, že jsou jen ti nakreslení, mohl si můj limbický systém dělat co chtěl. Teď se ozval pud sebezáchovy:

„Už je beru, sněhové pusinky," otočila jsem se zády i když si pokaždé říkám jak je hrdinka blbá, když to provede. Já totiž doufám, že se dostanu z iluze.

„To si děláš ze mně blázny! Jsi jen obyčejný člověk!"

Netuším co mi docházelo dřív, jestli ten let plavmo na záda, nebo zvuk trhaných švů v mojí šedé mikině z mikro-fleesu. Stoprocentní odpovědí byl dopad na lopatky na tvrdou, studenou podlahu.
Divím se, že jsem si nevyrazila dech, ale ten zvuk, který opustil mojí hlasivkovou štěrbinu byl rozhodně předsmrtný.

Naděje, je pěkná mrcha, nechala jsem oči zavřené a modlila se, spíš si přála otevřít je zas v klidné rodinné atmosféře hektických vánočních svátků, u nás doma. S bratranci, sestřenicí, tetami, strejdy, babičkou, rodiči, dědou, jídlem. Prostě se vším nad čím tak protahuji obličej a chci si o samotě číst nějakou pohádkovou fan fikci.

„Jak dlouho se tu chceš válet? To snad čekáš, že tě zvednu!"

Stále nechávám víčka pevně sevřená a vrtím hlavou ze strany na stranu a snažím se vnitřně si uvědomit, zda mám či nemám nějaké zlomeniny.

„Nečekám. Omlouvám se, jdu dokončit svojí práci," zvedám se s hekáním jak stoletá. „Krom sněhových pusinek ještě něco jiného?"

Otevřu oči a, je tu stále a pozoruje mě.

Zkurveně!

Řvu uvnitř, ale jak jsem řekla pud sebezáchovy je něco, co má dost silnou váhu. Překonat něco takového je jako předběhnout rozjetý vlak. Jde to těžko a dá to sakra práci.

„Teddy, podívej smrtelníci jsou divní, jak jí buší srdce a je na pokraji pláče, to je roztomilé, že?" začne špitat medvědovi, co mi už nepřijde tak cool, jako běžně.

„Prostě to naber a dones to nahoru. Máš štěstí, že s tebou chtějí taky mluvit. Tak se hni," prskne a vydupe schody.

Opět skládám ta cukrovíčka na troj-tácky. Jsou to ty, z hodobóžového setu, co děda vytahuje jen právě na ty vánoce. Nemůžu si vzpomenout, čím je ten set tak výjimečný. Mrzí mě, že jsem nedávala větší pozor. Beru podnosy a stoupám po strmém schodišti vytesaného do kamene. Zatlačím ramenem do dveří:

„Kde se couráš? Prohraješ a trvá ti to věky, dej to sem. My už to odneseme!"

Dva černovlasí puboši mi najednou přijdou najednou dokonalí, úžasní a nevím co víc. Netrvá mi to dlouho a rychle pospíchám do společnosti. Když nejsem sama, jsem v pohodě. Nesmím na to myslet. Pak se nic nestane, no ne?

Začala jsem si povídat s Michalkou o její nové práci, o chlapech, mejdanech, sportu a u toho chystala stůl k večeři. Ona byla spokojená, že má posluchačku. Nebudeme si nic nalhávat, on slovník Michaely, je jak to jen říci, dost peprný. Asi tak jako Aya...

„Co blbneš! To jsi si právě dala facku?"

No kdo by se nezeptal, skoro jsem si dala pěstí.

„Jo, někdy prostě mám takové divné myšlenky, z kterých se dostanu jen takhle," usměji se s otiskem svojí ruky na tváři.

„To jako myslíš na suicidium?"

„Ne!" výdech, nádech, „nemluv tu latinsky. Killnout, se nehodlám. Jen myslím na nevhodné objekty zájmu."

Ani se nedivím tomu jak protočila oči:

„Tak pokud se ti ten kluk líbí, co je za problém?" jako obyčejně si moje mlčení vyhodnotila po svém a vesele pokračovala, „no jestli má holku, tak je to trochu problém. Když ji pustí k vodě, stejně o ní nestál. To bude stejný jak se mnou a Standou, ten se taky nechal sbalit tou courou, s kterou chodím teď každý čtvrtek na kafe," spustila na novo a já si oddechla.

Sypala jsem poklidně dál, na zlatě protkávanou organzu rudé kamínky. Upravovala poslední detaily na svícnu a rozkládala ten bělounký porcelán se zlatým prýmkem po krajích obvodu.

„Je to nádherný, sice jsem to viděla, jak tu pobíháš, ale sestřenko! Jsem ráda, že jsi má sestřenka. Jestli se budu chtít vdát, chystáš mi dekorace, jasný!"

Rozesmála jsem se nad jejím postojem a napřaženým prstem k mému hrudníku:

„Jo, jestli se jednou budeš vdávat, dostaneš na dekoráž pět a čtyřicetní slevu, jako svatební dar," vyplázla jsem jazyk a usmála se. Takový můj speciální škleb.

„Škrte! Pojď se nachystat, už je pomalu čas."

Díky tomu, že jsem se přilepila na naší Mišel, tak jsem jednak nebyla sama a jednak, neměla čas myslet na nežádoucí informace.

Jídlo i nálada byly naprosto skvělé. Vznáším se na obláčku obdivu rodiny a jedovatých poznámek malých zmetků. Konečně nadchází okamžik, na který se tak těším.

Dárky!!!

Dárky!!

Dárky!

Jo jsem hamižná čůza. Mám to ráda. Ne jen, že něco dostanu, ale těším se, jestli ty dárečky, které jsem s takovou péčí balila udělají radost.

Konečně máme i toto splněno a já jsem spokojená. Dostala jsem nový tablet s připojitelnou klávesnicí. Technické parametry mi nic moc neříkají, ale je úžasný, a můj! Ve své euforii zapomenu na své předsevzetí a štosuju se do pokoje a skáču do postele. Upravuji si ikonky, instaluji nezbytné zbytečnosti a vůbec mi nedochází, že jsem o samotě. To mi dojde ve chvíli, kdy na svém zadku pocítím štípnutí. Vyjeknu, pustím tablet, sednu si na paty a mnu si ono zasažené místo.

Tohle,
není,
můj,
pokoj!

Rozhlížím se kolem sebe a rozhodně nechci být na této posteli, v této místnosti a už ne vůbec s Reijim Sakamakim.

„Lehla jsem si do své postele! Já za to nemůžu! Chci domů! Já sem nepatřím!"

Ječím jak šílená. Doufám, že mě někdo zachrání.

„Slez, než tě znovu přetáhnu. Koukej se chovat slušně. Nebo budu nucen, tě potrestat," určitě vypadá jak vyřezaný, a je sakra hot!

Slezu tedy z jeho letiště a otočím se za jeho hlasem.

„Dívka by měla dbát na svůj vzhled," blýskne skly brýlí.

Kouknu na co naráží a mám ohrnutý kus svrchní sukně nad tylovou spodničku. Trochu zatáhnu a satén se urovná do správné pozice.

„Prosím, než začneš, začnete," zkouším to já z fleku, „jsem hloupá, šílená a hlavně já sem nepatřím. Proto bych raději odešla, na shledanou." Strojově se otáčím a v punčochách se chystám vyjít ze dveří. Odměnou mi je další štípavá rána přes druhou půlku.

„Aú!"

„Jestli nechcete být znovu potrestána, milá slečno, budete pozorně poslouchat. A to tak, že bez výhrad!"

„Ale,"

„Bez, výhrad!" jeho tón by zmrazil, Labe, v červenci.

Lehce přikývnu a dívám se do obličeje svého oblíbence, tedy jednoho z dvanácti oblíbenců.

Doufám, že je to nějaký super reklamní trik, Rejetu a jde o podprahový sen, který se mi jen zdá.

Doufám, že váš Štědrý večer byl také o rodině a klidu. Nebo jste padly za oběť sadistickým bestiím?

- Edit. 18 -