„Vstávej, Davire, kurva, vstávej!"

Vzteklý Ormekův hlas rozhodně nebyl nejpříjemnějším probuzením. Ani kdyby ten hlas nedoprovázelo šťouchání špičkou boty do žeber.

„Co se děje," zabručel Davir a při vzpomínce na včerejší rozhovor s otcem dodal: „Ma ašerin."

Ve skutečnosti si myslel něco o čubčích synech a na jeho tónu to asi bylo znát, ale víc se překonat nedokázal. Ormek byl stejně příliš zaujatý sám sebou, než aby si toho všiml.

„Zatraceně," štěkl na Davira a ohlédl se ke vchodu do stanu, kde postával Čejran. „Otec dostal zprávu od hlídek, to se děje! Asi se ti targira-les konečně hnuli!"

Davir se mezitím vyhrabal z přikrývek a teď si připínal opasek. Pokoušel se dostat z hlavy myšlenky na dívku v lesích, zdálo se mu o ní celou noc. A následky těch snů by vážně potřeboval zahnat, než se stanou terčem Ormekových vtipů.

Nemluvě o tom, že by měl dávat pozor, co ašerin říká.

Targira-les – targijští psi. Možná přišlo to, co s nevolí očekával tak dlouho. Čas vydat se do lesů, útočit, bojovat, zabíjet. Prozatím se jejich otcům dařilo držet chlapce vzadu, stranou bitvy. K Davirově skrývané spokojenosti a k Ormekově hlasitě projevované nevoli.

Ale tentokrát to bude jinak. Všichni to věděli. Jen Davir se s tím ještě nedokázal srovnat.

„Tak jdeš, nebo tu budeš stát a čumět jako querčí sele?" vytrhl ho Ormekův hlas ze zamyšlení. „Jdeme do poradního domu, brzy nám budou muset říct, co se děje."

Davir si hodil přes ramena plášť a tajně si oddechl, když ucítil, že květ snů o medové dívce už povadl. Konečně se mohl k ašerinovi obrátit čelem.

„Jak říkáš. Pojďme."

***

Probudil ji šepot, chladný dotek na tváři.

Utečte, hlas jako proužek dýmu, provlékající se napůl spící myslí, utíkejte, hned, utíkejte...

Trhla sebou, otevřela oči a posadila se. I ostatní děti se vrtěly, jedno po druhém vstávaly. Okolo vládla tma, i když nebe nad kouřovým otvorem dávalo svou barvou znát, že se blíží ráno. Hlasy z příbytku Starých mlčely.

Zato se ozývaly jiné zvuky. Dusot kopyt, cinkání postrojů. A povely v neznámém jazyce.

Nena poděkovala Strážcům za varování. Nikomu jinému hlas, šeptající do snu, nemohl patřit. Ochranný talisman nad vchodem do stanu se divoce kýval.

Ničím dalším se nezdržovala. Vytáhla na nohy Eniu, která byla hned po ní nejstarší, devět jar věku.

„Vezmi Kina, dej mu cumel, ať nepláče. A utíkej s ním pryč," poručila jí, a zatímco dívka brala do náručí tiše vrnící nemluvně, Nena se obrátila k bratrům. Vyjeveně se na ni dívali, čekali, co řekne.

„Iri," oslovila nejstaršího chlapce, „vy tři se držte pohromadě. Snažte se být tiše. Jako byste mne doprovázeli na lovu. Já půjdu hned za vámi."

Vzdychla. Iri zažil teprve šest jar, Lien čtyři a Kare tři.

A hrozivé zvuky zvenku se blížily...

„Nezapomeňte, místo Pírek," řekla ještě. „A teď pojďte. Rychle!"

Nadzvedla plachtu ve vchodu, nechala všech pět dětí vyklouznout ven. Pak se skrčila, aby se pustila za nimi.

V tu chvíli uslyšela první výkřiky.

***

Z hradiště vyrazili v malých skupinkách. Davir děkoval všem dobrým bohům, že nemusí jet společně s Ormekem – toho si Věrlin držel u sebe, ačkoli ašerin se hlasitě domáhal práva vést vlastní skupinu. I při vědomí, že možná brzy bude muset stanout proti nepříteli, se Davir tajně usmál, když slyšel, jak Věrlin svého syna usadil.

„Ten, komu bych chtěl svěřit velení, by tu kvůli němu nevyváděl jako dítě," prohlásil ašar. „Nauč se nejdřív být mužem, pak si můžeš hrát na krále."

Krátce poté se rozdělili. Davir se s dalšími dvěma muži držel za otcem, a cítil tu trochu zlomyslnou radost, ještě když vjeli na lesní cestu a z ní na stráně mezi stromy.

Podle zprávy, již před rozedněním přinesla poštovní lasička, se před dvěma dny od targijské armády oddělilo asi čtyřicet mužů a rychle postupovali skrz Zakopaniny. Podle otce ani podle Věrlina samého to nebyla žádná tragédie. Potřebovali zabránit, aby Zakopaninami prošla celá velká armáda, jíž by se na otevřených pláních nemohli postavit. Jeden nebo dva oddíly neměly dvakrát velký význam.

Přesto vyjeli, aby je vyhledali. Bylo třeba zjistit, kde se Targijci nachází, kolik jich je a kterým směrem míří, a podle toho přizpůsobit další plány.

Davirovi se podařilo otce přesvědčit, že by měli jet směrem, jímž se včera bral ve společnosti Ormeka a Čejrana. Ty příjemné představy o neznámé dívce, které ho provázely uplynulou nocí, nahradila starost. Chtěl vidět tábořiště, o němž ašerin hovořil. Přesvědčit se, že jsou lidé tam v pořádku, a nakonec i dokázat otci, že nepředstavují hrozbu.

***

Tohle nebyli fiora dara. Tohle byla Válka samotná.

V přítmí před rozbřeskem se táborem pohybovaly černé stíny, bojoví sagové, těžká zvířata, skoro dvakrát větší než koně. Na jejich hřbetech muži-démoni. Za nimi pěší, o nic méně hroziví. Zbroj, ostré čepele, dlouhá kopí. Stržené stany, oheň, křik a krev.

Otcové a matky, jimž se podařilo vypotácet se ze stanu Starých, se motali kolem, někteří se pokoušeli na ozbrojence zaútočit. Ještě omámení po rozmluvě s Duchy a Strážci ale neměli naději.

Nena se nestíhala rozhlížet, snažila se vést děti co nejrychleji k potoku, aby se jeho korytem mohli dostat pryč, neviděni. Ale ve všem tom zmatku a hrůze bylo obtížné uniknout i jen z kruhu stanů.

Viděla, jak si smrt sáhla pro několik otců, za ruku jí přitom sloužilo kopí; viděla i matky, které zatím zůstaly živé, ale nepodařilo se jim utéci, a s křikem se svíjely v sevření démonů. Slyšela nadávky, hrubý smích, a ještě víc ji v uších pálily chybějící příkazy, které se ozývaly prve. Teď se zdálo, že ozbrojenci mají vše povoleno. A také se podle toho činili. S krutou lhostejností těch, pro něž je zabíjení všední.

Enia s maličkým Kinem se někam ztratila, ještě než se Nena s chlapci dostala k potoku. Přikrčila se v kamenitém korytě a vzala za paže Iriho. Díval se na ni očima rozšířenýma hrůzou, brada se mu klepala a z nosu mu teklo, ale Nena viděla, jak se snaží být klidný a silný. Lien a Kare se ho drželi jako klíšťata.

„Běžte potokem,"poručila mu. „Víte kam."

„Ne-nezůstávej tu," zašeptal Iri.

„Půjdu za vámi. Jen se podívám po Enie."

Nena Iriho jemně, ale důrazně postrčila, a chlapec se rozběhl. Vrávoravě, táhl za sebou malé bratříčky. Ale mířil po proudu potoka pryč, moc malý, než aby byl od tábora vidět. Neohlížel se.

Nena se vydala opačným směrem. Blíž k táboru. Zdálo se, že jediný, kdo se tam ještě pohybuje, jsou jezdci na mohutných zvířatech a pěší ozbrojenci. Ale ona se potřebovala přesvědčit. Nechtěla vidět, co se s Lidem stalo, nechtěla si vrýt do srdce obraz svých nejbližších, mrtvých a umírajících. Jenže musela.

Šeptem prosila a volala Duchy i Strážce, plazila se studenou vodou. Za ní, na východě, se nad lesy objevil bledý přísvit.

***

Ačkoli se drželi stranou vyjetých cest, k místu, o kterém mluvil Ormek, dorazila Davirova skupina již krátce po poledni. Nad údolím, jímž se vinul potok a ze všech stran je obklopoval les, stanuli od jihozápadní strany, nejspíš z opačného směru, než prve ašerin.

Davirovi se zatajil dech, když to místo spatřil.

Bylo zřejmé, že ani předtím, než tábor kopyta sagů zadusala do země, neměl nic společného s polovojenským ležením, jež popisoval Ormek Věrlinovi. Trosky stanů, ohniště uprostřed. Jediným živým tvorem tam zůstal, zdálo se, chundelatý koník, bezcílně poklusávající kolem.

Davir stál s ostatními na zalesněné stráni nad údolím. Čekal, až dá otec příkaz sjet dolů, tábořiště prozkoumat. Ale Támin Krís se k tomu neměl.

„Měli bychom to objet, pane," navrhl starý Karšen, jeden z otcových mužů. „Tohle museli udělat Targijci. Někde najdeme buď stopy, nebo dokonce je samotné."

„To zní rozumně," kývl otec. „Jestli zůstali poblíž a to místo hlídají-"

V Davirovi se v tu chvíli něco zlomilo. Poslušnost, již otci projevoval za cenu potlačení všech citů, mlčení ve chvílích, kdy se mu chtělo křičet, všechna spolykaná slova a vzdor...

Před očima se mu zatmělo, a když se vzpamatoval, zjistil, že žene valáška ze svahu dolů.

Otec cosi volal, pak se i s ostatními pustil za ním, ale Davir se ani neohlédl. Jeho koni na nejisté půdě podkluzovaly nohy, klopýtal o kořeny, vzpínal se a uskakoval. Davir na to nedbal.

Musí zjistit, jestli tam dole leží mrtvá i dívka se zlatýma očima. Pak ať se stane cokoli. Klidně se postaví celému targijskému oddílu, bude-li to nutné. Ale nejdřív musí vědět...

Valach zastavil na loučce kousek před zničeným táborem. U prvního mrtvého těla.

Davir se rozhlédl, jako by se probral z omámení. Sklouzl ze sedla, toporným krokem se pustil dál. Po půdě, zdusané kopyty o mnoho většími, než byla koňská. Po trávě, hnědé sedlou krví. Mezi nahými, mrtvými těly. Samá medově hnědavá barva pokožky, s temnějšími pruhy.

Muži, zdálo se, zemřeli první a rychle, zato několik ženských těl bylo tak zohavených, že Davirova mysl pohled na ně odmítala přijmout. V troskách jednoho ze stanů ležela napůl zuhelnatělá těla starce a stařeny. A všude kolem, jako by někdo zašlapával obtížný hmyz, se povalovaly mrtvolky dětí. Od nemluvňat po dorostence.

Davir se dopotácel k potoku, padl na kolena. Neměl sílu hledat mezi mrtvými svou dívku, vlastně už na ni ani neměl sílu myslet. V hlavě mu bzučela hejna much, zvedající se kolem, a odporný zápach masa, které v poledním slunci začínalo hnít, jej dusil.

Odhrnul trávu, chtěl nabrat trochu vody, omýt si obličej.

V korytě potoka před ním ležela dívenka ani ne desetiletá, nahá, rozpáraná od podbřišku až k hrudní kosti. Proud vody s ní jemně pohupoval, takže se zdálo, že dýchá, ačkoli hrdlo měla podříznuté a hleděla do slunce prázdnýma očima. Ztuhlou pravicí si k sobě i ve smrti tiskla nemluvně s rozbitou hlavičkou.

Jak se ten výjev vpaloval do Davirova mozku, na dívčino břicho vyšplhal bílý potoční krab a začal si trhat kousíčky zakrvácené tkáně.

Znovu tma před očima. Davir se zkroutil v křeči a zvracel. Z očí mu tekly slzy.

Po chvíli mu někdo položil ruku na rameno a pak ho zdvihl na nohy. Otec.

Jestli řekne, že jsou to jen zvířata, končím s ním, blesklo Davirovi hlavou.

„Tohle jsi neměl vidět," řekl otec, a poprvé v životě slyšel Davir v jeho hlase náznak soucitu. „Pojeďme odsud."

„Kdyby..." začal Davir, chraplavě, tiše. „Otče, řekni... kdybychom sem první dorazili my, bylo by to... bylo by to stejné?"

Jestli dosud na otci něco oceňoval, pak skutečnost, že Šalrik Támin Krís neuměl lhát. Teď by si však byl přál opak.

„Nevím, Davire," odpověděl otec po chvíli. „Pokud bych tomu velel, pak... Nejspíš by to bylo čistší. Nakonec ale, mrtví jsou prostě mrtví."

***

Místem Pírek nazýval Lid skrytou roklinku ve skalách blízko tábořiště. V dutinách skal hnízdily hnědé sovy, jejichž peří tvořilo důležitou část oděvů lovců. Kromě vypelichaných pírek, suchého jehličí, zavátého listí a amuletů, kývajících se ve větru, tu však nebylo nic – oheň, přístřeší, voda. Jen hlouček těch, kteří přežili.

Samé děti, Nena byla nejstarší. Choulily se k sobě, většina z nich nahá, vždyť oblečené spávaly jen v zimě. Přestože slunce zářilo na čistém nebi, chvěly se ve stínu skal chladem a strachem.

Nebylo jich ani jako prstů na obou rukách. Iri, Lien a Kare sem dorazili první, pak dvě dívky, blíženky, v sotva šesti jarech věku, a Nenina přítelkyně Aina s bratříčkem v náručí. Malý Deon z rodu Starých, který se sem dovlekl s hlubokou sečnou ranou na boku a stále krvácel. A pak už jen Nena samotná.

A Nena hovořila s Duchy a Strážci. Od chvíle, kdy ji v korytě potoka oslovili a odradili ji od záměru zůstat a čekat, jestli nenajde Eniu s Kinem, s nimi hovořila neustále. Nejdříve je proklínala a kladla jim otázky, na něž nečekala odpověď.

Proč jste to dopustili?! Jak jste mohli?

Staří byli hluší, když jsme je varovali. Nechtěli si připustit, že je nutné odejít. Příliš zpohodlněli, odmítali Cestu.

Nejste žádní Strážci! Vůbec žádní! Už nemáte koho strážit! A Duchové, nejsme snad vašimi dětmi? Jak jste tohle mohli dopustit?

Teprve na místě Pírek, když ji opustil nejhorší hněv, se posadila, nechala bratříčky, aby se k ní přitulili, a pokusila se naslouchat. Postupně si k nim přisedaly i ostatní děti, až na umírajícího Deona. Nakonec utvořili jediný, dýchající chumel, v jehož středu Nena poslouchala, hovořila, a nechávala slzy, aby jí stékaly po tvářích.

Když se přiblížilo poledne, Deon se přidal k hlasům Duchů, a Nena už věděla, že na ní leží břímě Cesty. Zajištění dalších dnů pro Lid, který znovu povstane z hloučku mláďat.

Jenže než bude moci začít pečovat o živé, musí utišit hněv mrtvých. Jak by mohly děti Lidu vyrůstat obklopené nářkem a zlobou Duchů?

Dotkla se rukojeti kostěného nože, který měla zastrčený za kusem hadru kolem pasu. Políbila postupně všechny děti na čela. Věděly totéž, co ona, tady a teď neexistovaly tajné myšlenky. Duchové a Strážci se o ně postarají, zatímco bude Nena pryč.

Vyšplhala po skále z roklinky, rozběhla se lesem. Hlavou jí stále zněly tiché hlasy, nenechávaly ji cítit žal, smutek, strach, ani únavu.

***

Mohlo jich být něco přes čtyřicet. Určitě dvacet sagů, ohromných zvířat, která by se těžko prodírala mezi stromy mimo stezky. Jezdci se drželi cesty, pěší se trousili za nimi, v širších rozestupech. Podle otce muselo jít o předsunutý oddíl. I spoušť, kterou po sobě zanechali v údolí, tomu nasvědčovala. Nirras Aroten, velící targijské armádě, by to místo nechal srovnat se zemí také, ale jak otec prohlásil, čistě. V předsunutých oddílech se však shromaždovala nejhorší sebranka z celé Targie.

Davir poslouchal, vrýval si ta slova do paměti, ale vlastně ho nezajímala. Bylo mu jedno, co jsou ti chlapi zač. Jen je chtěl zabít. Možná poprvé v životě hořel touhou po boji, která by otce potěšila.

Jenže právě teď ji musel krotit.

Sledovali oddíl z lesních strání, pěšmo, koně hlídal starý Karšen na palouku kus cesty od údolí. Byli jen tři. Davir, otec, a jeden mladík z rozvětveného příbuzenstva ašar Věrlina. A blížil se večer.

Otec brzy vyslovil, na co všichni mysleli.

„Už tu nejsme nic platní. Vrátíme se, pojedeme za ašar Věrlinem, a dohodneme, co dál."

„Chci zůstat," vyhrkl Davir, dychtivěji, než měl v úmyslu. „Postupují pomalu, otče," vysvětloval vzápětí. „Nejspíš se utáboří. Budu se držet poblíž a třeba se dozvím něco důležitého. Prosím. Chci to udělat!"

Támin Krís si syna zamyšleně změřil.

„Jsem rád, že ses tak rychle srovnal... nu, s tam tím," zabručel nakonec. „A dobrá, zůstaň, ale drž se zpátky. Nepodceňuj je. Myslím, že jsem poznal jejich velitele, už jsem se s ním kdysi setkal - ten chlap je vzteklý pes, ale hloupý není. Mysli na to. Máš možná víc rozumu, než by bylo zdrávo, tak se ho drž."

„Budu."

„Tvého koně odvedeme s sebou na hradiště. Přijď, jakmile se něco dozvíš, nebo se vrať s prvním světlem, i kdyby ses nic nedozvěděl. S Věrlinem jim beztak nejspíš nachystáme překvapení, jakmile se pohnou dál. Tak běž. A... Dej na sebe pozor."

***

Ačkoli Nena skoro celou cestu běžela, fiora dara dohnala až navečer.

Utábořili se. Roztroušení ve skupinkách po širokém lese působili bezstarostně a žádný z nich v podvečerním světle nepřipomínal démona, za jakého byl v ranním šeru. Prostě jen muži, ač ozbrojení, hrubí a hluční, bez úcty k čemukoli kolem.

V úzkém potůčku, kolem něhož se usadili, si smývali z rukou a zbraní zaschlou krev. Na dvou ohních si opékali maso koníků, které zabili v táboře. Ve své tvrdé řeči kleli, vtipkovali a snad i oslovovali své bohy.

Duchům a Strážcům se nic z toho nelíbilo. Měli však jen tolik sil, kolik jich mělo Nenino mladé tělo, a to právě teď nebylo mnoho. Proti mužům, jichž bylo víc než prstů na rukou i nohou, mohla Nena bojovat stejně dobře, jako se pokoušet uhasit požár pliváním.

Stačí jí však dostat jediného z nich. Život, který alespoň náznakem zaplatí za všechny, které ti démoni vzali. Krev, co upokojí Duchy a smyje jejich bolest.

Skrčila se za vývratem, poblíž místa, na kterém ozbrojenci nechali odpočívat své sagy. Přejížděla prstem po rytinách v jílci kostěného nože, a čekala. Poslouchala cizí slova, tiché frkání sagů, kroky, smích. Málem ji to ukolébalo do dřímoty...

Až když se soumrakem padla rosa a zchladila Neně tváře, se v hustém porostu svirek na druhé straně ležení strhl povyk. Nena opatrně vyhlédla mezi kořeny vývratu, čnějícími vysoko do vzduchu. A viděla, jak mezi sebou dva z ozbrojenců vlečou divoce se bránícího chlapce. I na dálku a v šeru poznala ty zacuchané tmavé vlasy a zelený plášť.

***

Byl opatrný. Nesnažil se provádět víc, než se skrčit poblíž a poslouchat. I když ho to, co slyšel, rozpalovalo doběla. Muži nejblíže k němu se ládovali pečenou koninou a halasně se bavili o tom, co prováděli v údolí. Jako by šlo o nějaký druh zábavy. Davir měl chuť se rozběhnout a všechny ty zrůdy, vydávající se za lidi, umlčet čepelí.

Ale neudělal to. Skutečně se choval opatrně.

Jenže špatně počítal. Během cesty měl dost času zjistit, že je Targijců dvaačtyřicet. Když potom zastavili na širokém úseku lesa, jen letmo je přehlédl a usoudil, že jsou všichni. Jenže dva chyběli.

Nejspíš nebyli tak bezstarostní, jak se zdáli, a když se utábořili, prohledali okolí.

Davir si těch dvou všiml, až když je měl v zádech.

Na obranu ani na pokus o útěk neměl čas. V jednu chvíli se otáčel, polekán čímsi, co znělo jako kradmé kroky a v další chvíli už cítil na hrdle ostří nože. Vzápětí přišel o své zbraně. Když ho zvedli a vlekli k jednomu z ohňů, bránil se a zmítal, ale věděl, že to nemá smysl.

Shodili ho na zem, jako by šlo o ulovené zvíře. Nejdřív před sebou viděl jen jezdecké boty z narudlé kůže býka tiarn. Pak ho jeden z Targijců zvedl na kolena, kroutil mu přitom ruku za zády, jako by mu ji chtěl utrhnout. A Davir skrz vlasy, které mu padaly do tváře, uviděl před sebou na kmeni padlého stromu sedět Targijce s holou hlavou a krátkým, prošedivělým vousem. Přes jeho tvář se táhla ošklivá jizva, od levého ucha až k bradě.

„Podívej, Marte, koho nám poslali jako dáreček," ozval se chlap, který Davira držel. „Bude k něčemu, nebo mu mám zakroutit krkem?"

„Počkej chvíli," zabručel muž s jizvou. Díval se na chlapce před sebou se zvláštním výrazem ve tváři a Davira děsil víc, než všichni ostatní dohromady. „Podej mi ten hadr, co má na zádech."

Obrátil Davirův plášť v ruce, palcem přejížděl přes výšivku na něm.

„Zasranej havran," zamručel nakonec. „Malej, zasranej havran. Že by dokonce Táminův spratek?"

Zvedl se, popadl Davira za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.

„Co? Mám pravdu? Vsadím se, že targijsky rozumíš. Tak mluv! Jsi jeho syn?"

„Spíš dcera," utrousil jeden z ozbrojenců a ostatní se zasmáli.

„Držte huby," štěkl Mart. „Tenhle malej resia nám ušetří práci. Jestli je to Táminovo štěně, bude vědět první poslední. A řekne nám to."

Zaměřil se zpátky na Davira. V těch šedých očích se nenašla kapka soucitu. Jen vztek a zlá radost.

„Ale nemusíš s mluvením chvátat, skrčku. Nejdřív chci splatit tohle," přejel ukazovákem po své jizvě. „Tohle jsem dostal od starýho Kríse. Nebude mi vadit, když se za to odvděčím mladýmu."