,,Sem doma!" Jako vždy žádná odezva.Táta je opět pryč,tudíž nás byt v sedmém patře zeje prázdnotou.
Klíče položím,tak jako vždy, na stolek v obýváku hned vedle fotek a vázy s, již suchými, květinami.
Posadím se na sedačku a přitáhnu si kolena k bradě.Přemítám se co se všechno dneska stalo. Stále nechápu od kud mě může ten kluk...Jak je se jmenoval... Zero! Od kud mne může Zero znát.
To vše mne zmohlo natolik,že jsem s největší pravděpodobností usla.

Po mém, ne úplně příjemném probuzení zjišťuji,že stále ležím na sedačce.V noci je už úplná tma a jediné co je v bytě slyšet jsou hodiny,které odbíjejí dvanáct.
Táta stále nikde.
Rozespale se vydám k zrcadlu. Černé,dlouhé vlasy mám zacuchané a šedé oči rudé z nevyspání. Se zíváním se dostanu do kuchyně a připravím tátovi alespoň něco malého k jídlu v podobě smaženého sýra a brambor.
Nechám mu to na stole se vzkazem a jdu si zase lehnout.Tentokrát si ovšem už sedačku rozložím a sundám ze sebe oblečení.
Zalezu si pod deku,ale místo spánku začnu zase přemýšlet.
Zero...
Zero..
Zero.
To jméno jakoby mi něco říkalo. Napadlo mě,že to mohl být nějaký kamarád mého bratra..Jenže všechny jeho kamarády jsem znala.Tedy, alespoň myslím.Nikdy se o žádném kamarády,jménem Zero, nezmínil.

Okolo třetí ráno mě probudil pro změnu hluk z kuchyně. Bylo mi jasné,že tentokrát je to opravdu táta.
,,Devil? Spíš?" ,,Tak napůl.." Motal se ze strany na stranu. ,,Chtěl sem ti jenom říct -" Ačkoliv byl opilý,mluvil srozumitelně.Tak jako vždycky. ,,Že tě mám rád.Dobrou noc." Odešel do svého pokoje a nechal všude rozsvíceno tak jak má ve zvyku.
Teď už s klidným srdcem,že je doma zamknu a všude zhasnu.
Jediné štěstí,že je zítra sobota...