Nadešel poslední den našich společných oslav a druhý svátek vánoční.

Strejda Štěpa, má dnes svátek a já mu dala už včera nejlepší dárek pod sluncem. Dle jeho slov. Strávili jsme spolu skoro čtyři hodiny ve snaze mě naučit něco kolem šachů. Jen co jsme dohráli, dá-li se to tak říci, jsem se přidala k tetě Dráže a mamce a pomáhala jim chystat večeři. Moje včerejší akce nepropadnout se už do jejich světa, byla zpozorována.

„Kočko, nejsi nemocná? Vůbec tě nevidím si číst a usmívat se nad tím," vyptávala se mamča.

„To jen pro změnu, když jsou ty Vánoce," zaonačovala jsem stav věcí.

Opravdu jsem do deseti nevypadla z kola, pak jednoduše odpadla do říše jednorožců. Ani při koupání jsem nezůstala sama, to by mi ještě tak chybělo. Dnes mi přijde, že je v domě ticho. Zívám a jdu po schodech dolů do jídelny a kuchyně. Uslyším nad hlavou nějaký šelest, tak se podívám, který z bratránků je vzhůru, to co vidím není ani jedno z dvojčat, ani obyčejná chodba. Nad hlavou se mi bimbá mega lustr, který určitě nevyrobili v Modusu.

Moje koutky rtů, se nejprve nepatrně nadzvednou a pak se z hloubky mého hrudního koše prodere uchechtnutí následované regulérním smíchem zoufalství. Sedám si na schody a opírám si čelo o kolena. Za poslední dva dny mě ošmatával Laito a Shu. Smýkal mnou Subaru, Kanato i Ayato. Reiji mi dal na zadek. Měla jsem pocit, že to mohlo stačit.

Proč zrovna já?

Nečte a nepíše fikce na tuhle rodinu daleko více autorek? Tady i v zahraničí? To jen já musím mít tu čest!

„Brečíš?" ozve se líbezný hlásek. „Potřebuješ utěšit, věděl bych, jak tě zbavit smutku," na ramena mi pokládá studené dlaně. „Mohli bychom si hrát, všichni,"

„Rád si hraju, i Teddy si rád hraje a ty ještě voníš jako cukroví," šeptá mi druhý z trojčat do ouška.

„Koukej vstát ty nicko, tvůj pán je tady. Měla by ses snažit s námi vycházet!" samozřejmě, že nemohl chybět ani ten třetí.

„Hm, Ore-sama. Laito-kun a Kanato-san, umíte třebas šachy? Nebo pexeso, žolíky. Nebo Honzo vstávej? Jestli si chcete hrát, umíte vůbec něco?" vzdychla jsem a otočila se tak, abych viděla na Laita.

Takhle z blízka pod tím skvostným lustrem je ještě krásnější a oslnivější. Ta moje skrytá touha pomoci všem v jejich hledání je věc jedna, druhá je, že teď na jejich jídelníčku můžu být já sama:

„Hráli jste si někdy vy tři, vůbec? Nemyslím hru, na kočku a myš, nebo upíra a kořist, ale tak normálně, jen tak pro zábavu?" opravdu jsem chtěla znát odpověď na tak prostou věc, jako je toto. Všechny víme, co je jejich tatík zač a proč vlastně něco takového nechal proběhnout, ale co oni?

Po tom co se Subarova mamča, zasebevraždila, Cordélii, zamordovala trojčata ač ne zcela úspěšně, a Reiji, na Beatrix poslal Komoriho.

„Hrát si jen tak, to je poněkud nevšední otázka," objevil se dle svých zákonitostí na scéně Reiji. „K čemu by to vůbec bylo?" posunul si na nose obroučky brýlí.

Pokrčila jsem rameny:

„K pobavení se, zasmání se, uvolnění napětí?" zkusila jsem vyjmenovat pár věcí, které mě napadly jen tak, „pro bitvu bez krveprolití," zašeptala jsem. Na klíně jsem ucítila tíhu, Shuova hlava mi neomylně blokovala další prostor.

„Jenže, to je pak otrava," zabručel někde na pokraji svého bezvědomí. Reiji, se tvářil zas znechuceně a já čekala výbuch o beznadějných flákačích a jiných povalečích.

„To je blbost! K ničemu!" ozval se Subaru z vršku schodiště, „ale ty mě už sereš, měla by jsi se chovat jinak," nedořekl jak a třísknul pěstí do zdi za sebou. Netuším jak opravují tuhle omítku v imitaci mramoru, ale asi si musí prachy tisknout, nebo to opravují kouzlem.

„Tak si s námi zahraj, kočičko, ale nemůžu ti slíbit, že to dopadne tak jak si to představuješ," lísal se, Laito, jezdil mi špiškami prstů po vršku ramen tam a zpět.

„Nechci, aby mi nějaká husa rozkazovala!" rozječel se fialovovlasý prevít.

„Stejnak, tu asi nemáte ani člobrdo," zamručela jsem. Jediné, co mě nechávalo trochu v klidu bylo to, že když jsou tu všichni, mám šanci nepřijít o svou hemoglobinem naplněnou tekutinu v žilách.

„No a co si zahrát o něco?" ozval se Reiji.

„Hrát o něco zní hned lépe," souhlasil Ayato. „Budu to já, kdo bude hrát první!"

Taky jak jinak?

„Já hrát nebudu," zavrčel nejmladší jejich rodu.

„Se mnou nepočítej, je to moc úsilí," mrklo na mě modré oko.

„Nic jiného se od vás nedá čekat," vyplivl Reiji, nedá se tomu říci řekl.

„Sejdeme se v jídelně, donesu něco, čím naší spisovatelku pobavíme."

Nelíbilo se mi, že jsem sama zas jen s trojlístkem. Sexuální maniak, ego maniak a maniak. Pomalu jsem se zvedla, že jako jdu do té jídelny.

„Kam si, kurva, myslíš, že jdeš?" ptal se milounce, Ayato.

„Reiji, řekl, že se sejdeme v jídelně," zkusila jsem logiku. Jsem krává, vím to, ale co jiného bych jako měla zkoušet?

„Neřekl, ale kdy," Laitovy, ruce sjely bez servítek mezi moje paže a hrudník a právě suplovaly mojí podprsenku, kterou nevím kdy mi stihl rozepnout.

„Laito, posuň se kousek, taky chci ochutnat!" kňučel, medvědář.

Z trapnosti v jaké jsem právě situaci chtěla jsem víc než všechno být v té debilní jídelně.

Je to asi k neuvěření, já v ní opravdu sedím. Nestačím vycházet z údivů. Teprve teď mi to došlo. Zavřela jsem oči a velice intenzivně myslela na prostřený stůl okolo kterého sedí všichni ti prevíti, sexy prevíti, mají na palicích santovské čapky a mračí se mým směrem.

Po otevření očí celá scéna vypadal přesně tak jak jsem si jí vymyslela. Lesklé tácy a mísy, bělostný a jemný porcelán a Sakamakiovic spratci, sedící hezky kolem stolu v těch směšných kulichách.

Po výčtu nemála sprostých slov a větných souvětí od Ayata a Subara jsem se podívala na drahého Reijiho:

„Reiji-san, možná i Reiji-senpai. Víš jak jsi mě informoval o mé neskonalé blbosti a nemožnosti pochopit, co se kolem mě děje? To bylo to nejlepší, co jsi mi mohl vlastně dát. Díky tvému mlčení o tom, kým doopravdy jsem, jsem si opravdu užila naplno kontakt se všemi mými milovanými." Vzala jsem ze stolu sklenku s vodou a stoupla jsem si: „Ohnutí časoprostorového kontinua slovem, ale i tou fantazií. Já jsem přece, stvořitel. Spisovatelka. Stačí, když budu mít dost fantazie a budete sedět u tohoto stolu jen v plavkách. Ne to neudělám, ale pošlu celý váš příběh tam, kam patří a to zas jen do světa sociálních sítí." Obcházela jsem je kolem dokola, jak šelma číhající na svou první oběť.

„A tak se jedna Diabolička u svátečně prostřeného stolu rozloučila s bratry rodu Sakamaki. Bylo jí trochu líto, že si s nimi už nikdy, nepopovídá z očí do očí a oni zůstanou jen nenaplněnou touhou mnoha jiných dívek. Přesto byl čas, ukončit jejich příběh a vydat se po vlastních cestách. To jaké budou, si určí jen oni sami," přednášela jsem nahlas svou ideu a představovala si je jen jako ilustraci v knize, která se zavírá.

Sedím na schodech babiččina domu a v ruce mám mobil, ve kterém mám otevřený wattpad. Usmívám se na obrazovku a dávám načíst nová upozornění.

Tak toto je konec Vánočního speciálu na DL. Vím, tato kapitola je neplánovaně kratší a dost slabá, ale je to, že dnes opravdu nebyl čas skoro na nic. Doufám, že jste se měli krásně a věnovali se právě těm, kteří si to zaslouží a ne jen těm, které nemůžeme mít. Je bohužel plno věcí, které nikdy neuděláme včas a pak nás tíží. No už žádné poetické kecičky a Arigato za vaší přízeň a hlavně hodně zdraví a štěstí v roce 2018!

- Edit. 18 -