Nena slyšela ty tři jezdce už zdálky. Vracela se jarním odpolednem z Vršků, kde od rána opravovala a prohlížela pasti, když se k ní z úzké lesní stezky donesl dusot kopyt. Žádnou kořist domů nenesla a tak se rozběhla z cesty mezi stromy s nadějí, že přinese alespoň zajímavé novinky.

Věděla, že místní kraj s neúrodnou půdou a z větší části zalesněný nikdy moc nezajímal pány země - fiora mela. Což bylo dobře, ti rolníci, pastevci a stavitelé nemohli žít bez neustálých sporů. Možná se jim všem mělo spíš říkat fiora dara – páni války.

Ať ale tyto cizince Lid, k němuž Nena patřila, nazýval jakkoli, v posledních dnech se dali zahlédnout podezřele často. Nezdálo se, že by je zajímalo údolí Lidu a tábor v něm. Podle lovců, kteří o nově příchozích přinášeli zprávy, šlo o obyčejné muže, potulující se kolem bez zřejmého cíle.

Sice se spolu s nimi objevili i velicí, zlataví orli, kroužící nad lesy a kopci, takoví, jaké tu nikdo z Lidu dřív nevídal, ale to s cizími tuláky vůbec nemuselo souviset.

Nena sama zatím na žádného z fiora mela nenarazila. Až teď na tyto jezdce. Muselo jít o cizince, lovci i průzkumníci Lidu se vždy spoléhali na vlastní nohy.

A když je konečně uviděla, v poměrně teplém jarním dni se otřásla jako zimou. Přestože měli jen koně, ne ohromné a těžké válečné obludy, kterým se říkalo sagové, vezli si víc zbraní, než Nena kdy dřív viděla.

Ale stejně jsou to hlupáci, táhlo Neně hlavou, zatímco se plížila po stráni nad nimi. Jsou slyšet až ke kopcům, a i když mají meče a dýky a kdovíco všechno, i já poznám, že to nejsou opravdoví bojovníci. Jsou tak mladí...

Naběhla jim přes pahorek, ještě se shýbla pro stéblo sladké trávy a vyšplhala do větví pokroucené svirky, kde se posadila. Se stéblem trávy v puse pozorovala, jak se jezdci blíží.

Mohli být o něco starší, než ona sama, přestože jí jejich hladké tváře připadaly dětské. Vedli koně krokem, dívali se okolo a stejně nic neviděli, to bylo Neně jasné. Za tu dobu, co se pohybovala blízko nich, by ji jinak dávno objevili.

Trojčlennou skupinku vedl štíhlý chlapec, černooký, černovlasý. Také nejkrásněji oblečený a vyzbrojený, i když Neně ta okázalá krása připadala spíše směšná. Jistě, vypadal nádherně, když mu lesklé prameny vlasů splývaly po rudém plášti s vyšitým orlem, každičká přezka na postroji jeho koně i na odění a zbroji zlatě zářila, a když jel s hrdě zdviženou hlavou, na Nenu skutečně zapůsobil... Tak, že se málem začala smát, protože si představila, jak chlapci lesklé vlasy vletí do obličeje, nejspíš ve chvíli, kdy se bude snažit tasit dlouhý meč u sedla.

Další dva vypadali méně okázale, dokonce i jejich zbraně se zdály přiměřené jejich věku a síle. Druhý jezdec, se znakem havrana na zeleném plášti, jel na šedém valáškovi. Byl pomenší, svalnatý, se zacuchanými hnědými vlasy a rezavýma očima. Třetí mohl být příbuzný prvního. Podobné rysy ve tváři, tytéž černé vlasy, jen rudý plášť měl bez znaku a tolik se celý netřpytil.

Nena se s trochu nadřazeným výrazem podrbala ve vlasech, spletených do copánků a uhlazených černým blátem. Jí nehrozilo, že by ji někdo odhalil podle odlesku slunečních paprsků...

Rozhodla se, že bude užitečné, když se za jezdci bude chvíli držet. Zjistí, kam mají namířeno a možná i proč.

I když jsou to hlupáci, nejspíš jsou fiora dara, napadlo ji. A to znamená potíže...

***

Tohle poslání se Davirovi přímo zoufale nelíbilo. Jenže otec byl neoblomný jako vždy, když šlo o válečné záležitosti. A navíc to znamenalo čestný úkol. Doprovázet ašerin – králova syna a jeho bratrance na průzkumné cestě po okolí.

Zbytečné cestě, řekl by Davir, kdyby se ho někdo zeptal. Lesy jsou lesy, kopce jsou kopce. A tyto končiny, s příznačným jménem Zakopaniny, nikdy nikdo neobýval.

Jenže ze západu se blížili nepřátelé, celá targijská armáda. A protože nemohli přejít řeku, museli si vybrat mezi cestou přes Zakopaniny a zdlouhavou zajížďkou na sever. Podle ašar Věrlina, rísijského krále, bylo zřejmé, kudy se dají. A ještě zřejmější, že Zakopaniny jsou posledním místem, kde se naskytne naděje zastavit jejich postup dál na Rísijská území.

Věrlin chtěl v Zakopaninách vést válku podle svého. Žádné otevřené pláně, srocené šiky pochodující proti sobě. To byl targijský způsob a Rísijci prohráli příliš mnoho bitev, když se mu pokoušeli přizpůsobit. Ašar plánoval rychlé výpady ze strání, léčky a útoky ze zálohy, pomalé trhání postupující armády na kusy, až nezůstane nic, než kosti.

A jak prohlásil Davirův otec, to předpokládalo dobrou znalost krajiny.

Davir měl přesto podezření, že tahle výprava je jen způsob, jakým je jejich otcové chtěli zaměstnat. Ašerin Ormek na to Věrlinovi skočil, i jeho bratránek se tvářil nadšeně. Ale Davirovi se to nelíbilo.

Nad lesy a nad hlavami Davira a jeho společníků i nyní kroužili Věrlinovi orli, majestátní dravci se zlatě se lesknoucím peřím, vycvičení k tomu, aby nemilosrdně srazili z nebe jakéhokoli jiného ptáka, který by se blížil od západu. To mělo zabránit Targijcům, aby využili schopností čarodějů a prozkoumali Zakopaniny z výšky.

Zastavit případné vyzvědače na zemi měly hlídky, rozmístěné po celých Zakopaninách. Ne, Davira opravdu nenapadal jediný důvod pro tuto výpravu.

Jen si však myslel svoje, poslouchal a mlčel. Kdyby začal s pochybnostmi o tomto úkolu, skončil by u pochybností o válečných záležitostech obecně, a s těmi před otce rozhodně předstoupit nechtěl. Za svoji neupřímnost tak nyní platil – vlekl se na svém sivákovi za Ormekem, a protože ašerin i jeho bratranec byli příliš zaneprázdněni snahou vypadat udatně a dospěle, vrýval si Davir do paměti snad každý zatracený strom, kolem kterého projeli. Kdyby se po nich náhodou opravdu žádal průzkum.

Vyráželi za ranního šera a lesní cesta, plná zákrutů a oklik mezi kopci, je k polednímu dovedla sotva do čtvrtiny Zakopanin. Ormek a jeho bratránek Čejran se tou dobou začali bavit o obědě a Davir si poprvé všiml, že je někdo sleduje.

Nejdřív to bylo jen tušení. Nezaslechl ani nezahlédl nic, co by ho mělo znepokojit. Ale byl zvyklý svým pocitům naslouchat. Pustil ze zřetele své společníky a plně se zaměřil na okolí.

Poryv větru, chladného ve slunečném dni. Třepotající se listí šedých svirek. Vzdálená vůně vody. Šepot lesa, zpěv ptáků. A náhle – zákmit mezi stromy, pohyb, který nepatřil mezi pohupující se větve a trávu. Příliš rychlý, náhlý.

Davir se rozhodl, že Ormeka a Čejrana nebude rušit v rozhovoru. Pokud je někdo sledoval, nebylo třeba ho upozorňovat, že byl odhalen.

„Ašerin," zavolal na Ormeka. „Potřebuju si odskočit. Jeďte napřed, doženu vás."

„Neměli bychom se rozdělovat," zamumlal Čejran. Ormek se ale rozesmál, šťouchl bratránka do paže.

„Nic nám nehrozí, ty posero... Targijci se sem ještě dlouho nedostanou. Tady havránek může nanejvýš zabloudit." Zadíval se na Davira, se svou obvyklou nadřazeností: „Dobrá, jdi, ale neztrať se, chlapče."

Chlapče, pomyslel si Davir, jakobys nebyl jen o pár let starší...

Nahlas ale neřekl nic. Seskočil ze sedla, poplácal valáška po pleci a přivázal jeho otěže k nejbližší větvi. Dost nízké, aby kůň mohl okusovat trávu v okolí. Počkal, až mu Ormek s Čejranem zmizí z očí, a pak se vydal do svahu nad cestou.

***

Nejspíš ji zahlédl. Nena viděla, jak všichni zastavují, slyšela je, jak spolu hovoří. Z jazyka fiora mela toho nikdy moc nepochytila, a teď jen pochopila, že chlapec v zeleném plášti je podřízený druhým dvěma, že potřebuje zastavit a plánuje je později dohnat.

Možná si chtěl odskočit. Samozřejmě, potřebu si mohl odbýt u cesty, chlapci se obvykle neostýchali, když museli, tak museli... ale fiora mela byli zvláštní. Třeba se styděli.

Když ho však viděla, jak uvazuje koně u cesty a pouští se vzhůru do svahu, bylo jí jasné, že jde o něco jiného. Rozhlížel se kolem, pátravě...

Nena se naposledy podívala jeho směrem. Hnědé odění a zelený plášť splývaly s barvami lesa a chlapec se ztrácel jejímu pohledu skoro stejně dobře, jako lovec Lidu.

Odvrátila se, a co nejtišeji se pustila lesem směrem k domovu.

***

Nepotřeboval ve stráni pátrat dlouho. Cítil se jako doma v horách, na jedné z výprav s otcem, když stopovali a sledovali srnce, štětinatá divoká prasata, nebo dokonce horského lva...

Naprosté soustředění. Oči hledají pohyb, který nepatří trávě, větvím stromů. Uši nevnímají hlasy ptáků ani šumění lesa. Jsou zaměřené na tichý, ostrý zvuk, zlámanou větévku, tření drobných kamenů o sebe, když na ně stoupne noha zvířete nebo člověka. A dokonce i nos nasává pachy, pátrá v hutné vůni půdy a tlení po něčem cizorodém. Pot, pižmo nebo krev.

Teď! Na okraji zorného pole se cosi hnulo, plynule a táhle... Byl to mžik, ale Davir měl směr, a rozběhl se. V dalších chvilkách, jak skákal po kamenech z mírného svahu, se mu dostalo nových podnětů. Mihnutí černé, zhruba ve výši, kde by mohl mít člověk hlavu. Světle hnědá a šedá, cosi, co připomínalo ptačí peří.

Ať šlo o kohokoli, nyní se už nesnažil utíkat tiše a podřídil vše rychlosti. Letěl ze svahu, vyhýbal se větvím stromů i viklavým kamenům pod nohama s jistotou, jakou Davir dosud nespatřil.

Terén tu byl schůdnější než v horách, a přesto Davir zaostával. Nezřetelná postava mu mizela z dohledu. Přestával v tom honu nalézat potěšení, náhle se z něj stala nutnost. Potřeboval dokázat sám sobě, že je lepší, než ten, koho pronásleduje. Silnější, rychlejší.

Jenže jak se zdálo, štěstí stálo při tom druhém. Davir zaťal pěsti, zvolnil krok.

A v tom okamžiku zaslechl tlumený výkřik. Přicházel ze zalesněného údolí, kde zmizel pronásledovaný, a znělo to napůl bolestně, a napůl jako nějaká strašlivá nadávka.

***

Kdo je tu teď hlupák? myslela si Nena. Pro Strážce a Duchy ... Chytit se do vlastní pasti!

Běžela po stezce skákavých jelínků a měla na to myslet, na oko ve výši zvířecí hlavy.

Horečně trhala za tenké řemínky, zadrhnuté kolem pravé paže, ale samozřejmě nešly povolit. Naposledy se pokusila osvobodit, ale past jí táhla ruku vzhůru vší silou mladého bělostromku, k jehož vrcholu byl řemen upevněn. Když se v první chvíli stromek švihem narovnal, Nena měla pocit, že jí ruku utrhne.

Uvědomila si, že nemá jinou možnost, než řemínky přeříznout. Past může později opravit. Teď se odtud musí dostat.

Hořela studem a vztekem na sebe samotnou. Šeptem se modlila ke Strážcům, ochráncům Lidu, zatímco se levačkou pokoušela vytáhnout kostěný nůž. Nemělo to být obtížné, za jiných okolností by to zvládla lehko, ale když za pravou ruku napůl visela na stromě a do toho ještě slyšela blížící se kroky, prsty ji odmítaly poslouchat.

Ve chvíli, kdy konečně sevřela hladkou střenku v dlani, nůž jí vyklouzl a spadl pod nohy.

To je snad trest za to, že jsem se povyšovala, napadlo ji.

Do očí jí vhrkly slzy, spíš ze zklamání a zlosti, než ze strachu. Hrabala prsty u nohou v mechu a suchém jehličí, pokoušela se nůž zvednout, a čekala, až se objeví pronásledovatel.

***

Konečně uviděl, za kým se hnal. Zůstal zaraženě stát několik kroků od ní.

Protože to byla holka. Drobná, hubená a nejspíš mladší, než on. V umatlaných černých vlasech měla zastrkaná soví pírka, na sobě úbor sestávající z důmyslně spletených kožených řemínků a takové spousty dalšího peří, že by se z něj snad dala složit celá sova. Kůži měla barvy lesního medu a plnou temných pruhů – Davir nedokázal odhadnout, jestli je umazaná, schválně pomalovaná, nebo je to přirozené zbarvení.

Ačkoli musela vědět, že stojí kus od ní a dívá se, nezvedla hlavu, ani se k němu neotočila. Zdála se plně zaujatá tím, že se nohou pokoušela zvednout ze země nějaký bělavý předmět. Utíkat nemohla, lanko z kožených řemínků ji za paži poutalo k vršku břízy. Musela se chytit do pasti, kterou tu někdo nalíčil. Davir si pomyslel, že Ormek by se jí na jeho místě s chutí vysmál, tohle byl přesně druh situace, kterou by ašerin pokládal za zábavnou. Vysmál by se jí a možná by udělal i něco horšího. Ale Davirovi bylo neznámé dívky spíš líto.

Netušil, proč je sledovala, ani kdo to je. Na targijského zvěda ale nevypadala.

Přistoupil k ní blíž a sebral ze země bělostnou věc, po které se natahovala. Dívka strnula, Davir skoro slyšel, jak jí zběsile buší srdce. Obrátil v dlani kostěný nůž, překvapivě ostrý, a podal jí ho střenkou napřed.

„Neboj se," řekl. „Já ti nic neudělám."

Chňapla po noži, peří zavířilo. Davir na okamžik zachytil její pohled, zlatavé oči, jako oči šelmy. Pak se dívka natáhla, několika tahy přeřízla řemínky a s úlevným vzdychnutím klesla do podřepu. Pravou paži měla nateklou a zarudlou.

S určitými obtížemi uvolnila smyčku, a zatímco si levačkou zaškrcenou oblast třela, vzhlédla k Davirovi.

„Fiora dara," zašeptala, „co tady?"

„Proč jsi nás sledovala?" odpověděl jí otázkou.

Dívka zavrtěla hlavou. Z účesu oplácaného černým blátem se jí uvolnilo několik pírek. Přestala si mnout pravačku a sevřela v ní kostěný nůž. Davir o krok ustoupil.

„Fiora dara," zasyčela dívka. „Proč tady?"

Davir pokrčil rameny.

„Žiješ někde poblíž?" zeptal se. „Máš tu rodinu? Asi byste měli-"

Dívka náhle vyskočila a nečekaně prudce do něj strčila. Davir se musel opřít o strom, aby neupadl, a jen pozoroval, jak se kolem něj prosmekla. Ještě než zmizela mezi stromy, sykla na něj poslední větu.

A té rozuměl, přes dívčinu nedostatečnou slovní zásobu v tasle, řeči Rísije.

„Tady Lid, ne fiora dara! Vy... pryč!"

***

K tábořišti doběhla skoro bez dechu. Zastavila na stráni nad potokem, a chvíli celé to místo pozorovala, jako by jej viděla novýma očima. Připadalo jí hrozně vzácné a křehké...

Nevelké údolí, kde Lid strávil pět jar. Špičaté stany rodin, postavené do kruhu kolem ohniště pro Velký Oheň. Mladá, svěže zelená tráva všude kolem, svítící květy rudobýlů a zlatíků. Čtyři chundelatí koníci, pasoucí se blízko vody. Tlupa dětí devíti rodin, od batolat až po rozjívené rádoby lovkyně a průzkumníky v deseti jarech věku. Ženy i muži, odpočívající po poledním jídle, klábosící ve stínu pavrbiček. Jen Staré nebylo vidět, oba trávívali dny uvnitř stanu, dokud nepřišla letní vedra.

Tohle všechno, to byl Nenin domov. Klidné místo, kde plánovala vyrůst v dobrou lovkyni a jednou vychovávat své děti.

Jenže něco na setkání s chlapcem v zeleném plášti ji naplňovalo strachem. Z jeho tváře přečetla, že v ní čekal nepřítele, byl připravený bojovat. Nemyslela si, že šlo o jednoho z fiora mela, o nichž mluvili ostatní lovci. Byl to sice ještě kluk, ale také člověk války.

Musela o něm říci Starým, i když se jí strašlivě nechtělo. Jestli se blíží dara, válka těch druhých, Lid bude muset vyrazit na Cestu. Nena si z dětství pamatovala tu, která je dovedla do údolí. A věděla, že na ní kromě cíle nebylo nic pěkného. Jen hlad, strach a únava.

S pocitem, že nese zmar všeho dobrého, se zvedla a vydala se ke stanu Starých.

***

Davir uvažoval, jestli ty dva vůbec dožene. Zdržel se víc, než předpokládal. Také ho trápilo rozhodování, co jim řekne. Věrlinovi a svému otci byl povinován upřímností a také jim hodlal po návratu vše vypovědět. Ale nechtělo se mu o dívce vyprávět tomu pitomci Ormekovi.

Obou starostí naráz ho Ormek a Čejran zbavili chvíli po tom, co pobídl svého valáška, aby je dohnal. Vyrazili za ohybem cesty cvalem proti němu, uřícení a zvláštně spokojení. Když Davira uviděl, Ormek svého vraníka zastavil na místě tak prudce, až se kůň vzepjal. Ve tváři černovlasého mladíka se objevil vítězný a zároveň zlomyslný výraz.

„Něco jsme objevili, havránku," zavolal. „Zatímco sis tu honil ocas, my dva jsme skutečně něco objevili! Nemám pravdu, Čejrane?"

„Ano," přisvědčil Čejran. „To jsi měl vidět, Davire! Pustili jsme se mimo cestu, cítili jsme kouř. A jen kus odtud je takové údolí a v něm-"

„Pak že je to tu opuštěné," skočil mu do řeči Ormek. „Vypadá to na tuláky nebo něco podobného. Blíž jsme nejeli, aby si nás nevšimli, ale zatraceně dobře jsem viděl, že je tam plno lidí. Vracíme se k otci, hned!"

Kopl vraníka do slabin a kůň se zařičením vyrazil po cestě zpět k hradišti. Čejran bratránka následoval, s krátkým, omluvným pohledem směrem k Davirovi. Davir kývl hlavou, a vydal se za nimi. Přesto, jak se k němu Ormek choval, byl teď vlastně rád. Nemusel mu nic vysvětlovat.

***

„Musíš to chápat, Davire," říkal otec už po několikáté. „Tohle nejsou lidé. Jsou to mernanen, pruhatí. Zvířata. Neznají věrnost, neznají čest, a když se jim to bude hodit, budou vyzvídat pro Targijce. Sám jsi řekl, že vás ta dívka sledovala."

Davir stál uprostřed místnosti, připadal si jako na pranýři. Ačkoli s ním nyní zůstal jen otec, chlapec měl stále pocit, že je z něčeho obviňován. A přitom to byl on, kdo cítil strašný hněv. Musel se vší silou soustředit na rudnoucí západ slunce za oknem, aby se udržel v klidu.

„Jsou to lidé," řekl tiše. „A nic neprovedli. Nic provést nechtějí. Chtějí jen svůj klid."

„Jak to můžeš vědět? Z pár slov divoké holky, která ani pořádně nemluvila taslou?"

„Já jsem jí rozuměl! Otče, ona mi mohla ublížit, ale neublížila. Nemusela se mnou mluvit, ale snažila se o to. A co viděl Ormek-"

„Ašerin Ormek."

„Co viděl ašerin Ormek, je druhá věc. Polovinu z toho, co napovídal před ašar Věrlinem, si beztak vymyslel. Tam v lese říkal, že viděl tuláky! Nemluvil o zbraních, o stádě válečných sagů, ani o žádných ozbrojencích, u Paní pramenů! Chce se jen dělat zajímavý!"

„Neměl bys o něm mluvit takhle," řekl otec, svraštil čelo. „Podívej, věděli jsme, že v téhle oblasti mernanen žijí. Prozatím nás ale nezajímali. Ne víc, než smečka divokých psů... oni víc nejsou, chápej to! Ale nad tím, co ašerin Ormek vyprávěl, nemůžeme jen mávnout rukou. Ať už to je nebo není pravda. Jestli tě to potěší, pojedu to s našimi muži prověřit sám."

„Děkuji, otče," zašeptal Davir. Pochopil, že tohle je nejvíc, čeho může dosáhnout. „Jen... mohl bych jet také?"

„Ano. Pokud mi slíbíš, že si budeš dávat větší pozor na jazyk, až budeš mluvit o rodině ašar Věrlina, nebo přímo před nimi, pro všechny bohy," řekl otec. Také pohlédl k oknu, za nímž se pomalu smrákalo. „Teď se jdi najíst, a pak spát. Vyrazíme zítra brzy ráno."

„Dobře, otče," přikývl Davir. „A děkuji. Vážně... děkuji."

Vyšli ven, do vlahého jarního podvečera. Nad hradištěm, kde Věrlin nedávno shromáždil své bojovníky, se vznášel kouř z ohňů a vůně pečeného masa. Davir se rozhlédl po dlouhých domech a vysokých hradbách z otesaných kmenů a znovu si pomyslel, jak je ta stavba velkolepá a rozsáhlá. A jak slýchal, že v Targii stojí hrady desetkrát větší, kamenné... Nedovedl si je představit a ani nechtěl. Nejspíš by se mu nelíbily.

Tohle sice nebyl domov, z Danirských hor jeli k hradišti celé tři dny a navíc se tu nacházeli nepříjemně blízko targijským hranicím, ale pořád to byla Rísije. Země Davirova, země jeho předků. Království, jemuž vládl rod ašar Věrlina.

Žádná targijská provincie.

Uvažoval nad tím, než šel spát. Jako tolikrát v posledních letech; přemýšlel, proč zrovna za jeho života musela začít válka, která se zprvu ani válkou být nezdála a pak se vlekla jako těžká, nevyléčitelná nemoc. Dny, desetidení, dokonce celá roční období příměří končívaly porušením dohod a zemi znovu zachvacovala horečka bojů.

Mnozí zemřeli, velcí muži, obdivuhodní bojovníci. I obyčejní lidé, ženy a děti, vesničané, sedláci. Ti, kteří stáli v cestě. Ale přestože se Davir cítil jako největší sobec pod sluncem, když o tom uvažoval, pořád ho nejvíc pálila jeho vlastní bolest. Křivda, která se s příchodem Targijců udála jemu.

Pro paní Pramenů, vůbec by tu nemusel být, poslouchat hloupé Ormekovy vtípky na svůj účet, tvářit se nadšeně, když ho otec cvičil v boji, tajit, co si doopravdy myslí...

Místo toho by trávil dny ve svatyni Ilnašije, učil se právu. Možná už by se stal pomocníkem některého z rísijských soudců. A mohl by se těšit, že jednou sám obleče stříbrem vyšívaný soudcovský plášť.

Jenže rísijské právo bylo zašlapáno do země a Davirovy sny s ním. Nakonec, přestože se stále vedly bitvy, vlastně už tu nebylo ani rísijské království. Věrlin se stal v očích zbytku světa poraženým, jen vůdcem vzbouřenců a povstalců.

Davirovy myšlenky se motaly v kruhu, z nějž nebylo úniku. Nechtěl bojovat, jenomže současně cítil, že nemá jinou volbu. Jako nejstarší syn a dědic Šalrika Támina Kríse, Věrlinovy pravé ruky, by zahanbil a znemožnil nejen sebe, ale především otce, kdyby se zachoval jinak.

Teď se neklidně převaloval, nedokázal přestat hledat možnost úniku, ačkoli věděl, že žádná neexistuje. Teprve když mu před očima vyvstal obraz dívky z dnešního dopoledne, všechny ty neodbytné myšlenky přece jen umlkly. Zaměřil se na vzpomínky. Na hladkou, medově zbarvenou kůži s tmavými pruhy, na zlaté oči. Na ústa, zlobně semknutá, ale přesto něžná. I na drobná ňadra v rozpuku – ta dívka začínala kvést stejně, jako všechno okolo.

Potom, současně vzrušený i ukolébaný vířením šedohnědých ptačích pírek, konečně usnul.

***

Děd a Bába se po sobě dívali s jistým znepokojením, když poslouchali Nenino vypravování. Nenabídli jí ale nic lepšího, než „možná" a „snad". Nena cítila v ústech pachuť, jako by jí místo uvítacího medového nápoje podali kalich popela. Nechtěla po Starých, aby zvedli své kostnaté zadky, začali pobíhat kolem a dělat rozruch. Nakonec, viděla sice fiora dara, ano, ale byli to malí kluci, neškodní...

A hrdlo se jí svíralo strachem, jaký dosud nepoznala.

Pozorovala ochranné a vítací amulety ze suchých šišek, visící z borových větví a mírně se kývající. Přítomnost Strážců ani Duchů však necítila. Kdyby se s nimi alespoň Staří chtěli poradit... Nena ale postrádala právo jim cokoli nařizovat. Udělala, co bylo v jejích silách, vyprávěla svůj příběh, a nevynechala nic. Dokonce ani chvíli, kdy se chytla do vlastní pasti.

Musela Starým věřit. Řekli, že svolají zástupce rodin, a projednají vše s nimi. Možná, že vyšlou průzkumníky k veliké pevnosti fiora mela, která ležela v kopcích za posledními lesy.

Nic z toho už nebyla Nenina starost. Měla by jít domů a přemýšlet, proč se vrátila bez kořisti, co je špatně s pastmi a jak je vylepšit.

V ústech jí zůstávala suchá hořkost, když se s Bábou i Dědem obřadně loučila. Zdálo se, že už ji nevnímají, zahledění do svých vnitřních světů.

To, že krátce po setmění skutečně svolali otce a matky devíti rodin k poradě a že se z jejich stanu nakonec začal linout štiplavý, nasládlý kouř, Nenu trochu upokojilo. Znamenalo to, že Duchové a Strážci byli povoláni. Když nic jiného, Děd s Bábou berou její zprávu vážně.

Už po svém návratu si Nena vymyla bláto z vlasů a vysušila si je na slunci. Teď si v mihotavém světle ohně v rodinném stanu splétala cop a přitom jako každý večer plnila úkol nejstaršího dítěte – odříkávala sourozencům Slova.

Dnes si vybrala ta o cestách. Do poklidného, vlahého podvečera by se více hodila Slova o lásce, nebo hvězdách a snech. Jenže Nena potřebovala zahnat úzkost, která v jejím nitru stále hryzala.

Potichu, zpěvavým tónem vyprávěla, jak zlou volbou je Cesta a jak nutnou se může stát. Mluvila o jarech, strávených bez domova, o létech v pustinách; zpívala o krutých zimách, daleko od přístřeší a tepla, i o podzimech plných obav, které jim předcházely. Slova tvořila obrazy pouští, skalnatých hor. Ve stanu, útulném a bezpečném, vyrůstal divoký prales, z jehož zeleně se blýskaly oči hadů a šelem. A potom, když už děti ležely klidně, Slova hladila příslibem domova, jenž na konci Cesty vždy čeká.

Nena sama se ve zpěvu ztratila. Okouzlenýma očima viděla, jak poslední ze Slov opustilo její rty a v podobě nočního motýla se vytratilo kouřovým otvorem do noci.

Pousmála se. Její sourozenci spali jako lesní zvířátka v bezpečí své nory, přitulení jeden ke druhému. Nena se schoulila mezi ně, poslouchala hlasy ze stanu Starých a usínala, poprvé za celý den klidná.