Nena se chvíli dívala, a pak se skrčila zpátky za vývrat. Nemělo by jí na tom záležet, měla by se soustředit na hlasy duchů, mezi nimiž rozeznávala otce a matku, i Eniu...

Jak se fiora dara chovají k sobě navzájem, po tom jí nic nebylo. Jenže... ten chlapec jí pomohl. Ano, pronásledoval ji, ale když jí mohl ublížit, neudělal to. A naslouchal. Možná pozorněji, než později sami Staří.

A tak se dívala, když chlapci ti muži začali pokládat otázky – ačkoli jejich řeči nerozuměla. Chlapec nejdřív mlčel. Až chvíli potom, co ho svlékli do půl těla a své dotazy zdůraznili rozžhaveným kovem, začal křičet a nakonec i plakat. A odpovídat.

Netušila, co jim říká a na co se ho ptají. Ani ji to nezajímalo. V určitou chvíli už se dívat nedokázala a jen poslouchala. Zdálo se jí,že to trvá věčnost, než výkřiky utichly.

Bála se znovu podívat. Když však vyhlédla zpoza kořenů, viděla, že chlapec je sice ošklivě popálený, ale živý. Dokonce stál na nohou, i když se trochu potácel.

Holohlavý muž, který všemu velel, teď něco řekl druhým dvěma. Ti chlapci spoutali ruce, a pak jím smýkli na zem poblíž ohně. Sami si posedali kolem a bavili se dál jako prve. Svého zajatce měli stále na očích, ale zdálo se, že jinak už si ho nevšímají.

Na kraj padla tma. Nena nemohla pro chlapce nic udělat. Mohla jen čekat, a poznenáhlu začala myslet na děti, ukryté na místě Pírek. Hlasy Duchů a Strážců ji uklidňovaly, slibovaly, že o malé je postaráno, ale Nena v tuhle chvíli mnohem víc spoléhala na Ainu. Duchové a Strážci se mohli postarat, aby děti necítily zimu a strach, ale už jim nemohli přinést vodu, ani najít jedlé kořeny. To mohla jen Aina sama. A Nena doufala, že to její přítelkyně udělala.

Ona se vrátit nechtěla, ještě ne. Možná se jí v noci naskytne příležitost provést, pro co přišla. A zčásti také kvůli chlapci. Netušila, jestli pro něj bude moci něco udělat, ale v každém případě by nedokázala odejít, aniž by věděla, co se s ním stane.

Krátce po setmění se musela stáhnout dál od tábora, do rozložité koruny rudého dubu. Hlídky, které obcházely kolem, s nadcházející nocí značně zostražitěly a za vývratem by ji nakonec objevily.

Opírala se tváří o drsnou kůru a myslela na děti, zatímco hlasy Duchů ji nepřestávaly žádat o pomstu. Nakonec se jim plně odevzdala. Vedly ji ke spojení s mohutným stromem a skrze spletité kořeny se samotnou zemí.

Její vědomí se zvolna vytratilo a Nena zůstala mezi větvemi nehybná jako jedna z nich.

***

Sám netušil, kolik toho řekl. Jestli se mu dařilo lhát – nakonec už neměl sílu si vymýšlet.

Nejdřív myslel, že to nebude tak těžké. Trochu bolesti snese, a když jim zalže, nebudou mít jak si to ověřit. Jenže nakonec... pro Paní pramenů, nakonec bolest pohltila všechno, nenechala mu prostor pro vymýšlení odpovědí na otázky, které se stále opakovaly. Vykřikoval první, co mu přišlo na mysl, jen aby to skončilo.

Ještě druhého dne v časném ránu, když ho posadili za jednoho ze čtyř jezdců, kteří s ním vyrazili po cestě zpět, Davira rány pálily, jako by se ho žhavé železo dotýkalo znovu a znovu a bez přestání.

Mlhavě si uvědomoval, že mu zůstává naděje. Nezabili ho, ten prokletý Mart nakonec poručil čtyřem mužům, aby ho odvezli nirras Arotenovi. Měl snad posloužit jako rukojmí, nebo něco podobného.

Doufal, že po cestě narazí na otce. Nebo i na Věrlina s Ormekem, ať se ašerin pobaví. Davirovi už nezáleželo na tom, jak ostudný bude jeho návrat, jen když se zachrání...

Skoro ani nevnímal okolí. Propadal se do nevědomí, v němž si matně uvědomoval pálící rány, pohyb zvířete pod sebou; cítil kůži, pot a nezřetelný zápach krve z ozbrojence, který ho vezl. Šumění lesa a chladný vánek, který trochu mírnil jeho utrpení.

Jeli už nějakou dobu a stále se nic nedělo. Targijci se mezi sebou bavili o věcech, jež pro ně byly všední: násilnění ženských, zabíjení a shánění jídla a kořalky. Ráno se přehouplo v dopoledne. Davir cítil strašlivou žízeň, v ústech měl tak sucho, že čekal, kdy se mu jazyk rozdrolí na prach.

Chystal se poprosit o trochu vody. Poslední zbytky hrdosti pohřbil včera u ohniště, byl připravený škemrat...

Ve chvíli, kdy otevřel ústa k prvnímu slovu, však z koruny svirky, pod níž projížděli, vylétla zlatočerná šmouha – změnila se v hubenou dívku, nahou, až na cár látky ovázaný kolem pasu. Dopadla přímo do náruče jezdce před Davirem. Sag se ani nestačil splašit, muž nestihl zvednout ruce, vykřiknout. Dívka stiskla jeho boky stehny a vrazila mu hluboko do oka kostěný nůž.

Teprve pak začal sag házet hlavou a hvízdat, vyrazil dopředu trhanými skoky. Nebýt to tak obrovské zvíře a nebýt jeho zadek široký a pohodlný jako křeslo u krbu, Davir by neměl šanci se na něm udržet.

Dívka se odstrčila od Targijce, jehož tělo sebou ještě škubalo. Zatímco se krkolomným způsobem držela pádícímu zvířeti na šíji, shodila umírajícího dolů. Sag muže chvíli vlekl za sebou, jedna noha mu uvízla ve třmenu, ale nakonec také vyklouzla.

Davir si dopřál krátké ohlédnutí. Zbylí tři Targijci přece musí být hned za nimi...

Jenže nebyli. V krátkém okamžiku, který si dopřál, než se zase musel otočit, viděl cosi neuvěřitelného. Pichlavé šlahouny murgan, vyrážející z lesa na cestu, pletoucí se sagům pod nohy. Stromy, naklánějící se jako ve vichřici, uzavírající průchod hned za Davirem a dívkou.

Chvíli ještě slyšel, jak Targijci klejí, nadávají a jejich sagové vyděšeně řičí. Ty zvuky se ale stále vzdalovaly.

Dívka se k němu otočila, přeřízla svým nožem provaz, který mu poutal ruce.

„Ty ne dole!" zavelela.

Nějak význam jejích slov pochopil. Ačkoli měl ruce zesláblé a odkrvené, co nejpevněji se chytil okraje sedla. Dívka cosi zavolala hlasem, který jako by jí nepatřil – tak by mohl znít les, kdyby používal lidské hrdlo. Zpěv stovek ptáků, vítr v korunách stromů, šepotání vysoké trávy.

Pak se položila do husté srsti na sagově šíji a zvíře zatočilo z vyjeté cesty, pustilo se mezi stromy.

***

Třem zbylým fiora dara sebezpečně ztratili, když vjeli do lesa. Pokračovali dál, dokud se nedostali blízko místu Pírek, a pak zastavili u studánky a pramene. Nena nechtěla chlapce vodit k dětem. Ještě ne.

Poděkovala sagovi, který je vezl, slovy i myšlenkou. Zbavila ho uzdy a sedla a nechala ho jít.

Ohlédla se na chlapce. Vsedě se opíral o kmen svirky, přivíral oči a prudce oddechoval. Zuby měl zaťaté, a stejně tak všechny svaly. Potil se a zase se třásl, jak se ho střídavě zmocňovala horečka a zimnice.

Nena ho chvíli sledovala. Hlasy Duchů a Strážců ji opustily, když splnila, co měla, a když se dostala do bezpečí. Teď musela rozhodovat sama. Také už jí nebránily truchlit, ale rozhodla se, že s oplakáváním ztraceného počká.

Možná, až vyrazí na Cestu.

Vstala a vydala se najít nejbližší murganový keř. Potřebovala listy, pupeny a pár květů.

Když to vše měla a vrátila se, chlapec se nakláněl nad studánkou, stále ještě ztěžka dýchal, ale už vypadal lépe. Otevřel ústa, aby se na něco zeptal, ale Nena mu na ně položila dlaň.

„Dole," řekla v jeho jazyce.

Nejdřív se nechápavě zamračil. Váhal. Pak se však položil na záda do šedého mechu. Nena si vedle něj klekla, rozžvýkala několik listů, ještě neotevřených pupenů a květů. Hladkou kaši začala vtírat do popálenin na chlapcově těle.

Stále se mračil. Když se dostala k obličeji, zadržel jí ruku: „Co je to? Co mi to děláš?"

„Dobře," řekla Nena. Usmála se na něj jako na dítě, které potřebuje ukonejšit. „Ne... Ne díry. Pak."

Chtěla říci, že mu nezůstanou jizvy, a netušila, jestli rozuměl. V každém případě se podvolil. Zavřel oči. A Nena natírala jednu spáleninu po druhé, dokud si nebyla jistá, že žádnou nevynechala.

Pak se nechala vést náhlým popudem, stulila se vedle chlapce, přitiskla se k němu. Otočil hlavu, zadíval se na ni, udiveně.

„Je mi... dobře," zašeptal.

„Dobře," opakovala Nena v jeho řeči.

Už nepotřebovala hlasy Duchů ani Strážců, aby věděla, co dál.

***

Kaše z rozžvýkaného listí a květů chladila, když ji dívka nanášela na popáleniny. Palčivá horkost, která Davira sužovala, se vytrácela. Pohled na dívčino štíhlé, pružné tělo, drobná ňadra a zlatě zářící oči, ho uzdravoval a konejšil.

Díval se na ni, těžko odolával pokušení oplatit jí doteky, kterými ho častovala, a pak, když se dostala k obličeji, se musel ozvat.

„Co je to?" zeptal se a měl na mysli krev, která se v něm vařila. „Co mi to děláš?" ptal se dál, chtěl vědět, proč už nemyslí na všechno zlé, co zažil, jen na to, jak rád by ochutnal její medovou kůži.

***

Nena zoufale potřebovala oslavit život způsobem, jímž to Lid od věků dělával, i když nad tím takhle neuvažovala. Neváhala, nemátlo ji, že poprvé bude ležet s někým, kdo voní cize, vzdáleně. Veškeré přemýšlení odsunula stranou, nechala místo jen pro sluneční paprsky, prodírající se mezi listím, pro dotek chlapcových prstů.

***

Položil dlaně na drobná ňadra, až se lekl, jak jsou jemná a hebká.

Co to dělám? Co když začne křičet, co když jí ublížím, co když...

Jenže se neodtáhl. V dívčině tváři zářila jistota, která ho povzbuzovala a vyzývala.

***

Netrvalo to dlouho. Chlapec se tomu poddal mnohem dřív, než Nena vůbec mohla začít cítit víc, než nepříjemné dření. Ale nevadilo jí to. Podstatné byly věci okolo. Způsob, jakým ji k sobě chlapec tiskl. Slova, která jí šeptal do ucha, přestože jim nerozuměla. To, jak se na ni díval...

„My, Cesta?" zašeptala v jeho řeči, když chvíli tiše leželi na měkkém mechu. „Ano?"

„Nevím, na co se ptáš," řekl. „Ale ať je to cokoli... ano. Ano."

Vstala a natáhla k němu ruku.

„Cesta," opakovala.

„Dobře, cesta."

***

Vracel se na hradiště a za otcem, i když jen proto, aby obojí zase opustil.

Věděl, že se nesetká s vlídností a pochopením. Dívka Nena a děti, jejichž ochranu přijal za svou zodpovědnost – pro otce představovali jen o málo víc, než smečka divokých psů.

Ale Davir měl konečně pocit, že dělá něco smysluplného. Snad poprvé od chvíle, kdy musel opustit svatyni Ilnašije a svůj sen o stříbrném plášti soudce. Měl cíl. A hodlal se ho držet.

Putovali mimo vyjeté a vyšlapané cesty. Nemuseli se na tom s Nenou domlouvat, oba věděli, že to bude bezpečnější, ačkoli ne nutně rychlejší. Šli sice téměř přímo, kdežto stezky se různě klikatily, ale také byli s hloučkem unavených dětí pomalí. Davir počítal, že budou muset ještě jednou přespat v lesích.

Nevadilo to. Děti byly úžasně sebejisté, co se týkalo shánění potravy. Většinu věcí, které někde vyhrabaly nebo utrhly, Davir v životě nejedl a některé ani nikdy jíst nechtěl. V každém případě se však děti o sebe v tomto ohledu dokázaly postarat.

Jenže ve chvíli, kdy by narazily na targijské ozbrojence, všechny ty kořínky, bobule a ponravy by jim moc nepomohly. A Davir byl prozatím stejně bezmocný jako ony.

Místo meče u pasu nesl batole v náručí.

Právě ho sledovalo svýma neustále užaslýma očima a Davir přemýšlel, že už by mohli začít hledat místo, kde stráví noc, když Nena vedle něj zastavila.

Potom to také uslyšel. Nezaměnitelné zvuky boje. Aniž by o tom přemýšlel, předal dítě ze své náruče Neně a postavil se před ni. Odhodlaný bránit ji a všechny ostatní.

***

Nena a děti to zaslechly dřív než Davir. Hlasy, ryčení sagů, dusot kopyt. A nepříjemně ostrý zvuk, zvonění kovu o kov.

Chlapec se zdál ztracený v myšlenkách, nepřítomně se usmíval na malého Dena, kterého nesl. Nena už na něj chtěla syknout, upozornit ho, že míří přímo k válečným zvukům.

Dřív se ale sám zarazil, zvedl hlavu. Podal jí dítě, aniž by se na něj nebo na ni podíval. Neně připomínal jelínka, který zavětřil lovce. Oči rozšířené, celý strnulý, váhá, jestli v příštím okamžiku uskočit a uhánět pryč.

I když Davir by spíš mířil dopředu, blíž ke zvukům, které znamenaly zkázu. Viděla mu to ve tváři, než o pár kroků popošel a postavil se před ni. Stejný boj mezi strachem o sebe a obavou o své blízké, jaký sama poznala v korytě potoka tam v údolí Lidu.

A byl by možná zapomněl sliby, které jí dal; k ostatním fiora dara ho táhlo pouto starší a zažitější, než to křehké cosi, co se rodilo mezi jím a Nenou. Jenže přímo před nimi se v té chvíli porostem pavrbiček prodral schvácený černý kůň s jezdcem, napůl zhrouceným v sedle.

Nena s dětmi zacouvala stranou, Davir zůstal stát mezi stromy, jezdci v cestě. V ruce třímal kámen, jedinou zbraň, která mu padla pod ruku. Mírně přihrbený, jako divoký kozel, chystající se vyrazit proti druhému, sledoval muže na koňském hřbetě pohledem plným zášti. A v tom okamžiku se od sebe ti dva v Neniných očích zase tolik nelišili.

***

Nejdřív poznal vraníka. Nádherné zvíře s nezaměnitelnou bílou skvrnou mezi očima, na němž jezdíval ašerin Ormek. A pak i jezdce, kterému kůň rozhodně nepatřil.

Holá hlava, tvrdé, šedé oči, jizva na tváři. Velitel Mart se hrbil v sedle, bledý, slabý. Z pravého ramene mu trčel zlomený dřík šípu, na boku krvácel ze sečné rány.

Přesto, když zastavil koně a zvedl hlavu, na tváři se mu objevil úšklebek stejně jízlivý a nenávistný, jako když se s ním Davir setkal poprvé.

„Ty..." řekl. Jeho pravá ruka sebou škubla, jak se pokusil sáhnout po meči, ale nakonec zůstala bez užitku viset podél těla.

„Jdi z cesty, smrade," štěkl. „Uhni, kurva, nebo chcípni!"

Davir sevřel v dlani kámen, pro který se prve instinktivně sehnul. Nebyla to zrovna zbraň, se kterou by se chtěl postavit nepříteli. Ani tak oslabenému nepříteli, jakým byl teď Mart.

Přesto zavrtěl hlavou a prohlásil: „Ne. Ty už nikam nepojedeš!"

Zpovzdálí ze směru, odkud Mart přijel, se ozývaly hlasy, kroky. Mart vykřikl, vztekle a téměř zoufale. Kopl vraníka patami do slabin, popohnal ho proti Davirovi. Ostří meče se nakonec zalesklo v jeho levici.

Davir slyšel, jak Nena kdesi opodál křičí. Hlasy dětí. Blesklo mu hlavou, že takhle nevypadá křik zděšení a strachu, ale neměl čas nad tím uvažovat.

V posledním okamžiku uskočil stranou, čepel targijcovy zbraně mu zasvištěla kolem ucha. Ostrý, kousavý zvuk. Napřáhl se a mrštil po Martovi kamenem. Zasáhl sice mužova záda, ale ta rána nebyla silná, Mart ji nejspíš sotva cítil.

Davirovi málem vhrkly do očí slzy, zklamání, zlost, hněv. Proč mu musel Mart přijít do cesty teď, když je proti němu bezmocný?

Viděl Targijcova záda, vraníkův ohon, švihající ze strany na stranu. Kopyta vyrývala kusy lesní hlíny.

A náhle jako by se před jezdcem zvedla země – jenže to se jen do výšky vztyčily pichlavé šlahouny murgan a ježaté tisovečky.

Kůň zaržál, vzepjal se. Vzduchem se nesl hlas, zčásti patřící Neně, ale mnohem víc to znovu byl hlas krajiny, lesů a kopců. Děti mu přizvukovaly, jako by v srdci bouře zpívali slavíci.

Mart se válel mezi kamením a kořeny, řval nadávky. Jeho zbraň, lehká čepel s krátkým záštitným obloukem nad jílcem, ležela mimo jeho dosah. Davir po ní sáhl, zvedl ji.

Hlasy za jeho zády utichly. Nemusel se ohlížet, aby věděl, že Nena a všechny ty divoké malé děti teď jen klidně stojí, čekají.

Muž před ním se vyhrabal na nohy. Stál nakřivo, levý kotník měl nepřirozeně zkroucený. Těžce dýchal, z nosu mu odkapávala krev. Upřel na Davira pohled, plný nenávisti.

„Ty zatracenej... malej... sráči!"

Davir mlčel. Čekal.

„Jste mrtví! Ty i ta čarodějnická čubka! Kurva! Jste mrtví!"

Přes všechno vyhrožování v Martově hlase zněl strach. Díval se dozadu za Davira. Směrem, z nějž se blížily kroky a hlasy, slova v tasle.

Když se proti Davirovi vrhl, těžkopádně, s nožem v chvějící se levačce, chlapec ukročil stranou. Nespouštěl z potácejícího se Targijce oči a jen lehce uhýbal jeho stále neohrabanějším výpadům.

A než se Davir stačil tím tancem kolem Marta unavit, bylo kolem náhle plno lidí. Otec. Věrlin. Rísijští muži.

„Tak udělej to, ty zasranej havrane!" zařval v tu chvíli Mart.

„Já tě nezabiju," řekl Davir, sklonil ruku se zbraní a naposledy ustoupil stranou. „Dlužím ti něco jiného."

Otočil se k Targijci zády. Chvíli ještě slyšel jeho kletby a nadávky, když se ho ujali Věrlinovi muži a táhli ho zpátky směrem, z něhož všichni přišli. Davira už se ani ty nejhorší urážky nedotýkaly.

Staral se teď jen o Nenu, stojící opodál před hloučkem dětí, tisknoucích se k sobě. O otce, který ho najednou objímal v tak pevném sevření, že chlapci málem do očí vhrkly slzy.

„Bylo to zatracené štěstí, že se tu tvůj syn objevil, Támine," ozval se Věrlin.„ A chápu, že je to pro vás šťastné shledání. Radoval bych se s tebou, příteli, ale máme noc na krku a nepřítele na prahu. Nech Davira, ať nám poví, co se stalo, a pak se odtud hneme dál."

Otec Davira pustil, odtáhl se. V té chvíli se zase ovládal; okamžik, kdy si dovolil projevit city, minul. A Davir se přizpůsobil, jak už byl zvyklý.

„Chytili mne," řekl a díval se přímo na Věrlina, chtěl mít tuhle nepříjemnou nutnost za sebou a tak, aby se musel stydět co nejméně. „Myslím, že jsem jim řekl dost věcí, neptali se zrovna mile."

Po Věrlinově tváři přelétl stín, ale ašar vzápětí na Davira jen kývl, aby pokračoval.

„Je mi to líto," Davir se otočil k Neně. „Nebýt téhle dívky, nestál bych tu. Myslím, že mne chtěli dovést nirras Arotenovi. Podle všeho čeká na zprávy od průzkumníků, aby se mohl pustit přes Zakopaniny."

„Dobrá, od těchto průzkumníků žádné zprávy nedostane," řekl Věrlin. „Dostali jsme je všechny a velitele máme dokonce živého, díky tobě. Alespoň o jednu starost méně."

„Kolik jich bylo?" vyhrkl Davir.

„Tři tucty, i s Martem," zabručel otec. „Po cestě jeli jen se sagy, ale jsem si jistý, že jsme dostali i všechny kolem."

„Tři tucty," opakoval Davir. „Potom nebyli všichni. Někdo musel uniknout. Ti čtyři, co mě vezli zpět... jeden z nich je mrtvý, ale netuším, jestli ostatní nepokračovali za Arotenem, ma ašar."

„Zatraceně!" štěkl Věrlin, a pak to opakoval, už tišeji. „Ale co se stalo, stalo se. Vinit tě za to nehodlám, ani trestat," dodal. „Pojďme raději najít místo k nocování. Ráno vyrazíme na západ. Není důvod dál čekat."

Otočil se a odcházel, zatímco hovořil se svým lasičníkem a dvěma muži, kteří pečovali o hlídací orly. Davir slyšel, jak přikazuje poslat zprávu hlídkám na opačném konci Zakopanin, aby zabránily projet targijským zvědům.

Davir netušil, jestli bude lasička se zprávou dost rychlá, ale neměl chuť o tom přemýšlet. Otec a Věrlin si budou muset nějak poradit, ať už s Davirem nebo bez něj. Úspěch nebo neúspěch v nadcházející bitvě nezáležel na jeho přítomnosti.

„Ten holohlavý panchart zranil Ormeka, víš..." ozval se otec a vytrhl Davira ze zamyšlení. „Ašerin málem všechno pokazil. Pustil se dopředu sám a moc brzy. Proto je ašar Věrlin mrzutý. Trochu jsi mu snad spravil náladu, když jsi toho chlapa zastavil. A tohle... Tohle ti udělal on, Mart?"

Ukázal na popáleniny v Davirově obličeji. Nenin lék sice jejich stav hodně vylepšil, ale rozhodně je zatím nedokázal zcela zhojit. Chlapec k nim podvědomě zvedl ruku, přikývl.

„U Paní pramenů, divím se, že jsi ho nezabil, když jsi mohl," zabručel otec. „Nu, dobrá. Jsem zatraceně rád, že tě mám zpátky. I když bych opravdu chtěl slyšet, co jsi to vlastně vyváděl, že ses nechal chytit."

Davir rozpačitě pokrčil rameny. Otec se ale už zaměřil jinam, díval se teď na Nenu a děti. S výrazem, který kolísal od znechuceného po nechápavý.

„Támhleto, předpokládám, je ta... merna, o které jsi už mluvil. A nějaká divoká štěňata. Proč jsi je sem vodil?"

„Ta dívka se jmenuje Nena," řekl Davir. „A nevodil jsem je za vámi, já... Já s nimi odcházím, otče. Zachránila mi život a já jsem jí dal slib."

***

Nena sledovala, jak Davir hovoří se svým otcem, a snažila se, co mohla, aby rozuměla jejich slovům. Bylo to obtížné, mluvili rychle a rozrušeně, a nakonec postarší fiora dara, s vousy a vlasy prokvetlými šedinami, na svého syna křičel, zatímco Davir hovořil čím dál tišším hlasem.

Chápala, že starý válečník jí pohrdá, třebaže netušila proč. Měla chuť se sebrat a odejít do houstnoucího šera. Vydat se na Cestu jen s dětmi. Jenže se cítila hrozně unavená. A Davira potřebovala. Ne místo koníka, aby nosil nejmenší děti. Ne jako vlastního, ochočeného válečníka, aby ji bránil před ostatními.

Když ho měla vedle sebe, sama se cítila silnější.

Konečně rozmluvu s otcem ukončil a vrátil se k ní. Nic neříkal, Nena ale z jeho tváře vyčetla všechno. Davir ztratil svůj vlastní Lid. A třebaže ne tak krutě a nenávratně, jako Nena, netrápilo ho to o nic méně.

***

Mířili slunečným ránem na východ. Půjdou tak daleko, jak bude třeba, aby unikli bojům, a pak ještě dál. Dokud nenajdou místo, kde se bude dařit novému Lidu.

Procházeli oblastí pastvin a mezi ovocnými sady. Vítr, který se zvedl, je zasypával bílými okvětními plátky a děti na chvíli zastavily, vychutnávaly ten okamžik, jako by něco takového zažívaly poprvé.

„Sněží!" vykřiklo jedno z nich.

Nena s Daviremna sebe pohlédli. Chlapec se usmíval, přestože v jeho očích zůstával smutek, a Nena se musela usmát také.

„Ne, nesněží," řekla, a pak to opakovala v Davirově řeči: „Ne, ne sníh..."

Chlapec přikývl, zvážněl.

Oba si v té chvíli přáli jediné: nikdy nekončící jaro pro svou Cestu.

A čisté nebe, sluneční paprsky i polibky drobných okvětních plátků hnaných větrem, to vše jim dávalo naději, že se jejich přání alespoň zčásti naplní.